Po setmění 7

Lásenky! Víte, jak jsem někde psala, že mám skoro hotový sedmý díl (tento)? A víte proč ho přidávám až teď? Protože jsem myslela, že už tu dávno je xDDDD

Jo! Ve čtvrtek ráno očekávejte změnu designu! :3 Pápá, zlatíčka! <3

---

Došli jsme za Shinrou, i když už bylo po osmé hodině, což se na návštěvy nehodí, ale je to náš přítel, takže mu to nevadilo. Už jenom proto, že měl o mě stejný strach, jako Shizuo a jako já. Posadil jsem se na lehátko, kde normálně kontroluje pacienty a to samé začal dělat se mnou - kontrolovat mě. Nejdřív jsem mu řekl, co jsem, v co jsem se proměnil, pak jsem začal vyprávět všechno od začátku, čemuž naslouchal i Shizuo.

"Zacharia?" podivil se Shinra a poupravil si brýle na nose. "To jméno jsem někde... Ano, Zachariáš! Izraelský kněz! Možná se jmenuje po něm!" řekl chytře Shinra.

"Nepotřebujeme vědět, kde vzniklo jeho jméno, ale proč tohle udělal Izayovi!" rozčílil se Shizu-chan a chytil Shinru za límec. Ten se hned začal omlouvat a prosil ho, ať ho pustí, že mi udělá nějaké testy. Shizu-chan se posadil vedle mě a sledoval brejloočka, jak připravuje injekci. "Budeš v pořádku," oznámil mi Shizuo a dal mi pusu do vlasů. Hlavu jsem si opřel o jeho rameno a zavřel oči. Nepotřeboval jsem vidět, jak mi Shinra píchá do žíly. Nesnášel jsem to. Můj nos ale zavětřil pochutinu a mně se hned začaly sbíhat sliny.

"To je divný..." zamračil se Shinra. "Krev ti skoro vůbec neteče, jen kape. No, tak když vezmu v potaz, že ti netluče srdce a tím pádem se v žilách a tepnách nevytváří tlak, není se čemu divit." Když vytáhl jehlu, přiložil jsem si ruku k puse a začal sát. Z malé dírky po jehle jsem pil svou vlastní krev. Byla výborná a konečně jsem alespoň částečně zasytil prázdný žaludek.

"Izayo!" okřikl mě Shizuo a snažil se mi zabránit. Položil mě na lehátko, chytil mi obě ruce vedle hlavy a sedl si mi na tělo. Křičel jsem, ať mě pustí, že mám hlad, ale on se mě snažil zoufale uklidnit. Pak jsem přišel na jiný způsob. Zakousl jsem se svými špičáky do jeho krku a pil. Jeho krev byla ještě lahodnější než moje a nešlo se odtrhnout.

"Izayo!" zakřičel Shinra, když na mě Shizuo bezmocně spadl. V tu chvíli jsem přestal a uvědomil si, co jsem udělal. Zabil jsem ho... Zabil jsem Shizua!

"Shizu-chan...?" oslovil jsem ho, ale on nereagoval. Dostal jsem ještě větší strach. Bal jsem se o jeho život víc než o svůj. "Shizu-chan!" zakřičel jsem zoufale. Položil jsem ho pod sebe a pořád jsem křičel jeho jméno. Prosil jsem ho, aby se probudil, ale on neodpovídal. Nijak.

Shinra už lítal sem a tam, nakonec dovezl stojan s kapsičkou plnou krve, kterou pomocí hadiček navedl do Shizuových žíl.

"Transfuze ti pomůže, neboj," řekl mu a nasadil mu dýchací masku. Viděl jsem na vlastní oči, jak se Shizuovi vracela zdravá barva a on už jenom spal. Shinra mu zalepil ránu na krku a mě od něj odvedl, odvedl mě z celého pokoje. Nechtěl jsem od něj, ale když jsem jen pomyslel na to, že jsem ho málem zabil, nebránil jsem se.

"Netuším, co se se mnou stalo. Nedokázal jsem se ovládat," vysvětlil jsem s pohledem na vlastní ruce.

"To jsem viděl. Mohl jsi ho zabít," konstatoval Shinra. Nebyl naštvaný, jen přemýšlel. Jak ze mě udělat zase člověka? A půjde to vůbec? Už jsem mu dokázal číst myšlenky.

