Ve jménu spravedlnosti 4

---

Naruto: Bylo brzké ráno, možná pět hodin. Usoudil jsem tak, jenom proto, že venku začalo svítat. Kruhy pod očima značily, že jsem celý den nezahmouřil oči. Jak já mu záviděl klidný spánek. Já jen přivřel oči a viděl jsem jeho smrt mou rukou.
Posadil jsem se a zoufale složil hlavu do dlaní. "Co to se mnou je?" Nevěděl jsem, protože tohle se mi ještě nikdy nestalo. Nikdy jsem nemusel celý unavený a vyčerpaný zůstávat vzhůru ze špatných myšlenek a strachu z nočních můr. Protože nikdy jsem žádné neměl.
Odkryl jsem ze sebe peřinu a odešel do kuchyně, abych si udělal alespoň kafe. Nechtěl jsem ho budit šrachotáním v koupelně. Celkem se puštěná voda ozývala do celého bytu. Pustil jsem si tedy proud vody ve dřezu. Namočil jsem do proudu ledové vody dlaně a hrstku chrstnul přímo do mé tváře, abych se probudil. Strhl jsem preventivní opatření na mém nose. Nepotřeboval jsem ho. Tohle se mi nestalo prvně a tak vím, že sroste zase tak, abych měl nos zpět rovným, jako vždy. Měli to udělat lékaři, ale ti mi dali jen další kázání, co smím a nesmím. Proto jsem si zalil kávu, položil ji ke stolu, usedl na židli a do dlaní jemně a opatrně uchopil citlivý nos. Prudce jsem pohnul dlaněmi a s křupnutím byl opět nahozen na správné místo. Ještě chvíli jsem zůstal v předklonu a rozdýchával pulzující bolest v obličeji vycházející z centra bolavého nosu.
Upil jsem kávy. Myslím, že bolest, káva a ledová sprška v obličeji, mě vrátily zpět k životu.
Skousnul jsem si ret a přemýšlel, jak tohle vysvětlím otci. Snad mi bude věřit, když mu poprvé začnu zapírat a budu neupřímným dítětem.
"Jsem v háji," uchechtl jsem se zoufale nad svou situací a opět upil z horké kávy.

Sasuke: Zhluboka jsem se nadechl. Tahle vůně... byla jeho a bylo příjemné ji cítit. Když jsem otevřel oči, druhá polovina postele byla prázdná. Jen jsem se pro sebe usmál. To, že jsem byl v jeho bytě, znamenalo, že se mi to nezdálo.
Vstal jsem z postele a nahodil na sebe kalhoty a košili, aby si nemyslel, že jsem se tu zabydlel.
"Dobré ráno," pozdravil jsem ho, když jsem přišel do kuchyně. Seděl na židli se zamyšleným pohledem z okna.
"Ah, dobré ráno," polekal se. "Prosím, posaďte se, nachystám vám snídani." Usedl jsem tedy naproti němu a pozoroval ho, jak chystá další dva tousty. Dnes se choval jinak. Už z něj nesrčelo sebevědomí jako včera. Snad se nic nestalo, neměl jsem však odvahu se zeptat. Bál jsem se, že bych mu jen přitížil. "Promiňte za probuzení," omluvil se a donesl mi talíř se snídaní a hrnek horké kávy.
"Vzbudil jsem se sám," vyvedl jsem ho z omylu.
"Opravdu? Je brzo," oznámil mi s pobaveným výrazem.
"Jsem zvyklý, práce mi totiž začíná v sedm," přiznal jsem se a zakousl se do křupavého toustu. Mňam, tousty jsem dlouho neměl. Vlastně proč jsem si začal jídlo jen kupovat a přestal vařit? Aha, nedostatek času. A jsme zase u toho.
"Prosím, povídejte," zakoukal se mi do očí s prosbou, "líbí se mi váš hlas," přiznal s úsměvem.
Naklonil jsem se blíž k němu. "Vy se mi líbíte celý," pošeptal jsem tajemně a očima ho hypnotizoval.
"To je sexuální harašení," namítl a opřel se o opěradlo.
"To je kompliment," mrkl jsem na něj.

