Ve jménu spravedlnosti 5

---

Naruto: Stál jsem tváři tvář svému šéfovi. Křičel. A ne málo. Hlavu jsem měl svěšenou. Koukal jsem se na podlahu a při každém záchvěvu vzteku z jeho úst jsem přivřel oči očekáván ránu, nebo okamžitou smrt.

Posral jsem to a to dost. Ovšem, na něco takého neexistovaly omluvy ani výmluvy. Nemohl jsem nic namítat, bylo by to jen horší.
Otec, jakožto můj šefík, mi prudce uchopil bradu. Hlavu mi zdvihl, aby se mohl dívat do mé tváře plné výčitek. Avšak já si vyčítal jen fakt, že i když nyní chci, nejde mi se sebrat a odejít z této komunity, která mne vychovala. I když mám důvod odejít a tím je ten polda, nemůžu. Zákony, kterými jsem byl vychován, mi to nedovolují.
"Takže, buď budu mít na talíři jeho hlavu, nebo tu tvoji!" Dořekl.
Přivřel jsem oči. Bál jsem se. Avšak nebál jsem se o svůj život, jakožto o Sasukeho. Ten měl v životě větší cenu, než vrah jako já.
"Rozuměls?!"
"A-Ano pane," hlas se mi zadrhával. Poprvé jsem chtěl odmítnout rozkaz a poprvé jsem chtěl udělat vše pro to, aby někdo dostal milost. Věděl o nás více, než měl a proto jsem byl pověřen jej zničit.
"Odejdi, než bych se rozhodl vymlátit z tebe duši," rozkázal již klidným a uvolněným hlasem. Zřejmě se již vyřval.
Uklonil jsem se mu na důkaz nejvyšší pocty a odkráčel pro zbraně. Když jsem držel opět svou pistoli v ruce a chtěl trefit terč, všiml jsem si, že se nezměnilo jen mé chování. Už ani mé tělo nedovedlo poslouchat. Ať už jsem chtěl vystřelit sebevíc, nedokázal jsem zmáčknout spoušť. Mé prsty byly tuhé a dlaně se mi začaly nekontrolovaně třást. Můj mozek polil pocit děsu a tehdy jsem pochopil, že jsem v určitou chvíli mého života dostal nemilý blok, který mi brání vykonat sebemenší rozkaz zabití. Z nemilosrdného monstra se nakonec přece jenom dovedl stát člověk. Nebo jsem jim byl pořád, jen jsem neměl jediný důvod v mém životě, abych probudil své pravé já k životu.
"Kdo vlastně jsem?" Ztracen v sebe sama jsem si pokládal otázku, jestli zde skutečně patřím, nebo mám žít svůj život někde úplně jinde.

Sasuke: Čekal jsem diskrétně u vchodu do divadla předstírající, že čtu noviny. Občas jsem je ale musel dát bokem, abych viděl, jestli nepřichází Naruto. Představení za chvíli začne a on nikde. Napadlo mě, jestli tuhle hru nehrají taky jinde ve městě, ale to je blbost. Když zavřeli dveře do sálu, vzdal jsem to. Noviny jsem hodil do nejbližší popelnice a namířil si to na tramvajovou stanici. Na velké tabuli byly napsány spoje linek a ta moje mi jela až za deset minut. Lidi se tu jen hemžili, protože hned u stanice bylo vlakové nádraží.

Seděl jsem na lavičce a sledoval jednu odjíždějící tramvaj za druhou. Nechtělo se mi čekat. Všude kolem bylo plno lidí, kteří jako by mi četli myšlenky. Zvedl jsem se a namířil si to do tramvaje, která zrovna přijížděla. Sice jede trochu jinudy, ale alespoň se kousek projdu. Budu mít dost času zpytovat své svědomí.

Byl jsem jen dva kroky od nástupu do tramvaje, když do mě někdo narazil. Byl to člověk, co zrovna vystupoval z tramvaje, do které jsem se chystal nastoupit. Okamžitě jsem ho chytil, aby nebyl utlačen davem lidí a přitáhl k sobě. Ani jsem neotevřel pusu, abych se ho zeptal, jestli je v pořádku, když mě zase uchvátily ty modré oči.

"Naruto," pošeptal jsem trochu radostně.

"Sasuke-" zasekl se mu hlas. Chtěl odejít, ale já jsem ho pevně svíral a nedovoloval mu to. "Prosím, pusťte," žadonil.

"Až mi vysvětlíte ten vzkaz na dveřích," zamračil jsem se na něj. Hlasitě polkl a rozhlédl se kolem.

"Pojďte se mnou," řekl bez kousku citu a táhl mě na vlakové nádraží na záchody, kde nás zamkl v jedné kabince.

