V rukou zlého osudu 2

Zlatíčka! Vzhledem k tomu, že nemám na čem psát povídky, tak se omlouvám, že teď budu neaktivní. Tahle povídka však vycházet bude. :3

---

Celý den jsem strávil ve svém pokoji schovaný pod peřinou, dokud pro mě nepřišla služka, že se mám dostavit k večeři.

"Princi?" zamračila se, když jsem neodpovídal. Ucítil jsem zhoupnutí matrace a uslyšel hlasitý povzdech. "Můj pane... musíte se převléci."

"Jak by ti bylo, když se po čtrnácti letech života dozvíš, že si musíš vzít někoho, koho neznáš, abys zajistila klid a mír ve svém království?" mluvil jsem přes peřinu.

"Něco vám povím, pane." Odkryl jsem peřinu, abych na ni viděl. "Možná, že ten princ je sobecký, namyšlený a... a vůbec zahleděný sám do sebe, ale zkuste poznat jeho dobrou stránku. Všechno má svou bílou i černou stranu." Jsem jí opravdu vděčný i za tu snahu mě povzbudit.

"Nejde o prince, ten je... milý a hodný, ale..." pohled jsem udržoval na svých spojených rukách. "Já se ještě nechci ženit. Je jisté, že budeme bydlet u nich, protože já jsem tady ta oběť a oni budou zlí. Já nechci. Ještě nechci," plakal jsem jí přímo do ramene a ona mě hladila po vlasech. Měl jsem ji ze všech nejraději, vždy mi totiž rozuměla a dokázala poradit.

"Pane-" chtěla mě uklidnit, ale do dveří vrazil další sluha poháněný panikou s tím, že se po mně každý shání, že hosté i rodiče čekají jen na mě. Prý je král z Titánova království docela dost nervózní. Což... znervóznilo mě. Je jisté, že s ním budou pořád problémy. Nebude mě mít rád, i kdybych mu lezl do zadnice.

Ačkoli nerad, vstal jsem, hodil na sebe slavnostnější šaty a vyrazil do jídelny, kde na mě všichni čekali. Rozhlédl jsem se okolo a hledal místo, které samozřejmě nemohlo být jinde, než vedle mého budoucího manžela, který se na mě ani nepodíval a zachovával si chladný nezaujatý výraz. Koutkem oka jsem sjel všechny pohledem. Přišel jsem pozdě, no a? To nedokážete pochopit, že chci být chvíli sám?

"Nespěchej. Vždyť na tebe čeká pouze tvá rodina a hosté," napomeul mě král z Titánova království a všichni jsme se posadili.

Naši rodiče živě diskutovali o svatbě a našem společném životě. Nejvíce zapálená do této akce byla královna. Štvalo mě a zároveň děsilo, že už bylo všech o dohodnuté a nikdo se mě ani nezeptal.

"Myslel jsem, že jsi služebný," řekl poněkud zklamaně princ, ale nepodíval se na mě a dál se věnoval polévce.

"Jste zklamaný?" zeptal jsem se. Byl jsem nejvíce nervózní ze všech a bylo to na mě poznat. Očima jsem se snažil nepříliš koukat kolem sebe, abych nevypadal podezřívavě. Rodiče si povídali, aby se lépe poznali, jenom ta naše konverzace vázla. Je to přesně naopak - místo toho, abychom se poznali my dva, se seznamují naši rodiče. Vlastně ani nevím, jestli mi odpověděl, ale začal jsem o tom přemýšlet tak dlouho, až jsem si myslel, že ano, jenom si nepamatuju odpověď.

"Přátelé, dovolte, abych vás nyní pozval na prohlídku našich zahrad," pronesl otec po obědě. Hosté přikývli, kromě prince, kterému to bylo jedno.

Po celou dobu, co jsme šli vedle sebe jako ocasy našich rodičů, ani jeden z nás nepromluvil a dál mezi námi panovalo ticho. Princ předstíral zájem o barevné koberce v našich zahradách, ovšem bylo na něm vidět, jak by nejraději utekl někam do kša.

Posadili jsme se do altánu většího než ten první a zase ta samá situace jako u oběda. Kromě nás dvou se všichni náramně bavili a živě diskutovali.

Nevnímal jsem jejich konverzaci. Snažil jsem se vymyslet nějakou nehloupou otázku, nebo větu, jen abych s ním začal nějak komunikovat. Když už se máme vzít, chci, abychom se znali, protože pak to pro mě bude méně stresující. Teda... doufám.

"Pane," uklonila se přede mnou služebná a podala mi housle.

