Čas

Lidičky, varuji vás. Tohle je jedna z nějvětších slátanin, které jsem kdy napsala. Pokud se vám to nebude líbit, klidně mi to napiště, ale předem říkám, že se to nezmění :D Je to spíš povídka, kterou jsem sepsala jsem proto, abych si oddechla, takže nic světoborného. :D

Pár: Levi x Eren

Čeká vás: shounen-ai, náznak yaoi, vojna

---

Pamatuju si na den, kdy jsem se tu objevil poprvé. I přes pochmurné počasí, které venku panovalo, měli všichni dobrou náladu. Usmívali se na mě a vítali v novém domově. Nikoho nezajímalo, jak se cítím, hlavně, že oni byli šťastní z nového člena rodiny.

Bylo mi asi pět, když mě Ackermanovi adoptovali. Nedokážu si vybavit detaily, jen malé útržky vzpomínek. Máma s tátou byli celí nadšení a kdykoli se mnou mluvili, usmívali se. Až na mého adoptivního pubertálního bratra. Vycházela z něj temná aura, které jsem se jako dítě bál. Zezačátku jsme spolu moc nemluvili, ale časem jsme začali vést obyčejné konverzace. Poznal jsem ho blíže a zjistil, že i přes chladnou nic neříkající masku je to milý člověk. Nikdy se na mě nenaštval, pokaždé mluvil klidně a byl ochotný mi pomoct a věnovat mi svůj čas.

Často jsem ho sledoval, jak se dívá na televizi, a tajně jsem si přál mu být blíž. Jednou mě viděl, jak se schovávám za rohem a pozval mě, abych si mu sedl do klína. Tak jsme strávili třeba celé hodiny a stal se z toho zvyk. Kdykoli jsme byli spolu, pokaždé jsem si mu sedl do klína a třeba jsme společně dělali úkoly.

Ale čas nám nepřál. Byl to právě on, který vše změnil a já si přál, aby se vše vrátilo.

[10 let]

Vrátil jsem se ze školy, pozdravil rodiče a zmizel v druhém patře. Nešel jsem do svého pokoje, ale do Leviho, abych na něj počkal, dokud nepřijde ze školy. V tu dobu mi bylo deset a Levi chodil poslední rok na výšku. Snažil jsem se ho obtěžovat co nejméně, protože to měl opravdu hodně náročné, ale někdy jsem si nemohl pomoct.

"Erene," oslovil mě místo pozdravu a odložil si věci stranou.

"Vítej zpátky. Jak ses měl?" rozzářil jsem se, když jsem ho viděl a čekal, kdy si sedne za moje záda, abychom spolu mohli napsat úkoly.

Povzdechl si, aby mi dal najevo svou únavu a odešel z pokoje. Říkal jsem si, jestli jsem něco neudělal. Něco, co by ho rozčílilo.

"Rozhodl jsem se odstěhovat," pronesl při večeři. Zůstal jsem s otevřenou pusou a vidličkou u ní.

"A kam? Máš z čeho žít?" ptala se hned máma.

"Vydělal jsem si přes brigády docela dost," ujistil ji.

"Jestli je to kvůli mně, tak já se polepším!" řekl jsem hned a objal ho. "Budu si uklízet pokoj, budu i umývat nádobí! Jenom nikam nechoď!" začal jsem plakat.

"Erene, Levi je už dospělý. Je načase postavit se na vlastní nohy," vysvětlil mi táta. Začal jsem o tom přemýšlet. Je dospělý a dospělí se odstěhovávají od rodičů.

"Ale, ale...!"

"Erene," přerušil mě Levi a políbil mě na čelo. To bylo poprvé, co ke mně projevil nějaký hlubší cit. "Můžeš mě navštěvovat, hm?" usmál se a pohladil mě po vlasech. Ještě nikdy jsem ho neviděl změnit výraz ve tváři. Bylo to zvláštní.

[18 let]

"Jdeš pozdě," vytkl jsem mu, když jsem uslyšel bouchnutí dvěří, ale neodtrhl jsem hlavu od učení.

