Po setmění II Kapitola 1.

Máte tu první kapitolu!

---

Procházel jsem se po hradě a hledal něco zábavného. Zabíjet mě nebavilo, závody v létání už byly taky ohrané. Věčně jsem ve všech hrách vyhrával a to jenom proto, že jsem princ. V některých hrách jsem byl dobrý a nikdo se mi nemohl rovnat, ale z většiny mě vyhrávat nechali. Nenávidím to. Jednou bych chtěl i prohrát a radovat se z vítězství někoho jiného. To mě přivádí k další věci. Chtěl bych přítele. Nefalšovaného, který by mi říkal pravdu i kdyby mě měl urazit. Většina mých poskoků mi lichotí, protože kdyby řekli něco, co se mi nelíbí a já si postěžoval tátovi, nejspíš by jim utrhl hlavu. Ještě nikdy jsem si nestěžoval, neměl jsem to zapotřebí, ale dalo se tak dobře vyhrožovat. "Kdo vyhraje, půjde za mým tátou a řekne mu, že je starý páprda!" Kdo by si to dovolil k nejmocnějšímu z upírů? Jedině jeho synáček.

Zastavil jsem se před otcovou pracovnou a zaklepal na obrovské dveře. Ani jsem nepočkal na vyzvání a vešel dovnitř. Otec nikde. To je divné, protože ve své pracovně tráví nejvíc času a najdu ho tu pokaždé.

"Co tu děláš?" Vyskočil jsem na strop, jak jsem se lekl a oddechl jsem si, když jsem zjistil, že onen bubák je táta.

"Polekal jsi mě," zasmál jsem se a zase seskočil.

"Neříkal jsem ti, abys sem nechodil bez mého souhlasu?" zavrčel a přešel ke svému stolu, ze kterého vytáhl nějaké papíry.

"Nebyl jsi tu, jak jsem-"

"Pokud neuslyšíš 'dále' a jiné alternativy souhlasu ke vstupu, tak budeš stát za dveřmi," vysvětlil. Vypadal trochu nakrknutě. Že by se zas pohádal s radou?

"Jooo, chápu," protáhl jsem otráveně a protočil očima. "Nechceš si dát závod ke Ztracené hoře a zpátky?" nadchl jsem se a sedl si na stůl, abych upoutal jeho pozornost. On byl opravdovým soupeřem, kterému se nemohl nikdo rovnat. Problém byl v tom, že čím jsem starší, tím méně si se mnou hraje.

Posadil se na židli, podepsal jeden papír a pročítal si druhý, který taky nakonec podepsal. "Promiň, ale zrovna se někam chystám. Musím rychle vyřídit tohle a odcházím," řekl chladně.

"Cože?! Kam?!" vyjekl jsem. Zhrozil jsem se, protože když jsem byl malý, taky takhle kamsi utekl a vrátil se po dlouhé době. Neřekl mi, kam jde nebo s kým jde. Nařídil Zachariovi, aby se o mně a celé království postaral a zmizel. Myslel jsem, že se do týdne vrátí, protože žádná jeho jednání netrvala déle a pokud ano, něco se muselo stát. Na těchto jednání se neřeší nic jiného než vlkodlaci. Táta se s nimi snaží uzavřít příměří, ale zatím jsou upíři a vlkodlaci k sobě lhostejní. Dříve nás málem napadli, ale za ta léta se náš vztah posunul.

"Promiň, Psyche, to ti nemůžu říct," srovnal papíry a odcházel.

"Jak nemůžeš říct?! Brzo budu dospělý a pokud chceš, abych převzal vládu, měl bys mě brát s sebou!" protestoval jde a měl jsem co dělat, abych mu stačil.

"Až ti bude dvacet, budu tě brávat s sebou. To se neboj," odpověděl mi chladně a chystal se vejít do místnosti, kde sídlila rada. Tam nikdo kromě jejích členů nesměl. Bylo to přísně chráněné místo, jako okolí Ztracené hory.

"Tati," postavil jsem se před něj a prosebně se na něj koukal. "Proč mi nedůvěřuješ?"

