Ve jménu spravedlnosti 10 - Konec

Stvůřičky! Moc děkujeme všem, kteří u této povídky zůstalí od začátku až do konce! :3 :)

---

Naruto: Nevěděl jsem, jak dlouho zde bude moct být. Už jsme nemluvili. Já zavíral oči a Sasuke slíbil, že zůstane. Měl jsem podezření, že se probudím a on bude pryč. Nechtěl jsem, aby odešel z mého světa. Já v tom měl víc, jak jasno.
Chyběly by mi jeho názory. Jeho návyky. Nejvíce asi jeho závislost na mé vůni a celkově nedovolil by, aby mé tělo odešlo z dosahu jeho dlaní.
Posledně v posteli mi to dal najevo dost jasně. Miloval jsem ten pocit, kdy si mě majetnicky dovedl přivlastnit.
Udělat to někdo jiný, asi bych mu přelámal ruce. Sasuke byl vždy výjimkou.
Oba muži ještě něco tiše probírali. A já usínal tvrdým spánkem. Věděl jsem, že brzy budu moct domů.
Dávám tomu dva týdny! Podepíšu revers a už mě tu nikdo víc neuvidí.
Jsem zabiják. A ano i já už byl někdy zraněný. Bohužel pro mě tyto místa, jako nemocnice, jsem nikdy neznal. Naše sídlo vlastnilo lékaře, kteří patřili k nám. Na co tedy nemocnice, když jsme ji měli uvnitř sídla?
Byl jsem zde nejistý, proto jsem potřeboval svého policajta vedle sebe. Abych věděl, že tohle místo není nijak nebezpečné.

Sasuke: "Už půjdu," řekl Suigetsu.

"Počkej," zastavil jsem ho a podíval se na Naruta, který už tvrdě spal. Pustil jsem jeho ruku a se Suigetsuem jsem odešel na chodbu. Chystal jsem se Naruta přivést do potíží. Jsem policista a nesmím porušovat zákony. Jo, teď si říkáte, že bych to neporušil ani kvůli lásce? Omyl. Porušil, ale budu pro Naruta svědčit v jeho prospěch. Nebýt něj, ještě teď bychom se plácali v tom případu.

Hluboce jsem si povzdechl.

"Co je? Jsi nějak nesvůj," zamračil se Sui a zkřížil ruce na hrudi.

"Já... totiž Naruto... on je... jeden z těch mafiánů," přiznal jsem a Sui se narovnal. "Ale není to tak, jak si myslíš. On byl přinucen a nebýt něj, nikdy bych se odtamtud nedostal a nejspíš bychom nikdy nezatkli všechny členy té mafie," vysvětlil jsem.

"Sasuke," povzdechl si Sui a rukou si prohrábl vlasy. "To já posoudit nemůžu, sám to víš. Nemyslím si, že mu pomůže právník, ale pokud je to tak, jak říkáš, mohl by být za katrem jen na pár měsíců. Při dobrém chování se to může zkrá-"

"Já vím," přerušil jsem ho. "Jenom ho nechci vystavovat stresu, když je ještě v nemocnici. Sotva se z toho dostává," vysvětlil jsem.

"Chápu," pokýval Suigetsu hlavou. "Mimochodem - máme nového šéfa, on to pochopí." Trochu jsem se přimračil. Nechtěl jsem, aby to komukoli říkal a navíc... šéfa? Koho? Když jsem se na něj koukal jak na debila, pozvedl překvapeně obočí. "Gratuluju k povýšení," drcl do mě ramenem a odcházel.

"Eh?" vydal jsem ze sebe překvapeně. Já jsem nový šéf? Jako... celého oddělení?! Měl jsem chuť začít křičet. Ta snaha za posledních pár let byla přece jenom k něčemu. Teď budu moct Naruta z toho vysekat jedna dvě. Teď už půjde jen o to, jestli ho nevinným prohlásí i soud.