"Proč jste to napsal?" zeptal jsem se ho znovu a přísněji. Kvůli němu jsem měl průšvih v práci a jeho odchod by znamenal doživotní trauma z lásky, proto jsem ho nemohl pustit.

"Protože já... jsem..." Padalo to z něj jak z chlupaté deky, ale já jsem trpělivě vyčkával. "...se do vás zamiloval. A mám strach," přiznal se smutkem ve tváři, zatímco já jsem měl chuť skákat radostí.

"Nemusíte," usmál jsem se šťastně a spojil naše rty.

Naruto: Chtivě a dravě jsem ho líbal. Už to nešlo držet zpět, i když veškeré mé smysly řvaly na poplach, brzy explodovaly jako bomba a já se poddal, jak jeho vůni, jeho svalům, tak i jeho dotekům. "Proč je to tak těžké?" Šeptal jsem mezi našimi polibky. Naše situace mi přišla zoufalá. Jako by to bylo poprvé a naposledy.
"Nic se neděje," kéž by byly jeho slova pravdou.
Zakroutil jsem hlavou. Oddálil se od něj, ale nechtěl jsem, aby mě pouštěl. "Pokud zůstanete, pokud-" má slova útly jeho hřejivé a jemné rty. Byly tak laskavé a tak milující. Je to skutečné? Po tváři se mi skutálely slzy. Nemohl jsem mu lhát. Nešlo to. "Sasuke," opět jsem ho od sebe trochu oddálil. Na jeho hrudi jsem měl položené dlaně a obličej skrýval pod vlasy a sklopený. "Prosím, Sasuke, tohle nemůžeme, musíte jít z mého života. Musíte," vzlykal jsem. "-pokud neposlechnete, zemřete," je čas to říct. Je čas vykročit ze stínu. Je čas už nelhat. "A já vás nechci zabít."

Sasuke: Nerozuměl jsem mu. Myslel jsem, že má strach ze vztahu, stejně jako já, ale zřejmě v tom bylo něco víc.

"O čem... o čem to mluvíte?" zamračil jsem se nechápavě a palci mu utřel slzy z tváří. Byl plný neštěstí, smutku a lítosti.

"Zamiloval jsem se do vás... proto musíte odejít, prosím..." vzhlédl ke mně s prosebným pohledem, ale jen se víc natiskl na mou hruď. "Mám přikázáno vás zabít... ale- nemůžu..." vzlykal a mně pomalu docházelo, co mi tu říká. Je nájemný vrah? Najal si ho někdo proto, aby mě zabil? Zapadá to. Kdyby si ho najala ta mafie, po které jdu a které pomalu šlapu po patách, dávalo by to smysl. On je jen nevinnou loutkou celé téhle hry na kočku a myš. Nebo je její součástí? "Musíte odjet," řekl vážně, odtáhl se ode mě a utřel si všechny slzy, "nebo zaplatíte životem," hlesl.

"Jsem policista, dokážu se ochránit, ale někdo musí chránit vás. Ti parchanti vám vyhrožují, že? Pokud mi řeknete detaily, zatkneme je do posledního a nikdo vám neublíží," naléhal jsem.

"Pak zatkněte i mě," řekl rázně. "Za většinu vražd můžu já, včetně vaší šéfové," přiznal se s kamennou tváří, která hned roztála pod dalšími slzami.

Pustil jsem ho a odstoupil několik kroků. Byla to pravda? O něčem takovém by určitě nežertoval. Bolelo to. Bolelo to úplně stejně, jako když jsem stál před divadlem a čekal na něj. "Vy jste ten vrah?" vyslovit to mě stálo hodně úsilí a jeho přikývnutí bylo jako nůž do srdce.