"Byl jsem nakoupit," odvětil jednoduše a položil mi na učebnici tašku s menším nákupem.

"Hej!" okřikl jsem ho, ale to už byl ve sprše. Nevím, kdy se to takhle mezi námi vyvinulo. Ah, vlastně ano, vím. Od doby, co se odstěhoval. Chodil jsem k němu každý den, což se nezměnilo, ale náš vztah se... začal bortit. Už jsem mu nesedával na klíně jako kdysi. Řekl mi, že už jsem dost starý na to, abych zanechal těchto dětských blbostí. Od té doby mám pocit, že se odcizujeme a už spolu nedokážeme ani mluvit normálně. Nejčastěji mě odbyde větou "Jsem unavený z práce, snad jindy." a už se o mě nestará.

Zajímalo by mě, jestli mu vadí, že tu jsem. Vždycky se chová, jako by mě tu nechtěl, ale nikdy nic neřekl, ani nenaznačil. A já se ho zeptat nemůžu. Bylo by to... divné...

"Erene," oslovil mě, když přišel ze sprchy s jedním ručníkem kolem pasu a druhým kolem krku. Nemohl jsem od něj odtrhnout oči. To jeho vypracované tělo přitahovalo moje oči jako lednice magnety. Ano, přiznal jsem si, že jsem gay, když mi bylo šestnáct a předtím jsem asi rok bojoval za svou heterosexualitu. Měl jsem několik přítelkyň, ale nikdy jsem žádnou nemiloval. Navíc když mělo dojít na líbání, zdržel jsem se. Nedokázal jsem políbit holku, zato se mi každou noc zdálo o sexy klukovi, se kterým jsme... no... tak nějak... v-víte...

"Nehleď na mě tak," upozornil mě a přiložil si láhev ke rtům a napil se. "Příští rok maturuješ. Přemýšlel jsi o výšce?" zeptal se a vysušoval si vlasy.

"J-já... ne... ještě ne. Ani nevím, jestli půjdu. Rodiče na to nemají a jde vidět, že čím dřív se dostanu z domu, tím lehčí to budou mít. Takže kdybych bydlel hned od začátku na vlastní pěst, asi bych se dlouho neudržel. Chtělo by to nejdřív pár let brigádu, a pak se teprve usadit z finančního hlediska." vysvětlil jsem.

"Můžeš bydlet u mě," navrhl.

"Huh?"

"Slyšels."

Div mi nevypadly oči z důlků, jak jsem je kulil. Nikdy mě nenapadla tahle možnost. Vlastně je to předevšm proto, že pokaždě, když tu jsem, vládne tu taková nepříjemná atmosféra.

"Cože?" zopakoval jsem.

Levi jen protočil očima a posadil se naproti mně na konferenční stolek. "Nechceš?"

"Ne! Teda jo! Ne, že nechci, ale... ale... ne-nebudu pro tebe přítěž? Myslím jako... chodíš do práce a domů se vracíš unavený a ještě se starat o mně-"

"Chceš, nebo ne?" přerušil mě přísnějším hlasem.

"Chci!" řekl jsem rozhodnutě.

"Pak tě přestěhujeme do konce týdne," pokrčil rameny. Měl jsem to vědět. Měl jsem vědět, že se zachová takhle. Vždycky byl jednoduchý člověk. Nikdy nečetl mezi řádky, nevymýšlel si historky. Vždycky řekl všechno narovinu.

A tak se stalo, že jsem začal bydlet s Levim. Sice jsem ještě ani nevěděl, na kterou vysokou půjdu, ale hádat se s Levim bylo jako házet hrách o stěnu. Vlastně mě to docela zahřívalo u srdce. Dal mi tím najevo, že mu nejsem lhostejný a zajímá se o mě. Rodičům se začalo dařít líp, co se financí týkalo, protože mi všechno ohledně školy platil Levi. Pracoval u armády, kde na něj vyvíjeli obrovský tlak. Dokážu si to představit. Celý den jenom klikujete, běháte, zlepšujete kondičku, učíte se se zbraněmi zatímco po váš řvou, abyste mohl bránit vlast.

