Nalezeno a vráceno

Lidičky, musela jsem napsat menší pokráčko na předchozí jednorázovku. :D Je to krátké, ale nemohla jsem dopustit, aby se moji dva máláčci trápili :3

---

Stále jsem hledal ve svém srdci podobiznu toho, jehož jsem už tak dlouho neviděl. Dva roky. Tak dlouho jsem ho neviděl, ani jsem o něm neslyšel. Lidí jsem se moc neptal, stejně o něm nikdo nic nevěděl, dokonce ani jeho bratr. Byl jsem zoufalý a vyhazoval peníze jen pro to, abych ho našel. Platil jsem obrovské prachy jen za to, aby mi řekli, jestli má pořád blond vlasy. Nic. Nikdo nenašel byť sebemenší stopu a já propadal ještě většímu zoufalství. Jak je to možné? Jak je možné, že se člověk ztratí z povrchu zemského, aniž by zanechal alespoň něco?

Šel jsem domů. Venku se čerti ženily a ze vzduchu jsem cítil, že bude pršet. Kdykoli pršelo, vzpomínal jsem na tebe a brečel. Nenáviděl jsem se za to, že jsem tě tenkrát odmítl. Tenkrát... jsem ještě netušil, že tě miluju, protože jsem si myslel, že nemiluju nikoho a nikdo nedokáže milovat mě. Nejsem člověk hodný lásky.

Zastavil jsem se, když jsem spatřil blond vlasy, a ohlédl se za tím člověkem. Ano, doufal jsem, že to budeš ty. Takhle blázním už hodně dlouho, víš? Jen kvůli tobě.

K mému překvapení měl ten muž podobnou tvář jako máš ty. Vlastně stejnou. Jediné, co se změnilo, bylo oblečení.

Srdce se mi mohlo rozskočit radostí. Nevěřil jsem tomu. Nevěřil jsem, že by ses po tak dlouhé době ukázal. Našel jsem tě!

Rozeběhl jsem se k tobě a při tom se mi zdálo, že každý krok je jen pár milimetrů a já se vlastně vůbec nepohybuju. Zastavil jsem tři merty od tebe a kompletně jsem zkameněl. Dítě...? Co tu s tebou dělá dítě? Co to má znamenat?

Začalo pršet. Podíval ses na oblohu, roztáhl deštník, který jsi nahnul víc nad tu malou holčičku, kterou jsi držel na jedné ruce. Tím jsi zakryl výhled na mě. Neviděl jsi mě. Nevěděl jsi, že přímo u tebe stojí ztrápený člověk, který tě tolik miluje a nedokázal na tebe myslet.

Mysl mi zastínila neznaděj. Už ze zvyku jsem vytáhl nožík a kdybych měl sílu, kterou máš ty, jistě bych ho rozdrtil. Chystal jsem se ho po tobě hodit. Jako vždy. Nenáviděl jsem tě. Pohrdal jsem tebou. Chtěl jsem tě zabít. Tak proč to nedokážu udělat? Proč tě tolik miluju?

Z obchodu naproti vyšla mladá žena, které jsi šel naproti a je mi jasn, že jsi ji políbil na tvář. Nebylo pochyb o tom, že oni jsou tvoje rodina. Jsi šťastný, alespoň takový je tvůj výraz ve tváři, který se hned změnil na šokovaný.

"Shizuo-san?" oslovila jej žena a podívala se samým směrem jako blondýn. Netušil jsem, co mám dělat. Utéct? To jsem nechtěl. Bál jsem se, že by zase zmizel a já to tentokrát už nikdy nespatřil. Tolik jsem se bál...

Žena vzala holčičku do náruče, něco řekla Shizuovi, ten přikývl a ona odešla. Dokonce si vzala i jeho deštník, takže jeho blond vlasy byly za chvilku stejně morké jako moje. Dívali jsme s na sebe a já nevěděl, jestli se mu mám vrhnout do náruče. Nejraději bych to udělal, ale on by mě jistě odstrčil. Už mě nechce vidět. Zranil jsem ho. Nemiluje mě.

"Čekal jsem..." začal mluvit a občas mu koutek úst vystřelil do úsměvu, "dva roky, abych se mohl omluvit," přišel blíž ke mně.

"Ne," zakroutil jsem hlavou. "Byla to moje vina. To já- já nevěděl, co k tobě cítím a.. bál jsem se," přiznal jsem. Cítil jsem se tak poníženě, že se takhle chovám, ale nevadilo mi to. Patřím do skupiny lidí, kteří nevěří na lásku a teď tu říkám tohle.

"Pořád... pořád tě miluju. Úplně stejně jako tenkrát a nikdy jsem nepřestal," vyznal se mi.

"Shizuo," usmál jsem se a po tvářích mi stekly slzy, které se okamžitě smíchaly s dešťovou vodou. Byl jsem tak šťastný, že jsem se mu málem vrhl do náruče, ale moje tělo mě neposlouchalo. Říkalo mi, ať to nedělám. Pravda. Má rodinu, se kterou je šťastný.

"Oriharo Izayo," chytil mě za ruku, kterou sevřel mezi svými dlaněmi, a poklekl přede mnou. Věděl jsem, co to znamená. Žádal o totéž, co před dvěma lety, kdy jsem ho tak hrubě odmítl.

"Tolik chci," řekl jsem upřímně se slzami smutku v očích.

"Ale?" pozvedl obočí.

"Máš rodinu..." téměř jsem pošeptal, že mě málem přehlušil déšť.

"To je... jen někdo, s kým jsem se skamarádil. Nemám manželku, ani přítelkyni, natož děti," vysvětlil. Ulevilo se mi. Hlavou mi proběhlo, že možná lže, ale zanedbal jsem to. Pokud by mi lhal, znamenalo by to, že se mnou chce opravdu být. Chce se mnou opravdu strávit zbytek života.

"Dobře," přikývl jsem a usmál se. Zvláštní, že v ten samý moment déšť utichl a na celé Ikebukuro zasvítily sluneční paprsky. "Vezmu si tě!" vrhl jsem se mu kolem krku. Moje štěstí se jen násobilo, když mě pevně objal kolem pasu, vstal a několikrát se se mnou zatočil. Smál jsem se. Smál jsem se vlastní blbosti, jak jsem ho tenkrát odmítl. Už dávno jsme mohli být takhle šťastní.

Postavil mě na zem a políbil na rty. Velmi rád jsem mu vyšel vstříc. Zapletl jsem prsty do jeho vlasů a polibky vděčně oplácel.

Líbal mě na krku, zatímco jsem se já nadzvedával, abych mohl znovu dosednout. Od okamžiku, kdy mě poprvé objal už mě neputil. Rukama mě pořád chránil a přesvědčoval, že už nikdy nikam neuteče a zůstane po mém boku.

"Izayo," vzdychl moje jméno a pohladil mě po tváři. Jeho rty dotýkající se těch mých byly tak horké, že jsem měl pocit, že se rozpustím. Umíral jsem touhou po něm. Přál jsem si, abychom zůstali takhle spojení navždy.

Za stálého líbání mě položil do peřin a sám pokračoval v jemných přírazech do mého nitra. Musím přiznat, že jsem se trochu bál jeho síly. Bál jsem se, že se mi bude chtít pomstít za poslední dva roky, tak do mě bude bušit hlava nehlava. Ale tak to nebylo. Opečovával mě jako to nejcennější, co kdy měl. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak plachého a starostlivého. Je pravda, že láska má moc člověka změnit. Už tomu věřím.