"Ne, že bych ti nevěřil. Ale jsi mladý a nechci tě vystavit nebezpečí, která na tebe čekají. Kdyby vlkodlaci věděli, že mám tak mladého syna, okamžitě by se tě snažili sežrat. A teď uhni," odstrčil mě stranou a zmizel za dveřmi.

Naštvaně jsem si dupnul, až se na mě podívali stráže. Tak jsem raději odešel. Sedl jsem si na vrchol Ztracené hory a pozoroval naše království. Zdálo se, že jsou všichni spokojení a nikdo si nemůže stěžovat na zdejší život. Zahlédl jsem malého chlapce, který tahal svého otce za ruku. Zrovna u nás byly upíři z vedlejšího království a na tržišti prodávali své výrobky. Ten chlapec chtěl jakousi hračku, ale neměli dost peněz, proto ho táta odváděl pryč. Seskočil jsem dolů, koupil tu hračku a běžel za tím chlapcem. Když jsem se postavil před mužem, okamžitě se poklonil a nabádal chlapce, aby ho napodobil.

"Jak se jmenuje?" zeptal jsem se muže.

"Adrian, můj princi," řekl pokorně muž. Klekl jsem si k chlapci a podal mu hračku.

"Važ si jí i svého táty," řekl jsem mu s úsměvem a pohladil ho po vlasech. Líbilo se mi, že se chlapec stále držel otce, i když většina upírů v jeho věku se k rodičům moc nehlásí. Posmutněl jsem si. Táta na mě nikdy moc času neměl. I když dodělal všechny povinnosti a pak se věnoval, nakonec sibho zavolali, že má nějaké vyřizování. Zajímalo by mě, kdybych se narodil do chudé rodiny, jestli by na mě táta a měl víc času.

Když jsem se narovnal. Všiml jsem si, že se mi klaněli všichni okolo. Neměl jsem to rád, proto jsem raději zmizel. Vrátil jsem se zpátky do hradu a všiml si pootevřených dveří do růžového pokoje. Byl to pokoj mojí malé sestry, nad kterou momentálně stál táta.

"A vrátíš se?" zeptala se Hibiya. Ležela v posteli a smutně mrkala na tátu.

"Stoprocentně," usmál se a políbil ji na čelo. "Teď spinkej. Poobědní spánek je pro děti důležitý." Zvedl se a přišel ke dveřím, kde jsem stál já. Neudivilo ho to. Pronásledoval jsem ho snad všude po hradě, kdykoli jsem měl příležitost.

"Dej na ni a mámu pozor," pošeptal. "Vrátím se za měsíc," oznámil mi a odcházel. Nesnažil jsem se ho zastavit, protože jsem věděl, že to už nemá cenu. Zase předá starost nad královstvím Zachariovi a propadne se do země. Pche.

Došel jsem do knihovny, kde seděla máma a četla si knihu. Vypadala spokojeně a naprosto smířeně s tím, že bude táta na měsíc v háji. Sedl jsem si na zem a hlavu si položil na její klín. Tak jsem to dělával pokaždé, když jsem byl smutný.

"Copak?" zeptala se a knihu odložila. Její ruka mi okamžitě prohrabávala vlasy.

"Miluješ tátu?" zeptal jsem se s pohledem do prčic. Máma se zasmála a zeptala se, proč se ptám na něco takového. "A nevadí ti, že bude pryč dýl, než je nutné?" zvedl jsem k ní svůj smutný pohled.

"Vůbec ne," usmála se a dál mě hladila ve vlasech. "On musí a já to chápu."

"A miluje on tebe?" zeptal jsem se, což ji zaskočilo. Semkla rty k sobě a zamyšleně se podívala do země.

"Tak bych to přímo nenazývala. Máme se rádi," vysvětlila mi.

Trochu mě zamrzelo, že se moji rodiče nikdy nemilovali a všechno bylo jen z povinnosti. Takže i já jsem povinnost, stejně jako Hibiya a ten zatím nenarozený. Alespoň takhle jsem to z její odpovědi chápal.

