Ve jménu spravedlnosti 6

---

Naruto: "Tak," vyslovil jsem, když jsem se opět vrátil do reality. Šlo to těžko, bylo to těžké a bude to těžké, ale brečet u rozlitého mléka také nemůžu věčně. "Co teď?"
Koukal na mě a zřejmě shromažďoval informace ve své hlavě. Právě spal s vrahem, musí být šok uvědomit si pravdu a hlavně nebát se jí podívat do tváře. K žádné odezvě se však neměl.
"Co bude s námi? Co já? A co vy?" Žádal jsem, aby mi pomohl vyřešit ten zmatek v mé hlavě. Sám bych mu porozumět nedokázal. Ne, že bych nemohl, já jen nechtěl celé té pravdě čelit sám. Lepší je být na to dva. To jsem se naučil od tohoto muže po tak krátkou chvíli jeho dvoření k mé hříšné osobě.

Sasuke: Zhluboka jsem si povzdechl. Jindy bych bez přemýšlení řekl, co nás asi čeká, ale teď mi to trvalo dlouho. Možná to bylo láskou, nebo já nevím, ale nedokázal jsem jasně uvažovat.

"Tuším, že se vám ten nápad líbit nebude," začal jsem a chytil ho za dlaně, které jsem pevně stiskl, "ale když už táhneme za jeden provaz, měl byste mi o všem říct." Mluvil jsem pomalu a přímo se mu koukal do očí. Zpozoroval jsem, jak pobledl v obličeji. "Já vím, že máte strach, ale... já vás ochráním," usmál jsem se na něj a políbil ho na rty. Chci, aby věděl, že mi není lhostejný a udělám vše, co je v mých silách, jen abych mu pomohl.

"Musíme na policii?" zeptal se tiše, jako by někdo poslouchal za dveřmi.

"Ne," uklidnil jsem ho, "můžeme být tady. Stačí, když mi dáte jména všech kompliců, základen, technik zabíjení, typy zbraní a podobně. Zkrátka všechno, co víte," usmál jsem se na něj povzbudivě a políbil ho na čelo. Na jeho tváři se usídlil menší úsměv. Za ruce jsem mu pomohl stoupnout a společně jsme šli do kuchyně.

Po dlouhé době jsem se rozhodl začít zase vařit, proto jsem si jako svého asistenta vybral Naruta, který se posadil na kuchyňskou linku.

"Nic o vás nevím," nadhodil, když jsem hledal vhodný hrnec.

"Tak se ptejte a já odpovím," ušklíbl jsem se ledabyle, čímž jsem mu nasadil brouka do hlavy.

"Vždycky jste chtěl být policista?" Pobaveně jsem se zasmál a zavzpomínal na své dětství. "Rod Uchiha je známý především policejní profesí, takže... nedá se říct, že jsem jím chtěl být, spíš jsem neměl možnost stát se něčím jiným. Když tak ale uvažuju, bylo mi jedno, čím vlastně budu. Nijak jsem o budoucnosti nepřemýšlel," pokrčil jsem rameny. Otevřel jsem pusu, že se ho na něco zeptám, ale vzápětí jsem ji hned zavřel.

"Co?" všiml si mého váhání. Odložil jsem nůž, který jsem si připravil k nakrájení zeleniny, ruce jsem položil vedle jeho boků a opřel se o ně. Nechal jsem se topit v jeho nebeských hloubkách.

"Mám na vás tolik otázek. Chtěl bych o vás vědět všechno, ale... bojím se, že vás to bude bolet," pošeptal jsem a rty se otřel o ty jeho. "Tak to zkuste," řekl mi s úsměvem a za zátylek si mě přitáhl k polibku.

