V rukou zlého osudu 3

No, jak to tak vypadá, zase jsme se týden neviděli (╥_╥) Gomenasai! Příští týden máme jarní prázdniny, proto budu mít vice času a je na více jak 75% jisté, že přibude nová povídka :3 Vzhledem k tomu, že máme jednu pozastavnou, druhá vychází vychází a třetí je plánována na celkové dokončení, zbývá jedině Just je friends :3

Mimochodem mám skvělou výmluvu, proč nemám tolik času - ne, tentokrát to není spojené se školou ani kroužky (i když trochu ano), ale hlavním viníkem je *BADAM TSS* Sekaiichi hatsukoi! Nevím, jak sledujete stránky na tu, ale je tam jedna, jmenuje se Přiznání yaoistek a yaoistů, (nebo tak nějak) a někdo tam napsal, že tohle ani ne viděl/a 18x. Ano, lidičky, byla to vaše Mei XD Kdybych to mohla poupravit, tak bych číslo navýšila o dvě. Když si to spočítáte, celkem jsem u ani ne Sekaiichi hatsukoi strávila něco malo pres týden (jediné to přeskakuju jsou endingy, jinak jsem viděla obě série + ovy, film jsem viděla jen jednou).

Mei se oficiálně zbláznila! x)

---

Sotva jsem zastavil a chtěl slézt, přijel i on a držel koně, aby se mi nic nestalo. Pořád se ke mně choval jako k dítěti, co si neumí ani utřít zadek.

"Nepotřebuju tvou pomoc," osopil jsem se na něj a slézal. Bohužel se mi zasekla noha ve třmenu a já padal na zem. Dřív, než jsem ucítil bolest v zadnici, mě chytil ten člověk, kterého jsem se rozhodl nenávidět.

"Jistě. To vidím," řekl ironicky a pomohl mi na nohy.

"Neprosil jsem se tě, abys mi pomohl!" začal jsem po něm ječet.

"Měl jsem tě nechat zlomit si vaz? Dobře, příště tě nechám umřít," zvedl ruce v nevinném gestu. Začal se vyslékat do půlky pasu.

"Co-co-co to děláš?" zakoktal jsem se. Byl jsem rudý až za ušima. Nikdy jsem nikoho neviděl ani polonahého, kromě sebe. A navíc se mi hlavou honily nepříjemné myšlenky, co mi úzce asi udělat.

"Je horko, jdu se zchladit," vysvětlil a šel k vodě. "Uuu, studená."

"Já bych to nedělal," zkřížil jsem ruce na prsou.

"A proč ne?" dal namyšleně ruce v bok.

"Je to tu hluboký, ale jak chceš. Jako bych nic neřek," posadil jsem se na zem a sledoval koně, jak se pasou čerstvou trávou.

"Jedna bába povídala," protočil očima a pokračoval hlouběji do vody.

Lehl jsem si na záda a zahleděl se na bílé mraky, abych přišel na jiné myšlenky. Ani jsem si pořádně nepovzdechl a uslyšel jsem, velké žbluňknutí a poté ticho. Podíval jsem se a pomyslel si, že si jen na něco hraje, nějakou podmořskou příšeru. Divné mi bylo, když se na chvilku vynořil v jasném signálu, že se topí, a zase zmizel pod hladinou.

"Levi!" křikl jsem, svlékl se do půl těla a plaval ho zachránit. Proč tam leze, když neumí plavat?! Moje obavy se stávaly větší a větší. Nemohl jsem ho nikde najít. Potápěl jsem se, hledal ho, křičel jeho jméno, ale on prostě zmizel! "No tak! Kde jsi?!" křičel jsem dokola a rukama jsem se snažil jakoby odhrnout vodu. Nebylo to nic platné.

"Tady!" zasmál se na břehu.

Chytal jsem rapla. Já se tu kvůli němu můžu klidně i utopit a on si hraje?! To je vrchol!

