Po setmění II Kapitola 5.

Mát tu další kapču! Zlatíčka! Jak je známo, Mei měla ve čtvrtek narozeniny (ach jo... zase o rok starší x'D) a dostala... bu-dum tss! Vlastní noťásek! Miláčci moji, odteď už začínají těžší časy xD Budu psát o něco pomaleji, ale zato bez obrovských hrubek (mám na mysli především automatické opravy na mobilu -.-). Tak se zatím mějte famfárově, miláčci moji! Užijte si předposlední kapitolku! <3

---

Táta nás přivítal ve svém starém bytě. Musel jsem uznale písknout. Byt byl velký, prosklený, útulný a zřejmě i bezpečný, když se nacházel v... jak se to jmenuje... aha, mrakodřep.

Blonďák s mým tátou začali zatahovat závěsy a rozsvítili světla. Mám rád tmu, ale ostatní zřejmě ne. Myslím lidi. Je možné, že ve tmě nevidí?

"Tady budeme v bezpečí. Po nějakém čase ta magická stopa zmizne a můžeme se vrátit," poznamenal táta a posadil se na pohovku. Očima pořád těkal po místnosti a nostalgicky se usmíval. Najednou jsem měl tolik otázek na jeho život člověk. Zajímalo mě toho hodně, protože tento svět nepříliš složitý.

"My budeme v pokoji," řekl Tsugaru a táhl mě po schodech nahoru.

"Žádný sex! Už se nemáme kam stěhovat," přikázal táta a zaklonil hlavu. Při slovu sex jsem měl chuť propadnout se do země. Nikdy jsme spolu o tom nemluvili a on teď dělá, jako by se nechumelilo.

"Vysvětlete mi to," naléhal Tsugaru.

"Co chceš vysvětlit?" zeptal se táta, aniž by se na něj podíval.

"Proč spolu nemůžeme spát." Táta se narovnal a pokynul nám, abychom si přisedli k němu a Shizuovi, který spal na jeho klíně. Nemám ho rád, ale v téhle chvíli jsem ho litoval.

"Když je jakákoliv bytost šťastná, vyzařuje z ní magie, takzvaně aura. Při sexu je jí až příliš. Dá se lehce ovládnout, ale musí se vědět jak," vysvětlil táta a znovu se zadíval na Shizua. Rukama ho hladil po blonďatých vlasech a v očích měl zvláštní výraz, jako by se měl každou chvílí rozbrečet. "Taky jsme riskovali. Hodněkrát," svraštil obočí a na Shizuově rameni odhalil obrovskou jizvu. Nemusel jsem se ani ptát, odkud to má, bylo mi jasné, že na ně zaútočil vlkodlak. "Malém umřel," dodal ještě táta a sehl se k němu, aby ho políbil. Tsugaru to bral v pohodě, nevadilo mu, že si jeho otec někoho našel, ale já jsem to pořád nedokázal překousnout. Má doma těhotnou ženu a dvě děti, tak co mu chybí? To nechápu a ani jsem se nesnažil to pochopit.

Táta vzal Shizua do náruče a nesl ho nahoru do jednoho z pokojů. Oba vypadali unaveně a já se začínal cítit úplně stejně. Táhlo na dvanáct hodin, tak pozdě jsem nechodil spát.

"Zůstaň tu. Prosím," objal mě Tsugaru. "Nechci tě vidět jednou za sedm let," kníkl mi do ramena. Mlčel jsem. Nemohl jsem ho nijak utišit, protože jsem na tom sám byl špatně. Pokud tu zůstanu, zemřu, pokud se vrátím, zemřu steskem. A co teprve Tsugaru? Bude se cítí úplně stejně. Až se vrátím za sedm let, bude z něj dospělý muž, co bude přemýšlet o založení rodiny. Zatímco já přestanu stárnout ve dvaceti, on se bude pořád měnit, dokud nezestárne. A já ho nechci vidět umírat.

