Tanec lásky 18

Hned jsem napsala další kapitolu, jelikož píšu na notebooku :33 :D Užijte si kapitolu, která se dost... ehm... emočně nabitá :)

---

Sasuke se ani nepohnul, jak uslyšel tu zprávu a ani se mu nedivím. Polil mě pot stejně jako jeho a ani jeho otec nebyl v klidu. Co to uslyšel, nepoznatelně sebou trhl a jeho máma se málem rozbrečela.

"Je v nemocnici..." mluvila dál. Sasuke se otočil na patě a utíkal na zmiňované místo. Nemohl jsem ho nechat jít samotného, proto jsem ho následoval. Vím, jak blízcí si s Itachim vždy byli, proto se bojím, že se Sasuke zhroutí.

Běželi jsme a já slyšel, jak Sasuke nemůže popadnout dech. V mozku mi blikla myšlenka, že dostane astmatický záchvat, takže jsem už po kapsách hledal ten sprej, co vždycky používá.

"Sasuke, stůj! Zastav!" křičel jsem za ním a snažil se ho doběhnout. Kdyby nezastavil, nejspíš by mi i utekl. Okamžitě se zhroutil na zem a já jen slyšel, jak tiše vzlyká a snaží se to v sobě potlačit. Přidřepl jsem si k němu a vnutil mu ten přístroj. Jakmile se párkát nadechl, šlo jasně poznat, že se mu ulevilo, avšak ne od bolesti a strachu o osvého bratra.

"Řekni, že je v pořádku..." kníkl a snažil se potlačit slzy.

"Sasuke..." oslovil jsem ho. Nechtěl jsem mu říkat, že je, nebo není Itachi v pořádku, protože jsem sám nevěděl, jak na tom je.

Naruto mi pomohl se zvednout a došli jsme na nejbližší lavečku si sednout, kde mě objal a snažil se utišit. Je pravda, že jsem se před chvílí málem zabil, ale neměl jsem momentálně v hlavě svůj zdravotní stav, nýbrž Itachiho. Tolik jsme se bál, že se mu stalo něco vážného.

"Opravdu tam chceš jít?" zeptal se mě Naruto nejistě, když jsem se uklidnil. Jenom jsem lehce přikývl. Zvedli jsme se a pomalu jsme došli do nemocnice, kde jsme se hned zeptali na Uchihu Itachiho. Sestřička nám oznámila číslo pokoje, nic víc jsem vědět nechtěl. Zatím.

Zastavili jsme přede dveřmi a já se zhluboka nadechl, než jsem zdvihl ruku a zaklepal. Pak jsem otevřel dveře a částečně se mi ulevilo. Itachi měl jen ruku v sádře a hlavu v obvazech, jinak měl plno modřin a škrábanců. Seděl u postele, na které ležel Deidara a okolo něj bylo plno přístrojů, které zaznamenávaly jeho stav.

"Itachi..." pošeptal jsem a lehce ho objal. On nic neříkal, jen kolem mě obtočil ruku, kterou vrátil zpět na Deidarovu. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak nešťastného.

Naprosto mě šokovalo, v jakém stavu jsem Deidaru uviděl.

"Jeli jsme domů, když... proti nám vyjelo auto..." povídal Itachi a jen tak tak držel slzy v očích. "Je v kómatu," oznámil zdrcující zprávu a po tvářích mu stekly prameny slz. "Doktoři... neví kdy se probudí..."

Brečel jsem stejně jako Itachi, protože Deidaru jsem měl opravdu hodně rád, byl jako můj brácha, kterého jsem nikdy neměl.

"Myslel jsem, že jsi-" odmlčel se Sasuke. Zjistil, že teď trochu nevhodné o tom, co si Sasuke domýšlel. "Všechno bude v pořádku, uvidíš," snažil se ho přesvědčit a položil mu přátelsky ruku na rameno,

"Je na padesát procent jisté, že umře. Pokud to přežije, je na stoprocent jisté, že už nikdy nebude chodit," vysvětlil Itachi.

Chvíli jsme strávili s Itachim, aby se tam celý nezhroutil, ale naše přítomnost mu nijak nepomáhala, tak jsme odešli na chodbu, kde na nás čekala máma. Starostlivě se na mě koukala a věděla, co budu dělat. Itachi zůstane u Deidary, dokud se neprobudí a já zůstanu u Itachiho, dokud se nesebere. Mám o něj pořád starost a pokud by se stalo, že Deidara... chci u něj být a podržet ho, jak on vždycky podržel mě.

Máma mě chápala a nesnažila se mi to vymluvit, jen mi stiskla rameno a řekla, ať na něj dávám pozor a odešla. Zase měla práci, nebo nějaké vyřizování s otcem, jinak by se nesešli u Itachiho doma.

"Naruto," uslyšeli jsme z konce chodby úlevné oddechnutí. Neznal jsem ty lidi, ale vzhledem k tomu, že se oba hned rozběhli k Narutovi a objali ho, bych soudil, že jde o jeho adoptivní rodiče. "Mysleli jsme, že se ti něco stalo," řekla žena s fialovými vlasy.

"Okamžitě jsme přijeli, jak jen to bylo možné," řekl šedovlasý muž, který si mé přítomnosti všiml jako první.

"Ah, to jsou moji rodiče," představil je Naruto, "a tohle je můj přítel - Sasuke," řekl Naruto s jemným úsměvem.

"Je mi líto, že se poznáváme za takových okolností," řekla žena a podívala se na svého muže. Neviděl jsem na nich jedinou známku toho, že by jim homosexuaiĺita vadila.

"Já jsem Kakashi a tohle je Anko, klidně nám tykej," řekl muž a pod bílou rouškou jsem rozpoznal jemná úsměv.

"Těší mě," hluboce jsem se uklonil. "Rád bych vám řekl něco hezkého, ale... můj bratr měl autonehodu a já se z toho ještě dostávám," přiznal jsem omluvně.

"My to chápeme," usmála se na mě Anko a pohladila mě po rameni. "Naruto, mohli bychom s tebou mluvit?" otočila se na Naruta, její výraz vypadal vážně.

Jak teta zvážněla, bodlo mě na hrudi. Jsme se Sasukem propojeni, už tomu začínám věřit. Když se stane něco jemu, stane se něco i mně.

"Omluv nás na chvilku," poprosil jsem Sasukeho, který se jen usmál a odešel s tím, že si jde koupit kávu do automatu.

Pak jsem viděl sklopené pohledy mých rodičů a pomyslel si, že horší to být nemůže.

"Posaď se," řekla teta vážně. Jak to tak vypadá, bude to něco, co se mnou nejspíš sekne. "Naruto... když jsi byl malý a zamřeli ti rodiče, tvoje máma byla těhotná, pamatuješ?" mluvila pomalu teta a chytla mě za ruce. Chvíli jsem musel přemýšlet, protože to je přes deset let, co jsou mrtví. "Tvoje máma začala rodit, tvůj táta se kvůli tomu rozrušil, proto nezvládl řízení a... všichni umřeli, kromě tebe... a tvé sestry..." dávala mi čas, abych novou informaci vstřebal. Zůstal jsem na ně koukat jak na zjevení Panny Marie. Ale... to není možný!

"Naruto, máš mladší sestru," zopakoval ještě strejda. Nevěřil jsem tomu. Pokud mám mladšího sourozence, jaktože jsem to doteď nevěděl?! Vždyť je nemožné, že jsem tu bouračku přežil já, natož novorozenec!

"Dejte mi minutku," oznámil jsem a zvedl jsem se, že si zajdu opláchnout obličej, ale zatemnilo se mi před očima a spadl jsem na zem.