Ve jménu spravedlnosti 2

---

Sasuke: "Sasuke!" zakřičel na mě Suigetsu a zamával mi před obličejem.

"C-co?" probudil jsem se ze svých myšlenek o tom blonďákovi. Měl jsem ho plnou hlavu, nedokázal jsem se zbavit té vize před očima, pořád jsem ho viděl před sebou.
"Přestaň přemýšlet nad hovadinami a začni makat," napomenul mě a na stole mi přistála nějaká složka. "Máme další případ, tak sebou hni," odešel.
Otevřel jsem složku a oči mi zůstaly stát. Toho mrtvého muže jsem včera viděl v divadle! Kdy ho zabili? Okamžitě jsem se začal prohrabávat složkou. Jméno, věk, povolání... Najednou jsem na svého blondýna zapomněl a začal se věnovat práci.

Naruto: Bylo chladné dopoledne, když jsem procházel ulicemi k známému místu. Byly prázdné a já měl pocit, jako kdybych byl neviditelný, stejně jako vždy, když jsem tudy procházel.
Možná jsem udělal nyní jakousi nepatrnou chybu. A i ta nejmenší by mohla znamenat můj konec.
Konečně jsem na místě.
"Proč jsi přišel? Obvykle osobní setkání nepraktikuješ," hlas měl tichý, ale přes to zábavný.
Já se posadil do pohodlného křesla v doupěti drog a násilí, kde mě vychovali od mých mladých let, kdy jsem se připojil k těmto nebezpečným lidem, jako dítě bez minulosti.
"Asi mě chytí," pověděl jsem nezaujatě. Bylo mi jedno, co se se mnou stane, ale s mou rodinou tohoto místa se nesmělo nic stát.
Muž přistoupil blíže a já ho nechal zvednout mi hlavu. Kvůli respektu a oddanosti tomuto muži jsem vždy měl pokorně hlavu svěšenou a čekal, kdy ji budu moct zvednout a vypadat, jako jemu rovný. "Pokud se tak stane, víš, co máš dělat," a já na jeho slova přikývl. Nikdo od nás nebyl nikdy chycen, a pokud neutekli, v poslední chvíli spáchali sebevraždu, když si vystřelili mozek z lebky.
Ale tady u této myšlenky jsem zapochyboval. Netušil jsem, jestli bych byl něčeho takého schopen.
"A je tu muž, kriminalista, ten, kterého sleduji," opatrně jsem mluvil dál.
"Ten, který řeší všecky tvé případy?"
Přikývnu. "Co mám v náš prospěch udělat?" Bylo mi jasné, že ten muž, kterého jsem tak dobře znal a věděl o něm takřka všecky údaje, bylo to poslední, co bych dovedl zabít nebo zranit.
Právě on byl ten, kterého jsem vždy rád pozoroval, stejně jako jeho snahu chytit mě.

Sasuke: Lámal jsem si s případem hlavu dlouho do noci a z kanceláře jsem odcházel kolem jedné ráno. Všechny myšlenky mi zatemnily mysl a všude jsem viděl toho zavražděného muže. Dával jsem si všechno do souvislostí a snažil se přijít na to, kdo to mohl být a jak ho vyčenichat. No, neříkám, že nevím, kdo to byl. Všichni z mého oddělení mají podezření na jeden gang či mafii. Nejdříve jsme mysleli, že se jedná o jednoho pachatele, později se prokázalo, že jich je kolem desíti. Nevraždili nějak pravidelně, ale vždycky jiným způsobem. Oběti si nejspíš vybírají podle činů, než podle počtu peněz.

Doma jsem se rozvalil na gauči, jenom jsem si vysvlékl kabát. Cítil jsem se opravdu vyčerpaný a to jsem měl volno jen jeden den a já jsem rozptýlený, jako bych měl dovolenou dva týdny. Zavřel jsem oči a vzpomněl si na toho blonďatého anděla. Kruci, už dlouho jsem necítil to, co se ve mně včera zrodilo. Mělo by to pominout, tak proč to přetrvává? Nedokázal jsem odolat a s myšlenkami na slastí svíjejícího se Naruta jsem zajel rukou do kalhot.

