Strach 1/2

Tak tu máme první hotovou povídku na přání! Promiň, zlato, napsala sis, aby to bylo pokus o znásilnění, no nakonec to nebyl jen pokus... Gomen! >.<

Pár: Naruto x Sasuke

Čeká vás: znásilnění, alkohol, drogy, yaoi, fobie z lidského doteku

Věnování: ivana-chan :3

Poznámka: Obsahuje spoiler na film Warcraft! (Jo, strašně tu ukazuju, jak je ten film boží xD)

---

Bylo něco okolo jedenácté v noci, když jsem se svými povedenými přáteli vystrčil zadek z kina. Někteří měli ještě popcorn a colu v ruce a horlivě shrnovali celý příběh.

"Zajímalo by mě, jak Garona dokáže Lotharovi a ostatním, že to chtěl ten král," zamyslel se Suigetsu a ukradl Karin hrstku popcornu. Ta ho hned zmlátila a stihla mu vymyslet nejrůznější nadávky.

"Bylo smutný, jak zabil tu srnu, aby oživil to dítě," vyjádřil se Juugo, který byl všeobecně známý jako přírodomil. Dokonce ho přezdíváme příroďák, heh.

"Vůbec mi to nedávalo smysl, celej ten film je sračka," svůj názor pronesla i Karin a upila ze svého skoro prázdného kelímku. Všichni tři jsme se na ni zlostně podívali a už jen naše pohledy naznačovali, že ji příště s sebou nebereme. "No co? Vždyť z toho ani nejde pochopit, co je ta Aliance a Hrouda!" pokrčila rameny.

Suigetsu pukal vzteky, Juugo se raději opíral o nejbližší lampu a zhluboka dýchal a já jen zavřel oči a v duchu si opakoval: "Dej mi sílu ji nezabít... dej mi sílu ji nezabít...". Bylo zbytečné jí cokoliv vysvětlovat, stejně by to nepochopila. I když pravda, mohla by alespoň pochopit, kdybych ji to vysvětlil jak pro děti. Jsou dva týmy; Aliance a Horda, kteří proti sobě válčí. Alespoň něco by se přiučila ze světa Warcraftu.

"Proč jsi vůbec šla, když jsi věděla, že to bude taková nuda?!" vyprskl na ni Sui. Karin se otočila na mě a jemně se začervenala. A sakra, ty její pohledy nenávidím. Snažila se mě sbalit už na základce, ale od doby, co jsem se přiznal k homosexualitě, přestala taková být a postavila si hranici jménem přátelství. Občas to dělá, protože se mě snaží naštvat, ví totiž, jak to moc to nenávidím. I když většina školy ví o mojí orientaci, najdou se tací, kterým to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ano, mluvím o růžovlasé hrozbě všech playboyů - Sakuře.

"Protože nezáleží na co jdu do kina, ale s kým," uculila se na mě, pak se zasmála. Taky to možná dělala kvůli Suigetsuovi, protože k ní chová jakési city a ještě pořád se jí nevyznal a ještě pořád to popírá.

"Co tvoje dojmy, Sasuke?" zeptal se mě Juugo.

"I kdybych měl být mrtvý, musím vidět pokračování," řekl jsem jednoznačně a vytáhl z kapsy mobil, který mi už nějakou chvíli vibroval kvůli smsce od Itachiho.

Nikde necárej, rovnou domů.

Musel jsem se pousmát. Posledních pár týdnů mi zastupuje oba rodiče. Vůbec nevím, co bych dělal, kdybych ho neměl. Když se rodiče dozvěděli, že jsem na kluky, začalo být doma pořádně dusno. Máma řekla, že z toho časem vyrostu a začala mi podstrkávat nějaké prášky, prý abych z toho vyrostl co nejdřív. Táta se mnou přestal mluvit úplně, ale úplně na začátku mě zpráskal jak psa. Jediný Itachi mě pořád vidí jako svého mladšího bratra. Slíbil, že až vydělá dost peněz na byt, vezme mě s sebou, do té doby to budu muset vydržet.

