Já, striptér 2

Lááááásky, já vím, že vás opět a zas zanedbávám, ale Mei se zamilovala a snaží se ze všech sil dělat pro svou polovičku všechno na svět, protože ona druhá polovička pro ni už dělá všechno na světě! Děkuji za trpělivost :3 Přísahám že od příští kapitoly se z ufňukaného Sasukeho stane o něco dominantnější samec, co si tam nechá proniknout i Titanic xDDD Miluju vás <3

---

Noc jsem přečkal v bordelu. Spal jsem v pokoji toho hodného blonďáka, který mě ošetřil. Nic mi neudělal, ačkoli jsme spali vedle sebe. Hlídal mě. Když jsem začal bulet, utěšoval mě.

"Tady?" zeptal se a vykoukl z okna svého auta. Nabídl se mi, že mě odveze domů, abych se nemusel namáhat. Prý bych měl hodně odpočívat.

"Jo," pošeptal jsem a odepl si pás. Všechno jsem dělal pomalu. Zaprvé mě vše bolelo, za druhé jsem byl příliš osplý z probdělé noci.

"Kdyby cokoliv, víš, kde mě najdeš," usmál se blonďák a pohladil mě po zádech.

Nic jsem neřekl. Už jsem ho nechtěl nikdy vidět. Nebyl mi nesympatický, to neříkám. Problém byl v tom, že si ho můj mozek pojil s tou strašnou událostí. Takže jsem už nerozlišoval dobré a zlé lidi. Všichni mi chtěli jen ublížit.

"Jsem doma," pošeptal jsem a odebíral se do svého pokoje.

"Kde jsi byl?!" vyjekl po mně otec. "To si myslíš, že lidé s tak vysokým IQ můžou chlastat?! Děláš naší rodině jenom ostudu!" začal po mně křičet. Jindy bych jeho chování prostě ignoroval, protože takhle se chová pořád, ale teď jsem se rozbrečel. Netušil, co se mi stalo a nedal mi ani příležitost mu to vysvětlit. "Co fňukáš?! Co si říkáš chlap?!" chytil mě za vlasy a donutil mě tak se mu podívat do očí.

"Přestaň! Prosím, tati!" křičel jsem a brečel. Škubal mi vlasy a pořád na mě křičel nadávky, pokud jsem chlap, tak ať se mu začnu bránit. Ať mu dokážu, že patřím do klanu Uchihů! Nejhorší bylo, že jsem to nedokázal. Jenom jsem ho držel za ruce, aby mi nevytrhal všechny vlasy.

"Vypadni z mýho domu!" zakřičel a odhodil mě.

"Co se tu děje?!" přiběhla máma. Podle oblečení a kruhů pod očima mi došlo, že se právě vrátila z noční směny. Přimračila se, když mě viděla.

"Rozmazlilas ho! Teď je to jen neschopný ufňukaný děcko!" křičel po ní otec.

"Já ho rozmazlila?! To ty jsi mu furt dával prachy, jen aby ses o něj nemusel starat!" vyjela po něm máma. Zprvu jsem si myslel, že mě brání. Pak mi došlo, že se hádají už jen o to, čí je vina, že jsem tak zženštil. Že jsem poprvé brečel a byl tak ubohý. Ani u jednoho z rodičů jsem neměl podporu.

"Tohle není Uchiha!" křikl nakonec otec a odešel do mého pokoje, kde jsem uslyšel vrzání skříně.

Sledoval jsem, jak rodiče vyhazují mé věci na ulici, kde jsem stál já. Už jsem nebyl ani schopný brečet, jak mi bylo. Vlastní rodiče mě vyhazují jen proto, že jim připadám jako ufňukný spratek. Měli pravdu, takhle mě nevychovali, ale ani mi nedali možnost jim vysvětlit, co se stalo. Záleželo jim jen na sobě. Já jsem nikdy nebyl podstatný.

Sebral jsem své kufry a batohy. Pomalu jsem to neměl jak pobrat, kolik toho bylo. Vytáhl jsem z kapsy mobil a vytočil číslo svého nejlepšího přítele.

"Sasuke? Kdes byl? Napsal jsem ti asi padesát zpráv na facebook!" postěžoval si Suigetsu.

"Suigetsu...." začal jsem smutně.

"Stalo se něco?" zeptal se nepříjemně.

"Mohl bych... u tebe zůstat pár dní?" doufal jsem, že bude souhlasit. Nikam jinam jsem jít nemohl. Jak jsem znal rodiče, zablokují mi účet, takže nebudu mít ani na pronájem nějakého malého pokoje v hotelu. Vždycky do mě rvali prachy, abych se o sebe dokázal postarat sám. Teď se budou snažit, abych umřel.

"Co se stalo?" naléhal dál.

"Rodiče mě vykopli," přiznal jsem a znovu se rozbrečel. Neměl jsem kam jít, neměl jsem už vůbec nic, kromě těch batohů a věcí v nich.

"Cože?!" vyjekl. "To jakože nemáš nic?! Seš úplně na dně?!" vyptával se dál.

"Jo!" řekl jsem o něco hlasitěji. Opravdu sem mu nemínil říkat podrobnosti po telefonu. "Tak můžu u tebe zůstat na pár dní?"

"Víš... bude lepší, když už mi nikdy nezavoláš," řekl. Dokázal jsem si ho ředstavit s kamenným, nebo rozčileným výrazem. Jeden z nich v tuhle chvíli má.

