Já, striptér 12 - KONEC

Tak je to tu! Poslední kapitola! Doufám, že se vám povídka líbila :3 musím se přiznat, že se mi ji občas nechtělo psát, protože jsem zrovna neměla náladu na úchylárny... však víte, já raději slaďárny :3 :D no, užijte si poslední kapitolu :3

---

"Říkám ti, že to není dobrý nápad," přemlouval mě dál Naruto, když jsem se líčil. Hodil jsem do sebe dva prášky, díky kterým dnešek přežiju. Dneska bych nemusel mít tolik zákazníků. Na seznamu nemám nikoho, ale v baru o mě bude jistě velký zájem. To je poprvé, co si přeji nebýt tak oblíbený.

"Musím tam jít, je to prostě práce," odpověděl jsem mu, ale on neustupoval, stejně jako já.

"Chceš se přepracovat a umřít?" založil ruce na hrudníku. Z výrazu bylo patrné, že ho už docela seru.

"Jako většina obyvatelstva Japonska," pokrčil jsem rameny. Pokud mám umřít, ať je to v činnosti, kterou miluju. Sex. Chtěl být umřít na sexuální vyčerpání.

"To nemyslíš vážně!" po kroužil hlavou a zvýšil hlas. To už jsem se zamračil a věnoval mu více pozornosti.

"O co ti do prdele jde?" zeptal jsem se ho zostra. "Nejsi člen mojí rodiny, nepatříš ani mezi mé přátelé. Nemáš jediný důvod takhle mluvit."

"Mám," vyvedl mě z omylu. Oh, on má důvod si o mě dělat starosti, tak to si rád poslechnu. Že by miloval šukání se mnou tak moc? To mi lichotí. Rád si poslechnu, že už nikdy nechce do postele s nikým jiným než se mnou. "...a to ten, že tě miluju."

Něco se ve mně zlomilo a jeho střepy mě bodaly všude možně. Dostal jsem přesně ten samý pocit, jako když mě znásilnili, odkopli a celkově potopili na dno. Přesně kvůli tomuhle se ze mě stalo to, čím jsem. Kvůli tomuto pocitu jsem se uzavřel, utíkal a schovával.

"...vypadni..." pošeptal jsem šokovaně, ale s ním to ani nehlo. Jeho postoj se neměnil, dokonce ani výraz. "Řekl jsem vypadni! Vypadni a už za mnou nikdy nelez!" rozeběhl jsem se proti němu s úmyslem ho odstrčit, ale ublížil jsem tím je jenom sobě.

Chytil mě za obě ruce, povalil na zem a obkročmo si na mě sedl. Stále měl nasazenou ledovou masku, která mě děsila. Bál jsem se jí, jako kdybych byl dítě a on strašidlo. Srdce mi prudce budilo a tělo třáslo nejen kvůli horečce. Chtělo se mi brečet a křičet o pomoc.

"Vidíš, jaký to je," řekl znechuceně, "když se na všechno díváš s tímhle obličejem." Pustil mě, oblékl si kabát, obul se a odešel.

Tolik se mi ulevilo, že mi neublížil. Opravdu jsem si myslel, že mě bude chtít zabít. Ale... něco není v pořádku. Proč brečím, když mě opustil strach? Proč si přeju, aby se ty dveře zase otevřely a v nich stála ta osoba, které jsem se ještě před desíti sekundami tolik bál? Proč nechci, aby odešel? Přece ho... nemiluju...

Dovláčel jsem se do práce, kde se mě každý druhý lekl. Cítil jsem se průhledný. Měl jsem skvělý makeup, sexy oblečení, v němž vynikalo mé dokonalé tělo, tak proč se všichni tváří, že by si vybrali raději stožár než mě?!

"Sním si přisednout?" zeptal jsem se nejistě. Byl jsem úplně mimo a přestal se soustředit.

