Ve jménu spravedlnosti 7

---

Naruto: Přece jen je ještě čas. Kino, rande, proč ne? Pokud mu udělá radost v tyto dny, kdy bychom měli spíše zůstat skrytí. Nebudu namítat. Vidět štěstí v očích tohoto muže udělá šťastným i mě. Byl jsem si tím tak jist a podcenil svou rodinu, která mi dala výchovu zabijáka.
Takže kino. Film byl vybrán náhodně. Akční drama. Proč ne?
Zarytě jsem seděl v sedadle, u kterého jsem předpokládal, že by mohlo být i sedadlem smrti. Některé záběry, některé použité náměty. Viděl jsem v nich nás dva. Jen boj o holý život. Jen útěk a strach. Dlouho se schovávat a jen tiše vyčkávat, dokud nebudeme odhaleni.
Neodvážil jsem se odlepit oči. Na druhou stranu mě film děsně fascinoval. Možná i inspiroval do budoucna. Mapoval jsem různé situace, které mohly postihnout i nás. Na tyto věci jsem byl takřka genius. Vzpomenu si na ně, pokud k něčemu takovému někdy dojde.
Kino zlepšilo náladu oběma. Sasuke se už nechoval tak ublíženě, jako doma.
"Další věc, kterou jsem o tobě nevěděl. Miluješ akci," pousmál jsem se s očima namířenýma k zemi. Propletl jsem naše ruce, ale přes to dělal, že se nic nestalo.
"Ty snad ne?" Stiskl mi ruku silněji. "Bez akčního života by byla jen nuda. Nic by se nedělo," rozebíral nahozené téma.
Přikývl jsem. "Na policajta se opravdu hodíš, víš to?"
"Z čeho posuzuješ?"
"Život policajta je věčně nějaké nebezpečí. Stále se vrháš do akčních situací a ke tvé vlastní povaze sis vybral nejlepší profesi, Sasuke," byl jsem rád, že se stal někým, kde uplatní svou zálibu.
Došli jsme zpět k domu, který začínám poznávat. Sasukeho apartmán stál ve vyšších patrech. Poklidné místo.
"Tady se rozloučíme," vypustil jsem z úst, když byla jeho ruka puštěna. "Vrátím se, jen jsem ještě něco zapomněl, zdržím se," objal jsem ho něžně a při tom chtivě okolo krku. Nalepil jsem se na něj. Svůdně a nabízivě. Rty jsem se otřel o ty jeho. "Vrátím se nejpozději za dvě hodiny. Potom bych byl rád, kdyby sis užíval mojí pozornosti," ale ani tohle ho nepřinutilo nechat mě jen tak jít.
"Slíbil jsi, že večeře-"
"Budu zpět před setměním," políbil jsem ho na tvář. "Jen si musím zajistit životní věci. Hlavně sousedovi vrátit kočku, kterou mu hlídám. A možná se i převléci do čistějšího."
"Nahoře mám dost oblečení, mohl bych-"
"Ne, Sasuke, rád chodím ve svém," pohladil jsem ho něžně po tváři, zdvořile se rozloučil a počkal, až zajde do vchodu. Pak jsem se vydal svojí cestou domů. Prvně splním vše, co jsem řekl, pak odejdu do sídla a pokusím se pozjišťovat, co nejvíce informací.
Pokud má být můj život volný, musím vědět veškeré detaily. Největším problémem mé minulosti bylo, že jsem se o nic, co má rodina dělala, nezajímal dopodrobna. Nemám Sasukemu co nabídnout, proto najdu informace, které potřebuje a skoncujeme to společně jednou pro vždy.

Sasuke: Každou chvílí jsem čekal, že se vrátí. Půlhodinu jsem seděl přede dveřmi a jen tak na ně koukal, teprve pak mi došlo, že se chovám jak psychicky narušený člověk a odešel jsem se koukat na televizi. Nic pro mě najednou nemělo smysl. Ani ta televize mě nedokázala zaujmout, pořád jsem přemýšlel, kam šel Naruto a jestli bude v pořádku. Za necelé tři hodiny se domem rozlehl zvonek. To už jsem znuděně ležel přes celý gauč vzhůru nohama. Rychle jsem vyskočil na nohy a běžel ke dveřím zjistit, kdo mě přišel navštívit. Moje srdce začalo zprudka bušit, když jsem za dveřmi viděl stát toho, koho jsem tam čekal.

"Jsem zpátky," usmál se a zalezl ke mně do bytu. Hlasitě si povzdechl, dal tím najevo svou únavu. "Dovolil jsem si přinést takovou maličkost," zahrál si na cizince a gentlemansky se poklonil. Z bundy vytáhl složku papírů, kterou mi podal. Nejdřív jsem nechápal co to je, ale při nahlédnutí jsem vyvalil oči. Byly to veškeré plánované vraždy v blízké budoucnosti.

"Jak jsi-"

"Kouzlo přece," přiložil si prst ke rtům a spiklenecky na mě mrkl. Dostal jsem strach. Teď už mu nebudou věřit a vyšetřování je v tahu. Je v ještě větším nebezpečí, než doposud byl. A já taky.

"Podívám se na to později," řekl jsem stále s pohledem v papírech, které jsem následně položil na konferenční stolek v obýváku, "teď jdeme dělat večeři," pošeptal jsem mu do ucha a políbil ho na tvář. Jemná červeň v nich a rty roztažené do úsměvu mi říkaly, že se mu to líbí, proto taky hned přišel asistovat.

Po zhruba hodině jsem zjistil, že už nemám cibuli. Nezbývalo mi nic jiného, než pro ni dojít, ale on se nabídl, že skočí do obchodu sám. Heh, myslím, že opravdu touží být obyčejný. Sotva odešel, začal jsem být nervózní. Co když se mu něco stane? Po třech minutách jsem uslyšel zavření dveří. Divné, většinou zvoní, i když mám odemčeno. Že by si konečně uvědomil, že jsme milenci a rozhodl se podle toho chovat?

