Po setmění 4

Nazdárek, stvůřičky! Dneška jsem byla na nákupech v Olomouci a jsem strašně utahaná -.-

Jinak moc děkuju, že mi pomáhat s s výběrem párů, ale nějaký námět? :>

---

Ráno mě probudil budík a málem bych ani nevstal, jak špatně jsem se cítil. Motala se mi hlava a myslel jsem, že brzo hodím šavli. Co se to se mnou děje? pomyslel jsem si a přetočil se na záda, ale ani to mi na nevolnosti neubylo.

Snažil jsem se to ignorovat, dneska budu mít hodně práce, ostatně jako vždy, a tohle mě nemůže brzdit. Šel jsem do koupelny vykonat potřebu a hygienu. Když jsem se ale uviděl v zrcadle, málem jsem vyletěl z kůže, jak jsem se lekl. Byl jsem celý bledý, pod zarudlíma očima se mi dělaly kruhy a celkově jsem vypadal ještě hubeněji než normálně jsem. Jednoduše jsem vypadal příšerně. Co mě ale zaujalo nejvíc byl kousanec na krku. Mám jich na těle mraky, ale tenhle byl jiný. Bylo jasně rozpoznatelné, že osoba, která mi ho udělala, měla velmi ostré špičáky. Heh, jako by byl Shizu-chan upír...

Vykašlal jsem se na práci a zalezl zase do postele. To bude jenom nachlazení, zkusím to vyležet... pomyslel jsem si a zavřel oči. Usnul jsem téměř okamžitě.

***

"Izayo," probouzel mě Shizuův hlas a jemný třes na rameni. "Izayo, jdi k Shinrovi, jestli ti není dobře," šeptal a odhrnul mi vlasy ze zpoceného čela.

"To je dobrý," pokusil jsem se o úsměv, ale oči jsem neotvíral. Byl jsem úplně dezorientovaný, pomalu jsem ani nevnímal, že mě Shizuo hladí po tváři.

"Jsi úplně bledý," pošeptal starostlivě.

"Hmm..." zamrmlal jsem a otočil se na bok. Byla mi strašná zima a přitom jsem se potil z horka. Slyšel jsem, jak Shizuo vytáčí nějaké číslo a nebylo těžké uhodnout, komu se chystá volat.

"Čau, prosím tě, můžeš přijít? Izaya nevypadá vůbec dobře... Jo... Fajn, budu čekat... Zatím." Položil mobil a sedl si ke mně na postel. Celou dobu mi držel ruku a palcem mi ji hladil. Na chvíli odběhl, když zazvonil zvonek, pak se hned vrátil na své původní místo a s ním i můj dlouholetý kámoš. "Našel jsem ho takhle, když jsem přišel," vysvětlil blonďák.

Shinra se posadil ke mně na postel a začal s klasickou lékařskou prohlídkou. Podle jeho výrazu to se mnou bylo zlé. Hodně zlé...

"Hmm, tohle se mi vůbec nelíbí... raději ho vezmu k sobě na pozorování," konstatoval Shinra, když schovával teploměr, který před chvilkou ukazoval číslo čtyřicet. Chápete. Mám doslova čtyřicítku horečku, ale jsem plně při smyslech. Dobře, skoro, protože jsem totálně dezorientovaný.

Shizuo mě zvedl i s peřinou a společně jsme všichni jeli do Shinrova bytu, kde, jak je známo, má i operační sál, takže mě šoupnul do jednoho rádoby pokoje pro pacienty a napojil na mě pár přístrojů.

"Dal jsem ti sedativa a prášky na snížení horečky. Za pár desítek minut by ti mělo být líp," vysvětlil Shinra, než mi dal dýchací masku. Měl jsem pocit, že se tím kyslíkem udusím, proto jsem se okamžitě rozkašlal, bylo pro mě těžké dýchat. Nebolelo mě na plicích, ani v krku, jen jsem se cítil, jako bych se snažil vdechovat oxid uhličitý. "Nejlépe spi," poradil mi ještě, než ho u postele vystřídal Shizuo. Ještě nikdy jsem na něm neviděl tak starostlivý výraz plný strachu.

