Po setmění II Kapitola 2.

Zlatíčka! Druhy díl je tady! :3

---

Tsugaru mi ukázal, jak funguje mobil, co je to televize, počítač, trouba, lednice a jiné přístroje v domácnosti. Vysvětlil mi, že se nacházím v jednadvacátém století a on je člověk. Žádné jiné bytosti tu nejsou a kdybych na veřejnosti rozhlašoval, že jsem upír, zavolali by do cvokhausu, kam dávají blázny. Půjčil mi své oblečení, abych v tom mém nebyl moc nápadný. Lidi jsou prý zvědavý.

"Jsem doma, Tsugaru!" zavolal jeho táta a Tsugaru znejistěl. V hlavě jsem mu slyšel myšlenky, jak přemýšlel, kam mě schovat. "Zapomněl jsem si mobil, tak si pro něj jdu."

"Hej!" okřikl jsem Tsugara tiše, aby se uklidnil. "Tak mě představ jako kamaráda, ne?" navrhl jsem.

"Máš pravdu," oddechl si a vyšel z pokoje. Já jsem mu dělal ocas. "Tati, je tu můj kámoš. Nevadí, když tu přespí?" zeptal se opatrně. Já, dosud schovaný za jeho zády, jsem vykoukl na jeho tátu a mile se usmál. On se ale zamračil a nedůvěřivě si mě prohlížel.

"Jistě, že může," řekl stále s pohledem na mě. "Jak se jmenuješ?"

"Psyche," oznámil jsem nejistě. Je tak podobný Izayovi, říkaly jeho myšlenky a stále si mě přeměřoval pohledem. Zná ho! Zná mého tátu a pomocí něj ho najdu! Ale pokud ho zná a já bych se prozradil, že jsem jeho syn, řekl by mu o mně a já bych musel okamžitě zpátky do našeho světa. Nevím proč, ale zalíbilo se mi tu a chci tu zůstat trochu déle. Počkám měsíc, pak tátu najdu a společně se vrátíme.

"Buďte tu hodní, ať na vás sousedi nemusí volat policajty," usmál se vřele. "Jo a Tsugaru," otočil se ve dveřích na svého syna a šibalsky na něj mrkl. "Nezapomeň na ochranu," s tím zmizel za dveřmi. "Ochranu? Však jsem slíbil, že ti neublížím," podíval jsem se zmateně na Tsugara, který byl úplně červený v obličeji. Ehm... pochopil jsem to špatně?

"Zapomeň na to," odeskl a přešel k mrazáku, ze kterého cosi vytáhl. "Dáš si taky?"

"Pizza?" přečetl jsem nápis na obalu.

"Jo, tak chceš?" pozvedl obočí a já jenom přikývl. Uvidíme, jak to bude chutnat.

Po půl hodině jsem si dal do pusy první kousek. Nebylo to špatné. Chutnalo to trochu jako hlína, ale jinak to bylo celkem dobré. Určitě je to tím, že jsem upír a taková jídla pro mě nejsou obvyklá.

"Chutná?" zeptal se pobaveně Tsugaru, když viděl můj výraz.

"Moc ne," přiznal jsem a kousek pizzy odložil.

"Jedí upíři něco? Myslím kromě krve," zajímal se.

"Jo, zvířata. Největší pochoutkou jsou vnitřnosti," slintal jsem nad představou mrtvé srny, jak se její vnitřnosti rozvalují po stole. Tsugara to až tak nebralo. Neví, o co přichází.

Večer jsme se koukaly na takzvané filmy a Tsugaru vytuhnul po první půl hodině. Samozřejmě, že mi jeho hlava spadla na rameno a já se nesměl hýbat. Když film skončil, začal jsem se zbývat tím, co budu dělat. Lidi v noci spí, takže jsem Tsugara nechal spát a šmejdil jsem po bytě. Nakonec jsem si lehl vedle Tsugara a sledoval jeho uvolněnou tvář až do rána.

Venku bylo pod mrakem a Tsugarův táta se nevracel, i když táhlo na deset hodin ráno. Tsugaru se najedl a slíbil mi, že mě vezme ven. Procházeli jsme po městě a chodili z obchodu do obchodu. Koupil mi nějaké oblečení, které bylo jen a jen moje.

"To je úžasný!" vykřikl jsem nadšeně, když jsme byli na vyhlídkové věži. Bylo z ní vidět úplně všechno! Celý svět! Čím víc času uběhlo, tím jsem byl unavenější. Táhlo na jednu hodinu, když jsme se vrátili domů, kde už byl i Tsugarův táta. První, co jsem udělal, bylo, že jsem zalezl do Tsugarovy postele a zavřel oči. Jo, spánek potřebuju.

"Jsi unavený?" zeptal se mě starostlivě.