Naruto: "Cože?" Vylekal jsem se. Už tomu bylo tři týdny. Stehy jsem měl dole a vše se dobře hojilo. "Já, nikdy jsem s tím neměl zkušenost, nevím co dělat. Sasuke-"
"Nejlepší bude, když nebudeš dělat nic," vlezl mi do řeči. Zůstal jsem tiše a dál ho poslouchal. "Zaplatím ti právníka, jednoho z nejlepších. Jsou zde bohužel důkazy a svědčení proti tobě, ale za to úplně stejně důkazů hraje ve tvůj prospěch," pohladil mě po vlasech. "Obzvláště papíry, které se našly ve tvé bundě. Veškeré jejich plány," mrkl na mě.
I tak jsem byl nejistý. "Kdy je první líčení?"
"Ve čtvrtek."
"Čtvrtek?!" Vyděsil jsem se. "T-To, to je-"
"Za týden, ne dneska," byl jsem rád, že mi vše vysvětloval. Byl jsem opravdu nervózní.
Přikývl jsem. "Věřím ti," přitáhl jsem si ho za kravatu k sobě. Nepočítal jsem, jak rychle jsem mu zaplul jazykem do úst. "Jsem rád, že při mně stojíš," polibky jsme vyměnili za objetí. "Miluji tě," vydechl jsem štěstím.
Nějakou dobu bylo v mém osamělém nemocničním pokoji ticho. Jen doteky. Objetí. Nepotřebovalo to zbytečné řeči kolem. Už by v tom nebyla tak silná magie.
"Jak se cítíš?" Padla zde otázka.
Uchechtl jsem se. Jak asi? "Nervózní," přiznal jsem. Litoval jsem svých činů. Taky mi proběhla hlavou vzpomínka před dvěma týdny…jak zde přišli kriminalisté a pokládali mi otázky. Otázky, které se mi nelíbily. A nikdo nemohl být v tu chvíli se mnou. Prostě jenom já a lidi proti mně. Kdy jsem tak vymněkl? Možná je to proto, že jsem stále pod prášky od bolesti. To bude určitě ono. Jen zmaten a ztracen v čase a prostoru.
"Sasuke," zadíval jsem se hluboko do temnoty v jeho očích. Dlaní jsem se jemně dotkl jeho tváře. "Kdybych šel do vězení-"
"Naruto, to jsme už probírali. Udělám vše pro to, aby-"
"Nech mě domluvit," zaprosil jsem. "Kdyby mě přece jenom zavřeli. Budeš mě milovat pořád stejně? Odpověz mi," naléhal jsem.
"Ano," ani nezaváhal.
"Počkal bys na mě?"
"Ano," stejná reakce.
Usmál jsem se ještě více, než před chvíli. "Nebojím se vězení," položil jsem hlavu na jeho rameno. "Nebojím se vzít zodpovědnost za své činy. Byly hrůzné a nebylo jich málo. Svůj trest si uvědomuji," o to horší, že s tím budu žít celý život. S jediným cílem - tužba po krvi. To jsem byl tak zaslepený? Co jsem to byl za člověka? Musel jsem být opravdu osamělý.
Sasuke mě přitáhl k polibku. "Ale ty do vězení nepůjdeš. Zůstaneš při mém boku. A vše jednoho dne odčiníš," políbil mě hlouběji.
"Bylo by možné, s tím, kým jsem a s celou mou minulostí, být jedním z vás?" Upřel jsem na něj svá kukadla. "Já, přemýšlel jsem. Bude nábor na akademii. Možná bych mohl zkusit spíše držením zbraní pomáhat, než abych jen zabíjel," začervenal jsem se. "Chci být jako ty. Chci být jako člověk, který mi otevřel oči a díky kterému jsem si uvědomil, že ve skutečnosti nejsem takový, jak jsem si celý život myslel," a je to venku. Sasuke byl definitivně mým vzorem. Teď už to věděl i on osobně.

Sasuke: Semkl jsem rty k sobě. Nechtěl jsem ho zklamat, ale k pistoli ho jen tak nepustí, to mu slíbit nemůžu. A on to z mého výrazu poznal. Policie nemůže přijmout mezi sebe vraha. Já vím, že on by jen tak nikoho nezabil, teď už ne, ale dřív tomu tak bylo. Ono je těžké, když si člověk o někom udělá obrázek a odmítá věřit pravdě.

"Chápu," řekl trochu zklamaně. "Ale slibuju, že si taky najdu práci," dodal a objal mě, "abych mohl být obyčejný..."

Zabořil jsem nos do jeho vlasů. On seděl na nemocniční posteli a já stál u něj. Čekali jsme, dokud nepřijde doktor s papíry o propuštění. A trvalo mu to docela dlouho. Naruto už se viděl venku mezi ostatními lidmi.

"Neboj," usmál jsem se na něj a chytil ho za obě tváře. "Všechno dobře dopadne," slíbil jsem mu a políbil ho do vlasů.

Stáli jsme před obrovskými dveřmi vrchního soudu. Naruto si stále prohlížel interiér a často hlasitě vydechl. Byl opravdu hodně nervózní a já také. To je poprvé, co jsem roztřesený jak ratlík, přitom jsem byl u soudu už tolikrát. Ale tohle je jiné. Tentokrát svědčím ve prospěch obviněného.

"Hlavně odpovídej pravdivě," poradil jsem mu a vstoupili jsme dovnitř. Kromě svědků, právníků a přihlížejících tam nikdo nebyl. Narutův právník byl jeden z nejlepších v Tokyu, ale nevěřím tomu, že by Naruto nešel do vězení. Zabíjel lidi. I když z donucení, ale to mu nikdo věřit nemusí. Nemá na to důkazy.

Celý proces trval přes tři hodiny. Snažil jsem se odpovídat popravdě a důvěryhodně, protože si mysleli, že ho hájím jen kvůli citům, které k němu chovám. To bylo obrovské mínus. O to větší to bylo překvapení, když Narutovi udělili podmínku a neustálý dohled přiděleného pracovníka z policie. Toho jsem měl přidělit určit já a mohl jsem to být já sám. Trochu se mi to komplikovalo s mým nynějším postavením, ale Suigetsu, jakožto můj zástupce, to na nějakou tu chvíli zvládne řídit.
"Jak se cítíš?" zeptal jsem se, se smíchem Naruta, který měl chuť tancovat.