"Hele, lidi, já musím. Zítra, zdarec!" rozloučil jsem se. Ještěže už byly prázdniny, mohl jsem být dlouho vzhůru a navíc ten každodenní stres taky nebyl zrovna příjemný.

Zapnul jsem si mikinu až ke krku a rukávy jsem si stáhl víc na dlaně. Čekal jsem, že v letních nocích bývá horko a zatím nic.

Uslyšel jsem za sebou kroky, ale neodvážil jsem se ohlédnout. Je po jedenácté v noci a dneska jsme toho spolu s partou zažili docela dost, takže jsem jenom unavený a blouzním. Procházel jsem uličkou a když jsem byl skoro na konci, zablokovali ji nějací lidi. Okamžitě jsem se zastavil a vydal se zpátky, ale na koneci odkud jsem přišel byl ten problém. Dostal jsem strach, když se všichni začali přibližovat.

"Hm, dnes si přece jenom pohrajeme," ušklíbl se jeden z nich, i když jsem to v té tmě nemohl vidět.

Sotva jsem zaregistroval, že mě drží a zacpávají mi pusu rukou, jeden z nich si rozepl kalhoty a stáhl si je ke ke stehnům i s trenkami a mně se tak naskytla možnost vidět jeho nemalé přirození. Dostal jsem strach. Mám se pokusit křičet o pomoc? V tuhle hodinu? Opravdu mi to stojí za to ponížení?

Začal jsem vydávat nesrozumitelné zvuky a trhal jsem sebou, jen abych se osvobodil, bohužel to však nepomohlo. Ten přede mnou si začal honit a další mě začali svlékat, respektive jen dolní části oblečení. Vyhrkly mi slzy do očí, když jsem ucítil jeho péro u mého zadku. Takhle jsem si svoje poprvé nepředstavoval ani v tom nejdivočejším snu. Chtěl jsem nějakého pohledného mladíka, který by mě měl rád a já jeho a sex by jen doplňoval naši lásku. Netušil jsem, že by mě mohli znásilnit...

Zastavil jsem u vchodových dveří a sbíral jsem odvahu vstoupit.

Ještě se svítilo, což znamenalo, že na mě nejspíš čeká bratr, aby pak mohl zamknout. Ale copak jsem se mu mohl ukázat takhle? Vlasy jsem měl jak vrabčí hnízdo, obličej a hlavně oči celé napuchlé od breku, který se nedal zastavit, oblečení celé špinavé.

Nakonec jsem stiskl kliku a opatrně vešel dovnitř. Pokud spal, nechtěl jsem ho probudit.

"Sasuke," oslovil mě přísně hlas za mnou, když jsem stál jednou nohou na schodech do svého pokoje. "Je dávno po půlnoci, kde ses coural?" vyzvídal, ale já mlčel. Jen jsem tam stál schovaný mezi rameny a mlčel. "Sasuke?" zeptal se nejistě. "Děje se něco?" položil mi ruku na rameno. V ten moment mi mozek oznámil nebezpečí a ruka mi sama od sebe odrstrčila tu jeho. Můj dech se mi zase zrychlil a do očí se mi zase dostaly slzy. Itachi se na mě zděšeně a nechápavě díval. "Co se... stalo...?" věděl jsem, jak se bojí odpovědi, kterou jsem se mu bál oznámit.

Rozbrečel jsem se jak malý děcko a posadil se na schody. Nemohla to být pravda, je to jen sen! Opakoval jsem si dokola.