"Blázne! Ichtyle! Idiote!" nadával jsem mu, zatímco jsem lezl z vody na břeh.

"Snad jste se o mě nebál, princi?" smál se a přišel ke mně s mou košilí. Bez poděkování jsem mu ji vytrhl a oblékl.

"Kdyby se ti něco stalo, tvůj otec by vyhlásil našemu království válku. Nemám důvod se bát zrovna o tebe," odůvodnil jsem mu. Už jsem s ním nechtěl strávit ani minutu navíc. Rozhodl jsem se vrátit, ale bez pomoci jsem se na koně nedostal a JEHO se v žádném případě dožadovat nebudu.

"Stačí říct a já vám pomůžu, Výsosti," zasmál se nad mým vystoupením a hluboce se uklonil.

"Nech si to vykání! A už jsem ti říkal, že tvou pomoc nepotřebuju!" odbyl jsem ho a zkoušel se na koně vysadit sám.

"No, jak myslíš," pokrčil rameny a sbíral kamínky, aby mohl házet žabky.

Po hodně dlouhé době mě to přestalo bavit. Vzal jsem uzdu a šel pěšky vedle koně. Když si toho všiml, nasedl na koně a šel vedle mě. Rozčilovalo mě to. Tímhle způsobem se mi vysmíval, že on si bude žít jako král a já budu jen otrok, co si ho vezme, porodí mu budoucího vladaře a umře.

Zase jsem si vzpomněl na svůj život, který mě čeká a rozplakal se. Hlavu jsem ale držel vzhůru, abych neztratil pýchu.

"Co se ti stalo?" ptal se starostlivě. Když jsem mu neodpovídal, slezl z koně a šel vedle mě. "To proto, že sám nevysedneš na koně?"

Zavrtěl jsem hlavou. To, že jsem neměl dostatečnou sílu nasednout na koně, byl jen malinký dílek skládanky, která se jmenovala neštěstí.

"Dobře, promiň, omlouvám se," zastavil se. Šokoval mě, protože svou omluvu myslel upřímně. "Prosím, neplakej," utřel mi slzu z tváře. Byl doslova šokován tím, v jakém stavu jsem byl.

"Ty tomu nerozumíš," odbyl jsem ho a pokračoval v cestě. Chtělo se mi plakat ještě víc. Zdá se, že je v pohodě s tím, koho si vezme, s kým bude mít dítě, protože ho určitě všichni přesvědčují, že to on je vládce a to on bude řídit můj život. Já nebudu mít žádný práva. Porodím mu dítě, on mě zabije, a pak si vesele vezme člověka, kterého miluje.

"Ne, nerozumím a jak se na to tak dívám, tak tomu rozumět nechci," odpověděl a zastavil mě. "Vysadím tě na koně," řekl nakonec. Nechtěl jsem se hádat, byl jsem rád, že jsem udržel slzy v očích, proto jsem mu vyhověl. K mému překvapení si sedl za mě, chytil mě kolem boků a klusem jsme se vraceli do království.

"Co-co to děláš?!" polekal jsem se. Byl mi tak blízko. Byl mi příliš blízko.

"Vezu svého budoucího manžela domů," odpověděl trochu chladně. Jeho chování vůči mně se zase změnilo. Tolik to bolelo, že jsem na chvíli zavřel oči a prospal se.

Vzbudil jsem se až ve svém pokoji stále v jezdeckém oděvu, to už byl večer a na nočním stolku jsem měl přichystanou večeři, kterou jsem hned celou snědl. Venku se stmívalo, proto jsem se rozhodl pro procházku po zámku. Všechno jsem si prohlížel, jako bych tu byl naposledy a každou vteřinou jsem měl dostat infarkt a umřít.

Procházel jsem kolem knihovny, odkud jsem uslyšel hlasy. Byl to král s princem a mluvili o mně.

