Znovu šťastný

Jejdamane, já už přes týden nic nepřidala ^u^" Gomen, nebudu se vymlouvat, že se příští týden uzavírají známky a učitelé nám veškeré písemky napasoali zrovna na ten jeden týden. Ale Mei to zvládne! Bude muset, pokud nechce z fyziky za čtyři ˇ^ˇ. Užijte si jednorázovku :3 Při jejím psaní jsem poslouchala toto ->

Pár: Ryuji (Bon) x Rin

Čeká vás: shounen-ai, protože tu dlouho nebylo :3 <3 takže slaďáááááárna <3

---

Venku bylo pochmurné počasí, perfektní pro pochmurné myšlenky jednoho patnáctiletého mladíka. Toužil být normální člověk, aby se ho ostatní nebáli a normálně spolu vycházeli jako přátelé. Ano. Báli se jej jeho přátelé. Nikdy nechtěl nikomu ublížit a přece nemůže za to, že je satanův syn, nebo snad ano?

"Rine?" přisedl si k němu jeho čtyřnohý přítel Kuro a pozorně sledoval mladíkovu smutnou grimasu.

"Hm? Copak?" své modré oči nasměroval na kocoura. Při pohledu na něj si povzdechl. Věděl, co mu chce říct. Že by měl jít za ním a říct mu, co cítí. Možná to nic nevyřeší, ale uleví se mu a už nebude sedět na parapetu a sledovat dění venku, jako by byl v kleci a on chtěl znovu vzlétnout. No dnes k tomu stejně nebyla příležitost kvůli prudkému dešti.

"Jdu se projít. Chceš se přidat? Prospělo by ti to..." usmál se na něj a šťastně začal vlnit ocasem.

"Promiň, Kuro, nepůjdu. Chci být chvíli sám dokud nepřijde brácha a nezačne mě buzerovat," zamračil se a bradu položil na kolena, která si objímal.

"Rine..." zakňoural Kuro, ale docílil jen toho, že mladík položil hlavu na bok a dál sledoval déšť. Dával mu jasně najevo, že by už měl odejít a nechat jej osamotě. Takhle to trvá už několik týdnů. Od doby, co se všichni ostatní dozvěděli, že je Okumura Rin démon a navíc syn satana, se mu začali vyhýbat, jako by jej ani neznali. Přičemž spolu vycházeli, smáli se a pomáhali, když byla nouze. Největší zájem o něj měl Ryuji alias Bon. Každý si všiml, že ti dva si jsou velmi blízcí i přes jejich tvrdý začátek plný nenávisti a soupeření. Po čase si našli cestu, jak porozumět tomu druhému a začali se scházet i mimo vyučování a to, co spolu probírali, se zrovna exorcismu netýkalo. Povídali si jeden o druhém, poznávali se a tajně a nečekaně se do sebe zamilovali. Ani jeden z nich však neměl odvahu to říct. Pak se stala nečekaná věc, která odfoukla Rinův domeček z karet pojmenovaný naděje. Prozradil, že je démon a tím jej vsichni zavrhli. Jako by nebyl satanův syn, ale jako kdyby byl satan sám. Nenáviděli jej. Opovrhovali jím. Vyhýbali se mu. Pokud nutně nemuseli, nemluvili s ním. Včetně Bona. To Rina bolelo nejvíc. Snažil se sám povzbudit a říkával si, že je poprvé zamilovaný a u první lásky je malá pravděpodobnost, že vydrží dlouho. Možná, že kdyby mu řekl, co cítí, mohl by jej Bon pochopit a být s ním v tuto chvíli a v tomto počasí.

"Rine. Už půlhodiny jsi měl trénovat," přišla mu oznámit jeho osobní dozorkyně Shura.

"Nemám zájem," odpověděl jednoduše a zavřel oči. Vnímal jen déšť dopadající na sklo. Nic krásnějšího v životě neslyšel. Jak je možné, že si nikdy nesedl k oknu a nezaposlouchal se do toho krásného zvuku?