Naruto: Nevěděl jsem, co to do mě vjelo. Říct mu o mě? A co mu mám říct? Říct vše, co jsem kdy provedl a koho a kdy zabil? Nevedu si deníček s takovými podrobnostmi, ale jedno vím, pokud se dnes nedostavím do sídla, umřu. A ne jen já. Můj případ detektiva dají někomu jinému. Oddělá ho a mě s ním.
Zatímco se naše jazyky proplétaly mezi sebou, já musel uvažovat nad nejhorším. Kdy se ze mě stal pesimista a posera? Nikdy jsem nebyl chladný, ale byl jsem nad věci, chci to zpátky. Chtěl bych se vrátit zpět do mé pravé kůže. Chci myslet jako já.
Bohužel pro mě, Sasuke čekal už dlouho, jemně mě odtáhl a zadíval se mi do očí. "Mluvte," žádal.
"Jmenuji se Naruto Uzumaki, je mi dvacet čtyři let, žiju sám na adrese-"
"Vy víte, že tohle vědět nechci," ale i přes to se pobaveně uchechtával.
Pravda, všecko tohle už věděl. Věděl vše podstatné o mně. Až na mou minulost. Až na mou druhou tvář.
Hluboce jsem se nadechl a začal v rukách mačkat kus jeho košile, kterou jsem si přivlastnil. "Já, žiju s mafií už od mých…co já vím, čtyř?" Nevěděl jsem, kdy jsem se k nim dostal. Možná to bylo později. Mnohem později.
"Vy jste se k nim nepřidal dobrovolně?" Zamračil se, jako kdyby začal uvažovat jiným směrem.
Zakroutil jsem hlavou, dříve než by se zeptal na něco jiného. "Ne," a byla to holá pravda. "Šéf našeho gangu, se mě ujal. Viděl ve mně skrytý talent a učil mě. Neznal jsem od dětství nic víc, než zbraně a úkol zničit," podrbal jsem se ve vlasech. "Nepřišlo mi, že dělám něco špatně, otec byl šťastný. Někteří ze zasvěcených si nepřejí, abych usedl na otcovo místo, které mi chce ponechat. Proto tenkrát na mě zaútočil ten muž. Byl jeho pravou rukou, nejlepším přítelem, ale jen proto, aby sám dostal místo, které otec rozhodl předat mě," neřekl jsem příliš? Ne, neřekl jsem nic. Vůbec nic.
"Vy," zděsil se. "Naruto, vy chcete být-"
Zakroutil jsem hlavou. "Jak bych mohl?" Upřímně jsem hleděl do jeho očí. "Ještě před nedávnem jsem s tím neměl problém a bojoval o své místo, zabíjel jsem naše lidi. Bylo to, zabij, nebo buď zabit. I uvnitř mafie si musíme dávat pozor jeden na druhého. Ale, Sasuke, když jsem poznal vás, zjistil jsem, že jsem zřejmě byl veden úplně k jinému stylu života, než bych zřejmě chtěl žít."
Chvíli bylo mezi námi ticho. "Jaký život si představujete, Naruto?" Jeho jemná dlaň se dotkla mé narudlé tváře. Jeho pohled mne znervózňoval.
"Žít po vašem boku tak dlouho, jak mi dovolíte. Stát se pro vás vším, jako vy pro mě," přiznal jsem své city, které jsem se snažil marně zahánět. "A to bych nemohl, pokud bych stále zůstával tím, koho ze mě, za dobu dvaceti let, otec udělal."
Otevřel pusu. Zřejmě toho chtěl říct hodně, nebo možná jen jedno slovo, ale já ho nemohl nechat mluvit. Ne, protože já nedomluvil.
"Miluji vás, Sasuke Uchiho. A s vaší pomocí bych se rád začlenil do života obyčejných lidí," seskočil jsem z linky a na důkaz pocty jsem se uklonil nejvíce, jak jen to šlo. "Pomozte mi, Sasuke," když se pro něco rozhodnu, chci do toho dát vše, ale tohle rozhodnutí nebylo jen na mě.

Sasuke: Ještě chvíli a myslel bych si, že se rozpláče. Musí být v opravdu hodně těžké situaci.

"Pomůžu vám," chytil jsem ho za ramena, aby se narovnal, "když vy pomůžete mně," pozvedl jsem obočí a palci ho jemně hladil přes látku. Sklopila hlavu.

"Tak... dobře..." řekl nejistě a čelo si opřel o moje rameno. Jeho ruce mi jely po zádech nahoru a zastavily se těsně pod lopatkami.

"Slibuju, že vás ochráním," usmál jsem se a ovinul ruce kolem jeho těla. Po chvilce dojemného objímání, jsme společně uvařili oběd. Jak jsem čekal, musel jsem Naruta pár věcem naučit, ale jemu to šlo samo od ruky. Po obědě jsme chvíli odpočívali a nakonec jsme zase skončili v posteli sténající jméno toho druhého. Toužil jsem po něm a sex byla nejjednodušší cesta, jak ho získat, jak si ho přivlastnit. Říkalo mi to, že je můj, nikoho jiného a nikdo mi ho nemůže vzít. To mi něco připomíná...

