Ve jménu spravedlnosti 1

---

Sasuke: Procházel jsem uličkou směrem do divadla. Šéf mi už vynadal, že bych měl na chvíli vypnout, prý má strach o moje zdraví. Jak ale nemám myslet má práci, když tu někde pobíhá vrah? Co když se zrovna teď chystá někoho zabít?
Ne, Sasuke, zkus alespoň na ten jeden den vypnout.
Došel jsem před divadlo, kde jsem si zkontroloval vstupenku. Výborně, měl jsem ji, takže jsem bez výčitků mohl vstoupit dovnitř, kde jsem odložil kabát. Raději jsem si ještě skočil na záchod, abych zkontroloval svůj vzhled a nikdo tak ze mě nedostal infarkt. Uff... to zvládneš, Sasuke, jsou to jenom dvě hodiny sezení v sedadle, dokud nebudeš cítit prdel. Ještě jsem se zhluboka nadechl.
Tak moc jsem se soustředil na sebe, že jsem se lekl osoby, která pustila vodu z kohoutku. Moje reakce ho zaskočila.
Bože. Byl tak krásný. Ještě nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by mě zaujal na první pohled.
Jemně se usmál a odešel. Měl jsem nutkání odejít za ním, pronásledovat ho.
Seber se, Sasuke, jsi čerstvě rozvedený!

Naruto: Všímal jsem si ho celkem častou dobu. Byl skoro všude, kde já a tak jsem si začal říkat, že nás snad svádí dohromady osud. Jen osud a nic víc k tomu.
Zvedl jsem mobil, který mi vyzváněl pět minut před začátkem představení. Určitě to bude zajímavá podívaná. Othello byla vždy zajímavá divadelní hra, kterou jsem vždy miloval. Už takřka od dětského věku, kdy jsem se prvně dostal na představení a hrála zrovna tahle hra. Rád se vracím a rád zaujatě koukám na drama, které jsem měl nejraději.
"Ano?" V telefoně se poté ozval hlas. A byl to hlas někoho, koho jsem nečekal. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl, poslouchaje hlas člověka, který ke mně šeptal. "Dobře," kývl jsem na slova z mobilu. "Ano, vím o tom," odsekával jsem. "Jasně," usmál jsem se a hovor ukončil.
Prohrábl jsem si vlasy a zrychlil krok na představení. V poslední minutě, než se začala zvedat opona, jsem našel své rezervované místo. To bylo překvapení, když po mé levici seděl ten černovlasý muž, který mohl na mojí andělské tváři oči nechat.
Pro sebe jsem se musel usmát. Nečekal jsem, že bych ho okouzlil a už vůbec ne, že až tak moc. Bylo to milé a zřejmě mi to i zvedalo ego k nebesům.

Sasuke: Nemohl jsem se ubránit nutkání se na něj dívat, ale nechtěl jsem, aby něco poznal, takže jsem celé představení snažil soustředit na hru, ale ta mě nezaujala tak jako on.
Asi po hodině, kdy nastala přestávka, jsem se k němu odvážil přiblížit. Ovšem neměl jsem odvahu na něj promluvit. Však víš, jak dopadl tvůj poslední vztah. Ty na lásku nemáš čas.
Ale on mi za to opravdu stál.
"Promiňte," oslovil jsem ho a on na mě upřel svá modrá očka. "Jste poprvé na takovém představení?" musel jsem se nenuceně usmát.
Otočil se na mě a svůj nechápavý pohled změnil, jako by mě už dávno znal.