"Řeknu to jinak," povzdechla si, vzala Rina za límec a táhla ho za sebou do místnosti, kde často trávili odpoledne. "Jdeš trénovat."

Zprvu se Rin bránil, ať ho nechá být, ale když se za nimi nakonec zavřely dveře, řekl si, že by bylo dobré se odreagovat. Navíc se krocení modrých plamenů stalo jeho povinností, kterou, pokud nechtěl zemřít, musel dodržovat.

Prsatá žena před něj postavila tři svíčky a odstoupila dál. Úkol byl stejný jako včera a dny před ním. Zapálit pouze knot. Dnes to bylo pro Rina mimořádně těžké. Nejen, že nedokázal zapálit knot, on totiž nedokázal ani podpálit svíčku, jak to měl ve zvyku. Shura si všimla, že je něco špatně. Jeho modré plameny byly naprosto mimo jeho kontrolu. Nesoustředil se, proto nebyli ani nijak silné a životu nebezpečné. Stalo se něco? Hloupá otázka, jistě, že stalo. Opustili jej přátelé. Jeho původ mu zničil většinu vztahů, které měl s ostatními. Nejraději by ho pustila na pokoj a poradila mu, ať se pořádně vybrečí a druhý den by přišel s o něco lepší náladou. Ale nemohla. Měla nařízeno na něj dohlédnout v době tréninku, ze kterého jej nemohla uvolnit.

"Rine," oslovila jej, aby se na ni podíval. Chvíli si vyměňovali pohledy, dokud Rin neprolomil ticho.

"Co?" zeptal se.

"Jindy bys je přesvědčoval, že nejsi takový, za jakého tě mají. Dokážeš v těžkých situacích vykouzlit úsměv na tváří a dneska se zdá, že to nejde. To už musí být nějaký hodně vážný důvod," přidřepla si k němu. "Co se děje?" zeptala se, ale odpovědí jí bylo ticho. Rin místo odpovědi uronil slzu. Druhou. Třetí... "Ach tak," pokývala hlavou, jakože pochopila, proč Rina bolí srdce. "Zamiloval ses."

Rin chtěl její teorii popřít, ale uvědomil si, že to nemá cenu. Shura to už ví a pokud si Rin nebude přát jinak, nikomu to neřekne. "Nenávidí mě. A to... bolí..." chytil se za místo, kde mu bušilo jeho zlomené srdce. Nezadržoval slzy. Bylo mu jedno, jestli se mu bude Shura posmívat. To byla poslední věc, kterou se zabýval.

"Ach jo," povzdechla si. Nechala jej trochu se vyplakat a pokračovali v tréninku. Dnes zavřela obě oči a nechala Rina trochu více odpočívat. Do ničeho jej nenutila. Nechtěla mu jeho situaci ještě stěžovat. Na pokoj ho pustila o půl hodiny dříve. Bylo k ničemu ho tam držet, stejně se nikam neposunuli.

Rin se po návratu do pokoje opět posadil na parapet a zavřel oči. Ticho. Déšť ustal a nahradilo jej zapadající slunce.

"Rine," oslovil jej Kuro, ale černovlásek ho ignoroval. Kocourek se k němu začal tulit a dožadovat více pozornosti. "Posílá mě Yukio. Máš jít na večeři," oznámil mu.

"Nemám hlad," odvětil.

"Ale-"

"Dejte mi všichni pokoj!" křikl a utekl na místo, kde často sedával se svým nejlepším přítelem. Tentokrát sám.

"Už jde?" zeptal se netrpělivě Yukio kocoura, který smutně zavrtěl hlavou. "Co si pořád myslí?" naštval se a zvedl se odstolu. Kuro jej zastavil svými drápky. Bylo to znamení, že pro něj nemá chodit a podíval se na toho, který jako ostatní pozorně poslouchal, co se děje, ale nedával to najevo. "Bon?" nechápal Rinův bratr. Kocour přikývl a jmenovaný se zmateně otočil na kocoura. Co tím myslel? Že půjde za ním a bude ho prosit, aby šel na večeři? To tak. "Prosím, dojdi pro něj," požádal jej Yukio.