"Zkusil jsem na něj být milý, ale tím jsem ho rozbrečel," vysvětlil princ.

"Nebude ti věřit hned," odpověděl král a prohlížel si police. "Král si bere, co chce a nikoho se neptá."

"Tati, on na tom není psychicky dobře. Zrušme svatbu."

"A udělat tak ze sebe blázny?! Nejsme tady na výletě, tak si to uvědom! Máš týden na to, abys ho svedl. Když tak neučiníš, tvůj problém, že bude takový, jaký bude," rozčiloval se král.

Tak to bylo přesně tak, jak jsem si myslel, ale nechtěl přiznat. Prince řídí otec. Když král řekne skoč, on skočí. Je mi líto, že spolu nikdy nebudeme vycházet. Je úplně falešný a nemůžu mu věřit. Dnešek byl i v něčem hezký. Na chvíli jsem si myslel, že to myslí vážně - tu věc, že se mu líbím. Ale teď, když vím, že to není pravda, je mi znovu do pláče.

Odešel jsem, abych je už nemusel poslouchat. Lehl jsem si na postel a nebránil se pláči.

Po snídani jsem se rozhodl si trochu zašermovat. Doufal jsem, že přijdu na jiné myšlenky a vybiju si všechny emoce. Pomáhalo to. Především mi pomohlo to, že jsem dnes ještě nepotkal ani prince, ani krále. Byl jsem přesvědčený, že dnes už nebude pláče třeba.

"Velmi dobře, Výsosti," pochválil mě Marco, kterého jsem právě porazil v šermu.

"Čas přestat si hrát jako malé děti," ozval se hlas, který jsem aspoň to ráno nechtěl slyšet. Chtěl jsem odejít, tak moc jsem chtěl, ale zase bych mu dal za pravdu, že jsem dítě.

"Vyzývám tě," postavil se proti mně s kordem.

"Když vyhraji?" nadhodil jsem se zájmem.

"Celý den o mně ani neuslyšíš," usmál se. To znělo zajímavě. "Ale když vyhraji já..." přimhouřil oči a namířil proti mě kord, "...smím tě políbit."

Polekal jsem se. Stojí mi to za to? Měl bych si víc věřit a myslet na jeden den bez něj. Ano, to bych opravdu potřeboval. Někdy se vyplatí riskovat a doufám, že to bude i teď. Prosím, štěstí, stůj na mé straně.

"Platí." Postavil jsem se do střehu s nenávistným a přímo vražedným pohledem. Jestli ho nezabiji já, pak už asi nikdo.

Náš souboj začal, avšak ne moc vesele pro něj. Podceňoval mě a hrál si se mnou. Podle toho, jak se na mě ušklíbl, jsem pochopil, že změní přístup. Bude se mnou šermovat jako muž s mužem a to bylo moje mínus. Marco mě vždy trénoval jako dítě, ne dospělého, na to jsem měl ještě pár let čas. Teď by se mi to docela hodilo.

Náš souboj byl ukončen mou prohrou. Zakopl jsem o koberec a špice jeho kordu se dotýkala mé hrudi. Přál jsem si, abych v ruce svíral opravdový meč, kterým bych ho probodl skrz naskrz a rovnou do toho egoistického šklebu.

"Princ Levi vítězí," oznámil náš rozhodčí Marco.

"Tak?" zvedl obočí, když mi pomohl na nohy. Mračil jsem se a nechtěl si připustit, že jsem opravdu prohrál.

Princ mě chytil za ramena a na pár vteřin spojil naše rty. V břiše se mi rozletělo hejno motýlů do celého těla, které se roztřáslo jako luční květiny, když zafouká vítr.

"Princi," oslovil mě služebný. Kdyby nepřišel, nejspíš bych nechal Leviho, ať mě líbá dál. "Začíná hodina tance, Výsosti," oznámil mi a poklonil se.