Itachi byl můj brácha a hned pochopil, co se mi asi tak stalo. Bohužel to musel oznámit rodičům, kteří to jen připisovali mé orientaci. "Kdybys nebyl teplý, nestalo by se ti to!" říkali. Od té doby se mnou přestali mluvit úplně. Jediný Itachi se mnou byl a nikdy mě nenechal ma holičkách. Až do jednoho dne. Jel s kamarády na výlet na chatu, protože jeden jeho kamarád měl rozlučku se svobodou, ale zpátky už se nevrátil nikdo z nich. Těžko si domýšlet, co se jim stalo. Já to nevím doteď a nechci se to nikdy dozvědět. V momentu, kdy jsem ztratil bratra, ztratil jsem všechno. Lásku, štěstí a vlastně důvod žít. Začal jsem vyhledávat party chlastající pod mosty a užívající heroin, pervitin a další různé sračky. Rodiče byli rádi, když jsem doma nebyl, alespoň jsem jim nemusel dělat ostudu. Koupili mi malý byt, kde doteď žiju - vlastně přežívám. Je jim jedno, co tam dělám nebo nedělám, hlavně ať mají ode mě pokoj. Udělal jsem si z toho typické feťácké doupě. Neuklízel jsem tam, závěsy jsem neroztahoval a všude, kde se dalo jsem si schovával alkohol a drogy. Přestal jsem se vídat s přáteli, protože jsem se bál, že jim nějak ublížím. Oni jediní mě neopustili, i když já jsem jim tímto jen ublížil.

Snažili se mě vytáhnout ven, abych přišel na jiné myšlenky, ale já se bál. Vykvetl ve mě strach z lidí a užíral mě zevnitř, to byl taky důvod, proč jsem nevystrčil nos z bytu, pokud jsem nepotřeboval doplnit zásoby.

Probudil mě zvonek oznamující návštěvu. Zvedl jsem se tedy z hromady špinavého prádla a rozešel se ke dveřím. Neměly kukátko, takže jsem je musel pootevřít, abych zjistil, že mě přišla navštívit Karin. Podle jejího výrazu byla šokovaná tou troskou, co viděla.

"Co chceš?" zeptám jsem se tiše. Přál jsem si, aby odešla, protože jsem netušil, jak dlouho Mk zůstane flegmatická nálada. V mžiku mi může přeskočit a já bych sena ni bezdůvodně naštval. To by mělo příšerné následky.

"Chtěla jsem tě vzít s sebou na farmu ke strejdovi, abys přišel na jiný myšlenky," vysvětlila důvod své návštěvy a pořád si mě nevěřícně prohlížela.

"Sbohem," zavíral jsem dveře, ale červenovláska mi v tom zabránila nohou.

"No tak, Sasuke. Je příšerné, co se ti stalo a je mi to upřímně líto, ale drogy ti nepomůžou," promlouvala mi do duše.

"A prasata a slepice snad ano?" zamračil jsem se.

"No tak. Užiješ si spoustu legrace!" zářivě se na mě usmála. Je pravda, že bych se měl vschopit a konečně se postavit na nohy, ale když ony mě sotva udržely.

"Jede někdo další?" zeptal jsem se zaujatě a Karin se pro sebe usmála.

"Beru ještě Suigetsua a na farmě bude můj bratranec. Věř mi, bude se ti tam líbit."

Chvilku jsem nepřítomně přemýšlel. To je dobrá příležitost, kterou když prošvihnu, další nedostanu.

"Tak... dobře..." přikývl jsem nakonec. Karin mi jen sdělila čas v kolik pro mě přijde, odjíždělo se už dneska v pozdním odpoledni.

Když jsem zavřel dveře, začal jsem se trochu zlidšťovat. Vysprchoval jsem se, trochu si sestřihl vlasy, jak jsem býval zvyklý je nosit a našel si nějaké čisté oblečení. Možná se budete divit, ale celou tu dobu jsem oblečení nijak zvlášť neměnil a hlavně jsem se třeba týden nepřevlíkal, proto mi ve skříni něco málo zůstalo.

