Já, striptér 6

Holahej, kapitáne! (Mám pocit, že už mi to zůstane navěky.)

Zase se omlouvám, kvůli škole mám doje*aný celý život, však to znáte sami :D

---

Otevřel jsem dveře a vyšel ven, ale jenom na schody. Bylo docela teplo na to, že je pozdní podzim, proto jsem si rozepl budnu. Otočil jsem se k tomu blondýnovi a zahleděl se mu do očí. Už jsem zase pevně rozhodnut, že se tu nikdy neukážu, ale když si vzpomenu na ten úžasný sex, nejde odolat. Musím zase přijít.

"Nechceš doprovodit?" usmál se mile. Ne laškovně, nebo jinak úchylně. Byl opravdu milý a myslel to dobře.

"Ne," zakroutil jsem hlavou a ponechával si svůj kamenný výraz, se kterým jsem sem přišel. Nohy mě neposlouchaly, prostě zůstaly stát na místě. Nic mě neposlouchalo. Mozek mi nejspíš roztál, protože jsem nebyl schopný odejít. Naruto mi ukázal něco, co ještě nikdo. Nezacházel se mnou jako s kurvou, ale především jako s člověkem, který taky cítí bolest. On je první, kdo mi ukázal ten příjemný pocit, který jsem už dávno zapomněl. Lidé můžou být milí. Můžou i milovat.

"Říkal jsi, že spěcháš," zasmál se pobaveně. Cítil jsem se jako dítě. Smál se malému dítěti.

"Vždyť už jdu," obrátil jsem oči v sloup a otočil se směrem k brance, abych mohl odejít. V momentu, kdy jsem sešel ty tři schůdky vedoucí z jeho domu, jsem byl zase otočen za paži a hluboce políben. Držel mě pod ušima a dravě a vášnivě mě líbal na rty. Když se ode mě odtáhl na vzdálenost dvacet centimetrů, uviděl jsem v jeho výrazu cosi zvláštního. Něco, čemu jsem nerozumněl. Chtíč to nebyl, žádná touha to nebyla. Ale... láska... a starostlivost. Říkal jsem si proč? Proč to dělá? Jsem kurva a cizí člověk. Co se on má o mě starat?

"Ozvi se mi," pošeptal a usmál se. Šťastně. Nic jsem neřekl. Jakmile ze mě sundal ruce, otočil jsem se a už se nezastavil. Šel jsem domů. Do bordelu. Měl jsem ještě nějaké zákazníky, které jsem nemohl škrtnout ze seznamu.

Cestou v tramvaji jsem o něm hodně přemýšlel.

Ozvi se mi. Nebolí to? Nechceš doprovodit?

Všechno, co řekl, ve mně vyvolávalo divný pocit. Chtěl jsem se okamžitě vrátit, nebo aby všichni moji zákazníci byli jako on. Uvědomil jsem si, že chci, aby se o mně někdo zajímal. Tak jako to dělá on.

Odemčel jsem dveře od svého pokoje a posadil se na židli u svého zrcadla. Díval jsem se na svůj odraz a přemýšlel dál, že jsem si ani nevšiml příchozí osoby, která momentálně stála ve dveřích.

"Ame?" vyrušil mě z myšlenek šéf. Trhl jsem sebou a otočil se na něj. Snažil jsem se tvářit jako obvykle, ale měl jsem pocit, že to nejde. Byl jsem hodně zabraný do svých myšlenek, které mi dnes v noci nedají spát.

"Dobrý den," pozdravil jsem jej zdvořile.

"Jak to šlo? Všechno v pořádku?" zeptal se zvědavě. V hlase se mu barvilo i něco jiného než zvědavost. Pobavení.

"Ano. Říkal, že jsme udělali kus práce." Hlavně té, o které nemusíte nic vědět.

"Zaplatil?"

"Dal mi zálohu podle dohody. Zbytek příští týden." O prémii za sex jsem se nezmínil ani slůvkem...

"To je dobře," usmál se a posadil se na postel naproti. Chtěl mi něco říct a určitě to bude něco důležitého. Nikdy jsem ho nevidl tvářit se tak vážně. Naposledy když mě našli v tom skladu. V tu chvíli se bál, že jeho podnik bude mít špatnou reputaci, protože tam byl znásilněn jeden sotva dospělej kluk. Teď jde o něco jiného.