Naruto: Položil jsem hlavu na opěradlo. Po chvíli mi stanula jeho ruka ve vlasech. Prohrabával se jimi. Jen jsem příjemně vydechl, až pak mi došlo, co se děje. To, jak se sbližujeme. Pevně jsem uchopil jeho zápěstí. Vlasy mi spadly do očí. Nemohl jsem se na něj dívat. Jen jsem ho držel stranou. "Tohle je špatně," hlesl jsem.
Neříkej to, žádalo moje svědomí.
"Musíte jít, je pozdě, sám jste to řekl," odtáhl jsem jeho ruku dál od sebe.
Nevyháněj ho, opět jsem se snažil přesvědčit sám sebe. Nechceš být zase sám, tak to nedělej, prosil jsem v duchu sám sebe.
"Naruto, poslyšte, já-"
"Vypadněte už!" Rozkřikl jsem se. To náhlé uvědomění. To, že měl Hidan pravdu. Já ho nedovedu zabít. Držím si ho od těla a tím mu dovoluju, aby mi zamotával hlavu. Nemůžu spadnout do vztahu s někým, koho mám za úkol zabít. "Prostě…běžte," prudce jsem se zvedl ze židle a lehce se zapotácel. Jen jsem chtěl, aby odešel, aby mě už nehledal a já se smířil s tím, kým jsem a pak ho dovedl jednou pro vždy poslat na druhou stranu za ostatními, kteří zemřeli mou rukou.
"J-já to nechápu, Naruto, co jsem-?"
"Právě, nechápete to," kolik toho ještě musím říct, abych si nadobro zlomil srdce? Tahle slova bolí. Bolí mě mu říkat něco takého. "Najezte se a běžte…a už se nevracejte. Je to pro dobro nás obou," odešel jsem z kuchyně a zamknul se ve své ložnici. Padl jsem do peřin. Slzy mi proudily po tváři. Nevěděl jsem, co se to se mnou stalo, ale nyní už vím. Zamiloval jsem se. Proto je můj úkol nemožný. "Prosím, neodcházej, zůstaň tady při mně," tak děsně jsem si přál, aby tato slova nahradila vše, co jsem mu dovedl říct bez kousku citu do očí a tvářit se, že mi byl dočista ukradený. "Kdy jsem se stal tak chladným?" Lítost…ta ještě nikomu nepomohla. Ale co víc jsem mohl udělat, když jsem si uvědomil, do jaké situace jsme se oba dostali? Kéž by jen věděl, do koho se zamiloval… a kdo se zamiloval do něj.

Sasuke: Okamžitě jsem vyběhl za ním, ale v momentu, kdy zamknul, mě odvaha opustila. Co to má znamenat? Zvedl jsem ruku, že na něj zaklepu, ale hned jsem si zase svěsil podél těla. Pokud si přeje, abych odešel, měl bych jít. Sebral jsem svůj kabát, protože sako mi zůstalo v ložnici, a prostě jsem odešel. Počkat. Co když jeho nynější chování má něco společného s tím mužem včera?

Dorazil jsem do práce celý nervní a moje první cesta nebyla do mé kanceláře, ale do Suigetsovy. "Chci toho muže ze včerejška do vyslýchačky. Fofrem," rozkázal jsem mezi dveřmi a odešel na své pracovní místo.

"P-počkej, Sasuke!" rozběhl se za mnou můj dlouholetý kolega. "Přísahá, že nic nepoví a navíc! Máš jít za šéfem!" oznámil mi a já se zastavil. "Chceš mi říct, že ještě nebyl ani pohřeb Tsunade a Orochimaru si už ohřívá prdel na její židli?!" vykřikl jsem naštvaně. Tomu chlapovi šlo jenom o to místo a teď, když je Tsunade pryč, je konečně spokojený.

"Byl jejím zástupcem, cos čekal? Že si ti nahoře na někoho ukážou a toho tam posadí? Sám víš, že je to do té doby, než najdou někoho hodného tomuto místu," připomněl mi Suigetsu. "Stalo se něco? Dneska jsi nesnesitelnej." Vzpomínka, že mě před pár desítkami minut vyhodil ze svého bytu někdo, pro koho mám slabost, je stále bolestivá.

"Jdu za šéfem," oznámil jsem mu. Cestou jsem se snažil uklidnit a celkem se mi to dařilo. Dokud jsem neuviděl tu ohavně bledou tvář.

"Sasuke," oslovil mě slizky. "Včera jsi odvedl skvělou práci," pochválil mě.

"Děkuji," řekl jsem prostě se sklopeným pohledem. Když si mě do kanceláře volá on, není to jen pro pochvaly. "Ale mám hlášení, že jsi střílel bezdůvodně," sepjal prsty a podepřel si jimi bradu.