"Ále... copak se stalo?" zasmál se nabouchaný potetovaný motorkář a položil mi ruku na stehno, hodně blízko mému rozkroku. Je mi jasné, že jsem zněl, jako bych si přišel vylít srdce, ale ještě to můžu zvládnout. "Nedostal jsi kopačky, že ne?" smál se dál a trefil se do černého. Cítil jsem se tak a to mě vytáčelo.

Napřáhl jsem ruku s pěstí, kterou jsem přesně namířil na jeho tvář. Spadnul ze židle a než jsem k němu stačil přijít, abych mu ubalil další, držela mě ochranka, která měla ve zvyku zadržovat nevhodně chovající zákazníky, ne zaměstnance.

"Ame," zamračil se a povzdechl si šéf. Dvěma prsty si prominul vrásky na čele.

"Omlouvám se," vyhrkl jsem nejistě, kajícně a vystrašeně. Chytil jsem se za hlavu, abych se aspoň trochu uklidnil, ale ani nalhávání si, že to není pravda a jenom noční můra. "Nechápu, co se stalo. Prostě jsem... prostě jsem...!"

"To stačí, Ame," zastavil mě šéf a posadil se na židli, podepřel si hlavu rukou a prohlížel si mě. "Jsi ve špatném stavu," zhodnotil a natáhl se přes stůl, aby mi mohl sáhnout na čelo. "Hmm... měl jsi raději zůstat doma," zkonstatoval. Slyšel jsem v jeho hlase velké zklamání. Znamená to, že už nejsem pro tuhle práci tak dobrý? Vyhazuje mě?!

"Ne. Prosím! Přísahám, že už to nikdy neudělám! Budu zase skvělý prostitut! Ten nejlepší! Ale nevyhazujte mě, prosím vás!" klekl jsem před stůl a svá slova a respekt k šéfovi jsem potvrdil poklonou.

"Nemůžu nechat potopit podnik, sám to víš. Musím tě propustit," povzdechl si zhluboka.

"Prosím vás! Žádám vás! Nemůžu skončit, to nejde!" histericky jsem brečel.

"Ticho!" zakřičel, aby mě umlčel. "Nemůžu riskovat, že se to stane znovu. Pozoruju tě už nějakou dobu, Sasuke, a jen jsem tiše vyčkával, kdy rupneš. Odchod Deidary tě zničil. Bez něj bys nebyl nic," pověděl mi pravdu do očí. "Podívej se na sebe. Jsi ufňukaný rozmazlený spratek, vždycky jsi byl, jenom se to v tobě hodně dlouhou dobu skrývalo za chladným výrazem. Možná, že jsi nejlepší prostitut v tomhle domě, ale jsi zaměstnanec jako ostatní a pravidla jsou pro všechny stejná. Odejdi." Jeho slova neskutečně bolela. Cítím se stejně jako před pěti lety. Zrazený a úplně potopený.

***

"Víš... bude lepší, když už mi nikdy nezavoláš."

"A... ty čekáš, že ti pomůžu?"

"Promiň, Sasuke. Sbohem."

"Děláš naší rodině jenom ostudu!"

"Nemám v úmyslu ti ublížit."

"Tohle není Uchiha! Teď je to jen neschopný ufňukaný děcko!"

"Vidíš, jaký to je, když se na všechno díváš s tímhle obličejem."

"Co fňukáš?! To si říkáš chlap?!"

V mysli mi už několik dní pobíhaly snad všechny věty, které jsem měl spojené s tímto pocitem. Slyšel jsem ty lidi, jako by to řekli přímo teď a naráz a opakovaly je dokola. Smáli se mi za to, že jsem si teď balil kufry a navždy opouštěl tohle místo.