Jeho práce mi otevřela oči, proto jsem se hlavně staral o domácnost. Vždycky jsem přišel ze školy, udělal úkoly, poklidil doma, naučil se do školy a teprve pak měl zábavu. Zní to náročně, ale když si to člověk umí seřadit do plánu a řídit se podle toho, je to vlastně celkem v pohodě. Aspoň se Levi nemusí doma o nic starat a může si v klidu odpočinout.

Zrovna jsem uklízel nádobí, když přišel Levi z práce. Ani jsem ho nepozdravil a už se tiskl na moje záda a ruce mi obmotal kolem pasu.

"C-c-co?" začal jsem panikařit.

"Jsem ve stresu. Potřebuju se odragovat," vysvětlil a rukou mi zajel pod triko. Měl studené ruce, což byl pro můj organismus dost velký šok. "Erene," vydechl mi do ucha a já ucítil zdroj jeho podivného chování.

"Ty... ty pil?" zeptal jsem se opatrně.

"Trochu," pošeptal a otočil si mě čelem. Dívali jsme si do očí. Ještě nikdy jsem neměl pocit, že na místě roztaju. Podlamovala se mi kolena z toho, jak se mi třáslo tělo.

"Le-Levi," pošeptal jsem pod vlnou rozkoše, kterou mi černovlásek způsoboval svými ústy. Hlavou se mi honily myšlenky typu: "Jak se to mohlo stát? Jsme bratři! Nezdá se mi to? Opravdu mě tu orálně uspokojuje?".

"Erene," oslovil mě a políbil. Moje hlava definitivně vypověděla službu a tělo se sesypalo na zem. Co mám dělat? Je to můj bratr, ale... když... já ho miluju...

Ráno jsem se probudil v posteli. Vedle ležel Levi a četl si knihu. Jako na povel jsem zrudl. Vůbec nevím, jak bych se měl chovat. Lituje toho? Pamatuje si to vůbec? Nebo... chce, aby to mezi námi bylo takhle pořád?

"Dobré ráno," řekl, když si všiml, že jsem vzhůru a už nějakou chvíli na něj civím.

"D... dobré," pokusil jsem se usmát a posadil se na kraj postele. Vzal jsem kousek svého oblečení, kterým jsem si zakryl genitálie a vydal se do koupelny. Jako první jsem si samozřejmě prohlížel své tělo, jestli moc neutrpělo na kráse. Kromě několika desítek červených skvrn bylo v pořádku.

Mé soukromí narušil černovlásek, jako by to nebylo poprvé. Já jsem okamžitě zrudl a přidržoval si ručník u přirození.

"Chováš se jak ženská," protočil očima, stáhl si kartáček s zubní pastou a začal si čistit zuby bez ohledu na to, že mi narušoval soukromí. Očividně mu to vůbec nevadilo.

"Mohl bys prosím...?" naznačil jsem mu, aby odešel.

"Jen se vysprchuj. Jako bych tu nebyl," řekl nezaujatě a podíval se na mě přes odraz v zrcadle.

"N-nepřišel jsem se osprchovat, jen jsem se-"

"...chtěl ujistit, jestli se ti včerejší noc nezdála?" podíval se mi do očí přímo.

Začal jsem v hlavě hledat odpověď. Nejhorší bylo, že měl pravdu, kterou mu nesmím potvrdit, jinak bych vypadal jako histerka.

"Neboj se," usmál se, což bylo velmi vzácné. Objal mě kolem pasu a opřel si čelo o moje. "Nebyl jsi jednorázovka, ani s tebou nechci jenom spát," mluvil tiše a srozumitelně, aby mu rozuměl.

"Znamená to, že... že... mě miluješ?" zeptal jsem se. Když jsem se dočkal kladné odpovědi, nevěděl jsem, co dělat. Začít křičet? Utéct? Volat FBI? Počkat- proč myslím tak negativně, jak kdyby mě měl unést? Stačí jenom odpovědět, ne? Nějak inteligentně.