"Zase bude dobře, uvidíš," palcem mě pohladil po ruce, ve které jsem měl kapačku. Necítil jsem to. Kdybych neviděl na vlastní oči, že mi zvedá ruku a líbá ji, nevěděl bych o tom.

"Jdi... domů..." zachraptěl jsem polohlasem. Zajímalo by mě, proč se můj stav horší, když už by se měl pomalu zlepšovat.

"Zůstanu s tebou," protestoval a pohladil mě po spocené tváři. "Ráno půjdu do práce, slibuju. Jak skončím, přijdu hned sem," ujistil mě. Přivřel jsem oči, když mě políbil na čelo.

"Dobře..." zachraptěl jsem neslyšně a zavřel oči. Samy se mi zavíraly únavou.

Zdál se mi divný sen. Byl jsem mezi lidmi, jako obvykle, tentokrát mě však všichni zajímali a otáčel jsem se za každým kolemjdoucím. Ať už to byla holka, kluk, stařec, děcko, nemohl jsem se při pohledu na ně zbavit divného pocitu. Jako bych... jako bych je měl zabít...

"Izayo!" uslyšel jsem hlas z dálky. Když jsem se otočil, všichni lidé zmizeli, jen jeden člověk zůstal stát několik desítek metrů ode mě. Podle blonďaté hlavy a patrného barmanského obleku jsem hned poznal, o koho se jedná a moje srdce poskočilo štěstím.

"Shizu-chan!" zavolal jsem a rozběhl se k němu. Ať jsem ale běžel jakkoli rychleji, vzdálenost mezi námi se nijak nepohnula, běžel jsem na místě. Ani Shizuo se nehýbal, stál na místě a koukal na mě. Na chvíli jsem zastavil, abych zjistil, co se děje. Když jsem však zvedl hlavu, Shizu-chan zmizel. Rozhlížel jsem se okolo, dostal jsem strach, že se mu něco stalo, když v tom mě někdo zezadu objal kolem ramen a druhou rukou mi zakryl oči. Dost se mi ulevilo. "Shizu-chan, neblbni," smál jsem se, ale nijak jsem mu nebránil. Jeho horký dech mě lechtal na krku společně s jeho jazykem a rty.

"Izayo," pošeptal zlomyslně. Podle hlasu jsem poznal, že se nejedná o Shizua, ale o někoho jiného. Okamžitě jsem zatrnul na místě hrůzou. Než jsem se však jakkoli pohnul, ucítil jsem na krku bolest. Nejdřív, jako by mě píchli dvěma jehlami, pak mi odebírali krev. Bolelo to a já jsem cítil, jak slábnu. Podlomila se mi kolena a já spadl na zem. Ta osoba zmizela na nechala mě tam v křečích úplně samotného. Věděl jsem, že umírám.

S mírným trhnutím jsem se probudil, ale oči jsem nechal zavřené. Bál jsem se, že to nebyl sen, ale realita. Moje tělo ovládaly úplně stejné bolesti jako v tom snu, nebyla rozeznatelná pravda od fantazie. Nakonec jsem je ale otevřel, už jen kvůli zvědavosti. Spatřil jsem bílý pokoj, kam mě donesl Shizu-chan, a který byl momentálně zahalený do noční modré barvy.

I přes bolest jsem se posadil a rozhodl se chvíli bdít. Vedle mě ležel Shizu-chan a jednou rukou mě objímal kolem pasu. Chudák, nechával mi většinu místa na posteli, zítra ráno ho bude bolet celý člověk. Chtěl jsem ho pohladit po tváři, ale vyděsil mě vítr, který pohnul záclonou. Nejdřív jsem si pomyslel, že jenom blouzním, protože jsem tak nějak mimo, pak jsem se ale zarazil. Kdy se to okno otevřelo? Pokud vím, ještě před pár sekundami bylo zavřené. Vím, že bych se tím neměl zabývat, protože jsem blázen a jen se mi to zdá, ale je to opravdu děsivé.