Bon naštvaně sevřel příbor. To se nemůže ani v klidu najíst? Párkrát se nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Nechtěl jít za tím satanovým spratkem. Co když ho zabije svými plameny? Ale musel. Viděl, že se Yukio kvůli tomu trápí. Má svého bratra rád a chce pro něj jen to nejlepší, ale Rin má vlastní hlavu a v těchto dnech je to pro něj mnohem těžší.

"Dobrá," zamručel a následoval kocoura. Ten věděl, kde se černovlásek ukrývá a zavedl tam i Bona. "Tady?" ukázal nahoru na střešní dveře, kam vedl žebřík. Kocour přikývl a zůstal sedět pod žebříkem. Sledoval, jak mladík leze po žebříku a o pár sekund později dovnitř pronikla vůně deště.

Bon se nejdříve strachem pevně chytil, aby nespadl. Tohle bylo příliš vysoko. Stačí jeden špatný pohyb a mohl by si zlomit vaz. Uslyšel vzlyk. Jak to tak vypadá, Rin nemá ponětí, že jej přišel na střechu někdo navštívit. Seděl zády s hlavou na kolenech a tiše vzlykal.

Bon se postavil ke komínu, o který se raději opíral. Nekoukal se dolů, snažil se soustředit jen na utrápeného černovláska před ním. Trvalo mu srdce jej takhle vidět. Jako by zapomněl, co je Rin zač a začalo mu ho být líto. Nebylo zrovna hezké, jak se všichni k němu zachovali.

"Vystydne ti večeře," oslovil jej a po dlouhé době měl zase možnost se podívat do těch nádherných modrých očí. Tentokrát uslzených.

"Bone?" Rin nevařil svým očím. Opravdu za ním někdo přišel? A zrovna on? Jeho srdce mírně poskočilo. "Já-já nemám hlad," řekl co nejdůvěryhodněji.

"Chci vidět tvoji prdel u stolu!" naštval se Bon. Často s ním musel mluvit jako s malým dítětem.

"A já říkám, že zůstanu tady! Nikdo mě tam nechce! Takhle je to pro všechny příjemnější!" urazil se, už s ním nehodlal mluvit.

"Jak chceš!" křikl na něj naposledy a pomaloučku se k němu přibližoval. Rozhodl se s ním zůstat, dokud nezměnil názor. V momentě, kdy se přestal dotýkat komínu, začal svého rozhodnutí trochu litovat.

"Co to sakra děláš?" zeptal se ho Rin nechápavě a šokovaně.

"Jdu za tebou, ne? Jak ses tam sakra dostal?! Vždyť je to daleko!" postěžoval si a kontroloval každý svůj krok. Cítil, jak se lávka hýbe. To bylo znamení, že se druhá osoba přemisťuje. Překvapeně se podíval na osobu stojící před ním, která mu nabízela pomocnou ruku.

"Nedívej se na nohy. Dívej se na mě," poradil mu a chytil mu obě ruce. Pomalu se dostali až na místo, kde Rin často trávil čas s Kurem, a posadili se.

"Páni," vydechl Bon.jen nevěděl, jestli obdivoval to panorama, nebo sám sebe, že to dokázal.

"Je tu hezky," dodal Rin s pohledem do dálky.

"Omlouvám se." Rin se asi přeslechl. Opravdu uslyšel omluvu? "Nedošlo mi, jak by ses mohl cítit. Zabýval jsem se jenom svými pocity po tom, co jsem se dozvěděl... tamto," vysvětlil Bon.

"Bojíte se mě právem, ale obviňujete z něčeho, za co já nemůžu," konstatoval Rin.

