Já, striptér 11

Přináším vám jedenáctý, a jak to tak vypadá, i předposlední kapitolu! :3

---

Seděl jsem u stolu s narovnanými zády, jako bych trénoval své svalstvo. Koukal jsem po stole a přemýšlel o nabídce práce pornoherce. Deidara nám nandával jídlo na talíře, zatímco Itachi seděl naproti mně a celý večer ze mě nespouštěl oči. Nevadilo mi to, měl jsem rád, když mě někdo tajně obdivoval.

"Trápí tě něco?" přimhouřil oči a mírně naklonil hlavu na stranu.

"Ano, vypadáš trochu ustaraně," přidal se k Itachimu Deidara a také usedl ke stolu.

"Nic zvláštního," spojil jsem ruce a tiše poděkoval za jídlo, do kterého jsem se o pár sekund později s chutí pustil. "Jen jsem dostal nabídku v jiné práci," svěřil jsem se. Nekoukal jsem se na ně, protože mi bylo jedno, jak budou reagovat.

"To je skvělé!" zvolal Itachi rozradostněně a chytil Deidaru za ruku ve smyslu, že se na ně konečně usmálo štěstí.

"Jakou? Vykládej!" naléhal nadšeně blonďák a přišoupl si židli blíže ke mně, aby mu neunikla jediná informace.

"Dneska jsem tam byl něco jako na zkoušku, nebo přijímačky, dalo by se říct. A chtějí mě. Je tam čtyřnásobně vyšší plat, než co si vydělám tady," pokračoval jsem a cítil jsem, jak jejich nadšení roste a zaplňuje celou místnost.

"Není to skvělé? To se musí oslavit!" Deidara energicky vstal a odešel do kuchyně pro šampaňské a skleničky.

"Úžasné," zhodnotil Itachi. "A kdy nastupuješ?"

"Mám se rozhodnout do příštího týdne. Popravdě si ale nejsem jistý, jestli by mě pornoherectví bavilo," pokrčil jsem rameny.

V jídelně vystřídalo radost ticho. Viděl jsem, jak se oba zarazili a zamrzli na místě. Věděl jsem, že to takhle bude. Mysleli si, že jsem si našel nějakou jinou práci, něco obyčejného, třeba prodávání v obchodě nebo papírování v kanceláři. Vím, že chtějí, abych opustil život, kde se živím sexem, ale to já udělat nemůžu. Zamiloval jsem se do něj a nedokážu bez něj žít.

"Aha," vydal ze sebe Deidara se stále uzavřeným šampaňským v rukách. Oba dva byli hodně zklamaní.

"Kašlete na to," povzdechl jsem si a pokračoval v jídle. To samé udělali i ti dva komedianti. Potají jsem každého z nich sledoval. Itachi žvýkal opravdu pomalu. Byl opravdu zklamaný. Deidara si spíš vyčítal, že to měl tušit, když mě zná tak dobře. V jeho obličeji jsem zčistajasna uviděl něco zvláštního. Strach? Leknutí? Jashin ví. Když jsem se podíval celkově na jeho tělo, celé se mírně třáslo.

"Sakra," zaklel jsem a přiběhl k němu dřív, než se sám zhroutil ze židle na zem, na kterou jsem ho opatrně položil. Ztratil vědomí a celé jeho tělo se škubalo v křečích.

"Co?" Itachi se asi ještě nedozvěděl, že je Deidara epileptik.

"Volej záchranku," poradil jsem mu, aby tam nestál jako tvrdý y. Sundal jsem si mikinu, kterou jsem podložil Deidarovi hlavu, aby se nebouchal o zem.

***

Oba jsme stáli u Deidarovy postele a sledovali jeho klidný spánek. Záchvat jsme úspěšně zvládli, dokonce nás doktor pochválil. Dodal, že bylo rozumné zavolat záchranku, protože většina lidí to nedělá. Poskytnou postiženému první pomoc a poté jej nechají, ať se vyspí. Jenomže převážná většina z nich počítá s tím, že už se druhý záchvat neobjeví, což se stát může. Pak už nastává problém.

Deidara byl naštěstí v pořádku. Záchvat se u něj už pár měsíců nezaznamenal a musím říct, že se mi docela ulevilo, když ho znovu po dlouhé dostal. Bylo to jako ticho před hurikánem, ze kterého se naštěstí vyklubala jen vichřice.

"Proč mi to neřekl?" zeptal se Itachi. Držel ho za ruku a jemně mu po ní přejížděl palcem.

"Už dlouho se u něj záchvat neprojevil. Řekl bych, že si myslel, že už se ani neprojeví," pokrčil jsem rameny a ruku jsem strčil do kapsy od bundy visící na věšáku, kde jsem zchrastil několik drobných. "Chceš kafe nebo něco?"

"Jak můžeš být tak klidný?" zamračil se nechápavě a vyděšeně.