"Vím, že jsi dlouho hledal sám sebe a sotva ses s tím smířil, přišel brácha a vybalil na tebe tohle. Nechci odpověď hned. Až budeš chtít, řekneš mi to sám," políbil mě na čelo, svlékl trenky a vlezl si do sprchy, jako by mu nevadilo, že jsem tam já.

"J-já-" začal jsem, ale na víc jsem se nezmohl. "Půjdu udělat snídani!" vyhrkl jsem ze sebe a utekl do svého pokoje se převléct.

Kdykoli jsem byl v jeho přítomnosti, znervózněl jsem a kontroloval každý pohyb, aby byl zcela přirozený. Bylo mi jasné, že k němu cítím něco víc než bratrskou lásku, ale jestli je to ta romantická... to už jsem nemohl posoudit. Co když ke mně doopravdy nic necítí a chce mě jenom na sex?

Sakra, chovám se, jak kdybych ho neznal. On nelže, nesnáší lži a pomalu by za ně i zabíjel.

"Nezajedeme si někam?" nadhodil se znuděným výrazem, když přepínal kanály.

"Hmm... A kam?" povzdechl jsem si s hlavou na jeho klíně. Pokud si teď říkáte, že jsem mu nijak neodpověděl a přesto mu ležím v klíně jako jeho přítel a je to divné - ano, máte pravdu. I když jsem neřekl ani slovo o tom, jak se cítím, moje mysl mě sama navedla, abych se začal chovat takhle. A líbilo se mi to.

"V centru je nějaký cosi. Můžeme to omrknout," pomocí prstů mi dal pryč vlasy z tváře, po které mě pohladil.

"Hmm... je tam fesťák, myslím," zamručel jsem nesouhlasně. Vůbec se mi nikam nechtělo. Raději bych zůstal takhle až do smrti.

"Erene, musím ti něco říct," povzdechl si ztěžka. Posadil jsem se a vyčkal, až začne zase mluvit. Děsil jsem se toho, co mi chce sdělit. Nikdy jsem v jeho tváři neviděl takový výraz. "Za tři měsíce mám bojovat v Afghánistánu," dořekl a položil mi ruku na ruku.

Zůstal jsem v šoku. Znamená to, že ho pravděpodobně ztratím. To ne...

"Na jak dlouho?" zeptal jsem se. Neodvážil jsem se mu podívat do očí, které byly stejně smutné jako moje.

"Na půl roku. Je to celkem dlouhá doba a pochopím, když si najdeš někoho jiného," prohlásil mě po tváři.

"Já nechci někoho jiného. Já chci tebe," vyhrkl jsem a objal ho kolem krku. "I kdybys tam měl být dva roky, počkám na tebe!" řekl jsem se slzami kutálejícími se po mých tvářích.

Uslyšel jsem, jak se usmál. Objal mě taky a pevně k sobě přitiskl.

Ještě ten den jsem večeřeli u rodičů. Už dlouho jsme se nesešli jako rodina a bylo to příjemně nostalgické. Připomínalo mi to, jako bych se vrátil do minulosti.

"Jak se vám daří?" ptala se máma. V jejích očích jsme viděli starost a touhu, aby se její dva synové nastěhovali zpátky.

"Máme se skvěle," potvrdil jsem její představy.

"To jsem ráda," spokojeně se opřela o opěradlo. "A co práce? Škola?"

"Za chvíli končí pololetí, tak se učím víc a nemám tolik času pro sebe," postěžoval jsem si.

"A ty Levi? Jak se daří v práci?" ptala se hned.

S černovláskem jsme se zahleděli do očí, já je hned sklopil.

"Budu na půl roku v Afghánistánu," řekl narovinu. Máma se téměř okamžitě rozbrečela a táta taky vypadal, že brzy uroní slzu.

Dívat se na ně mě bolelo daleko víc než samotná myšlenka, že se Levi možná nevrátí.

