Já, striptér 1

Zlatíčka, stříbříčka, olověčka, železíčka *zamilovala si chemii*. Užijte si první kapitolu! :3

---

Pamatuju si, jako by to bylo včera, co jsem se tu poprvé objevil, vůbec se to tu za ta léta nezměnilo. Jen lidi se tu mění jak ponožky, to je jediná pravidelná změna. Pokoje, stěny, služby, všechno tu zůstalo stejné. A já patřím k tomuto místu. Ač nerad, zůstal jsem, ani pořádně nevím, proč jsem prostě neodešel, i když jsem měl několikrát možnost to tu opustit. Nikdo mě tu nedržel násilím, ale... cosi mi říkalo, že sem patřím a nemůžu to tu jen tak opustit. Když mi tohle místo zničilo život, tak je to jasné znamení, že sem pravděpodobně patřím.

Bylo mi krátce devatenáct let, když jsem odmaturoval. S kámoši jsme si šli přiťuknout, protože nikdo z nás neproletěl, i když takový Suigetsu měl namále. Nijak moc jsem nepil, ale jedno pivo mě nemohlo přece zabít. Rodiče sice říkali, že ti "moji kamarádi" na mě mají špatný vliv, ale nezakázali mi se s nimi vídat. Byli jako moje druhá rodina. Rodina, které jsem mohl říct úplně všechno.

"Lidi," oslovil jsem je a odložil sklenici piva. Všichni přítomní na mě upřeli oči v očekávání. "Vzali mě na vysokou," oznámil jsem jim. Cítil jsem se šťastný, protože díky vysoké budu mít skvělé postavení ve skvělé práci. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem už dospělý a jdu na vysokou. Jako ano, jsem nejchytřejší a nejůžasnější ze školy, ale na vysokou jsem si moc netroufal. Podle výsledků vidím, že ji zvládnu levou zadní.

"Gratuluju!" začali hned všichni a poplácali mě po obou ramenech. Byli jsme v jednom z barů, který se tu dědil z generace na generaci už léta. Zároveň se dělil ještě na luxusní restauraci, kam jsme s rodiči často chodívali, když měli pracovní schůzky a pohovory. Ale nechci se moc vyjadřovat os svých rodičích. Oni vidí jen Itachiho - mého staršího bratra -, já jsem jsem pouze druhorozený syn. Nehoda. Často si tak připadám. Itachimu by odpustili vraždu, mně neprojde ani když chci trochu peněz na svačinu.

To mi připomíná, že po maturitě jsem si chtěl najít nějakou brigádu, než natoupím na školu. Budu v jiném městě, daleko od rodičů, kteří mi budou těžko přispívat. Mohli by mi posílat peníze na účet, ale jak je znám, i z donucení mi dají jen na větší svačinu. Ale němůžu si stěžovat, budou mi platit školné, což taky není nejmenší částka.

Postávali jsme před barem, já jsem na ramenou držel opilého Suigetsua. Všichni tři byli na mol, ale Suigetsu teda fest. Pil z radosti, že udělal maturu jen tak tak a takhle dopadl.

"Odvedeš ho domů?" zeptala se mě Karin, která byla nejstřízlivější hned po mně.

"Jo, v pohodě," usmál jsem se na ni a věnoval jí pusu a tvář. Ano, chodili jsme spolu, pokud se ptáte. Nemůžu říct, že je to láska na celý život, ale mám ji rád a nic mi ve vztahu nechybí.

"Tak zítra," zamávala na mě a vykročila si s Juugem směrem domů. Já bohužel musel zavolat taxi, protože Suigetsu bydlel daleko a fakt se mi ho vláčet nechtělo. Když jsem pohodlně seděl na sedačce, zjistil jsem nepříjemnou věc - mám jen na jednu jízdu, takže domů musím pěšky. Ach jo. Za dobrotu na žebrotu. Přísahám, že tohle mi Suigetsu vrátí, taxíky jsou drahé.

Poděkoval jsem taxikáři a odvedl Siugetsua domů, kde si ho převzali rodiče. Když jsem věděl, že už mu nehrozí noční opilostní bloudění po měště, rozloučil jsem se a rozešel se směrem domů. Pak nastal problém. Jedna budova právě podstupovala rekonstrukci, takže jsem si to musel obejít o další dvě ulice dál, čímž jsem šel úplně neznámou cestou. Celá ta ulice byla potemnělá, jako by se všechny ty budovy okolo mě měli každou chvílí zhroutit.