Naruto: Odemkl jsem kabinku, ve které jsme byli namačkaní. Když už mě pustil, znamená to, že mě nechává jít. "Odpusťte," hlesl jsem. "Já si svůj osud nevybral," s pokorou a úctou k jeho osobě, stejně jako s lítosti, jsem se vydal ven do rozbouřeného davu. Cítil jsem za sebou jeho kroky. Byl mi v patách a chtěl mě buď to sledovat, nebo mě zatknout.
Zastavil jsem se. "Na co čekáte? Já se vám vzdal," otočil jsem se. Natáhl jsem ruce před sebe. Hlavu stále nechával sklopenou. "Dělejte svou práci dobře, Sasuke. Já nejsem člověk, kterého je třeba litovat. Jsem jen vrah nevinných lidí, a proto musím být příkladně potrestán," nebránil jsem se tomu.
Sklonil se k mému uchu. "Ne tady, ne teď," zlobil se na mě. Slyšel jsem ten vztek v jeho hlase. "A protože znám vaše tajemství, bude lehčí držet si vás u těla," usmál se.
Co?! Usmál? Jak usmál? Proč, usmál? Měl by mě zatknout, pomstít se mi, prostřelit mi hlavu a ne toto.
Zatáhl nás do jakéhosi domu. Vyjeli jsme až skoro do nejvyššího patra. Nakonec jsem zjistil, že jsem se ocitl v jeho bytě.
"Sasuke," přitáhl mě za boky blíže k sobě. Cítil jsem naběhlou bouli v jeho kalhotách.
"Vím, že si uvědomujete svou situaci, a proto bude lepší zůstat pospolu," dočkal jsem se jeho objetí. "Nikomu neřeknu, co jsem se dozvěděl," nechápal jsem toho muže před sebou. Proč se mě rozhodl krýt? Cítil jsem štěstí. Opravdové a nefalšované.
"Já…nechci vás zabít," vyřkl jsem tiše. "Chci vás milovat," svými slovy jsem přistoupil na jeho nabídku. Budu s ním, a pokud někdo bude muset umřít, udělám cokoliv, jen abych zachránil život toho, kdo mi ukázal smysl pravého života a začal mě milovat.

Sasuke: Nesmlouvavě jsem ho líbal a dotýkal se ho všude na těle. Konečně jsem dosáhl svého. Znal jsem jeho city ke mně a on mé, nic nám nebránilo se sblížit daleko víc.

Shodil jsem ho na svou postel, sundal si košili i s kravatou a sehnul se k němu. Moje vlasy nám oběma lemovaly obličeje a vpíjely se do těch blonďatých pod nimi.

"Tak mě milujte... Naruto," jeho jméno jsem pošeptal a znovu se vpil do těch úžasných rtů. Jeho ruce mi přejížděly po hrudi vypracované díky rokům dřiny policejní profese. Rozepl jsem mu košili a stáhl ji z něj. Trochu se zastyděl, jako bych právě holce rozepnul podprsenku. Nejspíš proto, že jsem měl vypracovanější tělo než on, ale já nemám potřebu se mu posmívat. Rukou jsem zaútočil na jeho rozkrok, který jsem jen lehce pohladil přes látku. Blonďák mi chytil ruku, abych nemohl pokračovat. Mírně jsem se usmál a začal ho líbat. Díky tomu jsem ho odreagoval a svými prsty mu zajel do kalhot i pod trenky.

"Aaah-!" vzdychl zaskočeně a díky mé šikovné práci se naprosto uvolnil a jen sténal moje jméno. Tohle je ale jenom předehra...

Už nahého jsem jej vysadil na sebe. Rukama jsem ho držel za zadek a mírným tlakem ho donutil pohybovat pánví proti mně. Tím jsme se o sebe třeli a sténali do polibků, které se stávaly naléhavější a vášnivější. Moje prsty se začaly přibližovat k jeho otvoru a když jsem do něj vnikl jedním prstem, lekl se tak, že mi zase chytil ruku. "Nebojte se," usmál jsem se a pohladil ho po tváři. "Bude to jen příjemné," slíbil jsem a přitáhl si ho k polibku. K prstu, co jsem měl uvnitř něj, jsem přidal i druhý a třetí. Pomalu jsem jimi pohyboval a snažil se ho co nejvíc roztáhnout, aby ho to moc nebolelo. Podle jeho stenů se dalo snadno rozpoznat, že ho to jen víc vzrušuje. Vytáhl jsem prsty, chytil ho za zadek a vysadil na sebe. Šlo to trochu těžko, protože jsem byl trochu větší, ale nakonec to bylo perfektní. Ten pocit. Je úplně jiný, než s ženou. "Bolí, že?" odhadl jsem, zatímco jsem ho líbal na krku a rukou mu zpracovával mužství.

"Bolelo by to... kdybyste to nebyl vy," usmál se a začal se sám nadzvedávat, já mu jen pomáhal rukama. Jsem rád, že to říká, musel jsem se taky usmát. "Bože," zasténal, když jsem k jeho pohybu přidal pohyby své pánve. Byl jsem hluboko v něm a tvrdě do něj přirážel. Nevadilo mu to, sám to dokonce vyžadoval.

"Naruto," vzdychl jsem jeho jméno a přitáhl si ho za tvář pro polibek. Líbilo se mi, že jsem si s ním mohl dělat, co jsem chtěl. Nechal mě a já jeho. Tohle je jen naše chvíle, kdy ani jeden nebudeme myslet na nějaká pravidla. Spát se zločincem, co mě to napadlo? Ano, otec, bratr, strýc a vůbec celý Uchihů klan by se za mě styděl, protože oni všichni byli taky policisti. Ale já s nim nespím, že bych z něj chtěl informace. Spím s ním z lásky.

