Ve jménu spravedlnosti 3
Sasuke: Hrál si na nedostupného, to mě vždycky dokázalo vydráždit.
V sále jsme bohužel seděli každý v jiné řadě a na opačných koncích, takže jsem poprvé viděl celou hru bez přerušování. Bylo mi to trochu líto. S ním jsem se cítil uvolněně a zapomínal jsem na vlastní povinnosti. Znamenalo to, že jsem se zamiloval? Možná. Bál jsem se ale, že ho zklamu stejně jako Sakuru - mou bývalou manželku. Nemám na osobní život skoro vůbec čas, zvlášť teď, co řadí ta mafie.
Po představení jsem si na Naruta vyčkal před budovou. Jen se na mě ušklíbl a změnil svou cestu od taxíku ke mně.
"Vy máte kuráž," povzdechl si a pobaveně se zasmál.
"To jsem zjistil už v desíti, kdy jsem se hádal s učitelem." Ach, vzpomínky.
"Rebel?" nakrčil nos. "Ještě byste mě zatáhl do průšvihu," zasmál se, otočil a odcházel. V hlavě se mi ozvala jeho slova: "Někdy by to chtělo víc jednat a méně mluvit.", tak jsem tedy jednal. Za paži jsem ho přitáhl k sobě a začal dravě líbat. Nebránil se, zapojil se do polibku se stejnou vášní jako já. Konečně se stalo to, o čem jsem těch pár dní snil.
"Líbíte se mi, Naruto," přiznal jsem vážně. Naše rty se již nedotýkaly, ale pořád mezi nimi bylo pár centimetrů. Držel jsem blonďáka pod uhlem a on držel moji ruku. "Toho už jste si jistě všiml," dodal jsem.
"Abych pravdu řekl, připadáte mi taky velice atraktivní, ale-" zvážněl. Čekal jsem, že jeho sklopené oči zaplaví smutek, zůstaly však bez citů.
"Jste zadaný," povzdechl jsem si. Sakra, měl jsem si to nejdřív zjistit.
"Věřte mi, nejsem," ušklíbl se a mě se ulevilo. "Už musím jít, je pozdě," omluvil se a odcházel.
Po představení jsem si na Naruta vyčkal před budovou. Jen se na mě ušklíbl a změnil svou cestu od taxíku ke mně.
"Vy máte kuráž," povzdechl si a pobaveně se zasmál.
"To jsem zjistil už v desíti, kdy jsem se hádal s učitelem." Ach, vzpomínky.
"Rebel?" nakrčil nos. "Ještě byste mě zatáhl do průšvihu," zasmál se, otočil a odcházel. V hlavě se mi ozvala jeho slova: "Někdy by to chtělo víc jednat a méně mluvit.", tak jsem tedy jednal. Za paži jsem ho přitáhl k sobě a začal dravě líbat. Nebránil se, zapojil se do polibku se stejnou vášní jako já. Konečně se stalo to, o čem jsem těch pár dní snil.
"Líbíte se mi, Naruto," přiznal jsem vážně. Naše rty se již nedotýkaly, ale pořád mezi nimi bylo pár centimetrů. Držel jsem blonďáka pod uhlem a on držel moji ruku. "Toho už jste si jistě všiml," dodal jsem.
"Abych pravdu řekl, připadáte mi taky velice atraktivní, ale-" zvážněl. Čekal jsem, že jeho sklopené oči zaplaví smutek, zůstaly však bez citů.
"Jste zadaný," povzdechl jsem si. Sakra, měl jsem si to nejdřív zjistit.
"Věřte mi, nejsem," ušklíbl se a mě se ulevilo. "Už musím jít, je pozdě," omluvil se a odcházel.
Naruto: Ohlížel jsem se v temnotách. Viděl jsem ten stín za mnou, cítil jsem ho, když jsem procházel pod lampami a věděl jsem, že tam je, když jsem byl mimo dosah světla. "Neměl byste tu být," otočil jsem se s úsměvem za sebe. Ten mi ale zmizel z tváře ihned, co jsem si uvědomil chybu. Nebyl to ten polda. "Sakra," zaklel jsem tiše a očima mapovat cestu, kde bych se mu ztratil.