"Bude v pořádku?!" zeptal jsem se zoufale.

"Pár dní bude mimo, protože ztratil hodně krve, ale Shizuo je silný," vysvětlil mi. "Ukaž mi tu ruku," řekl chladně a zkontroloval mi místo, odkud mi před chvílí bral krev. "Žádné známky po vpichu..." podivil se.

"Regenerace?" zeptal jsem se ho a on přikývl.

"Až zase budeš mluvit s tím Zachariou, zeptej se ho, jak dlouho vydržíš nejíst." V očích jsem mu viděl strach. Bál se mě. "To je teď nejdůležitější..."

Kdy zase na někoho zaútočí. Nedokáže se ovládat, někoho skutečně zabije. Nevěřím, že upíry opravdu existují. Co je pak Izaya?

Bylo nechutné vědět, co si ostatní myslí, zvlášť pak Shinra. Jako bych viděl před očima obrázky, které si Shinra představuje. Hledal nějakou alternativu, jak ze mě udělat zase člověka, proto si ve své mysli vytvořil lidské tělo, které zkoumal.

Mezitím co Shizuo spal, Shinra se mnou dělal pokusy. Přede mě položil talířek a na něj postupně kapal kapky krve. Každý vzorek od jiného člověka. Sledoval moje reakce a zapisoval si každý pohyb, který jsem udělal.

Do každé kapky jsem si namočil bříška prstů a jeden po druhém ochutnával. Každá krev chutnala jinak. Některé byly výborné, zbytek bych nedal ani k nosu. Možná to bylo jen tím, že jsem se právě najedl dosyta, k čemuž mi bohužel posloužil Shizu-chan.

"Shizu-chan..." posmutněl jsem. Jeho krev byla nejlepší ze všech, ale já věděl, že tomu nesmím propadnout. I když jsem teď bestie, co umí jen zabíjet nevinné, musím zůstat člověkem.

Seděl jsem u Shizuovy postele několik hodin, možná něco přes den a pevně jsem ho střežil. Držel jsem ho za ruku a v duchu ho prosil, aby mi odpustil. Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem mu ublížit.

"Izayo...?" vydechl a jeho víčka se zachvěla, jak se snažila otevřít.

"Jsem tu," usmál jsem se a jeho dlaň si položil na tvář. Sledoval jsem, jak otevřel oči, rozhlížel se po pokoji a nakonec jeho oříškové oči skončily u mě. "Je mi to líto," pošeptal jsem lítostně.

"Nemůžeš za to," pokusil se o úsměv a palcem mě pohladil po tváři. "Nějak jsem zapomněl, že upíři jsou krvelační," zasmál se a posadil se na postel.

"Pomalu," pomohl jsem mu se opřít a sedl jsem vedle něj. Shinra měl pravdu - Shizuo se dokáže rychle vzpamatovat.

"Půjdeme domů," řekl Shizu-chan a chtěl se zvednout, v tom jsem mu však zabránil.

"Měl bys ještě odpočívat," oznámil mu Shinra, který zrovna přišel s výsledky mojí krve. Ukázal mi papír a vysvětlil, že podle testů jsem úplně v pohodě. Právě. Podle testů... "Taky jsem našel nějakou spojitost mezi tím Zachariou a tebou," začal. Tím si hned upoutal moji pozornost. Možná našel důvod, proč mě ten pitomý upír proměnil v tu samou bestii. "Tvoje jméno je zkrácenina jména Izaiáš, což byl jeden z významných izraelských proroků. Možná, že se všichni upíři jmenují podle významných historických osobností." Sice to do sebe zapadalo, ale pořád jsem neviděl důvod, proč zrovna já. Na světě je plno lidí, jejich jména se podobají nějakým svatým. To si opravdu vybírají podle jména? To mi přijde nesmyslné...

Když jsme přišli domů - až o několik dalších hodin později, protože Shinra pořád hledal nějaký lék, abych byl zase člověkem a Shizuo musel ještě odpočívat -, sedl jsem si na pohovku a nepřítomně hleděl před sebe. Začal jsem přemýšlet o svém životě. Jak budu žít? Nechci zabíjet lidi, jen abych se uživil. A co Shizu-chan? Co když ho ve spánku vysaju? Bojím se sám sebe.