Naruto: Měl jsem cíl. Měl jsem další úkol. Byla to tentokrát žena velice známá policii a velmi vzácná. Měl jsem se pomstít kriminálnímu oddílu tím, že zavraždím jejich šéfku. Jak jen tohle skončí?
Seděl jsem v temnotě pokoje a vzduchem nechal plynout zvuky kovu, když jsem si leštil svou nejmilejší krásku. Touto zbraní zemřelo nejvíce lidí. Už jen stačilo našroubovat tlumič. Povytáhl jsem si své kožené pracovní rukavice a schoval zbraň do pouzdra, připevněného na ostnatém opasku. Jediný pohled do zrcadla na mě křičel to, co zřejmě budou křičet davy lidí, pokud se jim povede mě chytit. "Vrahu," zavřel jsem oči a hluboce vydechl.
Nikdy jsem nechtěl zabít. Nikdy to neplánoval. Ale když už člověk jednou začne, nemůže přestat…a musí jít a pokračovat. A přesně tohle je mým prokletím a tíhou, kterou musím nést úplně sám, stejně jako následky mých činů.

Sasuke: Těšil jsem se na večer. Cestou do práce jsem si všiml plakátu, jednoho z mnoha rozvěšených po celém městě. Byla to reklama, na níž byla sepsána všechna data, kdy se bude hrát další repríza. Pro sebe jsem se usmál, když jsem zjistil, že další představení je dnes večer, akorát v jiném divadle. Sice mi bude trvat docela dlouho, než se tam dostanu, ale kvůli jisté osobě to stojí za to. Už je to pár dní, co jsem viděl toho blonďáka naposledy a nedokázal jsem na něj přestat myslet.

"Dobré ráno," pozdravil jsem s dobrou náladou své kolegy. Všichni se za mnou otáčeli s nevěřícími výrazy. Nebyli zvyklí, že bych Já zdravil jako první, navíc s úsměvem na tváři. Dnes jsem měl ale přespříliš dobrou náladu.

"Sasuke," přišel Suigetsu do mé kanceláře, sotva a jsem si seděl na svou židli. To, že mě nepozdravil, znamenalo špatné zprávy.

"Zase ONI?" povzdechl jsem si. Tak to bylo pokaždé, sotva jsem usedl na židli. Hned přišel Suigetsu s další obětí toho gangu.

"Tentokrát jde o někoho jiného, Sasuke," řekl vážně Suigetsu a podal mi složku. Když jsem ji otevřel, nevěřil jsem vlastním očím. Žena, která bývala mým vzorem, je mrtvá. Zavraždili ji ti parchanti, které jsem se právě rozhodl zavřít, dokud nezčernají. Ale předtím jim asi opravím fasádu, jaký ve mně rostl vztek.

Naruto: "Jdeš tam zase?" Můj šéf chtěl, abych byl jen opatrnějším. Byl jsem skoro, jako jeho syn. Viděl ve mně syna už jen proto, že si myslel, že dovedu nahradit mrtvého, kterého kdysi měl. Můj příchod byl pro něj, jako poslání z nebes. Něco jako "přišels o vše, ale něco ještě zůstalo," a i když jsem nebyl jeho pravou rodinou, věděl jsem, že budu jednou sedět tam, kde sedí on.

"Někdy mi přijde, že je to, to jediné, co vypráví můj život," usmál jsem se sám pro sebe. "Nelítostný podrazák a cvok," úsměv mi z tváře poklesl.

"Bůh ti nadělil tyto schopnosti s jediným záměrem, Naruto," otec vždy věděl co říct. "Očištění a totální vyhlazení zbabělců a povýšenců z této planety zaručí lepší život všem. Jen ty to ještě nevidíš."

Chtěl jsem se už dávno zeptat, jaké světlo do ostatních životů přinese smrt někoho nečestného. Jak já toužil zkusit být i jiným člověkem. Matně si pamatuji, jak jsem prvně vystřelil. Bylo mi sedm. Od té doby, protože jsem neminul, a já zásadně nedovedu minout, jsem uzavřen v životě, jaký mi bůh nadělil. Ať už se mi líbil, nebo ne. Stačí ho jen přijmout.

