Tanec lásky 17

Hehehe, blížíme se ke konci, kde to ještě tak nějak zamotá a ano, začíná to v této kapitole :D

---

Šel jsem spát celý šťastný a ještě mě ovládal pohádkový pocit. Takhle jsem se naposledy cítil, když jsme se se Sasukem poprvé políbili. Nechtěl jsem usnout. Bál jsem se, že se probudím a zjistím, že tohle všechno byl jen zlý sen.

Když už je řeč o zlých snech, Sasuke nevypadá, že by měl zrovna klidné spaní. Byl celý spocený, víčka se mu chvěla, jak se je snažil otevřít a něco mumlal. Nechtěl jsem ho ale budit. Mám pocit, že bych se dozvěděl něco, co by mi dokázalo zkazit můj skvělý den.

"Itachi!" vykřikl Sasuke a zprudka se posadil. V očích měl strach a slzy a to mě zarazilo.

"Byl to jenom sen," objal jsem ho a hladil po zádech.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že mě Naruto svírá. Chtělo se mi brečet. Měl jsem takový strach z té noční můry, kterou už si díkybohu nepamatuju.

"Promiň, že jsem tě vzbudil," pošeptal jsem a odtáhl se od něj. Nechtěl jsem mu takhle zkazit den, hodně mě to mrzelo.

"Stejně jsem nespal," pokrčil rameny a přidal úsměv. Sklopil jsem hlavu a snažil se uklidnit. Ěl jsem zvláštní, hodně zvláštní pocit. Vím, že je to znamení a něco se určitě stalo. Kdkoli jsem měl špatné sny, něco se stalo. "Chceš mi o tom říct?" zeptal se Naruto, odhrnul mi prameny vlasů z tváře a dal mi je za ucho. Věděl, jak to nenávidím, ale prý mi to slušelo a já si na to časem celkem zvykl.

"Nepamatuju si to," zavrtěl jsem hlavou a lítostně se podíval do těch pomněnkových očí. "Měl bys jít spát, zítra brzo vstáváme," pokusil jsem se alespoň o skoro nepoznatelný úsměv a dal mu pusu na čelo. Blonďák jenom přikývl a zalehl pod peřinu nespouštějíce ze mě oči. Hned jsem se k němu přitulil a hlavu si položil na jeho zvedající se hrudník.

Nasedal jsem do letadla s tím, že tentokrát opravdu umřu. Ještě jsem se ujišťoval, jestli je všechno v pořádku a ptal se letušek. Byl jsem unavený, protože jsem většinu noci probděl, ale moje obavy z letecké havárie ve mně rozprousil adrenalin, který mě nudil bdít dál.

Sasuke vypadal taky starostlivě, ale určitě ne kvůli takovým blbostem, kterými se zabývám já. Pokud jsem se ho na něco nezeptal, nemluvil. Neprojevoval žádné emoce, všechny schovával za poker facem, který jsem mu samozřejmě prokoukl. Znám ho docela dobře na to, aby mi lhal.

Bezeslova jsem mu stiskl ruku, kterou měl samovolně položenou na svém stehně. Stočil svůj pohled od okna ke mně. Jemně jsem se na něj usmál a ujistil ho tím, že všechno bude v pořádku. Usměv mi oplatil a letmo mě políbil na rty.

Při vzletu jsem se pevně držel Naruta za ruku, protože vypadal, že by nejraději vyskočil z okna. Zhluboka dýchal, jak se snažil uklidnit své rychle bijící srdce, které jsem mimochodem cítil i já. Drželi jsme se tak pevně, že nám oběma zbělaly klouby, já jsem už necítil celou dlaň a věděl jsem, že až se pustíme, bude mě hodně bolet, možná ji budu mít dokonce zlomenou

"V pohodě?" zeptal jsem se a čekal na jeho reakci. Nevysmíval jsem se mu, ale... no dobře, trochu posměchu v tom bylo, protože bylo zábavné vidět, jak je z toho letu posranej.

"Seš hajzl, víš to?" procedil mezi zuby, které mi ukazoval společně se zářivým úsměvem, kterým se mi snažil dokázat, že je v pohodě.

"Taky tě miluju," popíchl jsem ho. Zbytek cesty jsem na něj nemluvil, vlastně jsem nevnímal celý okolní svět. Koukal jsem se z okna na krajinu pod sebou a přemýšlel. Děsilo mě, že mě zcela ovládal ten zvláštní pocit, že se něco stalo. Jen doufám, že je Itachi pohodě. Nevzal jsem si s sebou mobil, takže jsem neměl nejmenší šanci zjistit, jestli se něco stalo.

Po pár hodinách letu jsem se uklidnil a představoval si, že jsme v luxusním vlaku, který jede naprosto hladce a tiše. A fungovalo to. Pustil jsem Sasukeho ruku a myslel, že mi upadne. Párkrát jsem s ní zacvičil, stejně jako Sasuke, který se pak jen nepřítomně koukal z okna. Měl jsem o něj obavy. Mlčky jsem si položil hlavu na jeho rameno, nechtěl jsem ho moc rušit, vypadal opravdu vážně. Znovu jsem si s ním propojil prsty a ucítil, jak si svou hlavu opírá o mou, přičemž hluboce povzdechl.

"Miluju tě," připomněl jsem mu, aby nezapomněl, že jsem s ním v každé situaci.

"Já tebe taky," jemně se usmál a palcem mě hladil po ruce.

Přistání bylo pro Naruta stejně stresující jako vzlet, proto jsem ho z letadla musel odnést po rukách, jak se mu třásla kolena. Všichni kolemjdoucí na nás hleděli, někteří znechuceně, někteří pobaveně a někteří si nás dokonce fotili, ostatním to bylo jedno, stejně jako mně.

Na letišti jsme si chytili taxík a nejdřív jsme zavezli trenérku, která ještě teď zařila štěstím z Narutového prvního místa na mistrovství světa. Teprve pak jsme jeli domů my. Bylo něco kolem čtvrté odpoledne a já se těšil na večeři. Po tom letu mi nějak vyhládlo, heh...

Když jsme dorazili domů, zaujalo mě, že je odemčeno. Že by se vrátili z chaty tak brzo? To se mi nějak nelíbilo...

"Sasuke?" uslyšel jsem hlas svojí mámy z obýváku, kam jsem taky hned šel. Jakmile jsem vstoupil do místnosti, okamžitě se postavila, otec zůstal sedět v křesle, ani se na mě nepodíval. Zato máma vypadala starostlivě, jako by se mi bála něco oznámit.

"Co se děje?" zeptal jsem se hned. Znal jsem její grimasy dost dobře. Sklopila pohled na zem, pak ho znovu zvedla a pomalu přišla ke mně.

"Jde o Itachiho..." řekla pološeptem.