I po příchodu domů jsem nad tím musel pořád přemýšlet. Nikdy jsem neviděl rodiče tak na dně. Ale je pochopitelné, že budou takhle reagovat. Vždyť nejspíš ztratí svého jediného biologického syna.

Najednou se mě zmocnil pocit úzkosti. Cítil jsem se, jako bych do této rodiny nepatřil.

"Erene, jdi se koupat první," políbil mě na čelo a všiml si mého výrazu, proto si sedl k mně. "Copak?"

Vzhlédl jsem k němu a do očí se mi zase draly ty otravné slzy.

"Ale," zasmál se, "velcí kluci nepláčou," chytil mě za ruku a políbil na jejím hřbetu.

"Co když se nevrátíš?" zeptal jsem se spíš sám sebe. "Co budu dělat?"

"Erene," zvedl mi bradu, abych se mu podíval přímo do očí. "Vezmeš si mě?"

Srdce se mi rozbušilo a do očí se mi tentokrát vetřely slzy štěstí. "Ano... ano, vezmu!" objal jsem ho a rozhodl se ho nikdy nepustit. Věděl jsem ale, že jednou musím udělat výjimku.

Stáli jsme na letišti, kde se všichni loučili se svými milovanými, stejně jako já. Objímal jsem Leviho a odmítal pustit.

"Už musím jít," namítl.

"Ještě chviličku," vzlykl jsem.

"Už jsem ti říkal, že se vrátím," chytil mou tvář do dlaní a políbil mě, načež mě chytil i za ruce a políbil zlatý prsten.

"Miluju tě," řekl jsem s hlavou sklopenou a zavřenýma očima.

"Erene," donutil mě hlavu zvednout a podívat se na něj. "Vrátím se ti." Naposledy mě políbil, pohladil po vlasech a běžel za ostatními. Koukal jsem se za ním, dokud mi úplně nezmizel z dohledu. I dlouho po tom jsem tam zůstal stát, dokud neohlásili, že let XY právě startuje.

Vyběhl jsem ven a sledoval, jak se letadlo odlepilo od země a zmizelo v dáli. Sundal jsem si prsten a pevně ho sevřel v dlani.

[19 let]

Po dvou měsících jsem se dal dokupy a byl jsem zase schopný vést obyčejný život. Po třech měsících jsem si už nepamatoval jeho tvář, bylo těžké si ji představit, aniž bych se podíval na fotku. Pak už jsem to přestal počítat a často jsem si kladl otázku, jestli vůbec existuje, nebo je to jen výplod mojí fantazie.

"Doufám, že je v pořádku," povzdechla si máma.

"Je to samostatný, schopný a silný muž. Bude nejlepší z nejlepších," pronesl táta, aby mámu uklidnil. Často jsem teď trávil čas u nich, abych se necítil tak osaměle.

"No... dělám si spíš starosti o jeho budoucnost. Je mu přes třicet a ještě nepřivedl vnoučata," povzdechla si máma a mě zamrazilo. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Nad dětmi. Jak jsem mohl být tak sobecký? Ukradl jsem si Leviho pro sebe a tím se máma s tátou nestanou prarodiči.

"Víš moc dobře, že nikdy nebyl na vážný vztahy," pronesl táta a odnesl talíře.

"Erene, aspoň ty mi přiveď svou nevěstu a děti, ano?" usmála se na mě a pohladila mě po vlasech. Ah, ten pohled znám. Zase vzpomíná na doby, kdy jsem byl malý. "Vyrostl z tebe takový krásný mladý muž."

Úsměv jsem jí vrátil a položil ruku na tu její. Byla tak hřejivá, jako když jsem byl malý a bál se bouřek. Vždycky mě před vším ochránila a slíbila, že všechno bude v pořádku. A bylo.

"Co je to?" podivila se a vykulila oči na předmět na mém prstu. Jak na povel jsem zrudl a ruku stáhl do klína. "Ty jsi zasnoubený?" její oči se rozzářily a svitla v nich naděje.

"Mm... n-ne..." odvrátil jsem hlavu. "To byl... dárek," zalhal jsem, abych nemusel vysvětlovat, že jsem se s Levim... se svým adoptivním bratrem oženil.

