Ve jménu spravedlnosti 9

---

Sasuke: "Ukaž mi to," pobídl jsem ho a dvěma prsty mu vyhrnul triko, abych se mohl na ránu podívat. No jasně, škrábnutí. Byl jsem na něj naštvaný. Nechtěl, abych se o něj strachoval, ale jak nemám, když mi lže?

"To bude dobrý," sykl, když jsem na ránu přitlačil, aby tolik nekrvácela.

"Tohle na tobě nenávidím. Pořád musíš mít pravdu, i když ji prostě nemáš!" zvýšil jsem hlas a zadíval se mu do očí. Nikdy jsem nebyl tak vyplašený jako teď. Nikdy totiž nešlo o život někoho, do koho jsem se zamiloval.

"Chceš se hádat v takové situaci?" i přes smutek a strach v očích zůstával klidný. Koukal se na mě, jako by to bylo naposledy. Ale nebylo. Kulka se nedostala hluboko, takže nepoškodila žádné orgány. Smrtelné to není, pokud se to zastaví včas.

"Budu řídit," rozhodl jsem. Trochu jsem se zastyděl. Jde nám o život a já tu řeším náš vztah.

Naruto jen vyjeveně koukal, když jsem vystoupil z auta, abych zase nastoupil na místo řidiče. "A kam chceš jet?"

"Do nemocnice," řekl jsem pohotově a uvedl auto do pohybu. Naruto se hlavou opřel o okénko a snažil se neusnout. To já jsem zase pořád kontroloval zpětné zrcátko, jestli za námi nikdo nejede. Naštěstí nás ti mafiáni ztratili a zdá se, že nás jen tak nenajdou.

"Sasuke..." oslovil mě blonďák a se smutným úsměvem na tváři se na mě podíval.

"Nevysiluj se, za pár minut tam budeme," chytil jsem ho za rameno a několikrát mu po něm přejel. Nesměl jsem dovolit, aby usnul.

"Pokud to přežiju... chci s tebou zůstat do konce života," pověděl a ruku mi stiskl. Naprosto jsem se přestal soustředit na cestu, v hlavě jsem slyšel jeho slova pořád dokola.

"Přežiješ to, neboj. A neříkám to kvůli tomu, co jsi teď ře-"

"Miluju tě," zavřel oči.

"Naruto?" oslovil jsem ho normálně, ale když se neprobouzel ani po zatřesení ramenem, dupl jsem na plyn.

V nemocnici jsme byli v rekordním čase. Naruta si odvezli přímo na sál a já se za nimi ještě nějakou dobu koukal. Nejspíš jsem chtěl mít jistotu, že se mu nic nestane. Díky bohu už byl v dobrých rukách lékařů a já mohl zavolat z telefonní budky Suigetsuovi, aby prozkoumali místo, kam jsem je zpaměti navedl.

Naruto: Měl jsem pocit, jako bych slyšel Sasukeho hlas. Byl jsem vyděšený a sám. Chtěl jsem za světlem, ale kde ho hledat?
Nadechl jsem se, hluboce.
Uslyšel jsem kroky. Okolo prošla postava. Ulevilo se mi. Nejsem tu sám.
"Sasuke, díky bohu. Bál jsem se, že jsi odešel," ale když postava nezastavovala a šla stále kupředu, znejistěl jsem. Proč mě tu nechával? Proč odcházel?
Rozběhl se ke svému milenci. Když se ovšem postava otočila, už to nebyl Sasuke. Byl to člověk ze sídla. Držel mě pod krkem a já sotva dýchal.
"Zemři," a já už věděl, že není cesty zpět. Zavíral jsem oči.
Byly tu nyní jiné zvuky. A jiné hlasy. Pestřejší a opravdovější. To, když jsem přicházel k sobě.
Zmateně jsem se začal ohlížet okolo sebe. Byl jsem pryč. Pryč z toho snu, z té ohavné noční můry a ocitl jsem se na místě, které jsem nikdy neviděl. Ale měl jsem neblahé tušení, že jsem držen v nemocnici.
"Sasuke," původně jsem chtěl vykřiknout. Hlas nereagoval. Byl klidný a tichý. A já zmatený a vyděšený.

Sasuke: Zůstal jsem v nemocnici, ale za Narutem mě ještě nepustili. Prý je čerstvě po operaci a bude lepší ho nechat odpočívat. Každopádně jsem seděl v čekárně a odmítal se odtud hnout. Kdyby se cokoliv stalo, chci být u něj. I když doktor řekl, že je mimo nebezpečí.

"Sasuke," oslovil mě Suigetův hlas a svraštil obočí, když mě uviděl v takovém stavu, v jakém jsem byl. Sestřičky mi sice poskytly první pomoc, ale modřiny a opuchlý obličej se nezakryli.

"Zase sis hrál na hrdinu, co?" semkl rty k sobě a protočil očima. Posadil se vedle mě.

"No jasně," uchechtl jsem se a svěsil hlavu. "Co ta mafie? Máte je všechny?" zeptal jsem se s očekáváním.

Suigetsu zavrtěl hlavou. "Pár jich uprchlo, ale ti se rychle chytí," mávl rukou. "Známe jména, známe tváře, to půjde rychle," povzbudivě se usmál. Očima se mě ptal, co se stalo, jak to že jsem se nechal chytit a hlavně, proč tu sedím. Jako můj nejlepší kámoš by mi hned začal vyčítat, že bych měl jít domů. Stačí někomu říct, aby mi dali vědět, kdyby se něco stalo. Tohle všechno jsem mu vyčetl z očí.

"Postřelili ho. Naštěstí je mimo nebezpečí," vysvětlil jsem. Nechtěl jsem o tom teď moc mluvit, protože jsem byl napjatý, dokud Naruta neuvidím.

