V rukou zlého osudu 4

Heeeeeeee... *vypouští duši* Tento díl jsem přednastavila v pondělí, což je začátek jarních prázdnin v našem okrese, a já už umírám na přepracování *vypustila duši* Tak alespoň doufám, že neumírám zbytečně :3

---

Po lázních jsem se zase zavřel v pokoji. Neměl jsem kam jít, všude někdo byl a moje ložnice mi jako jediná místnost nabízela samotu, kterou mi nemohl nikdo narušit bez mého svolení.

Seděl jsem na balkóně a zíral na modro modré nebe dodávající spolu se sluncem spoustu energie a života na zem, když někdo zaklepal. Ignoroval jsem toho dotyčného, jednoduše jsem se nenechal rušit.

"Princi," oslovil mě nejistý hlas, který jsem doposud neslyšel. Byl to starý pán s brýlemi a starými šaty, snad jako by bydlel někde v lese.

"K-kdo jste?" zakoktal jsem se a vyskočil na nohy.

"Nemám jméno, můj pane. Jsem čaroděj krále z Titánova království. Poslal mě sem, abych se postaral o dítě vaše a prince Leviho," celou dobu, co se mnou mluvil, byl v hlubokém úklonu, až jsem si připadal hloupě. Jen proto, že jsem princ, se musí přede mnou uklánět tak starý člověk. Jistě ho to bolí.

"Cože? Tak brzy?!" šokoval mě. Netušil jsem, že už je všechno obstarané a už stačí se jen vzít. Myslel jsem, že je jenom obstaraná svatba, ne i to, co přijde pak.

"Je to příliš složité na to, abych vám to vysvětloval. Stačí, když budete vědět, že tohle bude dlouhodobý proces a do svatební noci bude hotov."

"Proces? Promiňte, ale nerozumím."

"Proces, který zahrnuje pití lektvaru, pomocí kterého budete moct na svět přivést potomka, Výsosti," uklonil se ještě hlouběji a ukázal mi lahvičku s oranžovou tekutinou. Vyděsilo mě to. Moje už tak zničená budoucnost má začít dnes? Za co mě bůh trestá? "Prosím, vypijte to," žádal mě pokorně a tiše.

"Ne," odmítl jsem rozhodně. "Ještě nejsme svoji, nemám žádnou povinnost!" oznámil jsem sebevědomě. Byl jsem na sto procent rozhodnut. Dokud se nevezmeme, nebudou mi kafrat do života!

"Ale pokud s tím nezačnete hned, pak je menší pravděpodobnost, že otěhotníte o svatební noci," snažil se mě přesvědčit. Bylo mi toho muže líto. Pouze plnil rozkazy od svého krále a já jsem mu to takhle zkomplikoval.

"Opravdu každý počítá s tím, že to malý bude počato o svatební noci? Pokud to bude později, tak to bude prostě později," odešel jsem z pokoje plný odhodlání, sebevědomí a hněvu. Šel jsem do jídelny, kde obědvali moji i Leviho rodiče a on sám. Byli překvapeni mou přítomností vzhledem k tomu, že jsem jedl už jen ve svém pokoji, tudíž jsem do jídelny prakticky vůbec nechodil.

"Erene?" oslovil mě otec.

"Chci se na něčem domluvit," řekl jsem sebevědomě a počkal si na králův souhlas, že poslouchá. "Do zásnub mě do ničeho nenuťte. Nechci, abyste se přetvařovali, jak je všechno v pořádku, nebo si hráli, že máte o mě zájem. Chci jen, abyste mi do mých patnáctých narozenin nechali svobodu. Abych se ráno probudil s čistou hlavou jako doposud každé ráno. Abych si zvykl na fakt, že brzy bude můj život v rukách někoho jiného. Chci jen tohle," domluvil jsem a zadržoval slzy v očích.

"Máš to mít," přikývl král z Titánova království a mně se neskutečně ulevilo. "Ale pod jednou podmínkou," zvedl ukazovák, vstal od stolu a přešel ke mně. Jeho mrazivě chladné oči mě sledovaly, až jsem se roztřásl. "Po zásnubách začneš plnit svoje povinnosti jakožto budoucí král a manžel mého syna. Po svatbě budeš poslouchat naše rozkazy a naše přání." Jeho hlas hřměl, i když nekřičel a mluvil svým obvyklým tónem.

"S tím také počítám," řekl jsem poněkud smutně a smířeně.

"Tak tedy domluveno," řekl nakonec a posadil se na své původní místo.

Viděl jsem pohled svého otce, jak se snaží tvářit vážně, ale ve skutečnosti měl starost jako matka, která se to nesnažila skrývat. Leviho matka nedávala svoje pocity příliš najevo, ale v očích se jí leskla lítost. Stejně jako Levimu, který se na mě sice ani jednou nepodíval, ale zato jeho výraz nevypadal zrovna lhostejně.

"Přeji vám dobrou chuť," popřál jsem skoro neslyšitelně a odešel do svého pokoje, před kterým stál ten chlapík s lektvarem. "Jak dlouho a kolikrát denně to musím pít, abych o svatební noci mohl otěhotnět?" zeptal jsem se ho narovinu.