"Je to pravda," přikývl jsem. Včera jsem měl toho muže nejdřív upozornit, až pak popřípadě střílet, ale já jsem byl tak zaslepený tím, jak Narutovi ubližoval, že jsem zapomněl na nějaká policejní pravidla a řád.

"Sám víš, co za trest dostaneš," pokračoval a pohodlně se opřel do křesla. Odepl jsem si pás se zbraní, kterou jsem položil na jeho stůl. "Až ji budeš skutečně potřebovat, vrátím ti ji. Prozatím se budeš zdržovat jen na policejní stanici, do terénu můžeš až za týden," oznámil mi. Pevně jsem sevřel pěst. Měl jsem takový vztek, ale ne na něj. Sám na sebe. Díky bohu, že jsem vyvázl jen s tímto, taky mě mohl sesadit na nižší stupeň.

Naruto: Asi bych tady neměl zůstávat. Ne teď, když bych měl spíše toho člověka zabít, než milovat. Koukal jsem z okna svého bytu. Věděl jsem, že bych měl zmizet z této čtvrti. Ví, kde bydlím. Ví vše. Odešel jsem a doufal, že se na ono místo víc nevrátím.
Zabouchl jsem dveře. Přes rameno cestovní tašku s pár věcmi, které pro mě byly nejdůležitější. Byt jsem měl čistý. Veškeré zbraně jsem měl ukryty v bezpečí sídla. Možná ani tam nebudu moci jít. Už se určitě dověděli o mém fiasku a o tom, že mou vinou chytili našeho člověka.
Půjdou po mě, jako krysy. Jeden po druhém. Přestanou mi věřit, pokud budu v blízkosti své kořisti.
Kus papíru jsem nechal jako vzkaz v mezeře mezi zavřenými dveřmi a futry. Věděl jsem, že se zde vrátí. Ale nechtěl jsem to. Doufal jsem, že to nikdy nepřečte.
Odcházel jsem tedy pryč. Pomalu a s touhou se otočit a vrátit se. Kdybych to ale udělal, neohrozím jen svůj život.
Vzkaz byl prostý, výstižný a jednoduchý: Nehledejte mě, tím zachráníte ne jeden život. A pokud to nepochopí, budu ho moct opravdu nazvat pitomcem.
Ve skutečnosti jsem si přál, aby pochopil, že ho tím žádám o pomoc. Ale v životě jsou věci, které musíme zvládat sami. A právě tahle situace se stala jen a jen mým bojem. Bojem o přežití a ochraně života milované osoby.

Sasuke: Kromě prohlížení si starých případů jsem nemohl dělat nic. U vyslýchacího jsem musel předložit odznak, který samozřejmě momentálně nemám, a i když mě znají, nepustí mě bez odznaku. Taková jsou pravidla. Ah, kruci, to jsem to zas zvoral. Do prdele, nenávidím se za to, že neumím přemýšlet ve věcech, ve kterých by se přemýšlet mělo. Jako v lásce.

Opřel jsem se o opěradlo a zavzpomínal na dnešní ráno. Na příjemný nenucený budík, na skvělou snídani a především na něj. Jeho blonďaté vlasy a nádherně modré oči. Přeji si, aby se na mě už nezlobil, já ho nechtěl nijak rozčílit! Ach... vypadá to, že neumím hrát s kartami lásky, nebo mi spíš není souzeno někoho milovat. Ne, takhle to nenechám! Zamiloval jsem se a pro jednou přece musím tu hroznou kletbu zlomit!

Hned po práci jsem zašel do domu, kde bydlí. Srdce mi bušilo a já cestou vymýšlel, jaká slova použiju, aby byla ta správná, přede dveřmi na mě však čekalo nepříjemné překvapení. "Nehledejte mě, tím zachráníte ne jeden život," přečetl jsem vzkaz na papírku, který jsem důkladně prozkoumal z obou stran. Jasně... teď jsem tak zoufalý, že budu doufat v telefonní číslo na druhé straně papíru. "Do prdele!" zaklel jsem a kopl do dveří. Fakt jsem tak otravný a vlezlý, že musel odejít? Ne, něco skrývá. Ten vzkaz to dává jasně najevo. Hrozí mu nebezpečí a mně kvůli němu nejspíš taky. Proto odešel. Někdo mu vyhrožuje a on mě chce jenom ochránit. Srdce mi poskočilo radostí, když jsem si uvědomil, že mě má vlastně rád. Musím ho najít a vím kde a jak.