Tanec lásky 19

To je, co? Sama jsem nečekala, že budu aktivnější, když budu chodit do práce :D moc děkuju za komentáře u minulé povídky, jsem opravdu vděčná a šťastná, že byla tak rychlá odezva! Moc, moc děkuju všem, jste zlatí! <3

PS: to bych nebyla já, abych to nezamotala :D

---

"Prosím vás, pomožte nám," přiběhla Anko a se sestříčkami běžela zpátky. Zapomněl jsem na kelímek s horkým nápojem, který jsem nakonec nechal v automatu a běžel za nimi se podívat, co se stalo. Na zemi ležel Naruto a Kakashi se ho snažil probrat, avšak beúspěšně.

"Naruto," zkusil jsem to i já, dokonce jsem ho párkrát pleskl po tváři, ale reakce žádná. Tep i dech měl v pořádku takže jenom omdlel. Položili jsme ho s Kakashim na lavečku a stále se ho snažili probudit, nakonec nám sestry řekly, že bude asi nejlepší počkat, až se z toho dostane.

"Proč omdlel?" zeptal jsem se, když sestry odešly za svou prací.

"Oznámili jsme mu, že... má sestru," řekla Anko a mně spadla brada. Okamžitě se mi vybavil ten sen, kde umřeli Narutovi rodiče.

"To není možný," pošeptal jsem nevěřícně.

"Matka v autě začala rodit, ale dítě se ještě nedostalo ven. Kdyby ano, nepřežilo by. Už tak byl obrovský zázrak, že přežilo. Je to ještě větší zázrak, než že přežil Naruto," vysvětlil Kakashi.

"Jak se na to přišlo?" ptal jsem se dál.

"Sama nás kontaktovala. Prý by chtěla mluvit se svým bratrem - Uzumaki Narutem. Sama se představila jako Uzumaki Naruko. Sjednali jsme si s ní schůzku, abychom se přesvědčily, dokonce s sebou měla i testy DNA. Už podle vzhledu jsme věděli, že nelže. Je to jeho dokonalá kopie..." povzdechla si Anko a pohladila spícího Naruta po vlasech.

"Páni..." vydechl jsem. Na jednoho člověka je to trochu moc informací, nedivím se, že to Naruta tak vzalo.

Otevřel jsem oči a hned, jak jsem uviděl nemocniční bílou, přikryl jsem si oči rukama a přál si, ať spím dál.

"Už jsi vzhůru?" usmál se na mě jemně Sasuke a odhrnul mi vlasy z čela.

"Ne, ne ,ne, ne, ne!" začal jsem opakovat pořád dokola a posadil se. To, že jsem byl v nemocnici, mi říkalo, že to nebyl sen, ale pravda. "Tak já mám sestru?!" vyjekl jsem nevěřícně. Nikdo nic neříkal, dokonce Sasuke spojil rty do jedné linky a pohladil mě zádech. To mi prozrazovalo, že je to skutečně realita. "No ty vole," chytil jsem se za hlavu. Přemýšlel jsem, jak se to mohlo stát, že jsem o ní celé ty roky neslyšel.

"Půjdu se podívat za Itachim," oznámil nakonec Sasuke.

"Jo," přikývl jsem.

Brácha měl položenou hlavu na posteli a klidně oddechoval. Na jeho tváři se ale objevilo několik menších vrásek z nočních můr, které jak rychle přicházely, tak rychle taky odcházely. Itachi ještě pořád držel Deidarovu ruku a odmítal ji pustit. Koukat se na ty dva bylo... příšerné...

Na nočním stolku byl blok a propiska, tak jsem Itachimu nechal vzkaz a pár drobných. Jak znám Itachiho, ten se odtud nehne ani do obchodu, ale mohl by si jít něco koupit alespoň do jednoho z automatů.

Kdyby cokoli, volej, budeme s Narutem doma. Tady máš pár jenů. Sasuke

Blok s propiskou i penězi jsem nechal na ničím stolku vedle postele a tiše odešel z pokoje.

Sasuke vyšel po necelých pěti minutách. Za těch pět minut jsem stihl zpytovat své svědomí a nedávat si za vinu, že jsem o ni celý svůj život nejevil zájem. Bál jsem se, že mě bude nenávidět, ale vždyť jsem o ní vůbec nevěděl! Ani si nepamatuju, že byla máma těhotná, nebo jsem si to spíš neuvědomoval. Byly mi čtyři, to už je dvanáct let zpátky.

"Půjdeme domů," řekl Sasuke, tím mě vytrhl z myšlenek.

"A co Itachi?" zeptal jsem se. Myslel jsem, že tu Sasuke bude chtít zůstat.

"Spí," sklopil pohled k zemi, pak ho nasměroval k mým rodičům. "Zvu vás k nám domů. Hádám, že jste přijeli a měli v plánu hned odjet, ale myslím, že bude lepší, když zůstanete na pár dní."

Sasuke to má opravdu všechno promyšlené. Jen je opravdu škoda, že se seznámili za takových okolností.

