V rukou zlého osudu 8

Nyaaa, dovolím si konstatovat, že tato kapitola je skoro o ničem, taková nudná, nic se tam pořádně neděje. Zároveň je to ale rozjezd bouře, která se strhne v příští kapitole :3 :D Gomen! :D

---

Uběhl nějaký čas, který jsem trávil nejčastěji v Leviho přítomnosti. Dokázali jsme spolu vést normální konverzace a začali jsme se hodně sbližovat jen tím, že jsme každý mluvili o sobě. Změnil jsem na něj názor, dokonce i chování vůči němu. Uvědomoval jsem si, že se do něj pomaličku zamilovávám, ale nahlas jsem nic neřekl. Rozhodl jsem se mu to oznámit zítra při zásnubách, na které jsem se až nebezpečně těšil. Líbilo se mi, jak na královském dvoře připravují dekorace, stoly na jídlo a zkoušejí hudbu a taneční prostor. Všechno to vypadalo tak nadějně a romanticky, že jsem s nádechem zvedl ramena a usmál se od ucha k uchu.

Z okna jsem zamával na malou holčičku, která zběsile kývala ručkou ze strany na stranu, jen abych si jí všiml. Poté si pro ni přišel o něco starší kluk, chytil ji za ruku a spolu odešli z nádvoří. V tomhle kraji se nikomu nežilo špatně, to je jasné na první pohled. Zajímalo by mě, jak to bude po mém odchodu. Ještě pořád se ale bojím nového domova. Neznám to tam a věřím, že mě Levi ochrání před vším zlým, ale pořád mám ohledě toho špatný pocit. Nebudu tam zapadat, lid mě nebude mít rád...

"Můj pane," oslovil mě princ Erwin, který klečel na zemi s rukou na hrudi. "Přišel jsem se s Vámi rozloučit," oznámil mi, ale nezvedl se, dokonce se mi ani jednou nepodíval do tváře. "Prosím, přijměte toto jako mou nejhlubší omluvu za to, co se stalo před pár dny. Nemohl jsem kvůli tomu spát, obviňoval jsem se za to." Přidržel přede mnou dřevěnou, zlatem zdobenou truhlici velikou přes dvě dlaně.

"Omlouvám se, ale nemohu při-"

"Je to zároveň dar k Vašim zítřejším narozeninám. Prosím. Přijměte ho," mluvil najednou tak pokorně a kajícně.

Opatrně jsem tedy sevřel truhlici v rukách, teprve pak se zvedl a podíval do mých očí. "Mí muži i koně si díky vaší pohostinnosti dostatečně odpočinuli, je tedy čas pokračovat v cestě domů," naposledy se poklonil, otočil se na patě a odešel. Nevěřícně jsem se za ním koukal. Když zmizel z dohledu, podíval jsem se na truhlici. Bylo to opravdu mistrovské dílo. Ruce, které tohle vytvořily, musejí mít hodnotu našeho zámku. Nikdy jsem neviděl tak precizně dokonalou práci.

Pomalu jsem otevřel víko a podíval se dovnitř. Užasl jsem tou krásou. Byly v ní ty nejkrásnější knoflíky, které jsem kdy viděl. Byly celé bílé se zlatými proužky, které mi připomínaly čokoládu, když se jí zdobí dezert.

Okamžitě jsem si to namířil ke své švadleně, která měla na starost veškeré mé šatstvo, a poručil jí, aby mi ty knoflíky přišila na svatební šaty. Bez nich se ženit nebudu!

Sledoval jsem z okna, jak náš host odjíždí i s celou svou družinou. Ulevilo se mi, když jsem spatřil posledního vojáka projet branou našeho zámku. Erwin mi posledně pěkně nahnal strach, že jsem se mu celou tu dobu vyhýbal a on mně také. Teď už je vše, jak má být.

Oči mi zakryla něčí ruka a ta druhá mě objala kolem boků. Ošil jsem se strachem, který ze mě chvíli na to opadl. "Hodina tance, Vaše Výsosti," oznámil mi Levi přímo do ucha, do kterého mi jemně foukl. Hned jsem se rozesmál a otočil se k němu čelem. Obě jeho ruce mě pevně objímaly a chránily před vnějším světem.

"Myslel jsem, že se jí vyhnu. Ach jo..." povzdechl jsem si a položil hlavu na jeho rameno.

"Teď to bude jiné, protože budeš tancovat se mnou," usmál se a pohladil mě po vlasech. Ten dotek byl tak příjemný, že jsem se k Levimu ještě více přitiskl.

"Hm... to už zní zajímavěji," ušklíbl jsem se a nechal se za ruku vést do pokoje, kde jsem se převlékl do společenštějších šatů, pak jsme se vydali do tanečního sálu.