Před sebou jsem uviděl osobu. Čekal bych mozkomora z Harrryho Pottera, ale kupodivu to byl jen nějaký namachrovaný machírek, cokouřil cigaretu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by to byl dobrý člověk. Prostě jsem jen prošel kolem a předstíral, že se nic neděje. Nejhorší bylo, že ten týpek šel za mnou a já už netušil, kam jdu. Ztratil jsem se a navíc mě pronásleduje tento podivín. Dostal jsem strach a zrychlil krok.

"Kam si myslíš, že jdeš, puso?" ušklíbl se a dohnal mě. Než jsem se stačil otočit, nebo začal utíkat, držel mě zezadu za pusu a držel mu i ruce spolu s celým tělem. Jediné volné jsem měl nohy, ale i ty měli omezenou pohyblivost. "Přece bys neutíkal..." pošeptal mi do ucha a já ucítil příšerný zápach cigaret, alkoholu a potu. Těžko uvěřit, že je to normální člověk. Spíš bezdomovec.

Nejhorší bylo, že si uvědmoval, že jsem kluk. Chvíli jsem si myslel, že jakmile zjistí, že nejsem holka, pustí mě a co nejrychleji se vypaří.

Kamsi mě táhl. I když jsem se snažil bránit, proti jeho svalnatému sevření jsem neměl šanci. Byl o hlavu vyšší, potetovaný kulturista. Nevěřil jsem tomu, kam mě táhl. Byly to prostě dveře v uličce. Bez nápisu, bez čekoholi. Když jsme vešli dovnitř, byla tam tma. Před námi byl lehký černý závěs, přes který jsem rozpoznal nějaký klub. Sevřel se mi žaludek, když jsem zjistil, že se u tyčí točí chlapi místo ženských. Teď mi plně došlo, co se mnou ten chlápek chce dělat. Chce mě znásilnit!

Šli jsme kamsi do skladu nebo uklídové místnosti. Já nevím, neměl jsem čas to zjišťovat. Byla tam tma. Jediné světlo procházelo zpod dveří, ale i to bylo slabé. A muž mě pořád nepouštěl. Celou dobu jsem se kroutil, snažil jsem se mu vysmeknout, ale bez úspěchu. Nakonec si mě otočil k sobě, takže mi sundal ruku z pusy. Když jsem konečně vytouženě vykřikl o pomoc, vrazil mi facku, ať jsem zticha. Normální facka by tolik nebolela, on musel užívat steroidy. Oslabila mě. Rozbolela mě hlava a dlouho mi trvalo, než se mi zase rozetemnilo před očima. Celkem ironie v té tmě.

Mezitím už jsem měl kalhoty dole i se spodním prádlem. Jakmile jsem ucítil jeho tvrdé péro mezi mými stehny, začal jsem se bránit. To mi ale nevydrželo dlouho. Muž mě rukou chytil pod krkem a začal škrtit. Abych se neudusil, musel jsem mu v tom zabránit rukama. Nepomáhalo to. Pořád mě dusil, ale s mým odporem trochu míň. V tu chvíli jsem nevěděl, na co se mám soustředit. Na jeho ruku, co mě škrtila, nebo na jeho koule, jak mi pleskají o zadek. Pálilo to. Cítil jsem, jak ze mě vytéká krev, protože byl příliš hrubý. S každým přírazem to bolelo. S každým přírazem mi snižoval ego a sebeúctu. Už jsem nebyl čistý. Zaprvé ze mě udělal kurvu, za druhé buznu.

Brečel jsem. Pod přívali slz a nedostatku kyslíku se mi motala hlava, že jsem sotva vnímal. Nejhorší na tom všem asi bylo, že mi stál. Nelíbilo se mi to ani trochu, ale tělo to vzalo po svém. Bylo to tak ponižující.

Když si konečně užil a udělal se do mě, nechal mě tam ležet a odešel. Pořádně jsem se nadechl a držel se za krk, kde jsem ještě cítil jeho ruku. Nepřestával jsem brečet a schoulil jsem se do klubíčka. Vytékala ze mě vlastní krev a jeho sperma. Byl jsem nechutný. Takhle jsem se nemohl ukázat doma.