"Budu u sebe v pokoji," oznámil jsem a odešel. Když jsem ale zavřel dveře svého pokoje, zneviditelnil jsem se a vyplížil se pryč z hradu. Každý upír má své specifické schopnosti, u mě to je neviditelnost po mámě a nehmotnost po Zachariovi - můj strýc. To znamená, že si můžu procházet přes zdi celého hradu, aniž by mě kdokoli viděl nebo vycítil.

Tajně jsem sledoval tátu a Zachariu. Šli spolu do jednoho údolí, kam nezletilí upířu včetně mě nesmí. Netuším proč, byl to prostě rozkaz, který tu zavedl už první vládce upírů.

"Postarej se mi rodinu a obzvlášť o Psycheho. Dneska byl nějaký nepříčetný," rozkázal táta.

"Spolehněte se," poklonil se Zacharia a oba jsme sledovali, jak se zvlnila skála, když jí táta procházel. Já teda s úžasem. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděl. Neváhal jsem a nepozorovaně jsem tátu napodobil. V mžiku jsem se ocitl kdesi mimo naše království. Všude bylo plno světel a upírů okolo. Teda alespoň vypadali jako upíři. Nad hlavami držely divné věci, aby na ně nepršelo. Bylo to opradu zvláštní a trochu legrační.

Zapojil jsem svůj čich a vyhledal jsem tátu. Bylo to trochu těžší, kvůli děšti, ale nakonec se mi podařilo udržet si jeho stopu. Bloudil jsem tím obrovským královstvím, abych našel tátu, ale moc jsem nespěchal. Prohlížel jsem si ta stavení, která se nořila až do mraků a taky ta stvoření. Zdálo se, že tady na upíry a jiné bytosti nejsou moc zvyklý, proto jsem se raději choval jako ony. Všichni vypadali stejně. Žádní duchové, žádné příšery, dokonce ani kříčenci.

Zastavil jsem se u jednoho stavení, kde jsem cítil tátu nejvíc, a rozhlédl se okolo. Nikdo se nedíval, takže jsem mohl v klidu vyskočit do pátého patra a pomocí své schopnosti se dostat dovnitř. Zdálo se, že jsem v něčím pokoji, ten dotyčný tu ale nebyl.

"Jsem doma!" uslyšel jsem slabě za dveřmi. Pro jistotu jsem se zneviditelnil.

"Vítej," pozdravil ho mužský hlas. "Jdu k Shinrovi, jdeš se mnou?"

"Ne, v tom lijáku se mi už nikam nechce, ale pozdravuj. I tetu Celty." Dotyčná osoba vešla do pokoje a vedle stolu si položila přenosný vak. Byl to vysoký blonďák s oříškovýma očima a ve dveřích se objevil další takový, ale starší.

"Dobře. Přijdu pozdě, mám se s někým sejít," oznámil starší mladšímu.

"Další známost?" odhadl mladší a zasmál se.

"Seš nějakej drzej, ne?" ušklíbl se muž, rozloučil se a odešel, čímž mladší osaměl. Vytáhl knihu a začal si číst. Zaujalo mě, jak se na ni soustředí. Já jsem se do knih nikdy nepouštěl, byly pro mě jen nudnou záležitostí.

Nakoukl jsem mu přes rameno, abych se dozvěděl, co čte. Jen další teoretická kniha, nic víc. Proč mají všichni v oblibě číst nudné knihy? Kdyby byly alespoň o vraždách, soubojích, válkách a tak! Ale tohle?

"Nuda," zhodnotil jsem. Blonďák se na mě v tu chvíli šokovaně otočil a hned se postavil. Kruci, zapomněl jsem udržet magii.

"Jak ses sem dostal?! Kdo jsi?!" začal na mě slovně útočit. "Okamžitě odejdi!" ukázal na dveře, abych odešel. No, moc vychování nemá. "Neslyšels?! Odejdi!" zopakoval přísněji.