"Vím, jak ti asi je," umlčel se a podíval se na mou reakci. Netuším, o čem mluví, protože já sám mám v sobě zmatek. A ještě mám luštit hádanky? "Všiml jsem si, že po Deidarově odchodu se chováš jinak," vysvětlil mi, když jsem se na něj delší dobu nechápavě koukal. Chová se, jako bych byl malé dítě a on psycholog. Odkdy má pocit, že je můj rodič?

"Vůbec ne," odvrátil jsem hlavu na stranu a zahleděl se na svoje prsty. Rozčilovala mě špína za nehty, kterou jsem se momentálně snažil odstranit.

"Sas-"

"Neříkejte mi tak," napomenul jsem ho důrazněji. Nemám své pravé jméno rád a mohla mi tak říkat jedině jedna osoba. Ta už je však pryč.

"Promiň," omluvil se. "Deidara říkal, že mu máš zavolat," ukončil naši konverzaci. Chvilku před tím, než opustil můj pokoj, se na mě asi čtvrt minuty koukal. Chtěl se asi přesvědčit, že se mu tady nezhroutím. Vím, že to se mnou myslí dobře, ale jsem jen trochu naštvaný z Deidarova odchodu a momentálně i dost zmatený z práce s Narutem.

Pěstí jsem bouchl do desky stolu, o kterou jsem si následně opřel čelo. Je to takový idiot. To on mi říkal, že se mnou navždy zůstane, že mi pomůže se vším! A najednou si jde do prdele. Našel si přítele, určitě s ním bydlí a plánují spolu hezkou budoucnost. A co já, ty zkurvysyne?! Na mě jsi ani nepomyslel, že?!

Hlavu jsem otočil na bok a v kapse si pohrával s mobilem, který jsem nakonec položil přímo před své oči. Začalo mi hlavou vrtat ano a ne. Jedno z toho mělo rozhodnout, jestli se mu mám ozvat, nebo ho po zbytek života ignorovat. Našel bych si nějakou hezkou výmluvu typu "mám moc práce" a bylo by. Nemám chuť s ním mluvit. Nemám chuť mluvit s nikým. Cosi ve mně shořelo, stejně jako kdysi, když mě vyhodili z domu.

Silně jsem sebou trhl, když se mobil díky vybracím začal otáčet dokola. Na displeji se objevila fotka šklebícího se blonďáka a pod ním jméno Deidara. Hlavou mi začaly kolovat další dvě rozhodující slova. Červené, nebo zelené tlačítko? Hypnotizovalo mě to červené, ale nakonec jsem prst směřil k druhému a hovor přijal.

"Sasuke, volám ti už po dvacáté! Kde jsi, prosím tě?" vyjekl, ale nezněl moc vážně, spíš radostně. Hádám, že to nebylo z toho, že jsem mu to zvedl. Měl radost z něčeho jiného a bylo to přesně to, kvůli čemu mám takový vztek. Co nás donutilo se rozdělit.

"Měl jsem práci," odvětil jsem jednoduše jako vždy.

"Tak to soráč," omluvil se. "Hej, né, že bych se ti sral do rozvrhu, ale teď budeš mít tři dny volna, že?" přesvědčoval se. Zněl tak moc šťastně, až jsem měl chuť ho zabít.

"Asi," pokrčil jsem rameny. Na rozvrh prací jsem ještě neměl čas se podívat. Od odby, co Deidara odešel jsem se zabýval jen tím, jaký zrádce on je.

"Přišel bys zítra? Napíšu ti adresu a zůstaneš se mnou přes oběd," plánoval. Znělo to tak moc hezky. Fuj.

"Ten tvůj nemá čas?" Nebo se mi chceš posmívat? Napadlo mě jako další, ale nebudu to dělat ještě horší než to je.

"Je na služební cestě a vrací se večer, proto volám tobě, jestli bys mi nechtěl dělat společnost na nějakou tu hoďku," žadonil.