"...pořád mu říkám, aby nepolykal, když to neumí. Pak to takhle dopadá!" slyšel jsem rozčilený hlas, který šel směrem k místnosti, kde jsem ležel já.

"Nechej ho, je to nováček," promluvil jiný hlas a dveře otevřel jeden muž v přibližně mém věku. Na sobě měl jen latexové oblečení, navíc jen přes jeho péro. "Do piče," zhodnotil, když mě uviděl. Byl jsem jenom v horní části oblečení, kalhoty s trenkami jsem měl oblečené jen na jednom kotníku. Krčil jsem se v koutě a šlo jasně rozpoznat, co se tu stalo.

"Co je?" zeptal se otráveně a nakoukl dovnitř i druhý muž. "Kurva!" ten byl z toho ještě víc v šoku. Začal cosi mlít o tom, že je šéf zabije a odešel.

Ten druhý si ke mně klekl a když viděl, jak vyplašený jsem, zůstal ode mě dál. Nepokoušel se na mě sáhnout, jen si mě očima prohlížel a hodnotil můj stav. Snažil se nejspíš pochopit, jak k tomuhle mohlo dojít.

"Tady," přišel znovu ten vytočenej a s ním chlápek v obleku, který zbledl, když mě uviděl.

"Proboha," řekl čtyřicátník a přikryl si pusu rukou. Řekl bych, že to byl šéf.

"Co teď?! Bude nás žalovat, budu bez práce!" začal si stěžovat ten debil, který stál u chlapa v obleku.

"Uklidni se, jenom ho plašíš ještě víc," okřikl ho blonďatý týpek klečící u mě, aniž by ze mě spouštěl oči. "Musíš jít s námi," řekl mi klidně. Zavrtěl jsem hlavou a ještě víc se natiskl ke zdi. "Pomůžeme ti, neboj se," mluvil dál a přidal úsměv. Nevím, co v něm mě přinutilo mu věřit. Pomohl mi se zase obléct a vstát. Držel mě kolem ramen společně jsme šli kamsi po schodech nahoru. Pár lidí se na nás otočilo, ale my jsme hned zmizeli v jednom luxusním pokoji, kde mi přikázal si lehnout na postel. Dostal jsem strach. Lehnout si na břicho na postel? To mě chce znásilnit další parchant, akorát abych se cítil pohodlněji?!

Zavřel za námi dveře, tím jsme osaměli. Začal jsem znovu vzlykat a bát se, že tohle peklo nikdy neskončí. Ale ten člověk přede mnou mi nechtěl ublížit. Chtěl mi pomoct. Jenom já jsem to neviděl. Kdesi ze skříně vytáhl lékárničku a semkl rty k sobě, když ji otevřel. To naznačovalo, že tam není to, co hledá.

"Nevadí," povzdechl si a přešel ke mně. Nedůvěřoval jsem mu. Když se ke mně přiblížil, udělal jsem několik kroků dozadu. "Nemám v úmyslu ti ublížit," vysvětlil klidně a mírně zatřásl s bílou krabičkou v ruce.

"Co- co mi chceš?" zeptal jsem se plačtivě.

"Ošetřit tě," pozvedl mírně obočí, jako bych byl snad úplný debil. Jo, nedocházelo mi to, protože jsem si to nechtěl připustit. Doufal jsem, že na mě nechce sahat, nechce se na mě ani podívat. Doufal jsem, že mě jen pustí. Chtěl jsem jen domů. Pryč z tohoto pekla.

"Ne," vydechl jsem a pomocí zdi jsem se posadil. Zadek mě bolel, takže jsem byl donucen si nakonec lehnout.

Ten muž se ke mně pomalu přibližoval a nakonec si ke mně klekl. Nechal jsem ho, ať si dělá, co chce. Dokud mi neublíží, je mi to jedno. Nejhorší asi bylo to ponížení. Ležel jsem na zemi jenom v rozervané košili a nechal si ošetřovat zraněnou prdel úplně cizím člověkem. Čím víc na mě sahal, čím víc mi přejížděl vatovým tamponem po bolavém otvoru, tím víc jsem poropadal zoufalství. Co řeknu doma? Že mě znásilnil jeden muž a že mi rovnou ošetřili prdelku, takže je všechno ok? Děsil jsem se toho. Děsil jsem se toho, že mi budou všichni lidé už jen ubližovat.