"Myslel jsem, žes dostal úkol," pomalé krůčky si to mířily ke mně.
"Také, že ano," přikývl jsem. Pravá ruka mého šéfa a zároveň otce, to není vůbec dobré. Parchant, který bojuje o místo, které náleží mně.
"Tak kde je problém, Naruto? Sledoval jsem tě. Místo flirtování jsi měl nejméně pět příležitostí ho oddělat…jsi srab? Nebo jen nechceš uposlechnout?"
Uculil jsem se. "Rád si pohrávám se svou kořistí."
"Ale ty si nepohráváš, ty ho odháníš pryč," zamračil se. Kdykoliv se zamračil, byl konec jeho mluvy. A následoval trest. Neutíkal jsem a čekal nakládačku. Byl jsem zvyklý. Trestal mě i za nejmenší chybičky v mé práci. Nic extra, jen mě zmlátí, vybije si na mě svou zlost a pak odkráčí, jako král.
"Tak, ať už to mám za sebou," nohy mě nutili uniknout. Nemohl jsem mu ovšem dopřát to potěšení.
Jak se dalo čekat, kopanec do nejcitlivějšího místa v břiše byl jeho první ranou. Ucítil jsem mírný tlak ve vlasech. Držela je jeho špinavá ruka, když jsem stál v křeči v předklonu a pak jeho nejznámější chvat - úder kolenem do tváře. Jednou a pak ještě jednou. Jeho taktiky trestu mě pokaždé, do pár sekund, skolily k zemi. Rvát se opravdu uměl.
"Vstaň, ty sráči!" Křičel po mně.
I když jsem ležel, ponížen na špinavé zemi, s tváři od krve, která vytékala ze zraněného nosu, jsem se nezapomněl vysmát do jeho hnijící tváře. Zvedal jsem se a při tom rozdýchával bolest, s kterou si mé tělo neumělo poradit.
Letmě jsem zahlédl pěst letící na mou tvář a v té sekundě se ozval výstřel. Byla tu krev, která se válela z poraněné Hidanovy paže. Zrovna z té, kterou mě chtěl udeřit. Mé překvapené oči zamířily do stínu ulice, kterou jsem zde přišel. Strachy jsem s sebou cuknul, to když se k nám přibližovaly policejní sirény.
Buď je ze hry jenom Hidan, nebo my oba.
"Myslel jsem, žes dostal úkol," pomalé krůčky si to mířily ke mně.
"Také, že ano," přikývl jsem. Pravá ruka mého šéfa a zároveň otce, to není vůbec dobré. Parchant, který bojuje o místo, které náleží mně.
"Tak kde je problém, Naruto? Sledoval jsem tě. Místo flirtování jsi měl nejméně pět příležitostí ho oddělat…jsi srab? Nebo jen nechceš uposlechnout?"
Uculil jsem se. "Rád si pohrávám se svou kořistí."
"Ale ty si nepohráváš, ty ho odháníš pryč," zamračil se. Kdykoliv se zamračil, byl konec jeho mluvy. A následoval trest. Neutíkal jsem a čekal nakládačku. Byl jsem zvyklý. Trestal mě i za nejmenší chybičky v mé práci. Nic extra, jen mě zmlátí, vybije si na mě svou zlost a pak odkráčí, jako král.
"Tak, ať už to mám za sebou," nohy mě nutili uniknout. Nemohl jsem mu ovšem dopřát to potěšení.
Jak se dalo čekat, kopanec do nejcitlivějšího místa v břiše byl jeho první ranou. Ucítil jsem mírný tlak ve vlasech. Držela je jeho špinavá ruka, když jsem stál v křeči v předklonu a pak jeho nejznámější chvat - úder kolenem do tváře. Jednou a pak ještě jednou. Jeho taktiky trestu mě pokaždé, do pár sekund, skolily k zemi. Rvát se opravdu uměl.