Naruto: Přikývl jsem. "Kdykoliv hrají Othella, přijdu se na něj podívat. Bylo mi deset, když mne sem otec vzal poprvé," pohodlněji jsem se opřel do sedačky. Sál se vyprazdňoval, ale já zůstal sedět. Jako jeden z mála, který nepotřeboval nutné odskočení, nebo koupení pití.
Ten muž vypadal, že se brzy také zvedne, ale ne, zůstal sedět a pozoroval má gesta, moje pohyby, kdykoliv připraven mne následovat.
"Často takhle sledujete lidi?" Oči jsem měl už dávno upoutány na oponě, která se zatáhla, netrpělivě čekajíc, až se zase zvedne a bude představení pokračovat.
Zakroutil hlavou. "Jen vás."
Po jeho slovech jsem v sobě dusil smích, protože z jeho reakce bylo jasné, že to měly být pouze jenom jeho myšlenky. "Zdá se mi, že se tu někdo nedopatřením ztrapnil sám před sebou," pobaven jeho slovy a následnou reakcí jsem k němu znova namířil oči a s nimi šla k jeho osobě i má paže. "Mé jméno je Naruto," zdvořile jsem se představil a nechal ho, aby mi stiskl ruku.

Sasuke: "Ehm, promiňte, pokud je vám to nepříjemné. Jsem Sasuke," usmál jsem se.
"Zeptal jste se, protože tu jste poprvé?" pozvedl obočí a znovu ruku stáhl, položil ji na opěradlo.
"Ano, nikdy jsem se nedokázal přinutit se jít podívat na nějaké představení. Popravdě... jsem oddaný své práci." A proto jsi rozvedený. Hlavně se mu nezapomeň vyplakat na ramínko, ale Sakura za to nestojí. Teď si říkám, proč jsem si ji vlastně bral. Miloval jsem ji? Nevím a vědět to nechci, teď tu mám tohoto blondýna.
"Pracujete, jako co?" zajímal se dál. Jindy by mi to bylo nepříjemný, ale jemu bych řekl cokoliv. Kromě mé skutečné práce. Nestydím se za to, to ne, jen jsem diskrétní.
"Jsem architekt," zalhal jsem. Dříve jsem jím chtěl být, ale musím jít ve stopách svého otce. Jeho nezajímalo, že jsem měl vystudovanou úplně jinou školu, než policejní, u maturity jsem měl nejlepší výsledky za historii školy. Ale i přesto, že jsem nebyl řádně vycvičený pejsek, mě otec okamžitě přiřadil k jednotce - však už si nějak poradím...

Naruto: Lidé se začali zase vracet na svá místa. Zřejmě deseti minutová přestávka končila. V divadle zavládlo ticho. Jenom Sasukeho tichý hlas se mě ještě zeptal: "A vy? Kde pracujete vy?"
Tajemství. To bych mu tak rád řekl. Ale šlo to?
"Pořád něco jiného, spíše běhám po brigádách," jestli si myslel, že jsem tak hloupý, tak se spletl. Vím moc dobře, kdo tenhle člověk byl a pokud nechtěl být upřímný, budu si s ním hrát a svou upřímnost hodím také do rohu své mysli, jak to udělal on.
I přes to, že mě žralo svědomí, já tak doufal, že tenhle člověk mi porozumí a možná i vyslechne a pomůže mi. Ale na pomoc je už několik let pozdě. Sám si to uvědomuji.
"Chybí vám upřímnost, Sasuke," zašeptal jsem zklamaně a své modré oči jsem zamířil do jeho překvapených hloubek. To se už ale zvedla opona a místnost ztemněla. Jen jeviště zůstalo dostatečně osvětlené.
Zbytek hry jsem tiše sledoval dějství, které se na jevišti dohrávalo. Opět ten jeho pohled. Sledoval mě po celou dobu. Ale já už nemohl více snést jeho přítomnost.
Osud měl s námi zřejmě své plány. Ale víra v něj mě opustila.
Na konci celého představení, jsem se rozhodl zmizet v davu odcházejících lidí. A jenom, co jsem uviděl člověka, díky kterému jsem zde, věděl jsem, že nova ho už nemohu ztratit. Utíkal mi pod rukama příliš dlouho. Bylo načase to skončit.