Tanec lásky 24

Stvůřičky! Tuto kapitolu mám už... Ehmtýdennapsanouehm, ale to vůbec nevadí, že ne? xDDD já vím, riskuju vlastní zdraví, už i Majo mi vyhrožuje, že za mnou dojede xD užijte si díl :) tento je o něco smutnější, ale 25. bude už o něco veselejší :33

---

Po pár dalších dnech jsme konečně mohli uvítat Deidaru doma. Itachi byl pohotový a zajistil Deidarovi okamžité stěhování k nám domů. Teď, když je na vozíčku, bude potřebovat péči čtyřiadvacet hodin denně. A kdo jiný se o něj postará než Itachi, že?

Deidara si vážil toho, co pro něj brácha všechno dělá s obětuje, ale to mu nohy nevrátí. Už nikdy nebude chodit, už nikdy s nimi nepohne.

"Dáme si čaj, co říkáš?" zeptal se mile Itachi, ale s Deidarou to ani nehlo. Zbořil se mu svět a on měl začít nový život s hendikepem. Všechno bude těžké a nedosažitelné. "Nebo bychom šli na procházku?" vyptával se dál a přidřepl si, aby nedával najevo, jak moc vysoký oproti němu teď je.

"Přestaň s tím!" osopil se na něj Deidara a v jeho blankytně modrých očích se zalesklo další slzy. "Přestaň se mnou jednat jako bych měl Alzheimera!" rozkřičel se na něj. Itachi ho hned objal a snažil se utěšit, než ho popadne histerický záchvat smutku, lítosti a bezmoci.

Cítil jsem, jak mi Naruto chytil ruku do své a táhl mě pryč. Nechápal jsem, proč mě mlčky odvádí pryč, ale jeho smutný pohled na ty dva mluvil za vše. Ano, měli bychom jim nechat trochu soukromí.

Odvedl jsem Sasukeho do našeho pokoje a zavřel za námi dveře, o které jsem se opřel a sjel po nich až na zem. Vůbec nevím, jak bych měl s Deidarou mluvit, aniž bych ho urazil nebo naštval. Byl jsem rád, že žije, to ano, ale... netušil jsem, že tohle může bolet tak moc.

Sasuke si pozvdechl a sedl si vedle mě, přičemž mi hlavu položil na rameno a naše ruce propletl jako kořeny stromů.

"Zvládneme to," ujistil mě.

"Uhn..." přikývl jsem a pevně stiskl jeho ruku. Všechny nás čekají těžké chvíle.

***

Ani po týdnu se Deidarova nálada nezměnila. Pořád byl mrzutý, náladový a hodně uzavřený do sebe. Skoro úplně přestal jíst a mluvit s námi. Neodvážil jsem se ho oslovit, když se koukal smutně z okna, jak padá sníh. Vypadal, že se cítí být sám, protože ho celičký svět opustil a zanechal ho v tomhle trápení. Jediný Itachi se nebál jeho reakcí a i když ho Deidara několikrát od sebe odháněl a třeba mu i nadával, vždycky se s úsměvem vrátil. Nikdy se na něj nezlobil, ať už mu Deidara řekl cokoliv.

"Za chvíli budou Vánoce," povzdechl si Sasuke, když jsme se společně koukali na televizi a zrovna v ní probíhaly reklamy na nejrůznější dárky. Jako bych slyšel Sasukeho myšlenky, jak přemýšlí o obchodech, kam vlézt, aby mi koupil ten nejoriginálnější.

Vánoce jsem v oblibě zrovna neměl. Rodiče si mě samozřejmě snažili koupit, takže žádný Santa Claus, ale maminka a tatínek byli ti, co mi kupovali dárky a narovinu mi to řekli. Dost často se i pohádali a z Vánoc nebylo nic.