"Narozeniny máte za necelý týden a svatba byla plánovaná na dva týdny po zásnubách. Musel byste můj lektvar pít třikrát denně, pokud byste to chtěl za ty dva týdny stihnout, ale to je nebezpečné. Pokud začnete teď, stačí vám to jednou denně a to po, nebo při jídle. Po zasnubách by bylo dobré tuto dávku o trošku navýšit," vysvětlil a poklonil se ještě víc. V hlavě mi všechno šrotovalo. Už jsem se pomalu viděl, jak s Levim trávím naší společnou svatební noc. Viděl jsem, jak sedím sám v temné a chladné komnatě, zatímco moje dítě je učeno etice vhodné budoucímu vladaři. Bylo mi smutno z toho, jaké životy nás dva čekají.

"Dej to sem," poručil jsem a převzal jsem od něj lahvičku velkou jako moje dlaň. Otevřel jsem ji a vypil až do dna. Ta tekutina byla příšerná. Chutnala asi jako pomočená sláma. Dělalo se mi z toho špatně.

"Pane, doufám, že už jste se najedl," svraštil obočí hrůzou.

"Ano, jedl jsem," zalhal jsem. Nechtěl jsem řešit víc než bylo nutné, ale nenechávalo mě to chladným. Trochu jsem se polekal.

"Díky bohu. Pokud to vypijete na prázdný žaludek, bude vám hodně zle. Taky vám dám radu - po požití si běžte zdřímnout. Lépe se to všechno stráví a brzy se budete cítit lépe. Přijdu zase zítra touhle dobou, teď už musím jít. Omluvte mě," uklonil se, rozloučil a odešel. Já jsem mezitím zalezl do své ložnice, lehl si na postel a čekal, až mi bude zle. Bylo mi jedno, jak mi bude. Tohle je teprve začátek mého utrpení a pomalu bych si měl zvykat.

Rozhodl jsem se ale si těch pár dní užít. Jediná moje starost ohledně toho, co mě čeká, bude ten lektvar. Pak všechno až po zásnubách.

Podíval jsem se na tác s jídlem na nočním stolku. Museli jej přinést, když jsem byl v jídelně. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Vím, že kdybych se najedl, možná by mi bylo líp, ale sotva jsem se na jídlo podíval, chtělo se mi zvracet. To se mi vlastně chtělo i bez toho.

Ruku jsem si položil na břicho, ale žádnou úlevu jsem necítil, jen mírnou bolest v podbřišku. Začalo to působit nějak rychle. Myslel jsem, že neucítím žádné změny a když už, pak to bude po dlouhodobějším užíváním. Ah, teď bych si přál, abych umřel společně s matkou. Štěstí, že se toho nedožila.

Polekal jsem se, když někdo zaklepal na dveře. Nijak zvlášť jsem se ale kvůli tomu nevzrušoval a prostě toho člověka nechal vstoupit. Otočil jsem se na bok, abych dotyčnému neviděl do tváře. Neměl jsem náladu na povídání a tímhle chováním jsem mu dával najevo, že by měl odejít a nejlépe se nikdy nevracet. Zvracet... chce se mi zvracet...

"Přišel jsem ti říct, že i přes tvoje přání chci s tebou trávit nějaký ten čas." Aha, sám otrapa Levi mě přišel povzbudit? Moc to ale nepomáhá.

"Nemám zájem," odvětil jsem prostě. Chtěl jsem být sám. Snažil jsem se usnout, aby mi bylo co nejdřív lépe a jeho přítomnost mi zrovna dvakrát nepomáhala.

"Ale já ano. Nemusíme spolu mluvit, stačí mi, když budeme spolu," naléhal.

"Ale já ti na to kašlu! Teď už jdi, chci být sám," vyhnal jsem ho a stočil se do klubíčka. Měl jsem zavřené oči a v duchu si nadával, ať okamžitě usnu. Bylo mi hůř a hůř. Nejen ten pocit na zvracení, ale celkově jsem se cítil mimo realitu. Sakra, co za halucinogeny mi to dal? Cítil jsem, jak se mění gravitace a abych náhodou nespadl na strop, musel jsem hledat stabilitu.

"Erene? Co je s tebou?" zhrozil se Levi. Ucítil jsem jeho hřejivou ruku na svém rameni. Otočil mě na záda. Bylo pro mě těžké si vybrat toho pravého Levie, když jich přede mnou stálo asi pět. "Vezmu tě k doktorovi," oznámil mi a zvedl mě do náruče. Okamžitě jsem se jej chytil, protože jsem si byl jistý, že třeba vypadnu oknem. Svět se divně otáčel a já společně s ním.

Probudil jsem se ve svém pokoji, ale neodvažoval jsem se otevřít oči. Bál jsem se, co uvidím. Co když tu bude nějaká příšera, která mě bude chtít sežrat? Když nad tím tak uvažuju, měl jsem se převléct za princeznu a jít hledat nějakého draka, který by byl ochotný mě sežrat. To bych musel mít obrovské štěstí.

