Tanec lásky 27

Zlatíčka!

Ano, všimla jsem si, jak si Sakurako a Majo lámou hlavu s tím, jak se Izayovi může postavit, když je vlastně mrtvý :DDD Proč nikdo nemyslí na to, jak může mluvit, když nedýchá? xDDD A nebavte se u té povídky, je smutná! Trochu soucitu, děvčata! Styďte se! xDDD

A musím se vám omluvit, protože se mi... ehm... stala menší nehoda, takže nestíhám číst povídky, i když několik kapitol už mám rozečtených :33

---

Jak něco takového mohl říct?! Kdybych s ním byl jenom kvůli penězům, pokusil bych se ho sbalit už dávno! Navíc s ním nejenom spím, ale trávím s ním všechen svůj volný čas, pokud teda nemám trénink.

Přišel jsem domů, ani jsem si neoklepal boty od sněhu a nechal je ležet tak, jak jsem si je prostě vyzul. Je mi jedno, že mi Itachi pak vynadá, neměl jsem náladu ani normálně zavřít dveře. Vyběhl jsem schody a práskl za sebou dveřmi od našeho pokoje. Končím! Na tohle už fakt nemám! Ve škole mě šikanují a ještě i Sasuke si do mě kopne!

Vytáhl jsem zpod postele velký kufr, do kterého jsem začal házet oblečení, jak jsem ho měl po hromádkách ve skříni. Teprve když byl kufr plný a já viděl, že se do něj nic nevleze a přesto mi zbývalo ještě pár hromad, naštvaně jsem do něj kopl. Kufr se převalil přes postel a vysypal ze sebe všechen obsah. Cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy a podlamují se mi nohy.

"Naruto, můžu?" ozval se za všemi Itachi a vešel dovnitř. Když viděl ten nepořádek, co jsem udělal a následně i mě s tváří smočenou slzami, mírně se zamračil a klekl si ke mně. Ruku mi položil na rameno a v očích měl starostlivý výraz. Viděl jsem mu na očích, jak se chce zeptat, co se stalo, ale nic neřekl.

"Pohádali jsme se se Sasukem," vysvětlil jsem a utřel si slzy z tváří.

"Řekl něco?" zajímal se opatrně Itachi. Všechno jsem mu pověděl. Víte, jak se říká, že když se někomu svěříte se svými problémy, tak se vám uleví? Nebyla to pravda. Cítil jsem, jako by mě zavaloval obrovský kámen. "Nechci Sasukeho hájit, ale zkusil jsi popřemýšlet nad tím, že měl jen o tebe strach?" pozvedl obočí. Když si představím, že jsem na jeho místě, asi bych se zachoval podobně. "Ale máš pravdu, to na konci fakt říkat neměl. To už byla zaprvé lež a zadruhé příšerně hnusné, takže se mu neomlouvej. Počkej si na jeho omluvu," poradil mi a přejel mi po rameni.

"Díky, Itachi," pousmál jsem se vděčně. Když odešel, všiml jsem si oblečení, co bylo na zami a začal jen víc přemýšlet. Opravdu bych od něj - od nich všech - chtěl odejít? Kvůli jedné hádce? Zatřepal jsem hlavou a začal všechno oblečení zase skládat do skříně.

Nešel jsem přímo domů, ale do parku, co byl u školy. Nemohl jsem uvěřit, co jsem to řekl. Ale vina nebyla jen na mojí straně, Naruto mě vyprovokoval těmi narážkami na náš vztah. Myslel jsem, že se chce se mnou rozejít a já dostal strach. Ale neměl jsem právo říct takovou sračku, kterou řekl otec.

"Jsem debil..." nadal jsem si a složil obličej do dlaní. Bylo mi do breku, ale statečně jsem slzám odolával.

"Totální debil!" potvrdila mi Karin, co si stoupla přede mě. Byli zrovna na cestě z obědu, na který jsem já ani Naruto nešli. "Jak jsi mohl říct takovou sračku?! Jenom kvůli penězům?! Seš retard, nebo co?!" vyšilovala a mávala rukama kolem sebe.

"Abys byla klidná, tak se taky nenávidím, stačí?!" vykřikl jsem a zase složil hlavu do dlaní.

"Tohle ti jen tak neodpustí," promluvil Shiki.

"Já sobě taky ne." Naruto je tvrdohlavý a když se mu omluvím, nemusí to přijmout. Kdybychom se hádali o nějakou blbinu, neváhal bych a hned bych se omluvil, ale tohle bylo vážné. Měl bych mu dát čas, aby vychladl. Není rozumné o tom mluvit hned po hádce. Anebo ano?

