Po setmění 6

Stvůřičky! Už mám skoro dopsanou i sedmou kapitolu! Těšíte se? :33

---

"Izayo..." budil mě Shizuův hrubý hlas a jeho velká ruka na mé tváři. Pomalu jsem otevřel oči, ale hned jsem je zase zavřel. Byl jsem rozespalý a klidně bych si dal několik dalších hodin, ale žaludek mi nespokojeně vrčel, což bylo k nevydržení. Čas večeře~

Posadil jsem se na postel, ještě jsem měl zavřené oči. Ucítil jsem Shizuovy ruce kolem svého tělaa následné zvednutí. Že se mu chce mě pořád tahat, ale taky si nemůžu pořád stěžovat, že jo.

"Udělal jsem maso na šťávě s bramborama," pochlubil se blonďák, když mě posadil na židli. Opřel jsem se o stěnu za mnou, jednu ruku jsem položil na stůl, druhou na opěradlo a sledoval blonďáka. Jo, potřeboval přebarvit, teď vypadá víc jako Shizu-chan. Já mám vlastně melír, že? Pak se na něj mrknu. A pak Shizua zabiju, heh.

"Prosím," položil mi na stůl talíř s dobře vypadajícím a určitě i dobře chutnajícím jídlem. Vůbec jsem na něj neměl chuť. Už jsem říkal, že mi nic nechutná. Ale musel jsem to udělat pro Shizua. Nemohl jsem odmítnout s tím, že mi to stejně chutnat nebude, když to připravil hlavně pro mě. Sám ví o mých divných chutích, ale snaží se, abych něco snědl. Je pravda, že jsem strašně hubený, dokonce si na to jednou stěžoval. Chtěl abych přibral na váze, protože se bál, že mě při sexu zlomí. Tak mě začal krmit. Většina z těch jídel byla smažená a hodně kalorická. Často se mi z toho zvedal žaludek.

Stejně jako teď. Dal jsem si do pusy kousek masa s bramborem a nejraději bych to vyplyvl zpátky na talíř. Chutnalo to jako maso s bramborem, ale jako by to bylo zkažený nebo co. Ale to je blbost, protože se to kupovalo nedávno, navíc na tom nebyla jediná známka toho, že by se to nedalo jíst.

"Jaký to je?" zeptal se Shizuo. Chtěl vědět, jestli mi ty chutě pomizely, nebo pořád trvají. Povzdech znamenal zklamání. "Pokud ti to nechutná, nejez to," doporučil mi.

"Nechutná to tak, jak by mělo," vysvětlil jsem a na sílu polkl. Všechno je to silnější a silnější. Za chvíli se už nebudu na to jídlo moct ani koukat.

Shizuo uklidit svůj talíř a klekl si přede mě. Ten výraz, co momentálně měl ve tváři se mu na obličeji objevoval dost často. Byl to výraz plný smutku, strachu a lítosti. Shizuovy ruce sevřely ty moje a jeho oči přejížděly všude po mém těle, jako by hledal příčinu mé mrtvolnosti.

"Chtěl bych, abys byl zase normální," pošeptal a hlavu mi složil na klín.

"To jsem nebyl ani předtím," zasmál jsem se a on se mnou. Vymanil jsem mu jednu ruku ze sevření a začal ho hladit po vlasech. "Říkám ti, že už mrtvý jsem, co se mi může ještě stát?" zeptal jsem se.

"To právě nevím," posmutněl. "Co když mi opravdu odejdeš? Někam... a navěky..."

"Nikam nepůjdu, zůstanu s tebou a tady," slíbil jsem mu a ještě chvíli ho hladil po vlasech. "A teď s dovolením, jdu se podívat na svůj melír," ušklíbl jsem se a vstal. Shizuo mě však nenechal udělat ani krok. Chytil mě za ruku a se štěnečím pohledem pověděl ta dvě slova, která od něj slýchávám dost často. "Miluju tě." V břiše se mi rozletěli motýli, kteří mě dělali šťastným.

"Já tebe taky," usmál jsem se a políbil ho. Někdy jsem dokonce přemýšlel, jestli bych dokázal být s někým jiným. Ironie, ještě před pár měsíci bych si vedle sebe nedokázal představit Shizua a teď si vedle sebe nedokážu přestavit nikoho jiného než jeho.

S úsměvem na tváři jsem došel do koupelny. Culil jsem se jak puberťačka a stejně tak jsem se cítil. Možná už chápu, proč ty holky piští, když si jich všimne jejich idol.

Přešel jsem k zrcadlu a zůstal strnule stát. Tak tohle už nevysvětlí nikdo. Sice jsem se viděl, ale byl jsem průhledný, dočista průhledný! Jako by mě špatně vytiskli v tiskárně! Tohle Shizuo nesmí vidět! Pomyslel jsem si a zamknul dveře. Nevím, proč jsem tak zareagoval, ale bál jsem se. Bál jsem se, že... že...! Nevím, čeho jsem se bál, ale zachvátila mě panika. Sakra, co budu dělat? Co budu dělat?! Ne, ne, ne, Izayo, uklidni se... tohle musíme vyřešit v klidu.

