Zapomenuto a ztraceno

Zlatkaaaaaa! :3 Prosím o shovívavost :3 tahle povídka je výplod dosavadní nálady a doporučuju vám v ní nehledat nějaký větší smysl :D

Pár: Shizuo x Izayi

Čeká vás: pochmurný děj, shounen-ai

---

Klidné dny se mění v dlouhotrvající bouři. Počasí se mění, lidé se mění, vše je najednou tak zmatené, že jsem ničemu nerozuměl. Jsem v porozumívání skvělý, ale poslední dobou...

Umím číst v lidech, dokážu předvídat, jak se zachovají a podle toho si s nimi hraju. Jsou jen figurky náležící na mou šachovnici, kde jsem králem já. Všichni skáčou, jak já pískám. Ano. Líbí se mi to. Manipulovat s lidmi. Ale když nad tím přemýšlím, nemůžou si za většinu sami? Já jim jen pomáhám vidět pravdu.

Vykoukl jsem zpod peřiny, kde jsem strávil téměř celý den. Jedl jsem minimálně, cítil jsem se unavený, ale nespal jsem. Ano, přiznávám, že mi myšlenky nedají spát. Nejsem člověk, který si k někomu vytvoří pouto nebo se cítí špatně, když něco provede. Mně to přináší radost. Skvělý pocit, že já jsem ten, kdo ovládá svět. Ten, kdo může mít cokoliv na světě jen pomocí využívání druhých.

V hlavě mám jen temno, vůni asfaltky po dešti a blonďatého hromotluka, který se mě už nějakých osm let pokouší zabít. A já jeho. Nenávidíme se, tak jak se to mohlo takhle zvrtnout? Co si tenkrát myslel?

Zrovna jsem odcházel ze schůzky s jedním z gangu, kterému jsem dal peníze za dobře odvedenou práci. Šlo o únos jednoho kluka, jak jinak. Seskočil jsem z malé zídky na chodník. Slyšel jsem za sebou kroky a podle rytmu jsem hned poznal, o koho se jedná. Šel jsem dál, aniž bych dal najevo, že jsem si jej všiml. Začal jsem si pobrukovat. Nic? Ani po deseti metrech klidné chůze se mě nesnaží zabít? Má v plánu zkusit nějakou novou metodu, na kterou mě nachytá, aby mě mohl zabít? Heh, jak ubohé.

Vyskočil jsem zpátky na zídku, zachytil se o první značku a pomocí ní se otočil a snesl k zemi. Stáli jsme tváří v tvář. Tři kroky. Dělily nás jen tři jeho velké kroky. Oba jsme mohli zaútočit.

V kapse jsem držel nožík. Byl jsem připraven na bitvu, která byla na našem každodenním seznamu.

Nic. Stál naproti mně a koukal na mě. Chtěl jsem udělat první krok, ale nemohl jsem se na nic. Ani jeden z nás se nemohl pohnout, alespoň já ne. On nevypadal nějak zaskočeně, byl plně při vědomí a věděl, co dělá. Ale já ho nechápal. Snažil jsem se jeho počínání vyčíst z tváře, ale problém byl v tom, že jsem to neuměl. On nepatřil na mou šachovnici, protože měl svou vlastní, se kterou si nehrál.

"Shizu-chan," oslovil jsem jej svým typickým posměškem, ale s ním to ani nehlo. Ani malá jiskra, která by mu pošeptala, že mě má okamžitě zabít. Žádný účinek.

Zvedl jsem se z postele, abych se přesvědčil, že mi mé uši neklamou. Přešel jsem k oknu, rozhrnul závěs a zadíval se na rozsvícené město, jež bylo bombardováno velkými kapkami deště doprovázené bouřkou. Probudil se ve mně pocit, který jsem měl tehdy. Přesně to bylo to semínko, které teď vyklíčilo do deprese a totálního zmatku. Co bych měl dělat?

Nepřestávali jsme na sebe civět. Já už jsem byl hodně nervózní a nevěděl, jestli mám raději utéct, nebo se dál podrobovat této zkoušce. Rozhodl jsem se zůstat. Přece tu nemůžeme jen tak stát celý den.

Už jsem se nadechoval k vyřčení urážky, ale on se otočil a odcházel. Stejně pomalu, jako když mě sledoval. O co mu šlo? Co to mělo znamenat?