"Já se tě nebojím," řekl tvrdě Bon. On a něčeho se bát? To tak!

Rin se na něj zamračil a celého jej pohltily modré plameny. Bon se na chvíli zasekl. Chce mu ublížit? Chce bojovat? Ne. Rin se snaží jen ukázat, že má pravdu. Každý se jej bojí, protože nedokáže udržet své plameny pod kontrolou.

Bon vztáhl ruku, která se přibližovala Rinově překvapené tváři.

"Popálíš se!" varoval ho Rin, ale Bon jej neposlouchal. Když se jeho ruka málem dotýkala modrého ohně, plameny v tom místě ustoupily, dokud se Bon nedotkl Rinovy kůže. Pohladil jej po tváři, které se chtěl už tolikrát dotknout. Uvědomil si, že teď Rin potřebuje lásku víc něž kdykoli jindy.

"Nechceš mi ublížit," usmál se šťastně Bon a sledoval, jak modrá zář mizí. Využil situace a naklonil se blíž k Rinovi až se jejich čela dotýkala. Takhle blízko si ještě nebyli a oběma se jim to líbilo.

"Nechci," usmál se Rin a položil svou ruku na Bonovu tvář. Jeho ocas se omotal kolem Bonovi ruky, když se jejich rty spojili. Oba po tom tak toužili a nakonec jim štěstí přálo.

"Měl jsi mi to říct," vytkl mu Bon, ale nebyl naštvaný. "Měl jsi mi říct, co jsi zač."

"Ne," zavrtěl hlavou Rin, "měl jsem ti říct, co k tobě cítím," jeho úsměv na zarudlých tvářích se ještě rozšířil. Objal svého přítele a dával si pozor, aby mu nepolámal kosti. Přál si, aby takhle zůstali navěky. Ale nemohli.

"Kde jste pořád?! Vždyť už to máte studené!" přišel je napomenout Rinův mladší bratr. Byl překvapený, když je viděl ve zvláštní poloze, v jaké byli. Zdálo se mu to, nebo se opravdu objímali? Rin se usmíval, to donutilo i Yukia se usmát. Jeho bratr už nebude trpět depresemi. "Hej vy dva!" křikl hlasitěji, když jej na poprvé neslyšeli. Okamžitě se od sebe odtrhli a kompletně celí zrudli. "Večeře," připomněl jim ještě jednou a odešel.

Rin s Bonem se na sebe podívali a rozemáli se, načež se znovu objali.

"Měli bychom jít na tu večeři," potvrdil Bon a chytil Rina za ruku. Když se postavil, uvědomil si, že by měl jít první Rin.

Cestou se Rinova deprese stávala větší a větší. Drželi se s Bonem za ruce, byl šťastný, ale přesto mu svědomí říkalo, ať tam nejde. Jsou tam lidi, kteří se ho bojí a odsuzují za věci, které neudělal.

"Budu tam s tebou," usmál se na něj Bon a políbil jej na čelo. "Dej jim čas," poradil mu a pokračovali v cestě do jídelny, kde už nikdo nebyl. Bona to překvapilo, Rina ne. Jakmile se dozvěděli, že přijde Rin, rychle se najedli a odešli.

Oba mladíci se posadili ke stolu s plnými talíři. Naštěstí bylo jídlo ještě trochu teplé. Když se on podíval na hodiny, nemohl uvěřit, kolik času strávili společně na střeše.

Trochu se polekal, když se mu cosi ovinulo kolem pasu. Byl to Rinův ocas a Rinův výraz říkal, že to nedělá vědomě. Ten se soustředil jen na jídlo.

"Není nebezpečný?" zeptala se Shiemi Yukia, který se usmíval.

"Vidíš sama," odpověděl jí Rinův mladší bratr a sledoval, jak se Bon natiskl na Rina, aby si byli co nejblíže. Povídali si, smáli se, pošťuchovali a často si dali pusu. Bylo skvělé opět vidět, jak je bratr zase šťastný.