"Jsi nějak rych-" než jsem dopověděl větu, měl jsem v krku šipku s uspávacím sérem. Sakra, do bytu se mi dostali nějací týpci. Co jsou zač?

Naruto: Cítil jsem se velice podivně. Nakupoval jsem. To bylo velice zvláštní. Nikdy za můj život jsem tyto věci pořádně nedělal. To u nás obstarávaly jiné osoby. A co se týkalo mého bytu mimo sídlo. Byl jen pronajatý. Lednička byla pokaždé prázdná. Moc svých věcí jsem v něm nemýval. To, abych mohl po svém úkolu, co nejrychleji zmizet.
Došel jsem před obrovský panelák. Měl snad dvacet pater. Ale vchodové dveře byly zavřené. Bylo to prosté. Zazvonil jsem na zvonky a čekal, až mi tlačítkem bude otevřeno. Ale Sasukeho byt nereagoval. Nikdo se neozýval. Zkusil jsem ještě jednou dveře. Byly zabouchnuté. Popošel jsem o několik kroků vzad a zahleděl se nahoru. Doufal jsem, že možná bude v okně a hodí mi klíče, s tím, že mu nefunguje vstupní tlačítko. Ale nic.
"To je divné, že by měl vypnutý zvuk?" Vytočil jsem jeho číslo. Ale ani mobil mi nezvedal. "Možná je ve sprše," ušklíbl jsem se a ještě chvíli počkal.
Byl jsem rád, že mi bylo otevřeno. Sice cizím člověkem, který zrovna vycházel z baráku, ale lepší, než nic. Uklonil jsem se mu na důkaz poděkování. Ve výtahu jsem zmáčkl dvanácté poschodí. Byl to velice pomalý stroj. A ta melodie, která tu hrála… to se mě někdo snažil uvrhnout do hypnózy? Bolela mě z ní jen hlava. Žádný kladný dojem na mě opravdu neudělala.
Výtah konečně prohlásil robotickým hlasem: "Dvanácté poschodí," ten hlas byl tak zpomalený. Mohl to rovnou vyhláskovat, vyšlo by to takřka nastejno.
Nyní jsem zazvonil, celý natěšený, že jsem koupil, co jsem měl a nespletl to, hned u dveří Sasukeho apartmánu. "To je vážně divné," úsměv mi spadl z tváře. Nikdo neotvíral. Zaklepal jsem tedy, ale jen, co jsem se dotkl dveří, pootevřely se. Hrklo ve mně. On mývá otevřené dveře?
Dotkl jsem se kliky, ale po té, co jsem za ní trochu zatáhl, jsem zjistil, že byla vypáčená.
"Sasuke?" Nakoukl jsem do bytu. Po zemi byly rozházené papíry a skříně byly otevřené. Zřejmě ten binec na zemi patřil do šuplíků a skříní, které stály dokořán.
"Co se tu stalo? Byl jsem pryč jen půl hodiny," ano, tak dlouho jsem vybíral čerstvou zeleninu. Nakonec mi to došlo, když na jedné ze stěn v obýváku stál nasprejovaný znak. Jen my ho vždy necháváme na místě činu. Byl to náš symbol.
Roztřásly se mi ruce, nohy, celkově celé mé tělo. "Ne," zalily se mi oči slzami. Dostal jsem strach. Takový strach. "Sasuke," padl jsem na kolena. Jednou rukou jsem tlumil vzlyky, když jsem si zakrýval ústa. Druhou rukou jsem se přidržoval podlahy.
Co tu chtěli? Jak našli jeho byt? Že se ptám, měli možnost nahlédnout do jakéhokoliv systému. Najít si jeho adresu bylo hračkou.
"Hledali to? Proč u něj? Proč ne u mě?" Skousl jsem si ret a vytáhl z vnitřní kapsy bundy papíry, které jsem si, než jsem odešel ven, pro jistotu schoval zpět k sobě.
Snad si nemyslí, že jim je sebral Sasuke? Jestli ano, zabijí ho. Už jen proto, že nemohli tyhle dokumenty najít, když jsem s nimi odešel.
Co teď budu dělat? Musím mu pomoct, ale jak?!

Sasuke: Z hlavy mi byla sejmuta hrubá pytlovina, ale na světle to nepřidalo.
Seděl jsem přivázaný k židli v temné místnosti bez okem, bez světla. Cítil jsem chlad a vlhkost, takže jsem v podzemí.
Když jsem zamžoural do tmy a chtěl se porozhlédnout, oči mi zaslepilo ostré světlo z lampy přímo přede mnou. Bylo tak nepříjemné, že jsem musel natočit hlavu na stranu. Nebyl jsem tu sám. Byli tu se mnou další tři- ne čtyři lidi.
"Kde jsou ty plány?" zavrčel hluboký mužský hlas.
Hádám, že je starý a nemocný.
"Cože?" hrál jsem hloupého. Na tváři mi přistála pěst.
"Ptám se naposledy," zavrčel varovně. "Kde jsou ty zasraný plány?!" přímo zuřil vzteky, ale nezvedal se.
Začal jsem se hlasitě smát. Bolelo mě celé tělo, po tváři mi tekly i prameny krve.
To si opravdu myslí, že jim něco řeknu? Po tom všem? Ano, nemám žádnou sebeúctu a nejčastěji to slyším od Suigetsua.
"Naserte si," odpověděl jsem s úsměvem na tváři. Asi to nebyl nejlepší nápad, protože do mě začali kopat. A bylo jim jedno kam.