Po setmění II Kapitola 4.

---

Oblékli jsme se a odešli do ulic města. Snažil jsem se naši cestu co nejvíc zdržovat, abych se s otcem setkal co nejpozději. I když se budu snažit si zachovat hrdost, je tu stále devadesáti devíti procentní pravděpodobnost, že se rozbulím jak malý děcko. Otcův řev je hrozivý a každý se ho bojí.

Přišli jsme domů, oba jsme se snažili být co nejvíc potichu. Možná jsme doufali, že si nás nevšimnou. Asi bych už měl vyrůst.

"Kde jsi byl?" zeptal se za mými zády otcův naštvaný hlas. Nekřičel, byl výjimečně klidný a to mě děsilo daleko víc. Nevěděl jsem, co mám od něj očekávat. "Je dost pozdě na to, abys běhal po venku," poučil mě a klidně si sedl ke stolu před námi. V jeho jindy děsivých a rozhodných očích se objevila starost.

"Kde je můj táta?" zeptal se Tsugaru. Pevněji jsem sevřel jeho ruku, aby se uklidnil.

"Klid, hochu," zamračil se na něj táta. Blonďák si myslel, že ho snad můj otec vysál? Když nad tím přemýšlím, je to možné a přejel mi mráz po zádech. "Čekali jsme na vás celou noc. Spí," vysvětlil jednoduše táta a pokynul nám, abychom se posadili naproti němu. Zdržel jsem se protočení očí, abych si to neudělal ještě horší. Netoužil jsem po jeho přednáškách, ale zároveň jsem netoužil po jeho řevu.

Táta na nás upřel svá temná kukadla a opřel se o stůl. Skenoval nás pohledem, jako by se snažil pochopit, co mezi námi je. "Chápu tvé pocity," řekl klidně a očima přeskakoval ze mě na Tsugara, "ale nemůžeš tu zůstat. Je tu plno nebezpečí." Nastalo mezi námi ticho. Bál jsem se mu odporovat, aby nezačal křičet.

"Pak chci jít s ním!" řekl rozhodně Tsugaru. Já i táta jsme na něj upřeli své oči. Byl jsem šťastný, že to takhle cítí, ale věděl jsem, že se teď otec rozčílí.

"Do našeho světa lidé nemohou," řekl lítostně táta a spojené ruce položil na stůl. Sním? Nebo je úplně v klidu? Jemu nevadilo, že po něm někdo vyštěknul?

"Kdyby to šlo, už dávno bych tam byl," odpověděl přicházející Shizuo. Opíral se o futra a celkově vypadal jak zombie. Ne. Vypadal hůř jak zombie. Ty alespoň chodí rovně, ne kličkovaně.

Uslyšel jsem, jak Tsugaru hlasitě polknul, protože jeho táta zrovna neměl náladu sdílet své pozitivní pocity jako třeba radost z toho, že se mu v pořádku vrátil syn.

Posadil se vedle mého táty a začínající podřimovat si položil hlavu na jeho rameno. To mě znechucovalo. Jak táta může podvádět mámu s člověkem? To, že se jedná o chlapa ještě překousnu, ale ČLOVĚK?!

"Nech tátu být," zavrčel jsem a myslí jsem ho od něj posunul, takže mu spadl rovnou do klína. To jsem tomu dal... Místo toho, aby byli od sebe dál, to teď vypadá, že jsou si nejblíže, co to jen jde.

Šokovalo mě, když se táta usmál a prsty ho pohladil po tváři. Nikdy jsem ho neviděl tak šťastného. Posmutněl jsem, když jsem si uvědomil, že je šťastnější tady než doma.

"Miluju ho a už dlouho," přiznal se táta a poté stočil pohled na nás. "Miloval jsem ho mnohem dřív než jsem se vůbec stal upírem," vysvětlil a mně spadla brada.

"Tys byl... člověk?" zeptal jsem se nevěřícně. Upíři, co dříve byli jiné bytosti, bývali slabí, ale táta byl jedním z nejsilnějších, proto mě to tak šokovalo. Leda, že by se do něj reinkarnoval král. To by pak dávalo smysl.

"Celé tohle město mě znalo, ale to je na dlouho. Zkrátka jsem tu nemohl zůstat stejně jako ty," zvážněl a zamračil se.

"Proč tu nemůžu zůstat?!" vyjekl jsem. "Když zůstanu s tebou, nic se mi nestane!"

"Není to tak jednoduché, Psyche," zvýšil táta hlas. "Tady je ukryta třetina všech vlkodlaků, co jsou v našem světě. Tady tě vycítí třikrát rychleji a o úplňku desetkrát rychleji. Je jim jedno, jestli jsi královský syn a oni by porušili dohodu tím, že tě sežerou. Tady naše zákony neplatí. Nic tu není jako u nás. U nás je slunce příliš slabé na to, aby tě byť jen pošimralo, tady tě rovnou sežehne! A co bys tu vlastně dělal? Lidé přes noc spí a ty nikam nesmíš, protože by ses akorát prozradil," domluvil a snažil se uklidnit. Bál se o mě a za to jsem byl rád. Nikdy na mě takhle nezvyšoval hlas.