Naskytla se mi možnost ho zabít. Teď už jen stačí vrazit nůž do jeho zad a byl by navěky pryč. Celé Ikebukuro by bylo jenom moje.

Hodil jsem po něm nožík. Zabodl se do stromu, kolem kterého zrovna prošel. Nic. Prostě na to nereagoval.

Zamračil jsem se. Rozčílil jsem se. Proč se nenechá vyprovokovat? Že by už dokázal potlačit svůj hněv? Nemožné. Nejsem si tím úplně jistý, protože, jak už jsem řekl, on není figurkou na mé šachovnici, ale hádám, že je smutný. Že by něco s Kasukou? Ten je v pohodě, jsem členem klubu jeho fanynek, takže mám nejnovější přehled o tom, co zrovna jedl.

"Sráči!" zakřičel jsem na něj. Zastavil se. Cítil jsem se opravdu šťastně. Dosáhl jsem toho, co mi dvakrát nevyšlo. Teď vytrhne ten strom a hodí jej po mně, jak typické...

Už jsem se připravoval, že při vyhýbání se stromu bych mohl předvést nějaké salto, ale blonďák zase porušoval pravidla hry. Noha vystřídala nohu. Odcházel se stejným klidem s jakým přišel. Ani se neotočil. Ani se nepodíval na nožík, který jsem po něm hodil. Prostě... to ignoroval. Ignoroval mě samotného. A to mě rozčilovalo.

Na pár setin sekund se mi zastavil dech, když nebe roztříštil blesk na několik kousků. Bylo to úchvatné a děsivé. Miloval jsem bouřku. Nikdy jsem se nemohl nabažit té vůně deště.

Otevřel jsem okno, abych se mohl volně nadechnout. Cítil jsem jej na tváři, ramenou, pažích... zavřel jsem oči a naklonil se z okna. Ruce jsem upažil a usmál se. Byl jsem šťastný. Déšť mě objímal.

Potichu jsem se vydal za ním. Udržoval jsem si vzdálenost, kdyby na mě hned zaútočil. Nevšímal si mě, ale určitě věděl, že jdu za ním. Pronásledoval jsem ho úplně stejně jako on mě předtím. Měl jsem z toho špatný pocit. Proč to vlastně dělám? Mohl bych jen tak odejít, nemuselo by vůbec dojít k naší typické válce. Ale je divné, že válka skončila jen tak. Žádná dohoda o míru, žádné usmíření, prostě nic. Divné. Říká se, že po bouři je vždycky krásně, ale já momentálně očekávám minimálně uragán. Shizu-chan není člověk, který by dokázal ovládat své emoce, natož pak vztek. Hm, pak už mě napadá jen hypnóza. Může v tom mít prsty Shinra?

Po tom divném dni jsem ho vyhledával častěji. Nejdřív jsem si myslel, že to bylo jenom chvilkové zblbnutí, ale on se tak choval i několik dalších dnů. Po týdnů jsem si mohl v klidu sednout vedle něj. Neměl žádné úmysly, nechtěl mě zabít. Často se na mě koukal, jako by mě neznal.

Jednali jsme spolu jako staří přátelé. Nevěděl jsem, o co mu šlo, ale rozhodl jsem se stát součástí mého hry.

"Shizu-chan, chodíš sem často?" zeptal jsem se ho a rozhlédl se po menší hospodě.

"Hm," odvětil a potáhl z tabákové kamarádky místo toho, aby si se mnou přiťukl.

"Neměl bys tolik kouřit," zkonstatoval jsem s vážným výrazem v obličeji a spočítal nedopalky v popelníku. "Tímhle tempem umřeš už příští rok."

"Jako by mě to zajímalo," pokrčil rameny a přiložil si sklenici u rtů, aby se z ní mohl napít. V půlce pohybu jsem jej zastavil já se svým nožíkem pod jeho krkem.

"Nebo bys raději zemřel hned?" ušklíbl jsem se na něj.

Pokračoval v pohybu a vypil celý půllitr na ex. Nebo na sex?

Naštvaně jsem schoval nožík zpátky do kapsy a vršek těla si položil na stolek před námi.