"Není to očividné?" uchechtl jsem se ironicky. Dřív než jsem usnul, jsem ucítil Tsugarovu ruku na mých vlasech. Byla tak hřejivá...

Spal jsem až do večera, kdy mě probudil smích z kuchyně. Zřejmě se náramně bavili. Chtěl jsem se taky připojit, ale uslyšel jsem svoje jméno. Mluvili o mně? Tak jsem nakoenc zůstal stát u dvěří a škvírou jsem je pozoroval.

"Já nevím, tati. Je jiný. I když je jak z jiné doby a chová se fakt trhle, je v něm něco, co mě nutí být milý," zasnil se s pohledem do stolu. Zašimralo mě v žaludku a celé tělo se mi rozklepalo. Najednou jsem se cítil ohromně šťastný, nevím proč.

Jeho táta se napřímil a otevřel si plechovku čehosi, ze které upil. "Dám ti radu. Užij si s ním a zlom mu srdce," řekl chladně a znovu se napil.

"Co?!" zhrozil se Tsugaru. "Jak tohle můžeš říct?!"

"Je to pro tvoje dobro," řekl nakonec a prázdnou plechovku hodil do koše. "A pro jeho taky..." V očích měl zvláštní smutek, jako by s tím měl nějakou zkušenost. S někým, kdo mu kdysi ublížil. "Mimochodem, nechcete dneska jít do kina? Chci si sem někoho pozvat," oznámil jakoby nic.

"Fajn," řekl naštvaně Tsugaru a přišel do svého pokoje. Já jsem seděl neviditelný v koutě a tiše jsem plakal. Nechápu, proč mě jeho táta nemá rád a chce, aby mě neměl rád i Tsugaru.

"Psyche?" zavolal na mě a hledal mě i pod postelí, ale nikde mě nenašel. "Psyche?!" zakřičel na celý byt, ale já se neozýval a jen jsem přihlížel jeho zoufalství. Proč naši otcově nechtějí, abychom byli šťastní?! Proč se nás snaží rozeštvat.

"Nejspíš už odešel," pokrčil Tsugarův táta rameny. Vypadal uklidněněji a lítostně.

"Cos mu udělal?!" zakřičel na něj Tsugaru. Měl vztek na svého otce, protože ho podezříval, že mi nějak ublížil a vyhodil mě. Což je blbost, protože toho by si Tsugaru jistě všiml, když jsou hlavní dveře směrem pres kuchyň.

"Z čeho mě jako obviňuješ?" zamračil se starší Heiwajima. Oba se lekli, když jsem se zviditelnil přímo před nimi. Se sklopenou hlavou a slzami v očích jsem se koukal do země.

"Psyche! Kde jsi byl?" ptal se hned starostlivě Tsugaru a chytil mě za ramena. Odmítal jsem zvednout pohled od země.

"Pokud chcete, abych odešel, stačilo říct," zamumlal jsem a vydal se směrem k východu.

"Co?! Psyche, neblázni! Vždyť nemáš kam jít!" snažil se mě zastavit Tsugaru.

"Tak budu žít někde ve městě! Budu bydlet někde pod zemí, aby mě nikdy nikdo nenašel! Nikdo mě nemá rád!" plakal jsem nešťastně a vrhl se do Tsugarova objetí. Byl jsem ještě dítě a nemůžu nesouhlasit s tím, že jsem tak trochu rozmazlený. Sám to přiznávám.

"Co to povídáš? Já tě mám rád!" přesvedčoval mě Tsugaru a hladil po zádech.

"Měl by ses vrátit domů, chlapče," řekl chladně Tsugarův táta a otevřel si další plechovku. "Rodiče by nebyli nadšení, že jsi tady," pokračoval a podíval se mi do očí. Jeho pohled byl přísnější než pohled mého táty.

Už mě docela přestávalo bavit, jak předstíral, že neví, kdo jsem. Dělá jen kvůli Tsugarovi, vím to. Kdyby se prozradil, začaly by otázky typu: "Jak to víš? Ty znáš krále upírů?" a podobně. Zřejmě se tím chlubit nechtěl.

"Ale já ještě nechci jít domů. Líbí se mi tu," kníkl jsem smutně. Muž si povzdechl a napil se z plechovky.

"Fajn, zůstaň si tu. Ale dej si pozor na slunce, vlkodlaky a svého tátu, který momentálně pobíhá někde po městě." Přejel mi mráz po zádech. Myšlenka, že bych někde mohl potkat tátu a úplně náhodou, mě děsí. Jako jo, rád bych věděl, kde je a co dělá, ale on nepotřebuje vědět, kde jsem já.