"Bez tebe to bude jen bordel," řekl Hidan smutně. Neměl jsem ho příliš v lásce kvůli jeho lehkomyslnosti a optimismu, ale potěšilo mě, že se se mnou přišel rozloučit jako první. Musím přiznat, že mi byl nejbližším přítelem z práce po Deidarově odchodu. "Hodně jsem na tebe žárlil. Jsi krásný, chytrý, skvělý ve všem, co uděláš. Nikdy jsem si to nepřipustil, ale toužil jsem být jako ty. Už jen proto, že sis hned získal Deidaru na svou stranu. Tak moc jsem tě nenáviděl," přiznal se mi v přátelské gestu. Pokud tomu dobře rozumím, tak...

"Miluješ ho?" zeptal jsem se, abych se ujistil. Jakákoliv odpověď nic nezmění, chci to vědět jen pro ukojení vlastní zvědavosti.

Hidan se jemně začervenal a pohled nasměroval na koberec. "Znám ho dlouho na to, abych o něm napsal knihu. Vždycky jsme byli spolu a... jo... jo, zamiloval jsem se do něj," pokýval hlavou a posmutněl. "Ale zlomené srdce se dá vyléčit," mávl rukou a zasmál se, "hlavně ty se dej dokopy."

Přikývl jsem, vzal kufr do ruky a zlehka Hidan objal kolem ramen. "Zvládneme to. Oba," řekl jsem mu předtím, než jsem odešel. Přál jsem si, aby každý krok trval věčnost. Chtěl jsem tu zůstat a dál nenávidět ty přiopilé nadržence. Ale nešlo to. Nakonec jsem přece jen stál venku. Naposledy jsem se podíval na dveře, kterými jsem si vodil zákazníky do svého pokoje. Odešel jsem. Nemohl jsem tam déle zůstat, zhroutil bych se.

"Haló?"

"Dobrý den, pane Jiraiyo, tady Ame."

"Á, Ame, čekal jsem na tvůj telefonát. Už ses rozhodl, mám pravdu?"

"Ano. Tu práci beru." V dlani jsem sevřel peřinu, abych utlumil vzlyky.

"Výborně! Mohl by ses stavit do pátku, abychom vyřídili papíry?"

"Jistě... na shledanou."

"Na shledanou!"

Položil jsem mobil vedle sebe. Zakryl jsem si pusu rukou, abych se neprojevoval příliš hlasitě a zase začal brečet. Od včerejšího vyhazovu jsem se uzavřel úplně. Přestal jsem odpovídat Deidarovi i Itachimu na zprávy a hovory. Ale i přesto jsem na jeden čekal. Co asi dělá Naruto...?

Po pár dalších dnech jsem se jakž takž postavil na nohy. Dokázal jsem zajít do obchodu pro jídlo, uvařit si, sednout si k televizi. Ale ten pocit úzkosti se ke mně vracel často. Snažil jsem se na to nemyslet, ale.nešlo to. Nemůžu ignorovat něco tak silného.

Středa. Rozhodl jsem se vzít práci pornoherce, proto se taky dneska chystám jít podepsat papíry o přijetí. V bordelu budou ještě čumět, o co přišli!

Nasedl jsem na tramvaj a jel na místo, které bylo snad přes celé město. Budu se muset přestěhovat o něco blíž, takhle je to moc daleko od mého bytu.

Mou pozornost upoutala mladá žena s fialovými vlasy a rukou na velkém břiše.

"Posaďte se," uvolnil jsem jí místo. Nechci mít na svědomí smrt těhotné ženy.

"Děkuji vám," začervenala se a posadila se. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Myslím tím z jejího břicha. Jak málo stačí, aby se zrodil člověk. A já to málo využívám pro sebe. Vím, že chlapa zrovna takhle šťastného neudělám, nemůžeme mít děti, to je jasné.

Probil mnou blesk, který mi říkal, že musím změnit svůj život. Takhle už to dál nejde. Už se nechci plácat v beznaději a zdrhání před problémy!

"Ame! Rád tě zase vidím," zvolal Jiraiya vesele a poplácal mě po zádech.

"Já vás taky," usmál jsem se.