Karin přišla o necelé čtyři hodiny později a byla mile překvapená mojí změnou. "Konečně vypadáš zase jako člověk," řekla a balila mi čisté věci do svého cestovního batohu, protože já jsem měl jen velké kufry, navíc taky nebyly zrovna v nejlepším stavu.

Tohle celé je moje šance, jak se zase vschopit a já ji nemohl a ani nechtěl propásnout.

Nasedli jsme do auta, ve kterém seděl Suigetsu a Karinina máma. Všichni tři vypadali opravdu natěšeně, zvlášť Karin, když říkala, jak moc se zase těší na svého bratrance. Jediný Suigetsu měl těch jejích historek o blonďátém moulovi dost. Zdálo se, že žárlil, bylo legrační to sledovat.

"Jak se máš, Sasuke?" zeptal se mě Sui a položil mi přátelsky ruku na rameno, jak to má ve zvyku. Okamžitě jsem se ohnal, abych ji ze sebe dostal. A tak to bylo od doby, co mě... Vytvořil jsem si jakousi fóbii, kterou mi Itachi pomáhal zvládat, ale pak samotému mi to nešlo. Bylo daleko těžší zvládat problémy sám.

Suigetsu se na mě šokovaně koukal, stejně jako Karin. Nikdy jsme jim o tomhle neřekl, jen věděli, že jsem se stranil jakéhokoli fyzického kontaktu. O mé fóbii neměli tušení.

"A-a proč vlastně nejel i Juugo?" zeptal jsem se, abych nahodil jinou atmosféru.

"Ten je dávno u moře a zůstane tam do konce prázdnin," vysvětlil mi Sui. Bylo fajn vidět, že nechce probírat mě a moje problémy a hned nasadil svůj typický úšklebek.

Po téměř dvouhodnové cestě jsme dojeli na místo. Už od pohledu to všechno působilo klidně a jakoby ospale, už chápu důvod, proč Karin chtěla, abych sem jel. Ty dva týdny tady mi jistě pomůžou. Nejsou tu žádné zdroje, od kterých bych si mohl shánět návykové látky.

Vystoupili jsme z auta a hned jsem cítil tu čistotu a krásu přírody. Všude byl klid a mír. Stromy jemně a s péčí ovíval chladnější vítr, který v tom vedru působil opravdu příjemně. Cítil jsem, že tohle mi změní život. Něco tady mě změní.

"Sasuke!" zavolala na mě Karin z dálky. Nevšiml jsem si, kdy odešli, zůstal jsem stát u auta jak blbec.

Rychlým krokem jsem přešel k nim, abych se seznámil s tetou a strýcem od Karin. Mezi ní a její tetou Kushinou nebyl skoro žádný rozdíl, skoro bych řekl, že je její dcera. Oba byli moc milý a hodní. Takové rodiče bych si přál.

"A kde je Naruto?" zeptala se se zájmem Karin. Zřejmě jí její bratranec chyběl.

"Myslím, že šel k jezeru," zapřemýšlela se Kushina a podívala se na Minata, aby její myšlenku potvrdil.

"Pojďte, hoši," pokynula nám Karin. Dávala hodně najevo, že konverzace mezi Kushinou, Minatem a její mámou není záležitost na pět minut.

Šli se Suigtsuem popředu, zatímco já se kochal těmi nádherami okolo. Už je to doba, co jsem viděl les nebo louku. A těch barev. Včechno zářilo a vonělo novým začátkem.

"Sasuke!" zavolala na mě znovu Karin. Byli daleko přede mnou, já stál pod jedním stromem. Všiml jsem si, že je na něm postavený domek ze dřeva jako pro malé chlapce. Ten kluk bude asi nějaký dobrodruh.

Když jsem došel k nim, zablýsklo se na mě stříbrnomodré jezero, ve kterém si hrál blonďatý kluk se svým psem. Byl vyslečený do půl pasu a cákal vodu na toho vořecha, který na něj vesele štěkal.