"Ty se s ním znáš? S jeho otcem?" podivil se Tsugaru a jeho táta sklopil oči k zemi. Byly plné smutku a lítosti. A je to tady. Tsugarovi to došlo.

"Kdyby se z něj nestal upír, nenarodili byste se vy dva," přiložil plechovku k ústům a zhluboka se napil. Nevěděl jsem, jak tomu mám rozumět. Jsou nepřátelé? Trochu mi to sedí. Kdysi si šli po krku, ale z táty se stal upír, proto odešel a teď se snaží i tady nastolit mír. Kdyby se z něj upír nestal, tenhle člověk by ho zabil a my dva se nanarodili.

Bytem se ozval zvonek. Tsugarův táta nás poslal do pokoje a prý nemáme vylézat ven, hlavně já. Zmizeli jsme tedy za dveřmi a pozorně poslouchali hlas příchozí návštěvy.

"Děje se něco?" zeptal se blonďák pro nás zatím neznámého člověka. Hned, jak promluvil, se ve mně rozproudila krev, což pro upíra znamenalo změnu proudu v oceánech. Táta!

"Přišel za mnou Zacharia - Psyche je pryč," jeho hlas zněl starostlivě a vyděšeně. Sledoval jsem ho klíčovou dírkou a šokovalo mě, když jsem viděl, jak má hlavu složenou v rukách. V jeho obličeji jsem nikdy podobnou grimasu neviděl. Byl zoufalý a vypadal, že každou chvíli vyletí mě hledat. "Nevím, co si s ním mám počít, Shizu-chan. Snažím se, aby se trochu osamostatnil, ale on je na mě závislý jak vosy na medu. Neposlouchá mě, dělá si, co ho napadne!" vysvětlil nešťastně a převzal si od blonďáka sklenici s vodou a ledem.

"To mě mrzí," odpověděl Tsugarův táta a podíval se na mě. Tušil, že je oba sleduju a posměšně povytáhl obočí.

"Měl bych se vrátit a najít ho. Dřív než se mu něco stane," zvedl se ze židle a postavil se k oknu, které chtěl otevřít, ale dřív ho zezadu objal Shizuo.

"Nechoď ještě. Máme čas jen do úplňku," šeptal mu do ucha a líbal ho na krku.

"Promiň," usmál se táta, otočil se k němu předem a ruce mu hodil na ramena. "Bojím se o něj," přiznal a opřel si čelo o jeho hruď. To už se mi přestávalo líbit. Odkdy se můj otec chová tak přítulně?

"Určitě je v pořádku, hlavně nikam nechoď," šeptal dál a pohladil ho po tváři. Dívali si vzájemně do očí a táta si hrál s jeho vlasy.

"Víš, že ti ten blond sluší nejvíc?" zasmál se. Jeho smích mě naprosto odrovnal. Nikdy jsem ho neviděl se smát, maximálně se usmíval. Jak ho může člověk přinutit se smát? Pokud vím, tak lidé neovládají žádná kouzla. Nebo mi Tsugaru něco zatajil?

"To kvůli tobě se zase barvím," zasmál se s ním Shizuo a políbil ho.

Všechno v mém těle jakoby vybouchlo. Co to má sakra znamenat?! Tak otec se schází s člověkem a podvádí mámu?! V tu chvíli jsem to nevydržel. Mozek mi zatemnil vztek a já se vyřítil z pokoje s úmyslem zabít Shizua. Jenomže dřív než jsem stačil Shizuovi zkřivit byť jen vlásek, byl jsem odhozen otcovou myslí do stěny přes celou místnost.

"Psyche!" křikl Tsugaru a přispěchal mi na pomoc.

"Psyche?!" zděsil se táta, když mě uviděl. Sebral jsem se ze země a stáhl pomyslný ocas mezi nohy. "Jak-?! Co tady-?!" nevěděl, kde začít, protože měl na jazyku tolik slov, kterými by mě nejraději zasypal najednou. Taky se přel o to, jestli mě obejme, že jsem v pořádku, nebo na místě zabije.

"Proč podvádíš mámu? Navíc s bytostí, která neumí ani číst myšlenky!" vytkl jsem mu, moje odvaha mě ale rychle opustila v momentě, kdy se zamračil.

"Ty si na mě budeš otvírat pusu?! Zvlášť po tom, co jsi porušil hned několik z mých příkazů?!" zvýšil hlas a jeho oči rudly vztekem. Když ale uviděl, jak mě Tsugaru chrání vlastním tělem, zklidnil se a nahodil nechápavě podmračený výraz. "Co to má sakra znamenat?" pohledem stále přeskakoval ze mě na Tsugara.

"Já to říkal," pokrčil Shizuo rameny a zapálil si cigaretu.

"Okamžitě se vrátíš domů," rozkázal mi a vypadal ještě hrozivěji než před chvílí.