Po setmění II Kapitola 6. Konec

Stvůřičky! Tak tu máte závětečný díl! Hele, přiznám se, že mě ještě napadlo napsat třetí sérii, ale do toho se mi už fakt neche :D Mělo by to jenom dvě kapitoly :D

---

Netrpělivě jsme čekali v obýváku. Tsugaru seděl s koleny u brady a koukal se do neznáma. Slyšel jsem jeho myšlenky, jak přemýšlí o životě bez táty. Neměl by naprosto nikoho, musel by bydlet sám. Jak se uživí, když nemá ještě dostudovanou školu...

Táta měl úplně stejný výraz ve tváři, ale nebyl z toho tak na nervy. Věřil svému příteli, že Shizua zachrání.

"Omlouvám se," řekl jsem pološeptem a sklopil jsem pohled. Byla to moje vina. Kdybych neuletěl, nic z toho by se nestalo. Pochopím, pokud mě budou nenávidět.

"To já za to můžu," přidal se Tsugaru. "Kdybych ti neřekl, abychom uletěli, táta by-"

"Ticho! Lístost Shizuovi nepomůže a můžete za to oba," řekl táta a postavil se k oknu. Nezlobil se, byl vystrašený. "Shinra to zvládne," jemně se usmál a zavzpomínal na časy, kdy potřeboval Shinru nejvíce. Pokaždé mu pomohl a nikdy ho nezklamal.

"Vrátím se s tebou," rozhodl jsem se. Byl hloupý nápad tu zůstávat a až teď jsem si to uvědomil. Netušil jsem, čeho jsou vlkodlaci schopni, dokud jsem to neviděl na vlastní oči.

"Nemusíš," odporoval táta a podíval se na mě. "Nikdy by mě nenapadlo, že můj rozmazlený pubertální syn bude jeden z nejsilnějších bytostí," uchechtl se a dál pozoroval město. Poprvé byl na mě pyšný. Poprvé jsem nebyl jen osina v zadku. "Je na tobě, jestli tu zůstaneš, nebo se vrátíš se mnou. Máš jednu z nejsilnějších zbraní, tak si jí važ."

Přišel Shinra s úsměvem na tváři. Podařilo se. Shizuo bude žít.

"Jak je na tom?!" vykřikl hned Tsugaru.

"Je v pořádku, neboj se. Teď spí, tak ho necháme," usmál se doktor.

"Je mimo nebezpečí?" ujišťoval se stále mladší blonďák.

"Ano, Tsugaru, neboj se," zasmál se Shinra.

"A... můžu jít za ním?" zeptal se opatrně. "Nevzbudím ho, slibuju," dodal ještě. Shinra si povzdechl a povolil, načež Tsugaru hned zmizel.

"Díky, Shinro," řekl táta a jemně se usmál. On se k Shizuovi nehrnul jako Tsugaru. Věřil Shinrovi snad ze všech nejvíc, nepotřeboval si ověřovat, jestli je Shizuo skutečně v pořádku.

"Neříkám, že to bylo lehký..." povzdechl si brýlatý muž a posadil se na pohovku, kde jsem seděl já. Upřel na mě své oči a chvíli se na mě jen tak nečinně koukal. "Eh?! Ty máš dvojče?!" vyjekl a vyskočil na nohy. Dobře, doteď jsem si myslel, že je to zkušený doktor, který má inteligenci na vysoké úrovni. Asi... jsem se mýlil.

"To je můj syn," vysvětlil táta se smíchem, "Psyche."

"Syn?" ověřil si Shinra a znovu si mě prohlížel. "Ta podoba..." vydechl užasle. Trochu jsem se začervenal, jak se na mě díval.

"Psyche, tohle je můj dlouholetý přítel - Shinra," představil mi ho táta.

"Dobrý večer," pozdravil jsem slušně. "Omlouvám se ze nepříjemnosti, které jsem zavinil já," jemně jsem sklopil hlavu na důkaz lítosti.