Naruto: Opravdu jsem po něm toužil a ne krátkou dobu. Bylo ode mě opravdu děsně nezodpovědné, vejít do jeho doupěte a nehlídat si záda. Mohl mě zatknout, mohl mě zabít, za mé skutky bych stejně dostal buď to doživotní trest, nebo rovnou křeslo. Proč mě však nezabít něžně v posteli, jen co mi ještě něžněji rozkuchá zadek?

Mé myšlenkové pochody…opravdu bych si za ně nejraději nafackoval. Byl jsem v jeho rukách. Byl jsem jen jeho a chtěl bych, aby mě vlastnil napořád. Tak moc jsem mu věřil a tak moc jsem ho miloval.
Hýbal se ve mně tak něžně, opatrně a tak dlouho. Byl úžasný. Nejlepší ze všech lidí, které jsem za svůj život měl.
Konečně. Byl tu pocit, kdy jsem v sobě ucítil stékat tekutinu z jeho propoceného těla. Byl to nádherný pocit splynutí, který jsem ještě u nikoho nezažil. Dalo by se tomu říkat láska?
Seděl jsem na něm, stále bez jediného pohybu pánve. Objímali jsme se a vydýchávali se z toho nepopsatelného pocitu, do teď proudící našimi těly.
Takhle, přesně takhle jsem chtěl už navždy zůstat. V jeho náručí, v jeho blízkosti. Cítit ho a on mě. Nic víc bych už nikdy nepotřeboval.

Sasuke: Vstal jsem brzo ráno jako obvykle s tím rozdílem, že jsem byl unavený. Opravdu. Jo, teď si říkáte, že normálně asi nebývám unavený, ale pravdou je, že dnes poprvé bych byl ochotný zůstat doma a na nějakou podělanou práci bych se vykašlal. Důvod? Z celé noci jsme oba naspali asi jenom tři hodiny. Dělali jsme to asi pětkrát a mezitím se vždycky mazlili. Tohle bylo úžasnější než svatební noc, která se momentálně řadí na druhém místě.

Když jsem se zrovna chystal napsat na papír Narutovi vzkaz, zapípal mi mobil, kvůli nově příchozí esemesce.

Sry, Sasuke, že otravuju, ale dneska nemáš chodit do práce. Prý jsi psychicky vytížený a měl by sis odpočinout.

Suigetsu

V ruce jsem začal drtit mobil, až mi na displeji pobíhaly barvy duhy. Nenávidím, když mi někdo řekne, jak se cítím a je si tím stoprocentně jistý. Ne, Sasuke, uklidni se. Je na tom místě jenom dočasně, pak tam posadí někoho schopného, nerozčiluj se.

Odepsal jsem Suigetsuovi, že mu děkuju za zprávu a zase si vysvlékl oblek s kravatou. Po cestě do ložnice jsem si pro sebe nadával. Jenom jsem trochu naštvaný, no a? Stejně u sebe nemám zbraň a ani odznak, takže nebezpečný nejsem. No, mně vlastně stačí propiska.

Dal jsem si kávu, protože už stejně neusnu, tak se alespoň probudím a začnu něco dělat. Bylo teprve půl sedmý, většina obchodů byla zavřená, ale přece jenom tu byl jeden otevřený už od šesti. Skočil jsem nakoupit a vrátil se o hodinu a půl později. Raději jsem se šel podívat do ložnice, jestli Naruto ještě spí. K mému překvapení tam nebyl. Seděl u velikého okna, které bylo vysoké od podlahy po strop, a koukal se na město. Neměl jsem ten samý výhled, ale zato jsem viděl na moře. Seděl v trenkách a mojí košili s hlavou položenou na kolenech, které si objímal rukama.

Položil jsem tašky do kuchyně a sedl si k němu.

"Máte milionkrát hezčí výhled než můj starý byt," řekl stále s pohledem na moře, v očích se mu leskl smutek. Že by si myslel, že jsem minulou noc bral jako jednorázovku? Že jsem využil jeho tajemství, jen abych ho dostal do postele?

"Naruto," oslovil jsem ho vážně a on se na mě zahleděl. Okamžitě jsem chytil jeho tváře do dlaní a palci po nich přejížděl. "Nemusíte se ničeho bát. Miluju vás, Naruto," jemně jsem se usmál. Jen pootevřel pusu a na chvíli se usmál, dokud nesklopil oči k podlaze. Aha, takže ta noc není příčinnou jeho smutku.