Ucítil jsem menší zhoupnutí a ruku na své. Shizuo věděl, jak se trápím a trápilo ho to snad daleko víc. Nic neříkal, ani já. Nebylo potřeba slov.

"Zdravím," ozval se za námi ten slizký hlas. Okamžitě jsme oba nadskočili a Shizuo si ochranářsky stoupl přede mě.

"Ty? Co tu děláš?!" zavrčel jsem a propaloval ho pohledem. Zničil mi život a opravdu ho nechci vidět. Musel bych ho asi zabít.

"Přišel jsem ti dát pár rad a varování, jakožto začínajícímu upírovi," ušklíbl se, vyskočil na strop a vzhůru nohama chodil sem a tam. "Za prvé! Pozor na slunce, umí pěkně spálit. Za druhé! Pravidelně jez, i když nemáš hlad. Za třetí! Vrať se do zámku před úplňkem. Tak to je vše. Zatím. Jo a - i v této době existuji lovci upírů, tak si to nechte pro sebe," ušklíbl se a seskočil přímo před nás.

"Počkat, jaký zámek?!" zavrčel Shizuo a nervně chytil upíra pod krkem. "Jaký zámek kurva?! Chceš mi Izayu odvést, nebo co?!" křičel po něm a drtil v rukách jeho krk.

"Hehehe," zasmál se pobaveně. "Chceš, aby ho dřív zabili vlkodlaci?" Při tom vyslovení mě zamrazilo. Jakl bych věděl, co mě čeká, pokud zůstanu. "Ti mají totiž dokonalý čich, zvlášť na upíry v tomhle světě," pokračoval.

"V tomhle světě?! Vysvětluj, ale rychle, než tě rozdrtím!" vrčel Shizuo dál. Pro Zachariu nebyl žádný problém se z jeho sevření vysvobodit. Shizuo dostal na chvíli strach, když uviděl, že existuje i někdo silnější než on.

"Všechny mystické bytosti prochází mezi všemi světy jednou branou. Do všech můžou jednou za sedm let, zpátky do našeho se mohou vrátit kdykoli. Pokud by se sem dostal vlkodlak, najde tě třináctkrát rychleji než v našem světě. A na nějakou ochranu od svého lidského přítele můžeš zapomenout. Nemá ani zdaleka tolik síly, co ty," vysmíval se Shizuovi, ve kterém se zase začala vařit krev.

"Ty hajzle, já tě-!"

"Stačí, Shizu-chan!" okřikl jsem ho a pevně stiskl jeho ruku. "Kde je ten portál?" zeptal jsem se směrem na upíra, kterému se jen rozšířil úsměv.

"Cože? Izayo, ne!" bránil mi Shizuo.

"Vycítíš ho, je pomalu na každém rohu," odpověděl mi upír a prošel se k oknu. "Vypadá to, že dneska si tě neodvedu. Dobře tedy. Přijdu si pro tebe v den úplňku," oznámil mi, než vyskočil z okna. Jen jsem nepřítomně hleděl směrem, kterým se před chvíli vydal Zacharia, dokud mě neobjal Shizu-chan.

"Nikomu tě nedám! Zůstaneš tady a já tě ochráním!" mluvil mi do ucha. Vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí, ale statečně mu neukápla ani jedna slza.

"Shizu-chan... Slyšel jsi, co říkal? Má pravdu. Nemůžu tě vystavit nebezpečí jen proto, že půjdou po mně. Bude lepší-"

"Když odejdeš?! Ale to tě uvidím až za sedm let!" stále protestoval. Chytil mou tvář do dlaní a očekávaně se mi koukal do očí.

"Miluju tě," usmál jsem se. To bylo jediné, co jsem v té chvíli dokázal říct. Nesnášel jsem loučení a nikdy bych netušil, jak tohle může být těžké.

"Miluju tě, Izayo," pošeptal mi do rtů, na které natiskl ty svoje. Líbal mě na ně a následně po celém těle, přitom mě k sobě tiskl, abych mu nikam neutekl. To bylo naše poslední milování...