"Sasuke-kun," pískla Hinata, "když jsi řekl, že tvůj otec měl pravdu... co... co všechno ti otec řekl?" Všechny pohledy se stočily na mě v očekávání, ale já jsem zavrtěl hlavou a odmítl. Nechtěl jsem o tom mluvit, protože otec vytáhl i věci, nad kterými jsem dumal dlouho do noci a moje parta by hned poznala, že mě jeho kecy nějak ovlivnily. Zatím jim to říct nechci.

"Promluvit byste si ale měli," zapojil se i Kiba. Jeho vztahy ostatních nezajímají a často je označuje jako sračky dvanáctiletých holčiček, takže to, že se pozitivně zapojil do této konverzace, už něco znamená. Něco jako, že já a Naruto jsme si souzení a osud nikomu nedovolí nás rozdělit.

Seděl jsem v pokoji u stolu a dělal úkoly. No... snažil jsem se. Většinou mi pomáhal Sasuke a teď si ani nepřišel domů. Už pomalu táhne na šest večer a venku je tma jako v pytli. I když je to idiot, mám o něj strach.

"Naruto, večeře je na stole," oznámil mi Itachi skrz dveře.

"Hned tam budu!" odpověděl jsem a pohled stočil k oknu. Začínalo sněžit a určitě i mrznout. "Sasuke... kde jsi?" pošeptal jsem pro sebe a zvedl se od stolu. Když jsem scházel schody, uslyšel jsem bouchnutí dveří a následný Sasukeho hlas oznamující jeho příchod domů. Srdce se mi rozbušilo a spadl mi z něj obrovský kámen. Je v pořádku...

"Vítej doma," odpověděl mu Itachi. "Zrovna jsem dodělal večeři-"

"Nemám hlad," oznámil chladně, sundal si kabát i boty a zamířil do našeho pokoje. Zarazil se, když uviděl na schodech stát mě, ale pak se hned rozešel. Prostě kolem mě prošel. Beze slova. Bez jediného pohledu. Tím mi dal jasně najevo, že je to moje vina a to mě jen rozzuřilo. Nechce se mnou mluvit?! Je to moje vina, že se mě pokusili zabít?! Spím se Sasukem pro peníze?! Fajn, jak chce!"

Nahodil jsem poker face a sedl ke stolu za Deidarou a Itachim. Snažil jsem se chovat normálně, ale bylo to těžké. Zvlášť, když jsem uvnitř sebe brečel jak mimino.

Itachi se věnoval spíš Deidarovi, který se díky němu jen smál a to bylo dobře. Věděl, že snažit se mě rozveselit je naprosto zbytečné.

"Děkuji za večeři," usmál jsem se vděčně, zvedl zadek a odcházel do pokoje, kde by měl být Sasuke. Nechtělo se mi tam už jen kvůli atmosféře, která tam stoprocentně bude. Ale musel jsem tam. Měl jsem nedodělaný úkol na stole a dokud ho nedodělám, nebudu se moct koukat na televizi. To bylo moje pravidlo. Nejdřív povinnosti, pak zábava.

Otevřel jsem dveře a předstíral, jako by Sasuke neexistoval. A ten se věnoval jen své knize. Když jsem se přiblížil ke stolu, zvedl se a odešel. Bolelo to. Tak moc. Zmoženě jsem se posadil na židli a hlavu schoval do složených rukou. Sakra, co se to mezi námi děje? Už tomu přestávám rozumět... pomyslel jsem si. Ne, teď musím dokončit úkol, jinak tu budu sedět do půlnoci. Musím se soustředit... K mému překvapení byl v sešitě založený papír s výpočtem. Když jsem si ho pročetl, pochopil jsem, kde jsem udělal chybu a najednou mi to přišlo snadné. Pousmál jsem se. Vím, že se na mě Sasuke nezlobí, jen je mu to líto a čeká na příležitost, kterou mu musím dát sám, aby se mi omluvil. Ale já budu dělat harakiri, to ještě uvidíš! Heh... Mám to doma idiota.

S knihou v ruce jsem odešel do obýváku, kde nikdo nebyl. Naruto byl v pokoji a Itachi s Deidarou se cicmali v kuchyni. Jak já jim teď záviděl. Nejraději bych byl v Narutově objetí a podřimoval, přičemž bych poslouchal rytmus jeho srdce. Ale já jsem debil, co to všechno zkazil! Ano, Sasuke, lituj se, ty chudáčku!