"Naruto," oslovil jsem ho, když jsme se oba vydýchávali z extáze. Pohladil jsem ho po zpocených blonďatých vlasech a zadíval se mu hluboko do očí. "Vzal byste si mě?" zeptal jsem se váhavě a čekal na odpověď. "Nikdy bych vás neopustil a navždy vás miloval."

Naruto: Přikývl jsem. "Jste velmi nedočkavý. Vaše slabina, nemýlím se," povzdechl jsem si a posadil se. Peřinu jsem si hlídal, protože dnešek byl vcelku chladný a mé tělo pociťovalo zimu.
"Nechcete mne snad?"
Usmál jsem se. Upřímný úsměv, nic víc. "Chci, jen svatba, na tu je ještě brzy," vydechl jsem, nakonec jsem to nevydržel a přešel ke své bundě, která okrasně vysela na věšáku v ložnici. Vytáhl jsem si cigarety, ale jen, co jsem si jednu z nich dal do úst, byla mi odcizena a před mým zrakem zlomená. "Ne v mém domě," varování jsem si vzal k srdci. Tak teda jindy, až mě přepadne nálada. "Mohl jste mi ji klidně vrátit," i ta jedna chudinka stojí sama o sobě pět korun. Drahé a návykové zboží.
"Chci vědět důvod, proč se zdržujete mojí nabídky," a on si nedá pokoj.
"Důvodů je hnedka několik, pane policajte," otočil jsem se k němu čelem. "Za prvé, spíme spolu, zatím nic víc, za druhé, měli jsme jen ztěžka tři pravé rande, dobře, pravda, miluji vás a vy mě, ale to k sňatku zdaleka nestačí a-" jen pár sekund zůstanu zaražen, při vzpomínce před pěti lety. "-zdá se, že se prvně budu muset vykroutit z domluvené svatby, s dcerou drogového dealera z vedlejšího města," tenhle fakt jsem zapomněl i já sám. Jak jsem na tu rozmazlenou princezničku mohl zapomenout?

Sasuke: Bodlo mě u srdce, jak mi to všechno vyjmenovával. Sám mi řekl, že láska nestačí k tomu, aby byli dva lidi spojeni navěky? Hloupost. Láska je ve vztahu základ. Když není ona, není nic.

"Takže jste zadaný," pronesl jsem chladně a opřel se o zeď. Teď bych si tu cigaretu nejraději dal já. Sice nekouřím, ale většině lidí pomáhá na nervy. Prý.

"Poslouchal jste mě?" zašklebil se posměvačně a zkřížil ruce na hrudi. "Ten sňatek je dohodnutý, a kdyby bylo na mně, už dávno bych se jí zbavil." Zpozorněl jsem. Na dlouhou minutu mezi námi nastalo ticho.

"Tak fajn," povzdechl jsem si. "Zvu vás na večeři u mě doma." Úšklebkem jsem dával najevo, že jsem částečně vyhrál.

"Myslíte, že jedno rande navíc to napraví?" pozvedl obočí. Jeho chování mě vyneslo z míry klidného člověka, kterým jsem povětšinou byl. Přitlačil jsem ho ke zdi a zamračeně na něj koukal. V jeho modrých očích se mihl strach. "Přestaňte si se mnou hrát, Naruto. Nerad byste viděl, co dokáže muž se zlomeným srdcem," zavrčel jsem a pustil ho. Na zemi jsem našel své oblečení, do kterého jsem se začal soukat.

"To nebylo mým účelem, věřte mi," řekl pološeptem se sklopenou hlavou. "Ale mám pravdu, to musíte uznat."

"Kdybyste opravdu chtěl, nehledal byste výmluvy," argumentoval jsem a nasadil si uplé tílko. Na zádech jsem ucítil příjemné teplo a jeho ruce na své hrudi.

"Neposloucháte mě, Sasuke," zasmál se. "Řekl jsem, že si vás chci vzít, ale na obřad je příliš brzy," schoval hlavu do mých zad. "Nic není ani zdaleka vyřešené..."

"S vaší pomocí to půjde rychle," usmál jsem se a pohladil jeho ruce. "A proto," otočil jsem se k němu a zase se mu zadíval do očí, "tě momentálně zvu do kina. Půjdeš?" pozvedl obočí nad změnou osoby, ale jeho rty se roztáhly do úsměvu. "Řekl jsem, že jedno rande navíc-"

"Taky máš slabinu - snažíš se všechno ututlat a nikdy neodpovíš jednoznačně," vytkl jsem mu. Otevřel na prázdno pusu, kterou nakonec zavřel. Uznal porážku.

"Moc rád," usmál se a začal sbírat své oblečení.