Podíval jsem se zpátky na Shizua. Spal klidným a nerušeným spánkem, to mě uklidnilo. Nemůžu mu říct, co se mi posledních několik hodin děje. A kdybych byl v nějakém nebezpečí, už tůplem bych si to nechal pro sebe. Nechci, aby se mu něco stalo... Jo, je to sice obluda, co se dokáže o sebe postarat svýma rukama, ale uvnitř je tak křehký a zranitelný.

Podíval jsem se znovu k oknu a tentokrát se mi úplně zastavil dech. Stála tam temná postava a koukala na mě, usmívala se! Přísahám, že jestli se mi to nezdá, zavřu se do blázince!

"Kdo jsi?" zeptal jsem se šeptem, abych nevzbudil Shizua.

Osoba se jen více ušklíbla a vystoupila ze stínu. Byla stále blíž, skoro u mojí postele. Když jsem mrknul, zmizela. Okno bylo zavřené a kromě Shizua a mě se v místnosti nikdo nenacházel.

Celý vystrašený jsem si lehl zpátky pod peřinu a přitulil se k Shizu-chanovi. Zase jsem se bál a potřeboval jsem cítit, že jsem v bezpečí. Hlavou mi ale začaly vířit myšlenky. Kdybych to Shizuovi řekl, jak bude reagovat? Hloupá otázka, já vím, ale co když mi přece jenom uvěří? Ne, to je hloupost, Izayo. Nemusíš se se svou bujnou fantazií dělit s ostatníma...

***

Cítil jsem, jak se dusím, že nemůžu dýchat. Z dálky jsem slyšel Shinru a Shizua, jak po něm křičel. Chtěl jsem zjistit, co se děje, ale nemohl jsem otevřít oči. Nemohl jsem se ani pohnout, presto jsem ale cítil pohyb. Můj hrudník. Opakovaně mi ho někdo stlačoval a čím víc času uběhlo, tím víc jsem se vracel do reality. Hlasy se stávaly daleko zřetelnější, ale pořád jsem nedokázal otevřít oči. Co se děje?

"Tak přidej!" křičel Shizuo celý strachy bez sebe.

"Dělám co můžu, sakra!" křikl na něj zpátky. "No tak, Izayo, přece tu neumřeš!" O čem to mluví? Už jsem pomalu otevíral oči, když jsem ucítil jeho rty na svých. Moje tělo zareagovalo samo od sebe a hned mu na tváři přistála moje pěst.

"Ty úchyle, co to děláš?!" vykřikl jsem o něm, posadil se a otřel si rty. Shinra se na mě nevěřícně koukal, jako bych vstal z hrobu. "Co je?!" vyjel jsem po něm, když se k odpovědi neměl. Pohled jsem teda stočil na Shizua, který měl ten samý výraz. "Tak co je?!" ruply mi nervy. Shizuo ukázal prstem na přístroj vedle mě. Teprve teď jsem si všiml, že místo častého pípnutí ten zvuk nepřestával. Když jsem se na přístroj podíval, na monitoru byla jen čára. Nejdřív jsem si pomyslel, že vypadl jeden ze senzorů, ale to by Shinra hned napravil a nepokoušel se mě oživovat. S vyděšenýma očima jsem sledoval monitor. To není možné! Rukou jsem si vyhledal tepnu na krku. Nic. Necítil jsem vůbec nic. Ani na zápěstí jsem vlastní tep nenašel.

"Izayo?" oslovil mě blonďák a přisedl si ke mně na postel.

"Co se to děje?!" zeptal jsem se vystrašeně. Není možné, abych byl mrtvý! Vždyť se normálně pohybuju!