Upřímně jsem se styděl za to, že tanec nemám rád a pořádně se ho neučil. Každou chvílí jsem šlapal Levimu na nohy a často jsem se ztratil v rytmu hudby.

"Promiň, nejde mi to," omluvil jsem se a koukal na nohy, abych věděl, kam mám vlastně šlapat.

Levi mi zvedl hlavu. "Je neslušné nekoukat se partnerovi do očí. Povedu tě, jen mi věř," s každým slovem tlumil svůj hlas a rty se přiblížil k mojí tváři, na kterou mě políbil.

"Tak jo," začervenal jsem se a přestal přemýšlet nad každým krokem. Levi ze mě nespouštěl oči stejně jako já z něj. Oba jsme se jemně usmívali, až jsem si připadal hloupě.

Maestro mě jen chválil a samozřejmě i Levie, pro kterého bylo potěšení tam se mnou být. Na zlomek vteřiny jsem si v jeho očích všiml něčeho zvláštního. Touhy, chtíče. Přesně jako tenkrát, když po mně křičel, že jsem jenom jeho. Začal jsem se trochu bát. Co když mě má jen na sex? Co když... jsem doopravdy pro něj jen hračka?

"Měli bychom se jít převléct a jít na oběd," pronesl a políbil mě na ruku, pak na líčko.

"Chtěl jsem se ještě jít projet," protestoval jsem. Chtěl jsem s ním být chvíli sám. Nikdo by nás nerušil, povídali bychom si a poznávali se víc a víc. Věděl bych, že má oči jen pro mě.

"Teď? To není dobrý nápad. Raději jeď odpoledne, až budeš najezený a odpočineš si," poradil mi, ale já jsem trval na svém. Chtěl jsem jet dopoledne, protože slunce ještě tolik nepražilo jako odpoledne. Už jako malý jsem si myslel, že dopoledne je víc času než odpoledne, navíc odpoledne je odpočívací a člověku se nic nechce.

"Vždyť budu hned zpátky," konstatoval jsem, zatímco jsem ho držel za ruku a prosil, ať mi to dovolí, snad jako by byl moje matka.

"No tak dobře," povolil nakonec, ale nepřestával se tvářit, jakože se mu to nelíbilo. "Ale já s tebou nepojedu," povzdechl si. "Otec se mnou chce mluvit a sám víš... bude to na dlouho," protočil očima a unaveně je zavřel.

"O čem?" zeptal jsem se opatrně. Vždycky, když mu něco nahustí do hlavy, se pak Levi ke mně chová nesnesitelně.

"Netuším. Asi pořád to samé - královská etiketa," mávl nad tím rukou a všiml si mého výrazu, proto mě nečekaně objal kolem pasu a políbil na kořen nosu. "Nikdo můj názor už nezmění, nemusíš se bát. Budu už jen tvůj stejně jako ty můj," usmál se a políbil na to samé místo, akorát o něco déle.

"Můžu jít s tebou?" Vůbec jsme tam nechtěl, krále si ještě dost užiju, ale cosi mě nutilo stát po Leviho boku a dodat mu odvahu. Sice to nepřizná, ale on sám se svého otce bál.

"Běž se projet," zavrtěl hlavou.

Společně jsme došli do mého pokoje, kde jsem se převlékl do jezdeckého, rozloučil se s Levim a odešel do stájí, kde se Jean ocucával s Marcem. Kdybych si neodkašlal, abych je upozornil na svou přítomnost, jistě by zašli dál. Usoudil jsem podle jejich pozice a ruk, které se pozvolna pohybovaly po stehnech toho druhého.

"P-pane!" vyhrkl ze sebe Jean celý rudý a Marco se raději zdekoval pryč. "Jak dlouho tu jste?" nedokázal se mi podívat do očí.

"Zrovna jsem přišel," zasmál jsem se a poručil mu, ať mi vyvede koně, na kterého jsem následně vyskočil. Počkal jsem na svého společníka a vyjeli jsme směrem k jezeru, kde jsme si s Jeanem sedli do trávy a sledovali klidnou hladinu stříbromodré vody.

"Věděl jste to?" zeptal se mě kajícně.

"Co?" nechápal jsem, kam tím míří. Tuhle otázku mi pokládal mnohokrát, ale vždycky mi pak něco řekl, nemusel jsem se ptát. Rád mě učil o vnějším světě a já ho dokázal poslouchat i hodiny.

"Že jsme s Marcem-"

"Ano, vím," přikývl jsem. "A závidím vám dvěma..." Schoval jsem bradu do kolen, která jsem si objímal.