"Vstaň, ty sráči!" Křičel po mně.
I když jsem ležel, ponížen na špinavé zemi, s tváři od krve, která vytékala ze zraněného nosu, jsem se nezapomněl vysmát do jeho hnijící tváře. Zvedal jsem se a při tom rozdýchával bolest, s kterou si mé tělo neumělo poradit.
Letmě jsem zahlédl pěst letící na mou tvář a v té sekundě se ozval výstřel. Byla tu krev, která se válela z poraněné Hidanovy paže. Zrovna z té, kterou mě chtěl udeřit. Mé překvapené oči zamířily do stínu ulice, kterou jsem zde přišel. Strachy jsem s sebou cuknul, to když se k nám přibližovaly policejní sirény.
Buď je ze hry jenom Hidan, nebo my oba.
Sasuke: Říkal jsem si, že je moc sexy na to, aby ho nikdo nesledoval. Jeden stalker jsem byl já a ten druhý nějaký týpek, co ho místo osahávání - jak jsem si původně myslel - začal mlátit. Už když spolu mluvili, raději jsem zavolal kolegy, kteří se už blížili. Kruci, asi jsem neměl hned střílet, ale nemohl jsem dopustit, aby mu zkřivil byť jen další vlásek.
"Naruto," oslovil jsem ho a s hlavní namířenou k muži, jsem se sehnul k Narutovi a pomohl mu vstát.
"Tohle jsme si nedomluvili!" křičel muž bolestí, v tu chvíli už vybíhali mí kolegové z auta, aby ho zatkli. "Tak takhle ne, Naruto! Všichni tvrdě makáme a ty si vymyslíš vlastní pravidla?! Měl jsi ho zabít hned! Slyšíš?! Hned!" křičel, když ho odváděli do auta.
Překvapeně jsem se podíval na Naruta, který byl v předklonu, aby mu krev nezasvinila oblek. Než jsem však vůbec otevřel pusu, abych se zeptal, Naruto se začal obhajovat. "Netuším, o čem to mluvil. Je to jen úchyl, co mě pronásleduje už pár týdnů a chce ode mě peníze na drogy," vysvětlil. Ulevilo se mi. Jak by tenhle blonďatý anděl mohl být vrah? To ani nejde.
"Suigetsu," zavolal jsem na svého kámoše, aby k nám přiklusal. "Vezmi ho do auta, hned přijdu," poručil jsem mu a předal mu Naruta, který vypadal trochu vystrašeně, když nebude se mnou, ale s někým neznámým. Jen jsem se na něj usmál a odešel k druhému autu, kde právě zavřeli toho muže. Pohledem jsem si ho přeměřil a vyhodnotil, že má Naruto pravdu. Teda alespoň v nočním světle vypadal, jako feťák.
Opřel jsem se o otevřené okénko a promluvil k řidiči. "Ošetřete mu to a dejte ho do vyslíchací místnosti. Nehodlám čekat, až vyjde slunce," vydal jsem rozkaz a pozoroval, jak auto mizí v další ulici. Teprve pak jsem převzal Suigetsovu práci a klekl si před Naruta, který seděl v autě směrem ven. Opatrně jsem mu prohmatal nos, abych mu víc neublížil.
"Máte ho zlomený," oznámil jsem mu a v krabičce vyhledal stahovací pásku, kterou jsem mu opatrně přelepoval nos. Všiml jsem si přitom něčeho zvláštního v jeho očích. Jako by se ptal "proč". Nedokázal jsem mu však odpovědět.
"Proč jste rozvedený?" zeptal se s kamennou tváři. Měl jsem pocit, že tu otázku položil spíš sám sobě, ale on se mi koukal přímo do očí a čekal na odpověď.
"Už jsem vám řekl, že jsem oddaný práci," usmál jsem se a pokračoval. Práce totiž nebyl jediný důvod, proč Sakura podala žádost o rozvod. "A taky nemůžu mít děti," svěřil jsem se mu a přidal špetku smutku.