"Co ti je? Nenecháš se vyprovokovat, nepokoušíš se mě zabít. Nejspíš jsem ti už ukradený. Aaah, začínám žárlit. To je nepříjemnééé..." protáhl jsem a zavřel oči. Nesnášel jsem cigarety, ale miloval jsem jejich vůni. Možná to byl jeden z důvodů, proč jsem s ním rád trávil čas.

"Nejsi mi ukradený. Jen mě už nebaví se s tebou tahat," řekl upřímně, podepřel si hlavu a hleděl na mě. Jeho prsty mi zkoumaly strukturu vlasů. Bylo to příjemné. To teplo, které vycházelo z jeho ruky a pálilo mě na místech, kde se mě dotkl. Nechtěl jsem, aby přestal.

Ucítil jsem kouř cigaret až moc blízko svému čichovému smysl. Když jsem otevřel oči, zpanikařil jsem a narovnal se. Shizuo měl svůj obličej u mého a ještě vypadal překvapeně, když jsem takhle zareagoval.

"Co to děláš?" Nebyl jsem naštvaný, ani jsem se nestaral, ptal jsem se z čisté zvědavosti. Tak tohle je jeho plán? Svést mě, pak zabít. Hm, musím uznat, že má docela chytré nápady. Ale já jsem ho prokoukl.

"Zapomeň na to," poškrábal se na zátylku a vytáhl další cigaretu.

Jistě, chápu. Jaký má smysl mě svádět, když už jsem jeho plány odhalil? Shizu-chan... čím dál tím víc si uvědomuju, že se začleňuješ mezi mé ostatní figurky. Lepší to být nemohlo.

Nadechl jsem se a zakřičel z plných plic do deště. Musel jsem ze sebe tu frustraci dostat. Déšť přestal kapat z parapetu na koberec, už dávno tekl menším pramínkem. A po mně ostatně taky. Byl chladný úplně stejně jako tenkrát.

Tenkrát...

"To si - ze mě - děláš - prdel," řekl jsem ironicky stojící pod přívěsem jednoho už zavřeného obchodu. Zrovna jsem byl na cestě domů, když se takhle.silně rozpršelo. Samozřejmě, že nemám deštník, když před pár minutami krásně zářily hvězdy. Ah, tohle se může stát jenom mně.

Smířil jsem se s tím, že se domů jinak nedostanu. Nepospíchal jsem, nechtěl jsem se přece poznat s kamarádem jménem zápal plic. Alespoň jsem si zapnul svoji bundu a nasadil kapuci. Nemusím být mokrý hned, že ano...

"Izayo!" zakřičel na mě muž, se kterým jsem poslední dobou tak dobře vycházel. Ale copak? Že by mu konečně došlo, že jsme nepřátelé a jediná cesta, jak mě zabít, je právě soubojem? Konečně.

"Na tohle jsem čekal! Na tvoje vzpamatování, příšero!" smál jsem se jako pominutý, vytáhl svůj nožík a rozeběhl se proti němu. Nic. Nepohnul se z místa. Jediná změna za ten týden byl jeho výraz. Byl naštvaný, ale nedokázal přimět své tělo, aby spolupracovalo s jeho vztekem.

"Proč?! Proč jsi pořád takový?!" rozkřičel jsem se na něj a hodil nožem o zem. "Proč, mi řekni! Co s tebou kdo udělal, že se takhle chováš?! Zmlať mě! Zabij mě! To je přesně to, co jsi vždycky chtěl, ne!" chytil jsem ho za límec a cloumal s ním, ale on nepovolil. Ta příšera byl neústupný jako skála.

Nakonec jsem ale dosáhl svého. Byl úplně stejně rozčilený jako já. Chytil mě za bundu a vyzvedl nad zem. Ano, do toho, hoď mě hodně daleko, zmlať, cokoliv! "Vezmi si mě!" zakřičel nazpátek.

Tou větou mě naprosto odrovnal. Jeho plán pokračuje? Nemyslí si, že zachází příliš daleko?!

"Co tím kurva myslíš?! Ta tvoje hra je pěkný šunt! Nedokážeš mě ani dostat do postele a už přemýšlíš, že by sis mě dokonce vzal?! Jak blbej jsi, Shizuo?!"