"Nebudeme se zdržovat, pokecáme později," spráskl ruce a začal chystat všechny papíry potřebné pro mé přijetí.

"Popravdě jsem vám přijel říct, že jsem si to rozmyslel," řekl jsem narovinu a měl jsem ze sebe dobrý pocit.

"Cože?" Zaskočil jsem ho. Ano. Já vím.

"Nabídněte to místo někomu lepšímu," poradil jsem mu.

"Ale nikdo není lepší než ty!" snažil se mě přemluvit, ale já už jsem byl na tisíc procent rozhodnutý.

"Určitě je, jenom se zatím někde schovává. Děkuji a na shledanou," poklonil jsem se a odešel. Můj další cíl je zase na druhém konci města...

"To si děláš prdel," vydechl jsem ztěžka, když jsem stěhoval postel.

"To ty si děláš prdel, ne?" přidal se ke mně Deidara, který mi samozřejmě pomáhal. Svůj starý byt jsem prodal i s nábytkem a za peníze jsem si koupil nový nábytek do svého nového pokoje, který se jen tak mimochodem nacházel v druhém patře domu rodiny Uchihových. Teda, ještě ne přímo jejich, protože.je ten barák napsanej na Itachiho, ale do pár měsíců bude svatba a všechno bude půl napůl, zatímco já tu budu dělat křena. Ano. Ti dva zamilovaní blázni se budou brát. Cítím se za ně tak šťastný.

"Doufám, že ji hned nerozbiješ, protože ji nebudu tahat k popelnicím. Takže žádný divočárny!" pohrozil mi prstem a podal mi pivo. Oba jsme seděli na mojí nové posteli a hleděli na můj pokoj. Usmíval jsem se. Byl jsem šťastný.

"Stejně budu většinu času jinde," uchechtl jsem se a napil se z plechovky.

"Hm? Kde?" pozvedl Deidara obočí.

"V práci," pokrčil jsem rameny. "Vzali mě do obchodu. Vím, že to není moc, ale nemůžu se od vás nechat živit." Zahleděl jsem se mu do očí s vděčností. "Tolik ti toho dlužím."

"Ale prosím tě," mávl rukou. Posledních pár dní na mě mohl nechat oči. "Jsi úplně jiný, když projevuješ své emoce."

"Jo, to jsem už slyšel od Itachiho," zasmál jsem se. "Ani dřív jsem takový nebýval. Vždycky jsem měl pocit, že žiju jenom pro plnění povinností a to jak ve škole, tak i doma. Nikdy jsem nepomyslel, že bych mohl jít vlastní cestou. Šel jsem tou, kterou nastavili mí rodiče. Až teď jsem otevřel oči. A... je to skvělý," usmál jsem se zasněně

"Vzdal ses práce, nastěhoval se k nám, našel si novou práci. Co teď?" zeptal se mě a napil se z plechovky.

"Teď? Teď ještě něco vyřídím," řekl jsem odhodlaně a vyběhl z domu. Je trochu nefér, že jsem nechal Deidaru doma samotného, ale těch pár hodin to vydrží, tohle.je důležitější.

Zmáčkl jsem zvonek a přešlapoval z nohy na nohu, jako bych se měl každou chvilkou rozběhnout. Když se otevřely dveře, pověsil jsem se na krk osobě, která je otevřela a začal ho líbat. Za těch několik dnů se nezměnily.

"Co tu děláš?" zeptal se překvapeně Naruto.

"Líbám tě, svádím a miluju. Už nejsem prostitut, model ani pornoherec, takže jsem jenom tvůj tělem i duší," vysvětlil jsem mu a čekal na jeho reakci.

Usmál se. Usmál se, jako by byl těm nejšťastnější člověk na světě. To je ale blbost, protože ten nejšťastnější jsem já. "Ame," oslovil mě a prohlásil po tváři.

"Neříkej mi tak. Jsem Sasuke," prozradil jsem mu a znovu se mu přisál na rty.