"Heh? Ale já ne-"

"Slíbil jsem hostům, že jim předvedeš svou hru na housle," upřesnil otec. Pohledem mi vyhrožoval, ať okamžitě začnu hrát, nebo mě ožení ještě dnes. Vždy jsem k němu choval respekt, proto jsem mu nijak neodporoval, postavil se před publikum o počtu pěti lidí a začal hrát. Celou dobu jsem se koukal mimo ně, ale moc dobře jsem poslouchal pochvaly. Potěšilo mě, že i král ocenil mou dovednost. Určitě je rád, že budoucí manžel jeho syna je v něčem zručný.

"Hrát na housle umí každé kopyto," nezapomněl přidat svou poznámku i můj nastávající manžel.

Zabolelo mě to. Hrát na housle patřilo k mým nejoblíbenějším koníčkům, ale nikdy mi to pořádně nešlo, proto jsem tvrdě cvičil. A on řekne tohle, aniž by věděl, kolik dohromady dní jsem strávil se dřevem pod bradou.

Okamžitě jsem přestal hrát, dal jsem housle zpátky služebné, která je malém upustila, naposledy jsem se podíval na Leviho a utekl jsem. Slyšel jsem několikrát své jméno, ale nikdo za mnou neběžel, což bylo dobré znamení.

Přiběhl jsem do svého pokoje a mohl jsem snad rozbít dveře na třísky, jak jsem s nimi praštil. Skočil jsem do peřin a pěstmi jsem bil do polštáře v představě, že je to Leviho hlava.

"NENÁVIDÍM TĚ!!" zakřičel jsem z plných plic a spadl na záda. Tolik se mi ulevilo jako nikdy. Zavřel jsem oči a snažil se zklidnit svůj tep společně s dechem. Byl jsem rozčilený. Tak nehorázně moc!

"Upřímnost nade vše." Leknutím jsem se posadil a moje zloba přetekála při pohledu na toho egoistického idiota.

"Co tu děláš?!" zavrčel jsem. "Tohle je můj pokoj! Ani ses nezeptal, jestli můžeš vstoupit!" vynadal jsem mu a rukou jsem ukázal na východ.

"Uklidňuju svého budoucího manžela, to tu dělám," vysvětlil mi s nezájmem a zblízka si prohlížel dekoraci v mém pokoji.

"Nikdo tě tu nechce, vypadni!" zopakoval jsem gesto rukou.

"Mám přikázáno být s tebou, dokud nepřijmeš mou omluvu. Které se stejně nedočkáš," pokrčil rameny a vyšel na balkón.

"Řekl jsem ti vypadni!" rozběhl jsem se proti němu ve snaze ho shodit z balkonu. Byl jsem tak rozčilený, že jsem nevěděl o světě a nad svým chováním jsem ztratil kontrolu.

K mé smůle se mi vyhnul a kdyby mě nechytil, asi bych byl mrtvý. Držel mě v té výšce a zatímco já se koukal smrti do očí, on se bavil. Nikdy jsem si nevšiml, jak vysoko to vlastně je.

"Jsi spokojený?" zeptal se výsměšně a stáhl mě zpátky do bezpečí.

"Zachránil jsi mi život..." konstatoval jsem potichu. Nemohl jsem uvěřit, že jsem byl tak ponížen.

"Ano. To znamená, že já se nemusím omlouvat, čímž jsme si kvit," shrnul a odešel z balkonu i z mého pokoje. Tolik jsem ho chtěl zabít, ale nemohl jsem. Nejsem vrah a nechci přivést naše království do záhuby.

Cítil jsem, jak jsem zrudl. Celé tělo mi hořelo, jako by chtělo vybuchnout. Z vlastní blbosti jsem se málem zabil, přičemž mě zachránil člověk, kterého nenávidím a který mě dokáže nejspíš jen ponižovat.

Celé odpoledne jsem proležel u sebe v pokoji a přemýšlel, jaké to asi bude, až se ze mě stane otrok svého manžela a jeho rodičů a vlastně celého království. Zabijí mě? Budou mě mučit?

Nebudu lhát, za tu dobu jsem uronil i několik slz. Budu mít příšerný život. Budoucnost našeho království závisí na mě. Já se musím mít špatně, aby oni se měli dobře.

"Erene?" zaklepala na dveře moje nevlastní matka a vstoupila dovnitř. Posmutněla, když mě viděla jako tělo bez duše. "Chápu, že je to pro tebe příliš brzy a je jisté, že nemůžeš být připraven. Zásnuby, svatba, děti a celý život-"

"Počkej, cože? Děti?" nechápal jsem a prudce se posadil. "Jsme muži, ani jeden z nás nemůže porodit dítě," zopakoval jsem biologické fakty.

"Ano, jistě, ale... oni mají čaroděje, který... v tomhle dokáže pomoct," vysvětlila mi. Celou dobu mluvila tlumeně, abych byl klidný. Což já nebyl ani náhodou.