Na chvíli zavládlo ticho. Možná, že ti dva mluvili, já nevím, nevnímal jsem je. Jenom jsem zpytoval své svědomí. Kdybych nebyl tak lehkomyslný, Shizuovi by se nic nestalo. Měl jsem s tátou odejít domů. Bylo by to tak lepší. Nějak bych si už zvykl, že uvidím Tsugara jednou za sedm let. Ale bylo by příliš bolestivé ho vidět zestárnout a nakonec zemřít. Bojím se budoucnosti.

"Shinro, mohl bys..." naznačil táta, aby nás Shinra nechal osamotě. Ten se zvedl a odešel do vedlější místnosti, zatímco si táta sedl ke mně. "Nebudu ti číst myšlenky, abych věděl, co si myslíš. Jediný důvod, proč by ses měl vrátit, je rodina," mluvil pomalu a klidně. Nesnažil se mě přesvědčít. Chtěl, abych se rozhodl sám.

"Co když příště zaůtočí na Tsugara? Co když umře?" vyřkl jsem své obavy. Měl jsem slzy n krajíčku. Bál jsem se, že se rozhodnu špatně.

"Proč mě nikdy neposloucháš?" uchechtl se táta a položil mi ruku na hlavu. "Máš obrovský dar, který nemá jen tak někdo. Dokážeš ochránit sebe i ostatní," vysvětlil znovu.

"Ale- ale-... Co máma?" Nechtěl jsem opustit svou rodinu. Pokud bych zůstal tady, už nikdy bych je neviděl. A kdybych se vrátil domů, zase bych neviděl Tsugara. Je tak nefér, že lidé nesmí do našeho světa.

"Jednou za čas se objevím i s nimi, dobře? Přivedu ti ukázat tvého bratříčka," usmál se a opřel si čelo o moje. "Jsi můj syn. Miluju tě a chci pro tebe jen to nejlepší," pošeptal a nepřestával se usmívat. Takového ho vůbec neznám.

"Omlouvám se, že jsem byl tak hrozný syn," uchechtl jsem se. Myslím, že teď jsem se změnil k lepšímu.

"No..." odtáhl se a stydlivě se zadíval jinam. "Taky jsem nebyl nejlepší příklad otce. Nikdy jsem si na tebe pořádně neudělal čas," přiznal se.

Jenom jsem ho objal a pevně stiskl. "Lepšího tátu jsem si nemohl přát..." usmál jsem se.

***

Utekl další měsíc. Shizuo se zotavil do týdne. Shinra říkal, že se mu všechny rány hojily rychleji než ostatním lidem, ale hodně se šetřil. Ten měsíc byl skvělý. Všichni tři mi ukazovali samé hezké věci jako zoologickou zahradu, botanickou zahradu, obchoďáky a především vymoženosti jednadvacátého století. Ještě jsem ale všemu moc nerozuměl, ale! Naučil jsem se pomáhat s domácími pracemi. Táta mě k tomu přinutil. Prý, že odteď si musím začít zvykat na život bez služebnictva a budu se muset chovat jako normální člověk. A vzhledem k tomu, že Shizuo bude chodit do práce a Tsugaru do školy a po příchodu domů budou unavení, já bych měl dělat většinu domácích prací. Sice... taky budu chodit do školy, ale nebudu pociťovat žádnou únavu. Tahání batohu s knihami mě nijak neoslabí. Vím, že to tam bude těžké, protože já neumím z tohoto světa nic. Umím maximálně číst a psát. V tomhle světě se mluví několika jazyky, které jsou typické pro dané země. Moc tomu ještě nerozumím, ale brzo to pochopím.

Co se týče táty... zůstal tu o měsíc dýl, kvůli tomu incidentu, který mě doteď mrzí. Ale vrátit se musí. Království bylo dva měsíce bez krále a on tu zůstat nemůže. On je předurčen k tomu, aby byl králem a to jen tak změnit nemohl. Kvůli reinkarnaci.