Podíval jsem se na hodiny. Půl jedný. To jsem tam byl tak dlouho? Když nepočítám cestu tam a zpátky, tak jsem u něj strávil tři hodiny. Kruci, první zákazník mi přijde ve dvě, to mám jenom hodinu a půl na přípravu.

"Přijdu kolem desátý, teď musím končit. Mám ještě práci," oznámil jsem mu.

"Hehe," jeho smích mě zaskočil. "Těším se!" a zavěsil. Podíval jsem se na displej, jestli je hovor opravdu ukončený. Štvalo mě, jak je šťastný zatímco já jsem zapadlý v této díře. Nemám na mysli svou práci, ale svůj život. Nedokázal jsem a nedokážu to tu opustit a postavit se na vlastní nohy. Mám pocit, že když odejdu, ztratím vše, co jsem za ta léta vybudoval. Co když to Deidara cítil úplně stejně? Co když odešel a cítil se úplně ztracený? Co to plácám. Vůbec tak nevypadá ani nezní. Je šťastnější než blecha.

Zvedl jsem svou prdel a dostavil ji do koupelny, kde jsem se zase vyslékl a pustil na sebe horkou sprchu. Doma jsem horkou vodou šetřil, tady si tu můžu být jak dlouho chci, aniž bych něco platil.

Loktem jsem se opřel o stěnu a vystrčil zadek. Prsty druhé ruky jsem si zajel mezi půlky a pronikl do sebe. Musel jsem se vyčistit, než mi přijde první zákazník. Jenomže ona očista se proměnila v něco příjemnějšího. Místo roztahování prstů jsem je pravidělně vysunoval a zase zasouval. Představoval jsem si, že to nedělám já, ale ten blonďatý optimista Naruto. Nemohl jsem odolat. Snažil jsem se masturbovat se stejnou péčí, jakou mi poskytl on. Ale stejně jsem měl pocit, že to nestačilo a jsem na sebe příliš hrubý.

Ve sprše jsem strávil dobrou půlhodinu, taky už se mi udělaly varhánky a moje ruce vypadaly jako ruce sedmdesátiletého dědy. Sedl jsem si za své zrcadlo a začal se zkrašlováním. Po dlouhé době mi zase přijde zákaznice, proto se nemusím nějak extra líčit, ale pleť si musím hydratovat pořád. Namazal jsem si obličej krémem a přešel ke svému šatníku. Hledal jsem něco, co se jí bude líbit. Tentokrát nesmím vypadat jako ženská, ale jako pořádný chlap. Přehraboval jsem se svými věcmi a hledal tvarovací trenky, dohromady s rozepnutou bílou košilí jsem vypadal božsky a přímo vyzívavě. Není to ale přesně to, co momentálně chci. Pro tuhle chvíli se hodí něco drsnějšího jako... rifle... černé uplé rifle a nic víc k tomu.

Ještě jsem si vyfénoval vlasy, učesal se a jen čekal, kdy mi někdo zaťuká na dveře. Nemusel jsem čekat dlouho a už jsem s úsměvem otevíral růžovlasé ženě. Vypadala dost stydlivě, skoro vůbec se mi nepodívala do očí.

"Dobrý den," pozdravil jsem s milým úsměvem a pustil ji do svého pokoje. Stále se držela svojí kabelky, jako by ji právě ona měla zachránit. Snažil jsem se být milý a na nic nespěchat. Tahle vypadá, že na ni musím pomalu a nesmím zastavovat, aby si to nerozmyslela.

"Dobrý den," špitla s rudými tvářemi.

Zavřel jsem za námi dveře a pokynul jí, aby se posadila na postel. Přesně tak taky udělala. Krčila ramena, mezi kterými se chtěla schovat. Klekl jsem si před ni a přisál se jí na krk, kde jsem ji začal líbat. Sevření jejích rukou povolila, takže jsem kabelku mohl dát stranou. Jedním pohybem ruky jsem jí z ramen sundal svetřík a líbal jí ve výstřihu. Měla na sobě šaty, které jsem jí svýma šikovnýma rukama postupně rozepínal. Vypadala uvolněně, dostal jsem ji tam, kde jsem ji chtěl mít. Teď už nebude chtít utéct.