"Prosím?" zalapal po dechu.

"Váš vztah. Vždycky jsem snil o tom, že si vezmu někoho, koho budu milovat a on mě, ale... nejsem si úplně jistý tím, co ke mně cítí Levi," svěřil jsem se ze svých pocitů.

"Mm... Výsosti... neznám prince Levie tak dobře, ale myslím, že není špatný člověk. Jistě, nějaké fámy se tu o něm povídaly, ale teď je, díky Vám, zcela jinou osobou než býval," snažil se mě povzbudit a celkem se mu to podařilo, ale jakmile jsem si vzpomněl na tu touhu, jak se na mě Levi chvíli díval... zase jsem se topil v nejistotě.

"Zdá se, že nemám na vybranou. Vezmu si ho a uvidím," plácl jsem se do stehen a začal se svlékat do půl těla.

"C-co to děláte?" panikařil Jean. Nikdy mě totiž neviděl tak akčního, navíc jsem do vody vůbec nechodil. A už vůbec jsem se nevyslékal na veřejnosti.

"Jdu se osvěžit," pokrčil jsem rameny, to už jsem byl po kotníky ve vodě.

"Ale vždyť je to tu hluboký a navíc je ta voda děsně studená!" protestoval.

"Jedna bába povídala," zasmál jsem se. Vzpomněl jsem si, jak jsem tu samou konverzaci měl s Levim. A jak předstíral, že se topí. Heh, tenkrát jsem měl chuť ho zabít.

"Pane, vylezte, prosím. Nastydnete se a bude to na mě," prosil mě. Raději jsem se potopil pod hladinu, abych ho nemusel poslouchat. Hned jsem se ale vynořil, protože jsem věděl, že by pro mě jinak skočil. Nesmí dovolit, abych se topil, to je jasné.

"Co kdyby ses přidal?" pobídl jsem ho, ale on odmítl a nakonec jsem ho nedokázal přemluvit. Když nechce, nechce. Jeho mínus.

Ležel jsem rozvalený v trávě a chytal bronz. Slunce s každou minutou nabíralo na síle a pálilo víc a víc.

"Jeane," oslovil jsem svého společníka, který ležel vedle mě s rukama za hlavou, nohou přes nohu a stéblem v puse.

"Hm?" na chvilku pootevřel oči, jak se mu zvedlo obočí.

Měl jsem otázku na jazyku, ale nemohl jsem ji ze sebe dostat. Problém byl v tom, že jsem se styděl zeptat. Zbývaly dva týdny do svatby a já ještě netušil, co bych měl o svatební noci. Jistě, že jsem se na to nemohl nijak připravit, ale zvědavost a chtíč dozvědět se o tom více mi nedali spát.

"Jak..." umlčel jsem se a pohlédl na bílé mraky plující po obloze. Po chvíli mlčení jsem se odhodlal konečně zeptat. "Jak se to dělá?" téměř jsem šeptal, snad jako by nás někdo špehoval a já nechtěl, aby to slyšel.

"Dělá co?" nechápal.

S rudými tvářemi jsem se mu podíval do očí. Opravdu jsem se o tom nechtěl bavit nějak dopodrobna, ale Jean toho ví o vztahu mezi dvěma muži víc než kdokoli jiný, koho znám.

"Eh-" stéblo mu vypadlo z pusy a on se prudce posadil. "Jo tohle..." usmál se stydlivě a začervenal se taky.

"Ano, tohle," přikývl jsem trochu sarkasticky.

"O tom by Vám měl říct někdo jiný, můj pane," snažil se z toho vyvlíknout, ale já trval na svém. Potřeboval jsem to vědět, přece jsem nemohl přijít na svatební noc nepřipravený.

"Já to chci slyšet od tebe."

"C- Proč?!" zhrozil se.

"Dělali jste to s Marcem, že jo?" naléhal jsem na něj. Možná si myslel, že si dělám srandu, proto mi to nechtěl říct, ale já to myslel vážně. Rýpal jsem se v jeho osobním životě, protože jsem chtěl- ne, já potřeboval vědět víc.

"To Vám nemůžu říct. To je čistě mezi námi," odbyl mě trochu tvrději, až jsem se polekal, že začne křičet. Zastyděl jsem se. Uvědomil jsem si, jak jsem byl dotíravý. Myslím, že by mi taky nebylo příjemné, kdyby po mně někdo chtěl, abych mu odvyprávěl svůj sexuální život.

"Pr-promiň," přetočil jsem se na bok zády k němu a utápěl se ve vlastních myšlenkách.

"Pane, jedno Vám můžu říct," řekl s úměvem nakonec. "Pokud ho milujete a on Vás, pak se obáváte zbytečně."