"Kolikrát jsem ho zachraňoval. Navíc to není nic tak vážného, má to totiž dědičně. Můžeme být rádi, že nemá třeba nádor, který by to spouštěl," vysvětlil jsem, zatímco jsem podruhé přepočítával peníze. "Tak chceš něco v kávomatu?"

Itachi se starostlivě zadíval na Deidaru. Jako bych mu četl myšlenky, které se točily okolo první pomoci při epilepsii. "Kávu s mlíkem a bez cukru," téměř pošeptal a povzdechl si.

Vydal jsem se na cestu ke kávomatu, kde jsem si nechal udělat dvě kávy. Nesnáším, jak to ty automaty naplní až po okraj a já to pak vyleju sotva se toho dotknu.

"Opatrně!" varoval mě známý hlas člověka, do kterého jsem málem narazil.

"Naruto?"

"Ame?" Oba jsme byli stejně překvapeni a udiveni. "Co ty tu?" zeptal se s milým a řekl bych i šťastným úsměvem.

"Leží tu můj známý. A ty co?" vrátil jsem mu tu samou otázku.

"Výsledky krve. Poslední dobou jsem se necítil moc dobře, ale naštěstí je všechno v naprostém pořádku," vycenil zuby, jak to měl ve zvyku.

"Aha, chápu," pokýval jsem hlavou.

"Nechceš pomoct?" nabídl se a vzal jeden kelímek - ten s mojí kávou.

"Díky," musel jsem si povzdechnout. Takoví lidé, mám na mysli ty, kteří si vyžádají bonbon poté, co jej už dávno cumlají, mě přivádí do hrobu.

"Jak dlouho tu ten tvůj známý je?" vyzvídal.

"Přijeli jsme sanitkou asi před půlhodinu. Měl epileptický záchvat," vysvětlil jsem a zastavil se několik metrů od dveří, za kterými byl můj bratr s Deidarou. Zahřálo mě u srdce, když jsem viděl Deidaru se zase usmívat, jak to měl ve zvyku. Jistě utěšoval Itachiho, aby si o něj nedělal starosti, že je v pořádku.

"To je tvůj bratr?" blonďák překvapeně nadzvedl obočí a uznale pískl. "Jste si tak podobní, že by řekl, že jste dvojčata."

"To jsme slýchávali pořád," odvětil jsem, převzal si od něj kávu s tím, ať chvíli počká, a přišel za těmi dvěma zamilovanými blázny.

"Díky," usmál se Itachi a upil z horké tekutiny.

"Jak se cítíš?" zeptal jsem se Deidary, zatímco jsem si oblékal bundu.

"Jsem v pohodě. Ty už odcházíš?" podivil se.

"Jo, potkal jsem tu známého, tak hodíme řeč," vysvětlil jsem spěšně, sebral svůj odložený kelímek a rozloučil jsem se s nimi. Už není důvod se bát. Deidara je jednak v nemocnici a jednak má u sebe Itachiho.

"Ten na lůžku mi byl povědomý," poškrábal se na hlavě ve snaze si vzpomenout.

"Mohl jsi ho potkat někde na ulici, co já vím. Pracovali jsme spolu," pofoukal jsem kávu v kelímku. Byla zima, ale naštěstí ne foukal vítr, proto jsme si mohli v klidu sednout na lavičku v parku u nemocnice.

"Už nepracujete spolu?" ptal se dál a bez svolení si upil z mého kelímku. Vadilo mi to, ale nedal jsem to najevo. "Ah, to zahřálo," usmál se spokojeně.

"Skončil, co se rozhodl bydlet s mým bráchou," povzdechl jsem si. Přejel mi mráz po zádech při vzpomínce na naše setkání po pěti letech. Často nad tím přemýšlím a představuju si, jaké by to bylo, kdybychom se už nikdy nepotkali. Přiznávám, že jak jsem se dozvěděl o jeho orientaci, dost se mi ulevilo. Nejsem jediný, kterého rodiče nenávidí.

"Ach tak." Znovu se napil z mojí kávy jako by byla samozřejmost, že se podělím.

"Baví tě to?" zvedl jsem jedno obočí.

"Baví," pošeptal a spojil naše rty na několik sekund. Rozproudila se mi krev v žilách, srdce se mohlo roztrhnout na nakolik částí. To se mi dělo s tělem pokaždé, když jsme se jakkoli dotkli, především to začínalo přes polibky. Byl moje droga, které jsem se nemohl nabažit.

Odtrhli jsme se od sebe a zahleděli si do očí. Jeho ruka se mi dotýkala tváře a palcem mi přejížděl po spodním rtu.

"Jdeme k tobě?" mluvil pomalu a já hltal každý pohyb jeho rtů. Usmál jsem se a přikývl.

