Ve jménu spravedlnosti 8

---

Naruto: Sebral jsem veškerou odvahu. Stál jsem před naším sídlem. Chvíli jen tak přešlapoval z místa na místo. "Pokud mu chceš zachránit krk, musíš být jako vždy," problém, já už nechtěl. Nechtěl jsem takový být.
S hlubokým výdechem jsem tedy přeskočil bránu, jak jsem to dělával. Vedl jsem si cestu do vyslíchací místnosti. Cestou mě zastavili naší lidé.
"Dost, že jsi přišel, máš tu zřejmě práci," pověděl jeden z nich tajemně.
Zamračeně jsem se na něj koukl. "Práci? Zase já? Jakou?" Předstíral jsem nezájem.
"Chytili konečně toho detektiva. Musel se k nám vloupat a ukradl šéfovi něco cenného," mlžil. "Zrovna nás pro tebe poslal," trochu jsem znejistil. Ale jen ve svých myšlenkách.
Přikývl jsem. "Kde je?"
"Tudy," kývl hlavou a já ho v tichosti následoval se zatnutými pěstmi.

Místnost byla tmavá, jak měl otec ve zvyku. Ale trocha světla by tu vůbec neuškodilo.
"Dost, že ses vrátil, synu," chraplavý hlas mě přivítal na téhle neplánované párty. "Nechal jsem ti zde přivést překvapení. Tvou oběť."
"Hm, nemám zrovna náladu si hrát, tati," ale i přes to jsem se zajímem přistoupil. Zvedl jsem hlavu zraněnému muži. Tak, aby to neviděli, jsem ho palcem pohladil po bradě. "Ne," zamítl jsem a hlavu mu hrubě pustil. "Nemám zájem o použité zboží, už je zničený. Mohli jste na mě počkat," byl jsem rád, že se Sasuke nepřidával a jen tiše seděl.
"Ale synu, jinak to nešlo," otec se mi začal omlouvat. "Museli jsme se pokusit z něj vymlátit pravdu," projel mi dlaní přes vlasy, abych se už nevztekal. "Nechtěl jsem, aby veškerá práce byla na tak mladém dítěti, jako jsi ty."
"Už nejsem dítě. Víš, jak mám rád nedotknuté hračky," ne, já se nepřestával bouřit. "A vy chcete, abych z něj něco dostal? Jak, když už ho není pomalu jak mučit?" Fňukal jsem.
Pravda, takhle mě Sasuke neznal. Neznal mou rozmazlenou část. Mohl ale tušit, že jsem vždy dostal, co jsem chtěl, vzhledem k tomu, že mi to otec mile rád a do chvíle sehnal.
"Ještě je toho hodně, co mu můžeš provést, Naruto," otec se snažil uklidnit mou nevrlost.
"Měli jste počkat, až dorazím, ale místo toho…, jděte se všichni vycpat. Jak mám jednou zaujmout tvé místo, když mě nikdo neposlouchá?!" Rozkřikl jsem se.
Držel jsem v sobě vztek za vše, co mu provedli. Držet to v sobě nešlo na dlouho.
"Zjisti to pro mě synu, pak ti dám, co jen budeš chtít," otec nepřestával přesvědčovat. "Budeš chtít člověka na hraní, pořídím ti ho. Novou zbraň? Není problém. Zvíře na pitvání, klidně…"
"Už nejsem ten malý kluk, který má radost ze smrti. Je to ohraná písnička. Už to není zábava, tati, je to povinnost," probodl jsem ho zhnuseným pohledem. Světlo v místnosti ho zachytilo.
Takhle jsem se na otce koukl jednou. A to prvně, když mě k němu přivedli. Udělal to samé, co tehdy. Vrazil mi facku. Tentokrát silnější, než když jsem byl dítě.
"Dělej svou práci, pak si popovídáme o tvé budoucnosti," vydal ze sebe. Začal jsem ho provokovat. Můj vzdorující pohled ho provokoval.
"Nechci," utnul jsem tenhle rozhovor o ničem. "Nebudu vyslýchat člověka, který nic neprovedl," dodal jsem a odkráčel z místnosti, i když by to znamenalo problémy.