"Chci být upír!" vyřkl najednou Tsugaru. V ten moment místností proletěl stůl, u kterého jsme společně seděli. Úplně jsem strnul, když Shizuovi vyskočila na celé žilka. Sakra! Kdo je to? Tohle není člověk! Je to nějaká obluda! Monstrum! Lide nemají takovou sílu, nebo mi Tsugaru opravdu lže v některých věcech?! Představa, že by mě takhle hora masa měla udeřit, mě děsila. S největší pravděpodobností bych byl na místě na sračku.

"Zapomeň!!" vykřikl Shizuo a narovnal se. Proboha, vážně je to monstrum. "Viděl jsem to jednou a nechci to vidět znovu!! Ne u vlastního syna!!" křičel dál. Asi poukazuje na otcovu přeměnu. Jo, není to zrovna hezká podívaná, protože se během přeměny prožívají ukrutné bolesti. A nakonec někdy i smrt.

"Klid," řekl táta a pohladil ho po rameni. Stále mě znechucovala myšlenka, že můj otec spí s člověkem. Já vím, já mám co říkat, ale já nikoho nepodvádím. "Upírem se nemůže stát jen tak někdo, hochu," pravil dál směrem k Tsugarovi. A měl pravdu. U nás je přísně zakázáno rozšiřovat upíry pomocí jedů, pouze ve výjimkách jako jsou reinkarnace. Navíc ne každý to přežije. Šance na život je jedna ke třem tisícům.

"A co kdybych se po úplňku zase vrátil?" usmál jsem se vítězně, ale pohledy našich otců mě přesvědčily o opaku. Bylo tu nějaké ale, které jsem nejspíš nechtěl slyšet.

"Když odtud odejdeš, můžeš se sem vrátit až za sedm let," řekl potichu, jako by mě nechtěl ranit.

Nastalo hrobové ticho. Přemýšlel jsem a namáhal hlavu, abych vymyslel způsob, jak zůstat s Tsugarem. Proměnit ho v upíra není moc dobrý nápad, já tu zůstat nemůžu a on k nám nesmí. Pomalu se mi do očí vkradly slzy, když jsem pomyslel na to, že ho uvidím až za sedm let. To už budeme oba dospělí, on založí rodinu a já se budu muset oženit s tou princeznou z vedlejšího království.

Shizuo se nechápavě přimračil a podíval se na mého tatu, který protočil očima.

"Je to ještě dítě," vysvětlil můj emocionální výlev a zavrtěl hlavou. Tohle jsem nesnášel. Jsem skoro dospělý a on to nechce respektovat. "Měl by ses vrátit domů," poradil mi, ale nenaléhal.

Objal jsem Tsugara a začal mu plakat do mikiny. Odmítal jsem odejít, odmítal jsem opustit někoho, do koho jsem se zamiloval.

Zazvonil zvonek a Shizuo šel otevřít. Já si ho nevšímal, dokud se dveře neotevřely. Ucítil jsem silný pach, co mi naháněl hrůzu. Mozek mi křičel, že mi půjde o život a jak jsem viděl tátu, taky zpozorněl.

"Dobrej, jsem komisař Matsuyama a slyšel jsem nějaké stížnosti. Můžu dál?" řekl v rychlosti a vecpal se dovnitř. Předstíral, že si prohlíží byt a ignoroval Shizuovy narážky a otázky na jeho osobu. "Ale, kdopak je tohle?" zamířil pohled na mě a pozvedl obočí. Nosem pořád něco větřil a rty se mu zvlnily do spokojeného úšklebku. Když udělal další krok ke mně, už byl mým otcem přimáčknutý na zdi vzhůru nohama. Začal vrčet a prskat kolem sebe. Všichni jsme se zhrozili, když z něj začala odpadávat kůže a on se začal měnit na bestii, pro kterou jsem měl být žrádlem. Vlkodlak!

"Nech mého syna na pokoji," zasyčel táta přes zaťaté zuby a vyhodil ho oknem ven až za horizont. "Spali jste spolu, že jo?" otočil se na nás. Já ještě v šoku jsem nevěděl na co se ptá. "Tak spali?!" zavrčel důrazněji.

"A-ano, ale... je to špatně?" zeptal se Tsugaru vystrašeně.

"Copak necítíš, jak z tebe uniká magie?! Neumíš to kontrolovat, teď jsi jim napsal přímo souřadnice, kde jsi," vysvětlil mi táta a chytil mě za ruku. "Odcházíš," přikázal mi, ale já se mu vytrhl a běžel zpět do Tsugarovy náruče. Táta sevřel ruce v pěsti a snažil se mě nezabít. "Dobře tedy. Nemusíme hned odcházet, ale musíme jít pryč z tohoto bytu."

"Můžeme jít do tvého," navrhl Shizuo a vytáhl klíč.