Všichni jsme odešli domů, tedy k Itachimu domů, kde momentálně bydlíme tři (mám dojem, že brzo už budeme čtyři). Ke vší té smůle byli doma ještě rodiče a hádali se. Nepřekvapovalo mě to, ale styděl jsem se za ně. Mám pro mě velmi důležitou návštěvu a oni se hádají, navíc v bráchovém domě!

Všechny tři jsem poslal do kuchyně, aby jim Naruto mohl připravit kafe a sobě čaj. Potřeboval to na nervy. Já jsem šel za našimi je trochu uklidnit.

"Jak tohle můžeš, Fugaku?! Je to tvůj syn a tohle je jen a pouze jeho rozhodnutí!" křičela máma.

"Tobě to snad nevadí?! Že tvůj prvorozený syn je buzerant?! Určitě za to může ten Deidara! Už od začátku jsem věděl, že je s ním něco blbě! Teplouš!"

"Pokud je Itachi šťastný, tak je mi to jedno! A na Deidaru si pusu otevírat nebudeš, je to moc hodný kluk!"

"To on může za Itachiho momentální stav! Však jsi ho viděla! Ten blbec ho jenom využívá, copak to nevidíš?! A co až zkusí něco na Sasukeho, hm?! Co pak, až ti synáček přileze domů s tím, že ho - ten tvůj hodný kluk - znásilnil?!"

"Fugaku, přestaň! Ještě tě uslyší Sasuke a dostane záchvat! Copak jsi zapomněl, že je dostával především z našich hádek?! A teď, když se jedná o Itachiho... je to pro něj těžké..."

"Kdo by se staral o tu buznu?! Až se Sasuke dozví, kdo je jeho starší bratr zač, určitě se ho bude bát a přileze za námi. Už tu nebude chtít bydlet!"

Pokud to chápu správně, díky té nehodě, kvůli které je Deidara v kómatu, oni dva zjistili, že je Itachi gay. Otec je debil, když si myslí, že homosexualita je nějaká nemoc.

"A co když bude i Sasuke na kluky? Co uděláš pak?!" zkoušela ho máma. Rozbušilo se mi srdce strachem.

"To se nestane, sám se o to postarám!"

"Už dost!" zakřičel jsem, když jsem vyšel zpoza rohu. Oba na mě překvapeně hleděli, máma měla v očích starost a šok.

Neslyšeli jsme, o čem se bavili, ale jejich křik se nedal vydržet. Pak najednou všechno ustalo, dokud jsem neuslyšel Sasukeho. Chtěl jsem běžet za ním, ale nechtěl jsem se do toho míchat, měl jsem pocit, že by to bylo jenom horší. Bylo by to horší pro Sasukeho. Snažil jsem se soustředit na čaj, jen abych si nevšímal Sasukeho křiku.

"Je všechno v pořádku?" zajímal se starostlivě strejda.

"Asi ne, ale brzo bude," usmál jsem se a napil se čaje.

V tom jsem uslyšel facku. Byla tak hlasitá, že jsem si chvíli myslel, že se něco rozbilo. V tu chvíli jsem věděl, že jde do tuhého a vyběhl jsem z kuchyně do obýváku. Sasukeho máma si zakrývala pusu, aby nevykřikla, jeho otec se na něj znechuceně koukal a Sasuke si pomalu mnul tvář. Nebylo mu to líto, vyzařovalo z něj sebevědomí a vztek.

"Ty...!" zavrčel jeho otec, když mě uviděl a rozešel se ke mně. Už napřahoval ruku, ale než stačila trefit mou tvář, zastavil ji strejda.

"Opovažte se ublížit mému synovi!" prskl po něm a s mámou se postavili přede mě v ochranném gestu. Rychle jsem proklouzl k Sasukemu a začal mu kontrolovat obličej.

"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ho starostlivě a několikrát jsem mu přejel po tváři.

"Nic mi není," usmál se vděčně.

"Co si to dovolujete?!" křikl Sasukeho otec znovu.

"Co si to ty dovoluješ?!" zakřičel Sasuke. "Tohle je Itachiho dům a teď za něj přebírám zodpovědnost já, takže si můžu zvát, koho chci! A ty hned odejdi!" křičel na něj.

"Takhle mluvíš s vlastním otcem?" šeptal Fugaku, což znamenalo, že je maximálně vytočený. "Tohle není konec," varoval nás než odešel. Nezapomněl prásknout dveřmi.

Sasukeho máma zůstala jen provinile stát a tiše se omluvila, pak taky odešla, ale ještě před tím stihla Sasukeho lehce obejmout.

"Jste oba v pořádku?" zeptal se teta a začala nás kontrolovat.

Sasuke si pozvdechl a z kapsy vytáhl sprej, kterým se několikrát nadechl. Pak se otočil na mé rodiče a hluboce se uklonil.

"Moc se omlouvám za své rodiče, skutečně mě to mrzí," řekl a přidal k tomu úsměv.