Sasuke: Když mě Naruto pohladil po tváři, dokázal jsem se uvolnit. Bylo to jako pohlazení od anděla, který si mě teď odvede do nebe.
Místo toho mě ale ty gorily táhly kamsi pryč. Pořád jsme zůstávali v podzemí. Jenom mě odhodili do ještě větší díry, abych tam shnil. Nohy i ruce jsem měl pořád svázané, proto jsem ležel na zemi, jak polomrtvá housenka. Zajímalo by mě, jestli ho ještě uvidím, jestli to nebylo naposledy, co se mě dotknul.
...co se mi podíval do očí.
"Miluju tě," pošeptal jsem do tmy a unaveně se uvolnil na tvrdé zemi. Neměl jsem sílu se o něco pokoušet, vlastně ani nebylo o co.
Z podzemí se jen tak nedostanu, nejsou tu žádná okna, jediný únik je dveřmi, a jak jsem si všiml, na každých deseti metrech jsou lidi na stráži. Pokud se nestane zázrak, nemám jak se odtud dostat. Zaujalo mě ale, že Naruta neobviňují a to je jen dobře. Musím ale přiznat, že mě to zabolelo. Slyšet ho, jak si v pohodě povídá s ostatními vrahy, především s jeho otcem. Jako by mezi ně stále patřil. Jakoby pro něj to, co se mezi námi stalo, nic neznamenalo. Všechna slova by byla zbytečná a já bych byl opět sám se zlomeným srdcem. A momentálně nejspíš mrtvý.

Naruto: Pohádali jsme se. Pekelně moc.
"Říkám, že ho vyslechneš!" A už to nebyly prosby, už následovaly příkazy a rozkazy.
Zakroutil jsem hlavou. "Nebudu ubližovat nevinnému! Už ne!" Bránil jsem sebe i Sasukeho.
Táta byl po mrtvici. Mohl v klidu chytit další. Já si přál, aby ji měl. Aby přede mnou skapal. Místo toho se ke mně otočil zády.
"Řekni, tati," zastavil jsem ho. "Jak daleko musím zajít, abys poznal, že nejsem, co jsem dříve býval?" Natáhl jsem před sebe zbraň. Tlumič zabránil střele, aby byla slyšet.
Byly to dva výstřely. Odpráskl jsem otci stráž, která ho doprovázela.
"Zradil jsi?" Měl klidný hlas. On vždy očekával nejhorší. Nikdy ho nic nepřekvapilo. A vše mu bylo jedno.
Přikývl jsem. "Chci normální život," šeptal jsem.
"S ním?" Střelil po mě pohledem. A já věděl, že je zle. Mohl jsem tušit, že poznal, že mu lžu. Mohl jsem poznat, že to byla past i pro mě.
Nikdo to nevěděl. Jen otec. Ten věděl, že jsem zradil. A podle jeho chování, kdy konečně odhodil svou masku, šlo poznat, že mě prokoukl už dávno.
Jen čekal příležitost mi mou zradu plivnout do tváře.