"Hledám otce a naposledy jsem ho cítil tady," vysvětlil jsem zamračeně a zkřížil ruce na hrudi. "A kdo že jsem?" pozvedl jsem obočí a hravě se poklonil na pozdrav. "Princ Orihara Psyche, mladý muži," představil jsem se. Když jsem byl v předklonu, zasáhl mě knihou do zátylku a já tak spadl na zem. "Au! Za co to bylo?!"

"Nevím, co jsi za blázna, ale tady nezůstaneš," zavrčel nebezpečně a z kapsy u kalhot vytáhl jakousi malu placatou železnou věc, na kterou něco naťukal prstem a přiložil si to k uchu. "Ts, zasraná bouřka," zaklel a tu malou cihlu položil na stůl.

"Co je to?" zeptal jsem se zajatě a prohlížel si danou věc na stole.

"To... je mobil," řekl ironicky a koukal se na mě jak na blázna. "Fajn, nech těch přetvářek a řekni, co tu děláš, protože policii volat nemůžu," založil ruce na hrudi.

"Už jsem řekl, že hledám svého otce," zamračil jsem se. "A vůbec, co ty jsi zač, že se mnou takhle mluvíš?! Kdyby tu byl táta, zakroutil by ti krkem."

"A kdo je tvůj otec?" protočil očima.

"Král upírů!" pronesl jsem hrdě a on se uchechtl. Okamžitě jsem se naštval. Svojí myslí jsem ho přirazil na stěnu a zvedl ke stropu. "Možná to není nejlepší otec v království, ale takhle o něm nebude mluvit nikdo!" zavrčel jsem. Jeho grimasa se změnila. Byl vyděšený.

"Dobře, dobře, omlouvám se!" máchal rukama kolem sebe. Pustil jsem ho tedy na zem, ale ledový výraz jsem si ponechal. Vyjeveně se na mě koukal a nespouštěl mě z očí.

"Co sakra jsi?" přimhouřil oči.

"Princ - upír - ale můžeš mi říkat Psyche," pokrčil jsem rameny a prohlížel si jeho pokoj. Měl tam tolik pro mě neznámých věcí. "Ten muž - kdo to byl?"

"M-můj otec," zakoktal se a přešel ke mně. Nechápal jsem jeho chování, zlášť když se mě dotkl jedním prstem. "Takže se mi nezdáš," pošeptal pro sebe a.pro jistotu si sáhl na čelo.

"Jasně, že nezdám," potvrdil jsem mu. Protočil jsem očima. Zdá se, že s ním bude víc práce a není mi vůbec k užitku. Táta je dávno pryč, přestal jsem ho cítit, když ten muž odešel. "Dobře. To, že jsi upír- fajn, s tím se smířím, ale jak ses sem sakra dostal? A nebudeš mě chtít zabít, že ne?" přikrčil se na posteli.

Posadil jsem se k němu a začal s vysvětlováním. "Do té rokle nesmí žádný nezletilý upír a on jako král může všude. I když jsem princ, mám pořád stejné rozkazy jako ostatní podřízení," postěžoval jsem si.

"Já tvého tátu docela chápu," řekl a zadíval se mi do očí. "Když umřela máma, byly mi čtyři roky a od té doby byl táta jenom v práci, aby nás uživil. Když se vrátil unavený z práce, věnoval mi všechen svůj čas. Proto jsem si našel brigádu, aby on mohl mít i nějaké volno," vyprávěl mi a mírně se usmál. Trochu jsem se zastyděl. Táta dělá všechno pro to, aby byl v celém království mír a já si takhle vymýšlím. Dokonce jsem neuposlechl jeho rozkaz a utekl za ním. "Takže... Psyche... jak chceš najít tátu?" zeptal se mě a já znejistěl. Sakra, co teď? Tady se sám ztratím a jak se dostanu zpátky domů?!

"Eh... to netuším," ušklíbl jsem se nešťastně. "Na něco přijdu. Do té doby chci poznat tento svět. Kdyby zjistil, že jsem ho pronásledoval, dostal bych zaracha a nesměl bych na několik měsíců lítat a používat své schopnosti," zabrblal jsem si pod vousy, které jsem neměl.