Znovu jsem se postavil před zrcadlo a zadíval se na sebe. Jak je tohle možné? Vidí mě tak i Shizu-chan? Když se ale podívám na své ruce a tělo, není průsvitné.

"Zajímavá změna, co?" uslyšel jsem za sebou neznámý hlas a polekaně se otočil. Nikdo tam nestál... Otočil jsem se zpátky na zrcadlo a polekaně vykřikl. Byl v něm neznámý muž, který z něj vystoupil a pomalými kroky přišel ke mně. "Nečekal jsem, že budeš tak odolný vůči jedu," řekl si pro sebe a zaujatě si mě prohlížel.

"K-k-kdo jsi?!" zeptal jsem se s vytřeštěnýma očima. Muž přestal s prohlídkou a zadíval se mi do očí. Hypnotizoval mě strachem.

"Polož tu otázku ještě jednou... ale sám sobě," ušklíbl se a ukázal tak své ostré špičáky. To není možné! Pomyslel jsem si. "Ale je!" zasmál se a stoupl si před zrcadlo, kde se začal upravovat, i když se v něm neviděl. Vůbec. On mi čte myšlenky?! "Ano, Izayo. Čtu ti myšlenky," odpověděl na mou nevyřčenou otázku.

"Kdo jsi?!" zakřičel jsem netrpělivě a hlavně ze strachu. Něco v hlavě mi začalo docházet, ale ještě jsem tomu nechtěl uvěřit. Ještě ne...

"Když tak naléháš," ušklíbl se na mě a hluboce se uklonil. "Zacharia - jméno mé. Jeden z nejstarších synů Drákuly." Drákuly?! Cože?! Vtip! Je to jenom vtip! Ne! Je to hloupá noční můra! Copak se tomu dá věřit?! "To záleží na tobě, jestli věříš na upíry, nebo ne. Brzo ale zjistíš, že opravdu existují. Už brzo," usmál se doširoka a prošel zdí. Venku jsem ho zahlédl, jak roztáhl křídla a zmizel. Šokovaně jsem se koukal z okna. Tohle přece není možné! Nemůžu být... upír.

Přistoupil jsem k zrcadlu a přesvědčil se, že to není pravda! K mému zděšení jsem se v zrcadle neviděl. "Ne..." řekl jsem nešťastně a couval, dokud jsem nenarazil na zeď, po které jsem sjel na zem. Začal jsem zpytovat své svědomí a hledal v paměti, kdy se to mohlo stát. Pak jsem si vzpomněl. Ten večer, kdy mě někdo pronásledoval, a pak i klepal na dveře uprostřed noci. Všechno se to stalo před tím, než jsem se začal cítit špatně a nakonec mě Shizuo vzal k Shinrovi. Na krku jsem si nahmatal dvě malé jizvičky. Teď už není pochyb. Všechno to do sebe zapadá jako skládánka. Je ze mě upír...

"Izayo?" zaklepal Shizuo na dveře. "Izayo, jsi v pořádku?"

"J-jo!" křikl jsem přes dveře. Shizuo stlačil kliku. "Proč ses zamknul?" Nešlo mu do hlavy. "Izayo, co se děje?" zeptal se znovu, tentokrát se ke starostlivosti přidal strach.

"Nechej mě na chvíli osamotě, prosím," požádal jsem ho a složil hlavu do kolen. Bylo mi do breku, jak mám žít jako upír? Jak to vezme Shizuo? Vždyť se nesmím ukázat na veřejnosti. A hlavně - musím pít krev? Není jiná možnost?

Shizuo to zase vzal po svém, takže dveře od koupelny vyrval z pantů a opřel je o stěnu. Heh, obluda. Trochu jsem se pousmál, ale mezi těmi slzami ten úsměv stejně zmizel. Blonďák se polekal, když mě viděl v takovém stavu. "Co se děje?!" klekl ke mně a chytil mě za ramena.

"Jsem-" jenom myšlenka na to mě znovu rozbrečela. "Jsem- jsem upír," řekl jsem mezi dalšími a dalšími přivaly slz a objal ho kolem krku. Potřeboval jsem utěšit, tohle bylo na mě moc a psychicky jsem to nezvládal.

"Ššš," konějšil mě v náručí. Slyšel jsem, jak si to dává všechno dohromady a nakonec byl z toho stejně vyděšený jako já. "To je v pořádku, zvládneme to. Zajdeme za Shinrou, ten s tím něco udělá, dobře?" jemně se usmál, abych přestal plakat. Jenom jsem přikývl a znovu se k němu natiskl. Potřeboval jsem ochránit a v jeho náručí byl nejbezpečněji.