"Od koho? Neřekl jsi nám, že někoho máš," vyslýchala mě máma dál.

"Nikoho nemám," odvětil jsem. Čím víc jsem lhal, tím více mě to bolelo. "Už bych měl jít, mám doma ještě hodně práce," vymluvil jsem se. Poděkoval jsem za výbornou večeři a za doprovodu padajících vloček jsem se vydal domů. Zajímalo by mě, jak by rodiče reagovali, kdyby zjistili, že jsme spolu ženatí. Navíc jsme jim o tom neřekli. Nikdo to nevěděl, kromě mých přátel, kteří přišli jako svědci a přísahali, že budou mlčet.

I kdyby přijali fakt, že jejich synové jsou gayové a něco spolu mají, nikdy nám neodpustí, že jsme je nepozvali na svatbu.

Došel jsem domů a zapnul notebook, abych se trochu odreagoval. Po půl hodině poslouchání písniček a projíždění facebooku mi vyskočilo okénko s příchozím videohovorem. Srdce mi začalo zběsile bít. Stávalo se hodně málo, že mi volal, a i tak to nebylo na víc než půl hodiny.

"Erene," usmál se na důkaz, že mě rád vidí.

"Levi..." zakryl jsem si pusu rukou a rozplakal jsem. Pokaždé jsem byl tak šťastný, že je v pořádku, nemohl jsem si pomoct.

"Miluju tě," políbil si zlatý prsten a já udělal totéž. Byl to náš nový zvyk.

"Já tebe taky..."

***

Netrpělivě jsem klepal nohou o zem a sledoval všechny lidi okolo. I když mě rodiče uklidňovali, abych nebyl tak nervózní, já si nemohl pomoct. Dneska je ten velký den, kdy ho po půl roce znovu uvidím. Málem jsem vyletěl z kůže, když jsem uslyšel, že jeho let právě přistál. Vstal jsem a byl připravený kdykoli vyběhnout.

Rozbušilo se mi srdce, když jsem spatřil první vojáky. Bylo těžké mezi nimi hledat určitou osobu, všichni byli oblečení stejně a dívali se do země, jenom výška a zavazadlo bylo jiné. Sledoval jsem ostatní lidi, jak se vrhali do náručí svých hrdinů a ten můj pořád ne a ne v dohledu. Polil mě pot. Není možné, aby se nevrátil. Vždyť... vždyť...!

Můj poslední kousek naděje pomalu vyprchal a začínal jsem se smiřovat s tím, že se nevrátil a už nikdy se nevrátí, když jsem si všiml jednoho záhadného vojáka, jak právě přišel od odbavovacích přepážek. Nebylo pochyb, že je to on. Poznal jsem ho, i když měl sklopenou hlavu.

"Levi..." pošeptal jsem šťastně, ale nemohl jsem přimět své tělo se pohnout. Teprve když zvedl hlavu a usmál se na mě, moje nohy se samy od sebe rozeběhly jeho směrem.

"Erene!" zavolal, odhodil čepici a běžel mi naproti. Málem jsem si vyrazil dech, když jsem mu vletěl do náruče.

"Mysle jsem... myslel jsem...!" začal jsem histericky plakat a tiskl ho k sobě víc, až mě bolely ruce.

"Říkal jsem ti, že se vrátím," chytil mou tvář do dlaní a placem mi po ní přejížděl. "Nikdy bych tě neopustil," zasmál se a stíral mi otravné slzy.

"Miluju tě. Miluju tě, miluju tě!" opakoval jsem stále dokola a nechal se políbit. Cítil jsem, jako bych ho líbal poprvé. Takové to bylo, když jsem ho poznal, takhl jsem se cítil, když jsem si uvědomil, že ho miluju. Pokaždé jsem cítil lásku.

Samozřejmě jsme nemohli vynechat rodiče. Oba byli vyjukaní z toho, co viděli a čekalo nás ještě vysvětlování a káznění. Ale byli jsme zase jedna velká rodina.