"Narutoooo!" zakřičela Karin a zamávala na něj. Chlapec si nás všiml a zamával nazpátek. Jeho pes už běžel k nám, zatímco on ještě vzal koně za popruhy. No... Karin mu běžela naproti s otevřenou náručí, do které mu pak vpadla.

"Tohle je můj bratranec Naruto. Tohle jsou Suigetsu a Sasuke," představila nás, když přišli k nám. Já si ho ani nestihl prohlédnout, protože mi oči ulpěly na tom koni. Nikdy jsem ho neviděl zblízka a rozhodně jsem netušil, že by byl tak velký. Fascinovalo mě to.

"Moc mě těší," usmál se svým zářivým úsměvem. Teprve pak jsem si ho pořádně prolhédl. Byl nepopsatelně nádherný. Když se podíval na mě, odvrátil jsem zrak k zemi. Neměl jsem rád, když na mě lidi koukali a přesto si jsem vědom toho, že si za to můžu sám.

"Sasuke, nemáš hlad?" zajímala se Karin.

"Jedl jsem doma," zalhal jsem. Od doby, co beru drogy jsem necítil hlad, ani spánek. Byly to věci, do kterých jsem se musel nutit.

"To je škoda, protože Naruto umí skvělý ramen," pochválila ho. Věděla, jak je to s mým stavem líp než kdokoli jiný. Ostatní se o mě nezajímali zlášť rodiče ne. Kromě mojí party na mě všichni honem rychle zapomněli, dokonce i ta kravka Sakura.

"I tak bude dnes na večeři," rozhodl blonďák. Pár hodin jsme si povídali, že jsme ani neazregostrovali, jak zapadá slunce. Teda, oni si povídali a já jenom naslouchal.

Po návratu do domu jsme se ještě rozloučili s mámou od Karin, která jela se svým manželem na druhé líbánky. Měli totiž výročí, proto jen vysadila Karin u tety a strýce a jela zpátky. Celé dva týdny budou mít od své dcery pokoj.

Naruto zavedl Suigetsua a Karin do jeho pokoje, kde už byly nachystné dvě matrace na zemi, na kterých bude ležet zamilovaný pár. Byl už o všem informován, proto vše zařídil skoro sám.

"Ty budeš spát na posteli," oznámil mi a já zbledl jak stěna. Zůstat přes noc se svými dvěma přáteli? Zaprvé - bůhví, co budou dělat, když i budou myslet, že spím a zadruhé - křičím ze spaní, když už se mi podaří usnout.

"Kde budeš spát ty?" zeptal jsem se s hraným zájmem.

"V podkroví. V noci tam bývá dusno, ale mně to nevadí," zvedl palec a mrkl na mě.

"Nemohl... bych tam spát já?" zeptal jsem se a udělal štěněčí oči.

"Huh? Ale proč-"

"Jasně, že můžeš, Sasuke! Naruto bude spát tady s náma, viď Naru?" zastala se mě Karin.

"No... dobře..." přikývl Naruto aniž by věděl, o co jde. Karin akceptovala, že chci být sám alespoň v noci, protože přes den budu jen s nimi, jak už to tak vypadá.

Naruto nám na večeři uvařil svůj slavný ramen, kterého jsem musel sníst jednu misku - rozkaz Karin. Popravdě jsem takhle dobré jídlo neměl ani nepamatuju. Moje denní strava se skládala jen z kupovaných minutek do mikrovlnky nebo třeba jen ovesných vloček. Ale ta miska ramenu mě zasytila na dva měsíce dopředu. Nebo jsem si opravdu zvykl tolik nejíst?

Po večeři jsme si dali dobrou noc a zalezli jsme do pokojů. Hned jsem se převlékl do pyžama a na něj si ještě oblékl mikinu, co mi dal Itachi, když mi bylo patnáct. V noci bývá horko, zvlášť v podkroví, jak říkal Naruto, ale já si tu mikinu oblékal vždy, když jsem se cítil stísněný, nebo se mi chtělo brečet. Teď jsem cítil obojí. Cítil jsem, že to nezvládnu, že ten vysněný nový začátek je příliš těžko dosažitelný a že se už nikdy na vlastní nohy nepostavím. Lehl jsem do postele, přikryl se peřinou a začal tiše vzlykat.