"Tak je to tu," povzdechl si táta, když jsme zastavili před bránou do našeho světa. Pustil Shizuovu ruku a schoval se mu v náručí.

"Heh," zasmál se Shizuo. "Myslím, že za sedm let už nepřijdeš. Bude ze mě starej dědek." Táta se zasmál a pohladil ho po tváři.

"To je mi jedno. Miluju tě," opřel si čelo o jeho a zavřel oči. Bylo smutnější, že Shizuovi odejde láska, než že mě odejde otec. "Postarej se mi o syna."

Tsugaru mi pevně sevřel ruku, protože jsem měl na krajíčku. Bylo mi líto, že táta musel odejít. Mohl by tu být s námi nebýt té reinkarnace.

"Ty, mladej!" řekl přísně a ukázal na Tsugara.

"A-ano?"

"Ne, že přivedeš mého syna do jiného stavu!" Tsugaru se na mě zmateně podíval. Přemýšlel o tom, jestli můžu otěhotnět, když jsem upír.

"Co?! Ne! Jsem muž, přece!" začal jsem ho přesvědčovat. Táta si uměl z lidí vystřelit, to je pravda.

"Tak se mi o něj taky postarej," rozkázal mu.

"Ano, pane," usmál se jemně Tsugaru.

"A říkej mi Izayo. Prosím," zasmál se táta a Tsugaru se jemně začervenal. "Psyche," objal mě taky. "Opatruj se. Teď to budeš mít daleko těžší, ale doufám, že to za to bude stát. Můžeš se kdykoli vrátit," políbil mě na čelo a pohladil po vlasech.

"Řekni mámě, že ji miluju," pošeptal jsem a popotáhl jsem. Neee, teď začnu brečet...

"Za sedm let přijdu s celou rodinou," slíbil mi a pořád se mi koukal do očí. "Nemůžu uvěřit, že jsi dospěl tak rychle," usmál se a ještě nás všechny sjel pohledem. Nakonec se zastavil u Shizua, kterého dravě políbil.

"Miluju tě," pošeptal Shizuo a sám polibek přerušil. Kdyby to protahovali, blonďák by ho nepustil.

A táta zmizel s portálu. Vzhledem k tomu, že je tohle konec příběhu, čekal jsem, že po tátově odchodu proletí nějaké titulky s příjemnou hudbou. No... lidi, co prošli kolem a na nás divně dívali. Uprostřed slepé ulice stáli tři muži a brečeli při pohledu na zeď. Jak komicky to asi vypadalo.
"Dal bych si pizzu," řekl jsem nepřítomně.

"Říkal jsi, že ti nechutná," uchechtl se Tsugaru.
"Přicházím jídlu na kloub," vysvětlil jsem.

"Tak já vás zvu," povzdychl si Shizuo a šel před námi. Nemohl tam už déle zůstat, protože by se pokusil projít portálem, což by mělo za následek pád celé budovy.

"Dám si... sýrovou!" vybral jsem si a radostně poskočil.

"Vždyť nevíš, jak chutná," protočil Tsugaru panenkami a udělal dva rychlé kroky dopředu, jak jsem ho tahal za ruku. Těšil jsem se na nový život. Toužil jsem poznat tento svět a nové přátelé. Bylo to... vzrušující. Nejhorší bylo asi slunce a střídání dne a noci. Naučil jsem se spát v noci a bdít přes den, jak to dělají všichni lidé, i když jsem byl unavený. Ale zvládal jsem to a nikdo si nevšiml, že nejsem člověk. Skvěle jsem to ukrýval. A Tsugaru se Shizuem a Shinrou neměli potřebu to nikomu říkat. Ani svým přátelům, kteří si mysleli, že jsem Izaya. Občas mi tak i řekli, ale mně to nevadilo. Byl jsem jeho připomínkou v tohmel městě. Každý ho tu znal, i když ho většina lidí neměla ráda. Byl jsem pyšný, že jsem jeho syn.