Ale letos to bude jiné. Itachi tu bude mít přítele, Naruto si pozve rodinu a sestru a všichni je společně oslavíme. Žádný hádky, žádný slzy. Jen... dělá mi starosti Deidara. Den za dnem je smutnější a smutnější, vůbec neukazuje svůj úsměv, který jste na jeho tváři mohli vidět prakticky pořád. To pominulo. Itachi se snažil ze všech sil, aby ho Deidarovi zase vrátil, ale blonďák se tomu bránil. Jako by ho opustilo všechno štěstí.

"Co chceš k Vánocům?" zeptal se mě Naruto.

"Hmm..." předstíral jsem, že přemýšlím. "Tebe," pošeptal jsem mu do ucha a dal mu pusu ma líčko. Blonďák se jen uculil a objal mě rukama jako nějakého plyšáka.

Itachi se se zasněným pohledem podíval na Deidaru, který se nepřítomně koukal na televizi a nás vůbec nevnímal. Když mu Itachi stiskl ruku, vymluvil se, že si jde udělat kafe a odjel do kuchyně.

"Pomůžu ti," nabídl se hned Itachi. Už to dělal automaticky.

"Ne!" okřikl ho Deidara naštvaně. "Kafe si ještě zvládnu udělat sám!" Itachi zůstal bezmocně stát mezi dveřmi a nešťastně přihlížel, jak se Deidara natahuje do horních polic pro hrnek. Vzepřel se na rukách o kuchyňskou linku, když se ale natáhl po dvířkách, vozík mu podjel a on spadl na zem, přičemž se nehezky bouchl do hlavy.

Viděl jsem, jak Itachi ztuhl, ale hned se k němu rozběhl, aby mu pomohl. Deidara histericky brečel a ležel jako hadrová panenka. Krev mu stékala po čele na zem a mísila se se slzami.

"Jsi takový paličák!" napomenul ho Itachi, když ho držel v objetí, aby ho uklidnil.

Se Sasukem jsme zůstali na svých místech, i když jsme se lekli, že se stalo něco vážnějšího. Byl u něj Itachi, takže se nebylo čeho bát. Věděli jsme totiž, jak moc Deidara nesnáší pomoc.

"Jsem mrzák..." vzlykal Itachimu do ramene.

"Ššš... to neříkej," uklidňoval ho Itachi a jemně s ním houpal do stran. Opatrně ho vzal do náruče a posadil na židli, aby mu mohl ošetřit zraněné čelo.

"Promiň," omluvil se Itachimu a utřel si mokrý obličej do rukávu. Jeho slzy však nepřestávaly téct, stejně jako on se nepřestával trápit.

"Na šití to naštěstí není," zkonstatoval Itachi a jen mu ránu přelepil náplastí a poutíral mu obličej od krve.

***

Poslední týden školy před vánočními prázdninami. Studenti i učitelé byli už vyčerpaní a to se projevovalo hlavně na učení. Někteří se snažili zrychlit čas tím, že žáci pomalu ani nestíhali zapisovat, a někteří nad tím mávli rukou. Prý už je dost pozdě na to, aby se začínala nová látka, stejně toho přes prázdniny hodně zapomeneme. A tak tomu bylo dnes. První dvě hodiny jsme sekali latinu, třetí byl tělák - to jsme hráli basket a florbal. Čtvrtou jsme měli čumění na "poučný" film, ze kterého si stejně pamatuju velký kulový. Pátou jsme psali poslední test tohoto roku z tohoto předmětu a šestou jsme dostali volno, protože jsme z matiky měli zástupce ředitele a ten tu dnes nebyl. Jen nám náš třídní přišel oznámit, že máme být zticha a v klidu. Zticha jsme zůstali, ale někteří v klidu nebyli.

Koukal jsem do mobilu a občas se usmál. Psal jsem si se Sasukem (tomu byste nevěřili), který měl chudák zrovna fyziku. Fyzikář na této škole je jen jeden a jeho léta jsou poznat i na jeho mentalitě. Přesto je to výborný učitel. Nebýt něj, už jsem několikrát propadl. Mluvil pomalu, všímal si málokteré lumpárny, ale naučit uměl. Kdyby zjistil, že má Sasuke pod lavicí mobil a píše si se mnou, asi by ho ranila mrtvice. Je hodně citlivý na to, když ho někdo neposlouchá.