"Naruto," oslovil jsem ho a s hlavní namířenou k muži, jsem se sehnul k Narutovi a pomohl mu vstát.
"Tohle jsme si nedomluvili!" křičel muž bolestí, v tu chvíli už vybíhali mí kolegové z auta, aby ho zatkli. "Tak takhle ne, Naruto! Všichni tvrdě makáme a ty si vymyslíš vlastní pravidla?! Měl jsi ho zabít hned! Slyšíš?! Hned!" křičel, když ho odváděli do auta.
Překvapeně jsem se podíval na Naruta, který byl v předklonu, aby mu krev nezasvinila oblek. Než jsem však vůbec otevřel pusu, abych se zeptal, Naruto se začal obhajovat. "Netuším, o čem to mluvil. Je to jen úchyl, co mě pronásleduje už pár týdnů a chce ode mě peníze na drogy," vysvětlil. Ulevilo se mi. Jak by tenhle blonďatý anděl mohl být vrah? To ani nejde.
"Suigetsu," zavolal jsem na svého kámoše, aby k nám přiklusal. "Vezmi ho do auta, hned přijdu," poručil jsem mu a předal mu Naruta, který vypadal trochu vystrašeně, když nebude se mnou, ale s někým neznámým. Jen jsem se na něj usmál a odešel k druhému autu, kde právě zavřeli toho muže. Pohledem jsem si ho přeměřil a vyhodnotil, že má Naruto pravdu. Teda alespoň v nočním světle vypadal, jako feťák.
Opřel jsem se o otevřené okénko a promluvil k řidiči. "Ošetřete mu to a dejte ho do vyslíchací místnosti. Nehodlám čekat, až vyjde slunce," vydal jsem rozkaz a pozoroval, jak auto mizí v další ulici. Teprve pak jsem převzal Suigetsovu práci a klekl si před Naruta, který seděl v autě směrem ven. Opatrně jsem mu prohmatal nos, abych mu víc neublížil.
"Máte ho zlomený," oznámil jsem mu a v krabičce vyhledal stahovací pásku, kterou jsem mu opatrně přelepoval nos. Všiml jsem si přitom něčeho zvláštního v jeho očích. Jako by se ptal "proč". Nedokázal jsem mu však odpovědět.
"Proč jste rozvedený?" zeptal se s kamennou tváři. Měl jsem pocit, že tu otázku položil spíš sám sobě, ale on se mi koukal přímo do očí a čekal na odpověď.
"Už jsem vám řekl, že jsem oddaný práci," usmál jsem se a pokračoval. Práce totiž nebyl jediný důvod, proč Sakura podala žádost o rozvod. "A taky nemůžu mít děti," svěřil jsem se mu a přidal špetku smutku.
Naruto: "Já třeba ani žádné nechci," vypadlo ze mě a až pozdě jsem si uvědomil, jak to vlastně vyznělo. "Ne, že bych po vás jel, nebo s vámi soucítil, jen naznačuji, najděte si někoho, kdo je nechce."
"Třeba vás?"
Zarazil jsem se. "Ne," usmál jsem se. Zapíral jsem, ale v nitru jsem byl nadšen, že pověděl to, co jsem chtěl slyšet. "Není to tak jednoduché, vy potřebujete člověka, který vám porozumí a já nejsem zrovna citově navázaný člověk," naklonil jsem se blíže. "Jde mi vždy jen o to jedno," lhal jsem. "Utněte to dříve, než bude pozdě, Sasuke," žadonil jsem. Už jsem neměl sílu držet se zpět od té gravitace, která nás vždy svede dohromady.
"To nejde," byl tak klidný a vyrovnaný. Měl bych se ho možná začít bát.
"Děkuji," odkašlal jsem si s pohledem zamířeným k obloze. "Za to předtím, prostě za pomoc," sjel jsem rukama nervózně do vlasů. "Ale i tak, jste druhý podezřelý," zamračil jsem se a pohled vrátil do jeho očí.
"Zrovna jsem vám zachránil život!" Skoro vyjekl.