"Je mi jasné, že to porodím já," oznámil jsem zdrceně a naštvaně. Tohle mě dostalo na kolena. Po porodu mě jistojistě zabijí, hlavně, že budou mít potomka, ze kterého vychovají vládce.

"Erene, je mi líto, čím si budeš muset ještě projít. Jestli ti můžu poradit, tak si vytvoř dobré vztahy s Levim i jeho rodinou. Půjde to snáz," usmála se povzbudivě, ale to mi nepomáhalo. Byl jsem naprosto na dně.

"Jsou zlí. To se nezmění," odpověděl jsem prostě, protože mi v hlavě pořád běhalo to slovo dítě. Mám mu porodit dítě? Takovému hajzlovi...? "Prosím tě jdi. Chci být sám," řekl jsem plačtivě a otočil se k ní zády. Schoulil jsem se do klubíčka a rozbrečel se jako malé mimino. Tohle je na jednoho člověka příliš.

"Zkus je poznat blíž. Nejsou takoví, jak myslíš," řekla poslední věc, než se zavřely dveře.

Já vím, že bys mi nikdy nelhala, ale... mám pocit, že ti poprvé v životě nemůžu věřit.

Probudilo mě klepání na dveře. Protáhl jsem se a povolil vstup osobě za nimi.

"Dobré odpoledne, pane," pozdravila služebná, která mi nesla svačinu na táci. "Královna říkala, že vám mám donést jídlo do pokoje. Prý vám není dobře," vysvětlila a mně se ulevilo.

"Díky," pokusil jsem se o úsměv. Matka byla asi mou jedinou spásou. Bez ní bych umřel okamžitě.

Nasvačil jsem se a vydal se do stájí. Musím se přiznat, že jízda na koni nepatřila k mým oblíbenějším činnostem, ale rád jsem trávil čas s lidmi, kteří tu pracovali. Zvlášť s jedním.

"Ahoj, Jeane," pozdravil jsem královského chovatele koní. Byl to můj nejbližší přítel a nejlepší člověk, co se dokázal postarat o královská zvířata. Miloval koně celou svou duší, proto se o ně tak skvěle staral.

"Princi," uklonil se na pozdrav sotva mě uviděl. "Jdete se projet?" zeptal se s úsměvem.

"Ano," povzdechl jsem si smutně.

"Pane, hlavu vzhůru," povzbuzoval mě, aniž by tušil, co mě trápí, "možná dnešek není nejlepší den, ale zítra už to bude lepší," doširoka se usmál. Vždycky jsem na něm obdivoval jeho optimismus.

"Máš pravdu," usmál jsem se taky, ale jen proto, aby se mě neptal, co se děje. Nechtěl jsem se nikomu svěřovat. S čím by mi to pomohlo? Hosté by se nevrátili a svatba by se nezrušila. Nic by se nevyřešilo.

"Hned si dojdu pro sedlo."

"Ne," zastavil jsem jej. "Chci jet sám," oznámil jsem mu a zatímco mi pomáhal do sedla.

"Pane, vaše jízda na koni není nejlepší, proto by měl někdo jet s vámi," přemlouval mě Jean, ale já trval na svém. Pokud mě kůň shodí a já si srazím vaz, je mi to jedno. Lepší než život, který mě čeká.

"Já s ním pojedu," prohlásil Levi a poručil Jeanovi dovést mu koně. Stoupl si k mému, kterému držel popruhy, abych neujel, a díval se mi do očí. "Byla by škoda ztratit tak mladého chlapce," uchechtl se. Mezitím, co nasedal na koně, jsem já vyjel směrem na louku. Nechtěl jsem mu ujet, stejně by mě dohnal, ale nemohl jsem vystát pohled na něj, chtěl jsem být alespoň popředu. Štval mě, až mě doháněl k slzám. "Neměli jsme možnost se lépe poznat," zakřičel na mě. Zastavil jsem a otočil se k němu s nenávistným pohledem.

"Proč to děláš? Proč se chvíli chováš mile, a pak se z tebe stane hulvát?" zeptal jsem se ho a měl jsem co dělat, abych mu neujel.

"Možná se mi líbíš," pokrčil rameny s ďábelským úsměvem.

"Jak prosím?!" Musel jsem se přeslechnout. "Zapomeň, že ti to sežeru!" zakřičel jsem a pobídl koně k běhu. Každou chvilkou jsem se otáčel a kontroloval, jestli neběží za mnou. Samozřejmě, že běžel. I kdybych se mu líbil, co to má co společného s jeho častou změnou chování?!

Zastavil jsem u jezírka, kam jsme jezdívali s Jeanem. Koně to tady milují, je tu klid a krásné prostředí na přemýšlení a odpočinek. Ale ne zrovna za těchto situací...