Dneska máte taky šest hodin?

Jj :) A zrovna není zástupce ve škole, takže poslední volná :DDDD

SVINĚ! Počkej, až přijdem domů! >:D

Ale prosím tě :D Naplácáš mi na zadek?

Něco horšího :* :DDD

Už se bojím :O :'DDD :**

Nudaaa :/ Chybíš mi lásko <3

Jo, já vím, viděli jsme se ráno, občas na chodbě, když jsme kolem sebe procházeli, ale nebýt spolu ve třídě je příšerný. Když Sasuke nastoupil, původně měl být s námi, ale po dvou týdnech ho přesunuli do jiné třídy.

Než jsem mu stačil odepsat, něco mi přistálo na hlavě a všichni okolo se začali potichu smát. Zase nějaký jejich žert, pozvdechl jsem si a chytil to do ruky. Původně jsem si myslel, že je to papírek se vzkazem poukazujícím na mou orientaci, ale jen co jsem na to sáhl, polekaně jsem to odhodil od sebe. To myslí vážně? Hodili na mě kondom? Tohle zachází příliš daleko, ne?

"Ať nechytneš AIDS, Naruto-kun," zasmál se Sai, který měl ruku omotanou kolem Sakuřina krku. Oni dva tvořili královský pár této třídě a když se smáli oni, smáli se ostatní. Ve třídě jsem neměl žádný kamarády.

"Nebo neotěhotněl - v šestnácti," dodala Sakura.

"Já to nepotřebuju. Stejně mě to neochrání před vašimi ksichty, takže je mi to zbytečný," pokrčil jsem rameny a odepsal Sasukemu líbajícího smajlíka. To bylo jediné, co jsem stihl, protože se Sai nasral a mobil mi zabavil. "Hej! Co to kurva děláš?!" vyjekl jsem a snažil se dostat svůj mobil zpátky. Bohužel mě drželi Saiovi poskoci a ať jsem se snažil sebevíc, z jejich sevření jsem se nedostal. Mohl jsem jen přihlížet tomu, jak mi šmejdí v mobilu a nejspíš odepisuje Sasukemu.

"Vrať mi ho!" zavrčel jsem nebezpečně.

"To bych taky mohla říct," pokrčila Sakura rameny a spokojeně sledovala displej mého mobilu. Ne, Sasuke ti nikdy nepatřil a já ti ho prostě nedám.

Když byl Sai dostatečně spokojený, zamkl ho a s výsměchem v očích ho pustil na zem, přičemž na něj začal dupat.

"Přestaň!!!" zakřičel jsem v plných plic. Sai hned zvedl ruce ve znamení, že on nic a odstoupil. Pak přišla na řadu Sakura, která ho nakonec odkopla k tabuli. Pochyboval jsem, že ho zprovozním, když z něj odpadaly celkem velké kusy. Pak mě pustili a já se rozběhl přímo k mému bývalému mobilu.

Narutovi trvalo, než mi poslal líbajícího smajlíka, ale předtím jsem to neřešil. Byl jsem rád, že si spolu píšeme a můžeme tak být spolu.

Pak mi přišlo ale něco znepokojujícího. Už na začátku první věty jsem věděl, že je něco špatně.

Puso, řeknu ti pravdu. Šukáš sice hezky, ale moje prdel je pro úplně jiné péro. Celou tu dobu jsem si z tebe střílel a řežu se smíchy, jak jsi mi skočil na špek. Už tě nechci nikdy vidět. Neozývej se mi, nebo všem povím, jak malýho ho máš. :***

To mi nepřijde jako normální zpráva. Tohle by Naruto nikdy neposlal a ani na vteřinu jsem jsem té zprávě nevěřil. Ze srandy by to neudělal, protože ví, že tohle je akorát hloupost, jak si zničit vztah. Už ráno jsem si všiml divných pohledů směřujících na Naruta, ale neřešil jsem to. Mohlo by to souviset?