***

Celý měsíc jsem strávil v tomhle neznámém světě. Dával jsem si pozor na magii, na slunce a na vlkodlaky, které jsme občas potkali, ale oni mě nepoznali. S Tsugarem jsem trávil všechen svůj čas a kvůli němu jsem chodíval spát hodně pozdě, stejně jako on. Pořád jsem od něj slyšel ta dvě nádherná slova. Miluju tě. Čím víc to říkal, tím víc jsem tu chtěl zůstat. Ale úplněk se blížil.

"Půjdu první," řekl Zacharia. Táta jen přikývl a otočil se ke staršímu blonďákovi.

"Tohle mi vždycky trhá srdce," řekl Shizuo a sevřel ho v pevném objetí. Odmítali se pustit, dokonce ukápla i slza. Já jsem držel Tsugara za ruku a brečel jak želva. Byli jsme spolu krátkou dobu na to, abychom se teď rozloučili.

"Psyche, jdeš přede mnou," oznámil mi táta a dal mi čas se rozloučit.

Pevně jsem Tsugara objal a začal brečet ještě víc. Vzdal bych se pro něj celého království a klidně bych tu umřel, ale nemám srdce na to ho opustit.

"Uletíme..." pošeptal mi Tsugaru a pohledem sledoval mého tátu, který to jisté zaslechl.

"Cože?!" zděsil se. Než jsem měl možnost o tom uvažovat, zneviditelnil jsem se společně s Tsugarem a letěl jsem s ním pryč. Otec za mnou křičel, ať se okamžitě vrátím a letěl za mnou, i když nevěděl, kde jsem.

"Psyche!" zakřičel a rozhlížel se okolo. Neměl šanci nás najít a bylo mi docela líto, že jsem ho takhle podvedl, ale chci zůstat s Tsugarem a není jiná možnost.

"To byl nápad!" rozčiloval jsem se na tokijské věži. Spíš jsem ale chrlil obavy z velmi blízké budoucnosti.

"Vymyslel bys to jinak?" zeptal se mě Tsugaru nalepený ke stěně. Bál se výšek a klepal se jak osika ze studeného větru.

"Ne," vydechl jsem uznale. "Jen... nejspíš už nikdy neuvidím mámu. A sestru. A vlastně nikoho. A táta..." povzdechl jsem si, "po tomhle mě určitě zabije."

"Zvládneme to. Vždyť stačí přežít jenom tuhle noc," usmál se Tsugaru a pohladil mě po tváři. Jeho dotek byl tak hřejivý a uklidňující.

"Nemáš pravdu. Vlkodlaků je tu hodně, oni neútočí jen za úplňku. Bojím se," přiznal jsem a ruce mu obtočil kolem trupu.

"Já taky, ale... ale... alespoň budeme spolu. Ochráním tě," šeptal a políbil mě do vlasů. "Ale teď bychom měli jít na nějaké místo v přízemí," ušklíbl se, ale pořád mě objímal. Opravdu... lidi jsou zvláštní, hehe.

Přistál jsem na náměstí, kde byla spousta lidí. Rozhodli jsme se strávit dnešní noc na ulici, protože jsme nikam jinam neměli jít. Ano, vím, že je to risk, ale co jiného nám zbývalo? Navíc jsme mezi lidmi, takže si myslím, že nás žádný vlkodlak nemůže napadnout. Fakt jen myslím.

Chodili jsme po náměstí sem a tam. Hodně lidí se na nás otočilo a někteří nás i chvíli pronásledovali, ale nakonec jsme jim utekli, když jsem nás zneviditelnil. Čím víc jsem hledal nějaké útočiště, tím větší jsem měl strach a já toužil projít tou branou do našeho světa.

"Psyche," zastavil Tsugaru a ochranářsky se postavil přede mě. Došli jsme na konec náměstí, kde bylo liduprázdno. Až... na ty lidi, co se krvelačně usmívali před námi.

"Pojď k nám a nebude žádný rozruch," řekl jeden z nich mým směrem a ostatní nás obklíčili. Dostal jsem strach a chtělo se mi brečet. Přál jsem si, aby tu byl s námi táta. Jenomže ten nás hledá nejspíš úplně jinde.