Procházel jsem chodbou. Šel jsem pomalým kulhavým krokem směrem do sklepení. Musel jsem ho odtud dostat. Popadl jsem se za pravý bok a setřel pramen krve líhnoucí se z mých úst. Nikdy jsem nevěděl, že prát se s tátou bude tak bolet. Obzvláště, když umí karate.
Tiše, jako myš, jsem se dostal za jednoho ze stráží. S pistolí u jeho hlavy mi nedělalo problém zmáčknout spoušť. Takhle jsem se proplazil až k Sasukeho mřížím. Nebyl jsem nejlepší zabiják kvůli tomu, že jsem se dovedl strefit do černého, ale hlavně kvůli tomu, že si mě nikdo na mých misích nevšiml.
Odemkl jsem mříže. Chvíli jsem v nich stál a rozdýchával bolest v břiše. Nic, co bych nezvládl. Jen mě překvapuje, že úder, který jsem dostal, mohl tak dlouho přetrvávat.
Stejně tiše, jako do teď, jsem přešel k Sasukemu. Asi spal, ale i přes to jsem mu dal ruku na ústa. Když vytřeštil oči, dal jsem si ukazováček ke rtům. "Pšt," naléhal jsem, aby byl tiše. "Pojď, musíme jít," jen, co jsem ho rozvázal, pomohl jsem mu na nohy. Byl celkem domlácený, ale nic co by se brzy neuzdravilo. Podepřel jsem ho, pak jsem si nabil zbraň a vykročil ven.
Naštěstí, Sasuke neříkal nic na mrtvoly, které jsme míjeli. Odhodil jsem Sasukeho bokem, když jsem uslyšel rychlé kroky. Narazil do stěny, ale byl tak chráněn.
Jak jsem mohl tušit, jen, co tátův zabiják vyběhl zpoza rohu, začal střílet. Mně stačil jeden náboj a byl klid.
"Za tohle zřejmě zemřu," znova jsem uchopil Sasukeho za paži a pomáhal mu, se z tohoto místa dostat.
"Zabil jsi ho…," vyslovil tiše.
"Tady to jinak nejde. Buď my, nebo oni," nebudu vysvětlovat nic, co vysvětlit nejde. Připadalo mi podezřelé, že je osm mužů mrtvých a zbytek to nijak nepobudilo nahánět nás, jako zvěř.
Venku jsem dovolil Sasukemu posadit se na velký balvan. Byl fakt těžký. Musel jsem se vydýchat. "Už jsme skoro venku," no, z té nejhorší oblasti leda tak.
Musel jsem znova vystřelit. Byli tu další zabijáci, kteří po nás šli.
"Teď už vědí, že jsi to nebyl ty, Sasuke. Ale i kdyby mě zabili, tebe by zabili hned po mě," museli jsme okamžitě vypadnout. Šel jsem dozadu do zahrady. Byl tam můj tajný východ, kterým jsem utíkal, když jsem nechtěl být zpozorován a chtěl mít trochu svého soukromí, aniž by táta věděl, kam se vypařuju.
"Běž, Sasuke, kousek odtud je auto, je odemčené," vysvětlil jsem mu a nechal ho prolézt dírou prvního. Podlezl plot. Ale vzhledem k tomu, jak skuhral, bych řekl, že má poraněná žebra. Otočil jsem se a začal zase střílet. Věděl jsem, že se tu seběhnou jako supy.
"Naruto," Sasuke mě pobízel, abych ho následoval. A zatímco já začal podlézat plot, byl jsem rád, že mě poslechl a zalezl do černého džípu, kterým jsem zde přijel. Ovšem, jen co se odtud dostaneme, vrátím ho přesně tam, odkud jsem ho odcizil. Snad.
Slyšel jsem hlasy. Křičely. Ani nevím, co křičely. Pak mě zarazil hlas, který vyjekl moje jméno. Otec stál s nenávistí v očích naproti mně. Dělil nás jen plot. Mířil na mě zbraní. Couvl jsem dozadu, ale z jeho zbraně se vystřelilo. Kulka zasáhla mé stehno. Tiše jsem zavrčel bolestí. A zkusil vystřelit na oplátku, místo toho opět vystřelil táta.
Uchechtl jsem se. Měl jsem poslední náboj. A poprvé jsem minul svůj cíl, zatímco já byl zasažen dvakrát.
Dokulhal jsem do auta. Žádná jiná střela mě už netrefila. Naštěstí.
S praskáním pneumatik jsem ujel z mého domova. Vzhledem k tomu, že nás nesledovali, bych řekl, že otec své lidi odvolal.
"Krvácíš," hlesl Sasuke, když viděl, jak si tlačím dlaň na bok svého břicha, odkud vytéká krev.
"Jen škrábnutí," uklidnil jsem ho. Kam jet? Kde by bylo bezpečno? "Jen si chvíli odpočinu," vyslovil jsem, když jsem zaparkoval na parkovišti poblíž lesa.
Bolest jsem nedával najevo. Neuměl jsem to. Ale cítil jsem vyčerpání. Velice nezvyklé pro mě.