Ucítil jsem dotek na svém rameni. Že by tu byla ta příšera? Ne, to je jenom Levi spící vedle mě, jak jsem zjistil, když jsem otevřel oči. Pak mi to došlo.

"HEEEEEE?!" Co tu sakra dělá? Nemá být u sebe v pokoji?!

"Jsi hlučný," zamrmlal, aniž by otevřel oči a přitáhl si mě do objetí. Teprve když se jeho hřejivá ruka dotkla mého těla a naše hrudníky se setkaly, uvědomil jsem si, že je něco špatně. Proč... jsme... nazí...? Co to má znamenat?!

"Co se stalo?!" vyjekl jsem a odstrčil ho od sebe. Začal jsem hledat oblečení kolem postele, ale žádné tam nebylo, proto jsem si pro něj musel dojít do almary a samozřejmě, že jsem nehodlal jít nahý, když tu byl on. Vzal jsem přikrývku, kterou jsem si částečně omotal kolem pasu.

"Co vyvádíš v tuhle hodinu?" zamumlal a rozlepil oči, aby se podíval, kam mu utekla věc, která ho udržovala v teple. Letní noc byla skutečně chladná.

Všiml jsem si, že jediný nahý jsem byl já. Jemu chyběla jen košile, naštěstí měl kalhoty.

"Chci vědět, proč jsem nahý, proč jsi ty v mém pokoji a v mé posteli!" vyváděl jsem a hledal něco na sebe.

"Vrať mi tu přikrývku," natáhl ospale ruku a vrhl na mě vražedný pohled.

"Neignoruj mě!" napomenul jsem ho a přetáhl si přes hlavu bílou košili.

"Kdybych ti řekl pravdu, nevěřil bys mi, tak řeknu první věc, která mě napadá - vyspali jsme se spolu," vysvětlil na jeden nádech a trhl rukou na znamení, že chce zpátky peřinu.

"Chci pravdu," zamračil jsem se a hodil ji po něm. On si opřel hlavu o ruku a jednu nohu pokrčil. Přiznávám, že svádět umí. Jeho výraz mě zval do postele k dlouhému a náročnému bdění.

"Spát nahý dodává tvému tělu pocit svobody, po které ty tak toužíš, ne? Chtěl jsem ti jen ulevit na duši," usmál se a prohlížel si mě. "Hmm... jsou tu dva problémy," konstatoval a já se podíval na své bílé oblečení, jestli je na něm něco špatně. Mám ho naruby? Je tam flek? Vypadám v tom tlustě? Co tedy?

"Jaké?" pozvedl jsem obočí s velkou dávkou strachu. Tento člověk vypouští z úst věty, kterým nerozumím.

"Moje i tvoje ospalost a fakt, že ještě není po svatbě. To mi brání tě..." povzdechl si, otočil se na záda s rukama složenýma pod hlavou a zavřel oči.

Kompletně jsem zrudl v obličeji a dostal strach. Byl jsem si jistý, že spát s ním v jedné posteli se začíná blížit k nerealitě. Jak vůbec může pomýšlet na sex? Sotva jsme se jednou políbili, skoro se neznáme a city k tomu druhému padají pod bod mrazu.

"Měl bys jít taky spát. Tvoje tělo ještě není zcela v pořádku," ukončil konverzaci a otočil se mi zády.

"P-pokud vím, tak bys tu neměl spát. Přece do svatby spolu nesmíme..." uvědomil jsem si. Zatím na mě celá tahle situace působí děsivě. Spí se mnou v posteli, i když si jsem jistý, že by naši rodiče vyváděli, kdyby to zjistili. Jistě, teoreticky bychom mohli jen sdílet postel, ale tomu JEN ostatní nemusí věřit a hned by si domýšleli, že trénujeme na svatební noc.

"Měli bychom si začínat zvykat mít toho druhého pořád po boku a teď už lehni a spi," řekl otráveně. Už se mu nechtělo mluvit, protože napůl spal.

Tohle ne. Já vedle něj spát nebudu. Mám ještě pár dní svobody, což znamená, že bude po mém. Zahrnuje to především nulový styk s lidmi z Titánova království. Jistě, že s nimi budu muset asi mluvit, ale chci to omezit na minimum.

Na svém rozhodnutí jsem trval a odešel jsem z pokoje. Na chodbě jsem si vzal svícen a šel až do knihovny, kde jsem si sedl do křesla, svícen jsem položil na stolek a přikrčil jsem si nohy k tělu, aby mi bylo tepleji. Kašlal jsem na to, že třeba nachladnu. Kašlal jsem i na to, že druhý den budu chodit jak mrtvola. Kašlal jsem na svou budoucnost.

Tiše jsem se rozplakal a v duchu si nadával, že bych neměl projevit jakoukoli slabost, i když jsem osamotě. Nenáviděl jsem svůj život. Kdybych měl tu sílu, zabil bych se, ale to by také znamenalo zánik našeho království. Tak sobecký být nemůžu.