Pokýval jsem hlavou. "To sice ano, ale nic nemění na faktu, že jste mě pronásledoval taktéž."
"Nesledoval jsem vás, ale toho, kdo vám udělal tohle," chytil mě za bolavý nos, abych si uvědomil situaci.
Zaskuhral jsem, hned na to mě pustil.
"Odvezu vás do nemocnice, preventivní prohlídkou nic nezkazíme," pověděl a zabouchl dveře auta. Já se nebránil. Byl jsem v jeho přítomnosti opravdu rád. Byl zvláštní a tajemný. Takoví lidé mě přitahovali.
Policejní auto odjelo, jen co jsme vystoupili před velkou budovu. Díky Sasukemu jsem byl hotov do čtvrt hodiny a pak nastal největší z problémů.
"Zvládnu to sám, je to jen pár bloků," ale Sasuke se nedal odbít. "Opravdu," argumentoval jsem jeho pohledy.
"I přes to, nechte mě dělat vám dnešní noc ochranku," přehodil mi přes ramena těžší kabát, než se na první pohled zdálo. "A pokud budete chtít, i společnost."
Sváděl mě každým slovem a já už dál nemohl. "Prosím už mlčte," ostýchavě jsem propletl naše prsty a dovolil si opřít bolavou hlavu o jeho svalnaté rameno. Tenhle pocit bezpečí, ten jsem nezažil nikdy v životě. Je tohle snad pocit, který cítí obyčejní lidé, s obyčejnými životy? Jestli ano, chci být také obyčejným. Klid a mír bylo vždy to jediné, co jsem chtěl v sobě nalézt a po jeho boku jsem to našel.
"Třeba vás?"
Zarazil jsem se. "Ne," usmál jsem se. Zapíral jsem, ale v nitru jsem byl nadšen, že pověděl to, co jsem chtěl slyšet. "Není to tak jednoduché, vy potřebujete člověka, který vám porozumí a já nejsem zrovna citově navázaný člověk," naklonil jsem se blíže. "Jde mi vždy jen o to jedno," lhal jsem. "Utněte to dříve, než bude pozdě, Sasuke," žadonil jsem. Už jsem neměl sílu držet se zpět od té gravitace, která nás vždy svede dohromady.
"To nejde," byl tak klidný a vyrovnaný. Měl bych se ho možná začít bát.
"Děkuji," odkašlal jsem si s pohledem zamířeným k obloze. "Za to předtím, prostě za pomoc," sjel jsem rukama nervózně do vlasů. "Ale i tak, jste druhý podezřelý," zamračil jsem se a pohled vrátil do jeho očí.
"Zrovna jsem vám zachránil život!" Skoro vyjekl.
Pokýval jsem hlavou. "To sice ano, ale nic nemění na faktu, že jste mě pronásledoval taktéž."
"Nesledoval jsem vás, ale toho, kdo vám udělal tohle," chytil mě za bolavý nos, abych si uvědomil situaci.
Zaskuhral jsem, hned na to mě pustil.
"Odvezu vás do nemocnice, preventivní prohlídkou nic nezkazíme," pověděl a zabouchl dveře auta. Já se nebránil. Byl jsem v jeho přítomnosti opravdu rád. Byl zvláštní a tajemný. Takoví lidé mě přitahovali.
Policejní auto odjelo, jen co jsme vystoupili před velkou budovu. Díky Sasukemu jsem byl hotov do čtvrt hodiny a pak nastal největší z problémů.
"Zvládnu to sám, je to jen pár bloků," ale Sasuke se nedal odbít. "Opravdu," argumentoval jsem jeho pohledy.
"I přes to, nechte mě dělat vám dnešní noc ochranku," přehodil mi přes ramena těžší kabát, než se na první pohled zdálo. "A pokud budete chtít, i společnost."