Hluboce jsem si povzdechl. Tanec je přesně to, co prostě nemůže chybět v mém neštěstí. Přijde mi to jako hloupá verze zábavy. Ani to není zábavné, spíš je to otrava.

Naposledy jsem se podíval na šklebícího se Leviho, pak jsem zrudl a utekl do svého pokoje se převléct do společenských šatů. Celou tu dobu jsem přemýšlel o svých pocitech při tom polibku. Ještě jsem nic takového necítil. Je možné, že... že jsem se zamiloval?

Kouzlo prvního polibku mě opustilo při opakování kroků a pohybů rukama do rytmu loutny. Fakt si někdo myslí, že ze mě bude tanečník? Tak to se šeredně plete! Sice mě maestro každou chvilku chválí, ale jen proto, že jsem princ. Ve skutečnosti jsem jen kopíroval muže okolo mě a nepamatoval si zhola nic.

Je mi jedno, jestli pošlapu Levimu střevíce, stejně si to zaslouží. Je tak namyšlený, že už mě to unavuje říkat pořád dokola. Je to jako tento tanec. Nuda!

Po několika umorných (asi) letech jsme dostali volno. Bolely mě nohy, že jsem uctíval toho, kdo vynalezl židli. Seděl jsem na ní dlouho než mi došlo, že nevoním zrovna pěkně. Lázně! Ano, to bude to pravé.

...alespoň jsem si to myslel. Sotva jsem si sedl do horké vody, zakryl si oči ručníkem a uvolněně zaklonil hlavu, zase se objevil ten, jenž mi od včerejška pořádně okořeňuje život.

"Jak šel tanec?" nadhodil. Okamžitě jsem zrudl a přikrčil nohy k sobě tak, aby mi neviděl na rozkrok. Zároveň tak zakrývaly výhled na ten jeho.

"Samá chvála," odvětil jsem se studem a stáčel pohled do strany. Dobře, přiznávám, že ten pocit, který se objeví vždy, když se objeví ON, je divný, ale v žádném případě nepřiznám, že bych se do něj mohl zamilovat.

"Rodiče na tebe musí být pyšní," mluvil polohlasem s přivřenýma očima.

Přestávalo mě tohle divadlo bavit. Unavovalo mě, jak si se mnou hrál a myslel si, že o ničem nevím. Chce mě jenom svést a získat mou důvěru na základě lží a podvodů.

"Matka byla skvělá tanečnice," řekl jsem mu kousek vyprávění, co jsem často slýchával od otce.

"A co jsi sdědil po otci?" ušklíbl se. Narážel tím na mé pohlaví a nebezpečně se ke mně přibližoval. Jeho hrudník se dotýkal mých kolenou, která jsem si stále objímal a jeho rty se přiblížily mé tváři.

"Přestaň," požádal jsem jej a rukou jsem udržoval mezi námi odstup. Byl jsem naštvaný a dělalo se mi z něj zle. "Nemusíš mi lhát. I když se nebudeme milovat, nic nemění na věci, že se vezmeme, takže je tohle divadlo směsné," řekl jsem mu svůj názor.

"Máš pravdu." Zdálo se mi to, nebo si opravdu oddechl? Ve tváři ale měl zlost. Co ho urazilo? "Neměl bych se snažit pro někoho, kdo o to nestojí," mumlal si pro sebe a opustil lázeň.

Rychle jsem zavřel oči, abych nespatřil to, co bych neměl spatřit, a otevřel jsem je, když jsem si byl jistý jeho nepřítomností. Ponořil jsem se do horké vody až po nos a zkoušel zadržovat dech pod vodou. Co když se utopím? Měl bych přestat s těmi sebevražednými myšlenkami.

Ale... nemůžu zapomenout na ten výraz, když jsem mu to řekl. Zabolelo to. Něco uvnitř mě si přálo a možná i doufalo, že to nedělá jen z povinnosti. Jak to tak ale vidím... dělá...