Někdo zaklepal na dveře. Lekl jsem se, že jsem málem vyletěl na nohy. Dovnitř místnosti vykoukla blonďatá hlava.

"Promiň, že ruším, asi už spíš, ale..." začal mluvit, pak jakoby si něco uvědomil a zpomalil. Snad aby mě nevyplašil. "Ještě hrajeme Monopoly. Nechceš hrát taky?" přidal jemný úsměv. Jeho modré oči zkoumaly moje oblečení a on se snažil pochopit, proč jsem tak nabalenej.

Zavrtěl jsem hlavou a sklopil hlavu. "Už nevím, jak se to hraje," zalhal jsem. Přál jsem si, aby co nejrychleji odešel a nechal mě osamotě.

"Tak tě to znovu naučíme," zasmál se a rychlým krokem se ke mně přiblížil. Okamžitě jsem vstal z postele a přimáčkl se ke stěně. Kdž jsem zavřený v jedné místnosti s člověkem, bojím se o to víc, protože tady nemám kam utéct a on má tak možnost mi ublížit jako tenkrát.

Naruto se prudce zastavil a začal pomalu couvat. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," zvedl ruce, aby dokázal, že nemá žádné postranní úmysly.

"To je v pořádku!" vyhrkl jsem ze sebe a snažil se uklidnit své rychle tlukoucí srdce. "Promiň..." pošeptal jsem sklesle.

"Ne, to já se omlouvám! Nebudu tě přemlouvat, když nechceš. Dobrou noc," řekl s úsměvem a odešel. Připadal jsem si jako idiot, ale já takhle nereagoval, to moje tělo si vytvořilo nové reflexy, podle kterých se řídilo. Ale musím říct, že se mi ulevilo, jakmile odešel, i když mě mrzí, že s nimi nemůžu strávit večer a jak moc bych rád! Vlastně... proč bych nemohl? Měl bych být v jejich společnosti alespoň půl hodiny, pak řeknu, že mě to nebaví a půjdu spát.

Potichu jsem se vyplížil z podkroví a sešel schody. Než jsem však stačil vstoupit do pokoje, kde všichni tři hráli Monopoly, uslyšel jsem, že si povídají o mně.

"Před měsícem jsme byli v kině, ze kterého jsme odešli až pozdě večer. Sasuke bydlel na opačném konci města, takže on s námi dál nešel. Jenomže... cestou ho přepadli a znásilnili a od té doby se bojí lidí. Kdykoli se ho dotkneš, zpanikaří a okamžitě tě od sebe odstrčí. Při horším případě uteče," vysvětlovala Karin. "A o další dva týdny mu umřel bratr v autonehodě. Od té doby začal pít a fetovat, přestal se s námi vídat a odháněl nás od sebe."

"A jeho rodiče? Má přece rodiče, ne?" zajímal se Naruto. Já jsem jen tiše poslouchal za dveřmi. Chci vědět, co všechno mu řeknou.

"Oni?!" zhnusil se Sui. Dostal jsem strach. Nechtěl jsem, aby mu řekl o mé orientaci! "Ti ho zavrhli, co se dozvěděli, že je Sasuke-!" odmlčel se a uklidnil.

"Co je Sasuke?" vyzvídal Naruto, ale Suigtsu i Karin mu to odmítali říct.

"Až bude chtít Sasuke sám, řekne ti to. Je to jeho osobní věc," odpověděla Karin.

Po tomhle jejich rozhovoru jsem se k nim nemohl přidat. Teď by se na mě koukal jak na chudáčka a to já nechci. Počkám do zítřka, to už to nebude tak čerstvé...