"Svobodně," zazářil a objal mě. "Děkuju, Sasuke... děkuju moc..." plakal štěstím. Teď je ten správný moment. Víte, řekl jsem si, že když to skončí dobře, udělám radikální a oficiální rozhodnutí, na které chci oficiální odpověď.

"Naruto," oslovil jsem ho vážně. V tu chvíli zpozorněl, jako bych mu měl teď oznámit, že už se nikdy neuvidíme. Místo toho jsem však poklekl a vytáhl červenou krabičku. On už věděl, co to znamená a beze slova přikyvoval. Nemusel jsem se ho ani ptát, ale... mám rád klišé. "Uzumaki Naruto," řekl jsem vážně, ale se šťastným úsměvem. "Vezmeš si mě?"

Naruto: Byl jsem děsně nervózní. Stál jsem před zrcadlem. Pár lidí mi pomáhalo, abych vypadal, co nejlépe. "Proč bílý oblek?" Nafoukl jsem tváře.
Černý si prostě musel vydupat Sasuke! Ach, ach! Sice ho miluji, ale to jeho prosazování věcí, bychom měli přeorganizovat.
Znova jsem se zadíval do zrcadla, když jsem si na svém obleku přidělával květ. "Vypadá to opravdu dobře," usmíval jsem se a vzpomínal. Bylo to přesně před dvěma lety, kdy se můj život změnil. Kdy se změnil i Sasukemu. A dnes konečně můžeme říct, s čistým svědomím, své ano u oltáře.
Byl jsem celkem nesvůj, když pozval celý policejní sbor. V práci jsem ho moc nenavštěvoval. Stále na mě většina hleděla, jako na vraha. Tenhle hřích nestřepu. Ale dneska je to přece o něčem jiném, než v plácaní se ve vlastní minulosti.
"Stlejdo!" Přepadla mě zezadu malá princezna oděná v nádherných šatičkách s nádechem růžové barvy.
"Zase jsi utekla tatínkovi?" Usmál jsem se a přiklekl k dítěti, které mělo již rok a půl. Tahle malá holčička patřila Suigetsovi. A to si ho ještě pamatuju, jak naříkal, že zůstane sám, dokud nezešediví. Takový bláhový lhář.
"Karin! Kolikrát ti to mám říkat?! Nechej strýčka Naruta na pokoji," Zlobil se na ní vlastní tatínek.
"Nevadí mi tady. Klidně ji tu nechej," pousmál jsem se na něj.
Suigetsu si něco zamumlal pod neviditelnými vousy a pak mě poplácal po rameni. "Nervózní?"
Přikývl jsem. "Jak je na tom Sasuke?"
"Už jsem ho skoro dvakrát křísil," to mě opravdu od srdce rozesmálo. Byl z toho nervóznější, než já. Už ráno říkal něco o tom, že buď bude stresem zvracet, nebo omdlí. Asi to bral opravdu vážně. Za to já se pokoušel to brát s nadhledem.
"Stlejdo, můžu žíct ano za tebe?" Poskakovala okolo malá rudovlasá holčička s fialovýma brýlkama.
"Pokud budeš rychlejší, proč ne?" Pohladil jsem ji po vlasech.
Nakonec zde byl ten moment, na který každý čekal. A mě se začaly chvět ruce a svírat srdce. Zhluboka jsem dýchal. Nakonec, i když ani nevím jak, jsem stál před oltářem a koukal Sasukemu do očí.
"Ano," pověděl Sasuke a když měla přijít řada na mě, párkrát jsem prvně přikývl. Nakonec i já vyslovil to jednoduché slovo, které v tento moment znamenalo zpečetění štěstí.
"Prosím, vyměňte si prsteny," zaznělo od faráře.
Po polibku jsem tiše zašeptal do Sasukeho ucha slova, která mu zřejmě budou znít v hlavě celou věčnost: "Právě sis zničil život. Protože kamkoliv půjdeš ty, budu tě následovat, jako stín. A už se mě nikdy, nikdy nezbavíš," a on okamžitě věděl, že i kdybychom se dostali do situace, jako před léty, budu svůj život dobrovolně ohrožovat, jen abych chránil člověka, kterého miluji.
A jak jsem mohl tušit. Raději se nevyjadřoval. Avšak jedno přece jen řekl.
"Vítej do rodiny, Naruto Uchiho," znova mě políbil a já si uvědomil, že moje příjmení už nenese tak těžké břímě, jak tomu až do nedávna bylo.
Teď je správná chvíle říct, že toto je ten pravý a nový začátek s člověkem, kterému jsem se rozhodl vzdát a nabídnout mu vlastní život, srdce i duši.