"Natolik, abych tě nepřestal milovat! Pořád si myslíš, že hrát si s lidskými životy je zábava a přitom sám nevíš, co to je doopravdy žít! Už hodně dlouho sám sebe přesvědčuju, že mě moje city klamou, ale kdykoli jsem byl s tebou, přesvědčil jsem se o opaku! Miluju tě, tak si mě vezmi!"

Donutil jsem ho mě pustit. Sotva jsem dopadl na zem, vytáhl jsem další nožík, který jsem mu zapíchl do ramene, a odskočil na několik metrů daleko.

"Zbláznil ses! Jsi normálně blázen, co patří na psychiatrii! Měl by ses jít léčit!" znovu jsem po něm křičel. Měl jsem toho dost. Chtěl jsem ho zabít ve férovém souboji. Je mi jasné, že se pokoušel o nějakou léčku, ale tohle už mě prostě nebavilo. "Kdo by kurva miloval svého nepřítele?! Myslíš, že ti na takovou sračku skočím?!" vytáhl jsem další nožík, kterým jsem ho minul, ale nepřestával jsem se kolem sebe ohánět. Uvědomoval jsem si, že absolutně nekontroluju, co dělám. Prostě jsem máchal kolem sebe ve snaze jej minimálně pořezat.

Nedával jsem pozor a nechal jeho ruku přiblížit se ke mně, respektive k mému hrudníku. Jeho síla mě odmrštila k nejbližší budově, do které jsem zády narazil a sesypal se na zem. Snažil jsem se dostat z šoku a popadnout dech, což mi překazil blonďák. Chytil mě pod límcem a vyzvedl tak, že naše oči byly na stejné úrovni. Ty moje zakrývaly mokré vlasy.

"Hahaha," začal jsem se smát, "vítej zpátky."

Viděl jsem, jaký v něm rostl vztek. Teď už mu nic nebrání mě zabít. Stačí jedem pohyb ruky a budu mrtvý.

Moje ruka se tiše přibližovala k jeho rameni, kde měl stále zabodnutý můj nůž. Nevzdávám se bez boje.

Dřív, než jsem ho vůbec vytáhl, abych ho mohl zabodnout do Shizuových žeber, udělal Shizuo něco, o čem se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.

Jeho studené popraskané rty jemně líbaly ty moje. Už jsem začínal chápat, proč začal s tomuhle hrou. Nebylo to špatné. Líbilo se mi to. Ruku, jíž jsem měl původně v plánu zabít Shizua, jsem zapletl do jeho blonďatých vlasů a na polibky mu odpovídal. Netuším, jak dlouho jsme se tam líbali, ale nechtěl jsem, aby to přestalo. Sám jsem si to nechtěl přiznat, ale chyběl mi lidský dotek.

"Vezmi si mě," požádal znovu a postavil mě na nohy.

Bylo zvláštní se na něj dívat. Najednou se červenal jako nějaká puberťačka.

"Jdi do prdele," odsekl jsem, vytáhl nůž z jeho ramene a odcházel jsem. Člověka zabolí, když ztratí nepřítele.

Doma jsem si sedl na gauč a promýšlel další šachové tahy. Ryugamine, Kida, Anri, Celty, Žluté šály, Dollars... Všechno mi přišlo pomatené, nemohl jsem v klidu přemýšlet.

"K čertu s tebou!" zakřičel jsem a celou šachovnici shodil.

Zavřel jsem okno a odešel do koupelny, kde jsem se osušil. Vracel jsem se do reality. Opravdu jsem si teď vzpomněl na tohle? Na jeho vyznání? Na moje odmítnutí? Měl bych přestat, protože bych si jinak uvědomil, že mi chybí. Ano. Chyběl mi. Trvalo mi hodně dlouhou dobu, než jsem si přiznal, že k němu cítím to samé, ale to už byl pryč. Zmizel, prostě se propadl do země už před víc jak rokem. Rok a čtvrt? Nebo rok a půl? Netuším, nepočítám to.

"Kde jsi?" povzdechl jsem si a postavil se k oknu. Možná, že jsem čekal, jak někde něco vybuchne do povětří, protože tam zrovna někoho likviduješ. "Heh," uchechtl jsem se a chytil za místo, kde mi bilo srdce. Vrať se. Prosím... vrať se ke mně...