Sváděl mě každým slovem a já už dál nemohl. "Prosím už mlčte," ostýchavě jsem propletl naše prsty a dovolil si opřít bolavou hlavu o jeho svalnaté rameno. Tenhle pocit bezpečí, ten jsem nezažil nikdy v životě. Je tohle snad pocit, který cítí obyčejní lidé, s obyčejnými životy? Jestli ano, chci být také obyčejným. Klid a mír bylo vždy to jediné, co jsem chtěl v sobě nalézt a po jeho boku jsem to našel.
Sasuke: Jeho byt byl překvapivě velký a moderně zařízený, až mi z toho šla hlava kolem. Měl jsem zhruba stejně velký byt, ale bylo v něm spoustu místa, protože polovinu nábytku a dekorací si odnesla Sakura.
Naruto ze sebe sundal kabát a v zápětí i sako. Vzal klíč a zamknul dveře. To mě udivilo a trochu i potěšilo. Jako policistu, ale i jako zamilovaného muže.
"Zamykáte se každou noc?" zeptal jsem se ho zvědavě a přešel k oknu, ze kterého měl nádherný výhled na město.
"Dětinské, já vím," zasmál se sám sobě.
"Možná, ale mate jistotu, že jste v bezpečí. Na celém světě je málo dospělých, kteří by v noci zamykali, i když jsou vzhůru," konstatoval jsem a užíval si výhled. Šel dokonce vidět panelák, ve kterém bydlím, ale moje okno už bylo schované za ostatními budovami.
"Nemám moc co nabídnout," přiznal se, když došel do kuchyně.
"S tím si nedělejte starosti. Raději běžte do postele, spánek vám pomůže," poradil jsem mu s úsměvem.
"A kde budete spát vy?" zkřížil ruce na hrudi a pobaveně zvedl obočí.
"Já usnu i na kameni," zasmál jsem se. "Vyspím se na gauči," rozhodl jsem nakonec.
"Jdete zítra do práce?" Proč se ptal?
"Ano, jdu," odpověděl jsem prostě.
"Pak byste měl spát na něčem pohodlnějším, abyste neměl záda jak paragraf." Mluví přesně o tom, o čem si myslím, že mluví? Zve mě k sobě do postele? "Tedy pokud mě nebudete obtěžovat," dodal se zkříženýma rukama na hrudi. Zvedl jsem dlaně, aby viděl, že nemám žádné úmysly a může mi věřit. "Dobře tedy," usmál se a pokynul mi, abych ho následoval do ložnice.
Naruto ze sebe sundal kabát a v zápětí i sako. Vzal klíč a zamknul dveře. To mě udivilo a trochu i potěšilo. Jako policistu, ale i jako zamilovaného muže.
"Zamykáte se každou noc?" zeptal jsem se ho zvědavě a přešel k oknu, ze kterého měl nádherný výhled na město.
"Dětinské, já vím," zasmál se sám sobě.
"Možná, ale mate jistotu, že jste v bezpečí. Na celém světě je málo dospělých, kteří by v noci zamykali, i když jsou vzhůru," konstatoval jsem a užíval si výhled. Šel dokonce vidět panelák, ve kterém bydlím, ale moje okno už bylo schované za ostatními budovami.
"Nemám moc co nabídnout," přiznal se, když došel do kuchyně.
"S tím si nedělejte starosti. Raději běžte do postele, spánek vám pomůže," poradil jsem mu s úsměvem.
"A kde budete spát vy?" zkřížil ruce na hrudi a pobaveně zvedl obočí.
"Já usnu i na kameni," zasmál jsem se. "Vyspím se na gauči," rozhodl jsem nakonec.
"Jdete zítra do práce?" Proč se ptal?
"Ano, jdu," odpověděl jsem prostě.
"Pak byste měl spát na něčem pohodlnějším, abyste neměl záda jak paragraf." Mluví přesně o tom, o čem si myslím, že mluví? Zve mě k sobě do postele? "Tedy pokud mě nebudete obtěžovat," dodal se zkříženýma rukama na hrudi. Zvedl jsem dlaně, aby viděl, že nemám žádné úmysly a může mi věřit. "Dobře tedy," usmál se a pokynul mi, abych ho následoval do ložnice.
Komentáře
Okomentovat