"Nikam nepůjde," zastal se mě Tsugaru a pevně mě objal.

"Hloupý člověče!" vykřikl a všichni se na nás vrhli. Okamžitě jsem nás zneviditelnil a letěl jsem pryč jak nejrychleji jsem dovedl. Problém byl, že mi byli stále v patách. Ať jsem letěl do jakékoliv ulice, nad domy, nemohl jsem je setřást. Není možné, aby mě viděli a cítili, vždyť jsem neviditelný!

Přistál jsem na jednom domě. Už mě bolela křídla a nemohl jsem riskovat, abychom spadli z velké výšky.

"Tak jsi doletěl," ušklíbl se vlkodlak a chtěl se na nás společně s ostatními znovu vrhnout, ale v tom mu zabránila bolest. Kňučel svíjející se na zemi a ostatní jen couvali, aby se jim nestalo to samé.

"Co se to děje?" pošeptal jsem pro sebe.

"Psyche!" zakřičel táta, co zrovna přiletěl se Shizuem na zádech. Oči mu svítily jasně červeně, to znamenalo, že toho vlkodlaka mučí on. Okamžitě přiběhl ke mně i se Shizuem a společně si stoupli před nás.

"Další upír?!" zavrčel vlkodlak, pak se ušklíbl. "Večeře je na stole," zasmál se a všichni vlkodlaci nás začali napadat. Díky tátově mysli a Shizuově síle se nám dařilo se bránit. Ale vyhráno jsme neměli.

"Psyche!" vykřikl Tsugaru, když si všiml vlkodlaka za námi. Okamžitě jsem zkameněl a před očima mi proběhl celý život. Tsugaru jednoho oddělal, ale bylo jich stále víc a víc.

"Psyche!" vykřikl táta a jen tak tak nás zachránil před dalším útokem. Tím však přestal dávat pozor a jeden vlkodlak se do něj zakousl. Dostal jsem strach, i když vím, že to tátu bolelo minimálně.

"Tati!"

"Izayo!" křikl Shizuo a běžel mu na pomoc. Když ho od něj dostal a chtěl zkontrolovat tátův stav, ten parchant vlkodlak se zakousl do něj. A bylo to horší než když kousl tátu. Jasně jsem viděl, jak se Shizuova krev vsakuje do jeho kdysi bílé košile.

"Shizuo!" Táta zamrzl na místě, když viděl Shizua ležet na zemi bez pohybu. I když na něj pořád volali i s Tsugarem, on se nijak nehýbal. "Prober se, prosím!" žádal ho táta. Nikdy jsme ho neviděl tak na dně.

"TATIIIII!!!" křičel Tsugaru a pořád třásl se Shizuovým tělem.

Zastavil se čas. Přihlížel jsem jejich zármutku, i když se mi jejich hlasy vzdalovali. Upadl jsem do transu, přičemž se ve mně něco nového zrodilo. Něco... příšerně silného. Cítil jsem, jak ve mně roste vztek, díky kterému ostatní vlkodlaci trpěli. Svíjeli se na zemi v křečích a měnili se zpátky na lidi. Mrtvé lidi. Ale to nebylo vše. Kolem nás se vytvářel štít. Když se někdo z vlkodlaků k nám chtěl přiblížit, rozplynul se na neškodný prach.

"Psyche...?" oslovil mě překvapeně táta. Sám nevěřil svým očím. Zrovna jeho syn dostal jednu z nejsilnějších vlastností. Teď jsem se mohl považovat za nejsilnějšího upíra z našeho království. Uměl jsem totiž chrínit sebe i ostatní.

Když jsem se uklidnil, všichni vlkodlaci byli pryč. Štít kolem nás ještě zůstal, ale pomalu slábl, když jsem se na něj přestal soustředit.

"Jak je na tom?" zeptal jsem se spěšně a klekl si k Shizuovi.

"Musíme k Shinrovi," řekl Tsugaru. Táta vzal Shizua, já Tsugara a společně jsme letěli za tátovým starým známým. Ten byl překvapený, že ho vidí a byl naprosto šokovaný tím, v jakém stavu viděl Shizua.