"Opravdu ti za to stojí?" zeptal se Suigetsu. Věděl, jak dopadl můj poslední vztah, který byl samozřejmě se Sakurou, od té doby jsem nerandil. "Suigetsu," usmál jsem se na něj. Při pomyšlení na tu narůžovělou tvář, když se blonďák smál, jsem se prostě musel začít i červenat.

"Sasuke?" zamračil se Suigetsu a vyskočil na nohy. "Ty ses zabouch!" řekl hlasitěji a nevěřícně.

"Já ho miluju," řekl jsem zasněně s pohledem na svého nejlepšího kámoše.

Naruto: Byl jsem zde sám. Viděl jsem jen několik rozmazaných postav, o něco dál, sedící v prosklené místnosti.
Bavili se spolu. Tak odtud šly ty pestré hlasy.
Byla zde sestřička, která si mě ihned všimla. "Jak se cítíte? Slyšíte tě dobře? Můžete mluvit?" Zajímala se pohotově, když jsem jevil známky probuzení a těkal očima po místnosti.
"Sasuke," pověděl jsem znova. "Kde je Sasuke?"
"Je to váš přítel?" Zněla překvapeně. Byla krásnou mladou ženou s narůžovělými vlasy.
"Kde je Sasuke?" Ptal jsem se znovu a znovu, dokud jiná a starší sestra nevyšla ze dveří do útrob nemocnice.
"Jen klid," tišila mě sestra. "Víte o tom, že váš kamarád má stejné jméno, jako můj bývalý manžel?" Usmívala se na mě a vyměnila prázdnou kapačku za plnou.
"Sakuro," a sestřička se otočila za hlasem své kolegyně. "Do pěti minut k němu pošleme příbuzného. Ještě něco řeší se svým kolegou. Pusť ho potom dovnitř, dobře?" Byl zde velmi milý personál.
"Jistě," kývla ochotně a pak zaměřila zrak zpět ke mně. "tak vidíte, vás přítel je už na cestě," pokud to byl člověk, kterého jsem chtěl vidět a na kterého jsem myslel, tak to bude v pořádku.
"Děkuji," pousmál jsem se a natočil hlavu ke dveřím. Nemohl jsem se ho dočkat. Musel jsem vědět, jestli byl v pořádku.

Sasuke: Společně se Suigetsuem jsme se vrátili před Narutův pokoj. Na chvíli jsme si sedli do obrovské čekárny s televizí, ale ona nebyla ten hlavní důvod. Tím důvodem bylo kafe. Suigetsu vypadal, že by si tu někde objednal pokoj a spal by, chudák. Já jsem na kávu chuť neměl. Neměl jsem chuť na nic. Říkali, že by mě za chvilku k němu pustili, jen musí provést nějaké kontroly a tak. Nevím, do lékařiny jsem se nikdy nepouštěl...

Zrovna jsme si sedli, když vykoukla sestřička a zavolala mé jméno. Zarazil jsem se, když jsem spatřil svou bývalou manželku. "Sakuro?" zamračil jsem se.

"Páni," byla stejně vyjevená jako já. "Tak... jsme se zase sešli," konstatovala s mírným úsměvem. Neměli jsme spolu špatný vztah, spíš takový... neutrální. Už si nemáme co říct, jsme staří známí, kteří už mají vlastní životy.

"Jak je na tom?" zeptal jsem se na Narutův stav, abych se vyhnul nedej bože konverzaci o našem pominulém vztahu. Po rozvodu jsme si ještě všechno vyříkávali. Sice ne formou hádky, ale poslouchat její kecy o tom, co jsem mohl udělat líp, byly nesnesitelné.

"Skvěle, zrovna se probral, takže... na něj moc nenaléhej," poradila mi. "Je skvělé, že máš přátelé i mimo práci. Nebo je to další kolega?" zasmála se. Znala mě až moc dobře na to, aby věděla, že mimo kolegy v práci nemám žádné přátelé. I Sakuru jsem poznal v práci. Dělala tam sekretářku, proto mě dost překvapilo, že je teď tady. Nechtěl jsem se na to ptát. Nezajímalo mě, jak se jí teď vede. Momentálně jsem chtěl jen vidět Naruta.

"On to není kamarád. On je... chodíme spolu," vysvětlil jsem s trochu provinilým výrazem. Teď mi nejspíš začne vyčítat, že jsem po rozvodu nebyl vůbec zdrcený a hned jsem si našel další životní lásku.

"Wow," řekla s vykulenýma očima. "Ta to gratuluju!" řekla upřímně.

"Sakuro! Akutní případ!" zavolala ji jiná sestra, proto jsme se rozloučili. Ona odběhla a já se Suigtsuem jsme vešli dovnitř. Naruto ležel na posteli se zavřenýma očima, které hned otevřel, když se zavřely dveře.

"Sasuke," hlesl a spokojeně se usmál. "Jsi v pořádku."

"Jsem u tebe," chytil jsem ho za ruku, kterou jsem políbil. Měl slabý stisk, ale bylo na něm poznat, že se mu ulevilo a brzy se zotaví.

"Teď se budeme muset vzít, heh," zasmál se.

"Cože?!" vyjekl Suigetsu, když to uslyšel. "Sotva ses rozvedl, už se ženeš do dalšího manželství? Kruci... jsem o půl roku starší a ještě jsem nikoho neměl!" postěžoval si, čímž rozesmál Naruta.

"To je Suigetsu, můj kolega," vysvětlil jsem.

"Já vím. Znal jsem vás dřív, než ty mě," vysvětlil.
"Měl bys spát," navrhl jsem mu, ale on zavrtěl hlavou.

"Chci být ještě s tebou," vydechl a pevněji mi sevřel ruku.