Chtěl jsem se přihlásit, jestli můžu na záchod, ale v tu chvíli zazvonilo. Rychle jsem se spakoval a běžel k Narutově třídě ignorující Suigetsuovu otázku. Musel jsem vědět, co se stalo, tohle totiž neposlal on, to je mi jasný. Takže to znamená, že mu někdo sebral mobil? Čekal jsem před jeho třídou. Každý, kdo kolem mě prošel se jen nervózně vypařil, kromě Sakury s jejím doprovodem, ti dva se mi vysmáli do obličeje. Když už nikdo nevycházel, vkročil jsem do třídy. Zůstal jsem stát hrůzou, když jsem viděl Naruta v slzách, jak sbíral kousíčky papírů.

"Co se stalo?" zeptal jsem se hned a klekl si k němu. Nechtěl, abych ho takhle viděl, proto si rychle utřel slzy a s hraným úsměvem řekl "nic". Nechce mě zatáhnout do průšvihu?

"Tak to ne! Jeden v tom společně už od začátku a sám dobře víš, že hraním si na hrdinu akorát všechno poděláš! Takže?" zvýšil jsem hlas. Blonďák se posadil na paty, utřel si další příval slz a spustil.

"Vidíš tamty kousíčky?" ukázal před tabuli. "To je můj mobil, a tady," ukázal na papírky před sebe, "je moje žákovská."

S hrůzou v očích jsem se rozhlížel po tom nepořádku. Kdo mu to udělal a hlavně proč?! Jaký měli kurva důvod?!

"Poslali ti něco?" zeptal se Naruto. Nevzlykal, jen mu tekly slzy, protože si vždycky dokázal vážit věcí, které kdy měl. Vím, že ten mobil byl jeho první a i když ti nebyl ten nejnovější model, měl ho rád, protože to byl dárek od jeho rodičů k dvanáctým narozeninám. Všichni tři žili skromně, takže byli rádi, když má Naruto alespoň něco. Začal totiž dojíždět do jiného města na druhý stupeň základní školy, takže s ním chtěli mít pořád spojení.

"Uhn," přikývl jsem a ukázal mu tu zprávu.

"Hajzli," zasyčel a dlaně sevřel do pěstí.

"Hej, kde ses ztratil?" uslyšel jsem Suigetsův hlas ve dveřích. Naruto se okamžitě otočil zády, aby neviděl jeho uslzenou tvář. Suigetsu nebyl jediný, kdo po mně pátral, přišel i Shikamaru s Temari, Karin, Juugo a Kiba s Hinatou. Všichni jsme patřili do jedné nerozlučné party. "Stalo se něco?" zamračil se, když viděl nás dva klečet na zemi s papírky mezi námi.

"Pak vám to vysvětlím, počkejte venku," oznámil jsem mu a okamžitě jsem začal sbírat zbytky Narutovy žákovské. Čím dřív to uklidíme, tím líp.

Lidi z party tedy zavřeli dveře a čekali před nimi. Nejdřív se musí dát Naruto trochu dokopy. "Kdybych Sakuře neřekl, že spolu chodíme, nestalo by se to," pošeptal jsem lítostně, když jsem vyhazoval papírky do koše.

"Kašli na to," Naruto se pokusil o úsměv, hodil si batoh na záda a objal mě. "Miluju tě, Sasuke," řekl mi přímo do ucha, "a je mi jedno, jak se nás budou snažit rozdělit. Zůstanu s tebou." Schoval si obličej do mého ramena a pevně přitiskl k sobě.

"Neopustím tě, neboj," slíbil jsem mu a začal ho hladit po zlatých vlasech.