"Cože?!" vyjekl jsem. Nikdy bych nešil, že mě zradí nejlepší kámoš.

"Promiň, Sasuke. Sbohem," vyhrkl ze sebe a mobil mi oznmoval jen ukončený hovor. Nic jiného se ve sluchátku neozývalo. Bolelo to. Neměl jsem už vůbec, kam jít. Neměl jsem peníze, neměl jsem už žádnou naději. Siugetsuovi jsem věřil ze všech nejvíc, takže by nemělo cenu volat i ostatním. Ale já to udělal. Volal jsem všem z naší party, ale i oni, jak se dozvěděli, že jsem švorc, se se mnou jen rozloučili. Nikdo mě neměl rád takového, jaký jsem byl. Všichni ve mně viděli jen peníze.

Složil jsem se na ulici, na kterou už dopadlo několik kapek z těžkých černých mraků, a začal brečet. Nikomu na mě nikdy nezáleželo, všichni viděli jen mé skutky. Nemám nikoho. Jsem sám.

Rozpršelo se. Takový liják jsem dlouho nezažil. Když jsem zvedl hlavu, abych se mohl rozhlédnout kolem, uviděl jsem několik lidí, jak chodí s deštníky do svého cíle. Mou pozornost upoutala však jen jedna žena. Blond vlasy vyčesané nahoru sepnuté několika sponami. Obličej od makeupu, stínů, řasenky, tvářenky a já nevím, co všechno si na sebe namalovala. Její oblečení neodpovídalo počasí. Měla jen černé triko, které jí samovolně drželo na prsách, protože nemělo ramínka, a černá velmi, ale velmi krátká sukně. Při každém kroku jsem mohl spatřit kousek z jejího pozadí. Neměla žádný děštník, pláštěnku, nic. Stála pod střechou na autobusové zastávce s cigaretou v puse. Došlo mi, že nečeká na autobus, ale na zákazníka. Ta prostitutka naproti mi vnukla jeden šílený, ale v tuto chvíli jediný možný nápad.

Stál jsem přede dveřmi, které jsem v životě nechtěl už nikdy vidět. Dělalo se mi špatně ze sebe samého. Nechal jsem všechno před vchodem a nejistě vešel. Rozhrnul jsem černý závěs a naskytl se mi nehezký pohled. Všude byli lidi, převážně muži, kteří okukovali jiné muže kroutících se u tyčí. Bylo to nechutné a chtělo se mi zvracet. Když jsem ale viděl, jak mu pod nohy hází peníze, v hlavě mi proběhla myšlenka, že to je způsob, jak si vydělat. Vůbec jsem se nad tím nepozastavoval, ta myšlenka zmizela příliš rychle. Jen mě donutila nechat oči na penězích ležících u tanečníkových nohou.

"Ty?" uslyšel jsem za sebou známý hlas. Když jsem se otočil, byl to skutečně ten, kterého jsem hledal. Byl to ten, kterého jsem chtěl najít.

"Jo," řekl jsem přiškrceně. "Mohli bychom si promluvit?" zeptal jsem se trochu hlasitěji, protože můj hlas tlumila hlasitá hudba.

"Jistě," řekl pohotově a chytil mě za rameno, abych s ním šel po schodech nahoru. Znal jsem to tu, věděl jsem, kde je jeho pokoj, takže bych nepotřeboval ani jeho pomoc. "Jsi celý mokrý," konstatoval, když za námi zabouchly dveře a hledal ručník, který poté spočinul na mých černých vlasech.

"Rodiče mě vykopli," řekl jsem narovinu. Blonďák usal v utírání mých vlasů a lítostně se mi koukal do očí. "Nemám, kam jít," dodal jsem ještě a měl zase na krajíčku. Vyprávěl jsem mu, co všechno se u nás doma stalo. Přitom jsem prosmrkal dvě krabičky kapesníků.

"A... ty čekáš, že ti pomůžu?" zeptal se s tím ublíženým výrazem. Nezlobil se, neměl důvod.

"No... byl jsi jediný, který mi pomohl v nouzi," přiznal jsem a začal jsem váhat. Co když mě i on odkopne? Neznáme se a přitom je mojí největší šancí.

"Dobře," přikývl. "Mám byt, ale tam se oba nevlezeme," řekl a očima hledal jiný způsob.

"A co zůstat tady? Nemohl bych?" Pokoj to byl moc hezký, luxusní, skoro bych řekl až božský. Bylo tu uklizeno, všechno tu krásně vonělo a působilo to na mě opravdu hřejivě.

"Ne. V tomhle pokoji ne, ale mohl bych ti zařídit vlastní," řekl upřímně. V jeho očích jsem viděl ještě něco navíc.
"Ale...?" nadhodil jsem.

"Musel bys tu pracovat," řekl narovinu a čekal na mou reakci. Hlasitě jsem polkl. Já? Být kurva? Ne, to přece nemůžu! Mám přece ještě nějakou důstojnost. "Jinak ti nepomůžu," povzdechl si a lítostně mě pohladil po rameni. Nesnažil se mě přesvědčit. Věřil jsem mu. Byl jediný, koho jsem měl a... myslím, že mu můžu věřit i nadále. Tak jsem to riskl. Stejně se za mě nemá kdo stydět.