Zjistil jsem, že jsem dokola četl jednu stránku, ale moje myšlenky vedly jinou cestou. Číst nemělo smysl, koukat se na telku nemělo smysl, prostě nic nemělo smysl, když jsem nebyl v Narutově přítomnosti! Knihu jsem odložil a šel se najíst. Potichu jsem proklouzl kolem těch dvou bláznů, co už šli pomalu na věc. Itachi vysadil Deidaru na stůl a za stálého líbání mu rukama jezdil po bocích a zadku. Rychle jsem si vzal jídlo a utekl zpátky do obýváku, tohle opravdu vidět nemusím. Ale jsem rád, že jim všechno klape.

V klidu jsem se najedl, talíř jsem raději nechal na konferenčním stolku, protože do kuchyně, odkud se ozývalo sténání a vzdychání, jsem neměl odvahu jít. Tak jsem se rozhodl učit. Když jsem ale vyšel schody, zastavil jsem se přede dveřmi. Uvnitř je vlastně Naruto. Měl bych se mu omluvit- co omluvit! Prosit o odpuštění! Ale na to jsem prostě neměl koule. Sedl jsem si na schody hlavu si opřel o zábradlí a čekal jsem. Bylo mi jedno na co, ale něco se stát muselo.

Slyšel jsem, jak jde někdo po schodech a vzhledem k tomu, že Itachi s Deidarou měli spoustu práce v kuchyni, zbýval jenom Sasuke. Rychle jsem otevřel učebnici a předstíral, že se strašně soustředím na učení, ale dveře se neotevřely. Po špičkách jsem se dostal ke dveřím a podíval se klíčovou dírkou. Sasuke si sedl na schody a osaměle, možná unaveně - co já vím - si hlavu opřel o zábradlí. Měl bych s tím něco udělat, protože tohle už zašlo příliš daleko. Obviňuje se tak moc, až si říká, že na omluvu je pozdě, že lidi jako on jsou opovrženíhodní a podobný sračky. Jeho sebevědomí a ego klesly k bodu mrazu.

Uviděl jsem, jak si rukávem přejel po tváři. Vždycky mě bolelo, když plakal. A taky mě to vždycky obměkčilo. Rozhlédl jsem se po pokoji, sebral balíček kapesníků a vyšel z pokoje. Neotáčel se, prostě koukal do prázdna před sebou a tiše plakal. Stejnou hlasitostí jsem mu podal kapesníky. Ve tváři jsem měl kamenný výraz, aby si nemyslel, že jsem snadno dostupný.

"Díky," řekl potichu. Slušnost mu nikdy nechyběla, byl dobře vychovaný. Sedl jsem si vedle něj a koukal se stejným směrem jako on.

"Když jsem otci řekl, že s tebou chodím, rozčílilo ho to na maximum," začal Sasuke s vyprávěním, když si otřel slzy. "Řekl, že jsem jen zaslepený tím buzerantským párem, se kterým žiju a ze nemůžu být taky gay. Takové 'chyby' se mu v životě prostě nedějí. Odpověděl jsem mu, že jsem s tebou začal chodit dřív, než jsem to o Itachim věděl, tajze ti to začal dávat za vinu. Řekl na tebe hrozný věci. Nakonec řekl, že se mnou spíš kvůli penězům, čímž je rod Uchiha dost známý. Bohatství všude, kde se podíváš. Nevydržel jsem to a zakřičel na něj, že tě miluju a nemám důvod tě podvádět jako on mámu. Tak mi vrazil facku," skončil a zadíval se na spojené ruce, ve kterých držel kapesník.

Nechtěl jsem se na něj podívat, protože se bojím toho, jak by se tvářil. "Mrzí mě to. Nechtěl jsem to říct, ale v tu chvíli jsem byl stejně rozčilený jako otec tenkrát. Omluva to nespraví, vím to. Budu si to nadosmrti vyčítat..." domluvil jsem a nechal sklopenou hlavu. Překvapeně jsem otočil hlavu, když si Naruto opřel hlavu o moje rameno. Usmál jsem se a svou hlavu si opřel o jeho. Jsem rád, že to pochopil a odpustil mi.

"Myslíš, že už skončili?" zeptal se Naruto pobaveně. Musel jsem se zasmát.

"Netuším a nechci to zrovna zjišťovat," smál jsem se dál.

"Tak to abys mi pomohl s učením," ušklíbl se Naruto a za ruce mě táhl do pokoje, kde jsem si sedl na postel, on na mě a v rukách držel učebnici, ze které jsme se společně učili a já mu všechno vysvětloval.

"Sasuke?" oslovil mě s mírným úsměvem.

"Hm?" zabořil jsem nos do jeho blonďatých vlasů.

"Miluju tě." Srdce mi začalo zběsile bušit, že bych se nedivil, kdyby mě na to Naruto upozornil.

"Já tebe taky," pošeptal jsem a políbil ho do vlasů. Všechno je zase tak, jak má být.