Stál jsem u vstupu do sálu. Bylo zde o hrstku méně lidí než posledně. Možná proto, že tole divadlo je jaksi z ruky centra. Alespoň tu bude větší klid a já budu moct opět vidět odraz sebe sama. Podrazackého a nenapravitelného blázna.

Jen jediné mě na mých činech uklidňuje. Jen já dostával případy lidí, kteří smrt zasluhovali. Byli stejní podrazáci a všiváci, jako jsem byl já.

Sasuke: Dorazil jsem do divadla těsně před zahájením. Dostal jsem takový nervy, že jsem byl maximum času v práci a hledal ty parchanty. Za něco takového by si zasloužili viset za krk.

Odevzdal jsem svůj kabát a rozhodl se jít rovnou do sálu, ale do oka mi padl ten anděl. Do začátku představení zbývalo ještě pět minut, proto si pár lidí prohlíželo fotky z historie divadla. Stejně jako on.

"Tak se znovu setkáváme," nahodil jsem téměř nepoznatelný zákeřný úsměv. Trochu se lekl, jak jsem na něj nečekaně promluvil, hned na to mě napodobil.

"Vážně máte v zájmu svádět cizí muže? Opravte mě, jestli se mýlím," s každým slovem jsem sledoval jeho rty.

"Jenom vy jste výjimka," informoval jsem ho a přistoupil k němu blíže. Byl o pár centimetrů nižší, to se mi líbilo.

"Nejdete na to zhurta? Kdybych byl ženou, máte v tuto chvíli pepřák v očích. Sasuke," mé jméno vyslovil s jakýmsi pobavením. I přes to ale neustoupil ani o krok. Naše rty dělily jen centimetry, ale ani jeden z nás nikam nespěchal.

"Kdybyste byl žena, nechal byste mě zatáhnout vás do nejbližšího motelu," mluvil jsem polohlasem.

"A ráno byste se probouzel sám. Musí být těžké být playboy."

"Hezká tvář ze mě hned nedělá děvkaře, nebo snad ano? Mimochodem, jsem rozvedený a vy jste první objekt, který dokáže zahojit staré rány," svěřil jsem se mu se svým osobním životem, tedy alespoň s částí. Vypadal trochu zaskočeně, když se dozvěděl o mém pominulém manželství.

Naruto: "Někdy by to chtělo více jednat a méně mluvit," jeho dech jsem cítil na své kůži, jak byl blízko mé tváři. "Co bude teď?" Očekával jsem cokoliv a můj vystřelovací nůž v kapse taktéž.
"Nic, z čeho byste mohl být nervózní," a to měl být pokus o uklidnění? To se nepovedlo.
Zavřel jsem oči a doufal, že naše rty se budou dotýkat tak dlouho, dokud nedostanu odvahu vrazit ostří do jeho srdce.
Byl to rozkaz, který bych měl uposlechnout.

Zbavit se ho.
Hrát si s ním, svést ho a pak se ho zbavit. Opravdu jsem si s ním chtěl hrát a dát mu na okamžik to, o což se snažil. Jenže to mělo háček. Nebyl jsem žádná kurva. Jsem vrah a psychopat, který si rád hraje se životy druhých. Proč je tenhle muž výjimkou?
"Sál je připraven, prosíme hosty o předložení vstupenek a usazení na svá místa," nerad jsem to přiznával, ale v tuto chvíli se mi to hodilo.
Hravě jsem se uculil a nespouštěl oči ze zklamaného výrazu mého společníka. "Chce to víc jednat, Sasuke. Rozhodnutí vám trvalo příliš dlouho," provokativně jsem přejel konečky prstů přes okraj Sasukeho tváře. Neušlo mi, jak slastně přivřel oči. Ten muž má opravdový problém. "Tak zase jindy," vytáhl jsem svou ruku z kapsy, kde jsem nechal ležet svou smrtící zbraň.
Ne, dnes ještě nebyl den, kdy se bude umírat, Sasuke. Možná později, pokud se znova shledáme.