V dlaních jsem mačkal peřinu s prostěradlem pod nátlakem slasti a rozkoše. Jeho přírazy byly jiné, odlišné od těch, které jsem znal. Byly tak něžné a příjemné.

"Ame..." vzdychl Naruto a přehodil si mou nohu přes své boky, abych mu trochu pomohl.

"Naruto," vrátil jsem mu oslovení s popíchnutím. Bavil jsem se na jeho účet.

"Jsi tak krásny," pohladil mě po tváři a začal líbat. Držel jsem ho za zátylek a prohluboval každý náš polibek. Nechtěl jsem, aby někdy přestal. Přál jsem si, abychom zůstali takhle spojení až do smrti. V jeho objetí. V jeho něžnosti.

Naruto se posadil a mě si vysadil na sebe, aniž by mě přestal líbat. Dominanci jsem převzal já a v pomalém tempu se na něj nabodával. Pořád jsem slýchával, jak moc jsem krásný a úžasný, přičemž si to samé myslím o tomto blonďákovi. Jeho azurově modré oči se na mě vždy dívaly chtěným pohledem a doslova mě vybízeli, abych ho minimálně políbil. Tento člověk musel být anděl.

BIIP! BIIP! BIIP! BIIP!

Mávl jsem rukou po mobilu a vypnul budík. Sedm ráno, čas nachystat se a jít do práce. Dneska to bylo asi poprvé, co se mi tam za žádnou cenu nechtělo, zvlášť, když mě kolem pasu držel blonďák a zřejmě mě neměl v plánu pustit. V noci jsem se vůbec nevyspal a nemyslím tím jen kvůli sexu s Narutem. Často jsem se probouzel, cítil jsem návaly horka a zimy zároveň, v půdě jsem měl pořád sucho, i když jsem mohl vypít hektolitry vody.

"Kolik je?" zeptal se rozespale a přitáhl si mě blíž do objetí.

"Sedm..." odpověděl jsem ztěžka a se zavřenýma očima jsem se dostal z postele do koupelny, kde jsem si rovnou umyl obličej studenou vodou. Když jsem konečně rozlepil oči, uviděl jsem sám sebe v zrcadle a toho se lekl. Nevypadal jsem dobře. Měl jsem opravdu velké fialové kruhy pod unavenýma očima, pleť vysušenou a šupinatou.

Promnul jsem si obličej, abych se pořádně probral. Je jisté, že tohle nemůže být pravda. Jsem dokonalý ve všech ohledech, dokonce i po ránu vypadám úžasně a neodolatelně.

Když jsem se na svou podobiznu podíval znovu, zhrozil jsem se. Takže je to pravda. Vypadám příšerně. A takhle mám dnes uspokojovat zákazníky? Svět se zbláznil.

"Pročpak ten ustaraný výraz?" pozvedl obočí Naruto, objal mě zezadu kolem pasu a líbal na šíji.

"Tak se podívej, jak vypadám," zavrčel jsem nebezpečně a hledal rychle makeup. Takhle nemůžu vyjít mezi lidi.

"Ne," zastavil mě blonďák, ještě jsem ani neotevřel tubu, "vypadáš líp bez toho," pošeptal mi do ucha, které olízl a jazykem se dostal i dovnitř.

"Koukni se na mě," otočil jsem se k němu čelem. Chtěl jsem, aby si dobře prohlédl můj obličej a souhlasil, že něčím to zamaskovat musím.

"Přirozené kráse se nic nevyrovná," ruce mi položil na boky a třel se svým údem o můj.

"Neposloucháš mě," postěžoval jsem si naštvaně.

"Tak si mě zkroť," ušklíbl se a rukama nám oběma zpříjemňoval moji chvilku deprese. Nejhorší bylo, že jsem nebyl vzrušený a podlamovala se mi místo toho kolena. "Co je?" zeptal se, když mě chytil v pádu.

"Nevím," odpověděl jsem ztěžka a hlavu si opřel o jeho hrudník.

"Hmm... nevypadáš dobře," zkonstatoval a přiložil mi dlaň na čelo.

"To jsem se ti snažil celou dobu říct," odpověděl jsem sarkasticky a obrátil oči v sloup.

"Nemyslím vzhledově. Jako jo, nevypadáš zrovna hezky, ale argh! Prostě mi připadá, že jsi nemocný!" zhodnotil Naruto a čekal na mou reakci, která byla jen výsměchem.

"Blbost," zavrtěl jsem hlavou.

"Jdi k doktorovi," poradil mi a povzdechl si.

"Zapomeň," odbyl jsem ho a postavil se. Odmítám jít za lékařem, protože se bojím, že má Naruto pravdu. Necítil jsem se dobře a to ohrožovalo moji kariéru. Nesmím chybět v práci, nebo někdo přijde a ukradne mi místo nejlepší děvky v hleděli. To se nesmělo stát. Já jsem číslo jedna! Jenom já!