Ráno nás Naruto seznámil s plánem na celé dopoledne. Museli jsme jim trochu pomoct se zvířaty. Karin jen protáčela očima, když dostala za úkol posbírat vejce od slepic, a pak jít pomoct Kushině na zahrádku. Suigetsu měl jít s Minatem do města, nebo kamsi a já jsem zůstal s Narutem. Co však bude náš úkol, to zatím ještě netuším. Všichni jsme se rozběhli do práce.

"Pojď se mnou," pokynul mi a už vyběhl ven a já samozřejmě za ním. Čím víc jsme se blížili ke stájím, tím horší jsem měl pocit. Nechce, abych se k nim přibližoval, že ne?! "Do tohoto koryta naleješ vodu a do tohoto trávu. Můžeš jim dát i ňáký jabko nebo mrkev, pokud chceš, ale hezky z ruky," dával mi pokyny. Pokud si myslí, že k nim natáhnu byť jen ruku, tak to se plete. Moje fobie z lidí zahrnuje i zvířata. Přece jenom tomu koni stačí jen hryznutí a hned bych byl bez paže.

Když jsem kýbl plný vody chtěl vylít do koryta, malém jsem se polil. Byl jsem slabý z těch dnů, co jsem jen proležel, profetoval a prochlastal doma.

"Ukaž," smál se Naruto, když viděl, jak s tím zápasím, a vzal kýbl sám. Přitom se mě letmo dotkl. Okamžitě jsem stáhl ruce k sobě a nechal vodu, aby ho celého zmáčela.

"Pro-promiň-" omluvil jsem se a sklonil hlavu. Čekal jsem, že bude nadávat, jak jsem neschopný, ale on se začal od srdce smát.

"Nic se neděje! Hahahahhahah! Tohle se mi už dlouho nestalo!" zvedl kýbl ze země a omluvně pohladil koně po krku. "Jsou to milá zvířata," začal mluvit s jemným úsměvem. "Dej jim šanci, oni tě nezklamou." Jo, jasně, rovnou mě sežerou. Ne, díky, už jsem si řekl, že ne, tak ne! "Hele... jeden kůň se potřebuje proběhnout a byl bych rád, kdybys jel taky," řekl upřímně.

"Nechci," odmítl jsem hned.

"Jak myslíš. Až do oběda mě neuvidíš, navíc jsem ti chtěl ukázat jedno moc hezké místo," pokrčil rameny a čekal na mou reakci. Celé dopoledne? Hezké místo? No, myslím, že se tu bez něj budu nudit, navíc jedna malá procházka neuškod, obzvlášť mě jenom prospěje.

"Tak... tak fajn!" přikývl jsem a začervenal se. Neměl jsem rád, když mě někdo přemlouval a já nakonec povolil. Dost často se to nestávalo, ale pro něj jsem měl zvláštní slabost.

"Bezva!" rozjasnil se a dovedl jednoho koně, na kterého nasedl a podal mi pomocnou ruku.

"To jako... nahoru...?" začal jsem panikařit. Měl jsem strach, nikdy jsem na koni nejel, navíc... Naruto bude tak blízko, že mi asi vybouchne mozek strachem.

"Jak jinak?" protočil očima.

"Zůstávám tady!" vyhrkl jsem a udělal několik kroků dozadu. Snažil jsem se přemluvit, abych na něj nasedl. Pořád jsem si v hlavě opakoval, že až tohle peklo skončí, bude to se mnou jen lepší. Jen musím zatnout zuby a pohlavě se do toho ponořit.

"Nic se ti nestane," přesvědčoval mě. Nesliboval mi však, že mi neublíží ten kůň, ale on sám. Tolik dychtil po mé důvěře, že mi připadal jako takto lidi... nutili mě...

"Dobře," souhlasil jsem. Srdce mi zběsile bušilo do hrudníku, když jsem se chytil jeho ruky.