Všechno krásné bývá špatné 10 - Konec

A je to tu - konec další ShIzaya povídky. Chci poděkovat moc těm, kteří ji četli, protože takhle povídka pro mě moc znamená (i když se to tak nemusí zdát), ale dala jsem do ní spouští věcí z mého života a občas bylo opravdu bolestivé si představit, že píšu vlastně o sobě.

Ještě jednou moc děkuju! Až dopíšu Tanec lásky, chci si dát týdenní pauzu, pak bych měla rozjet povídky na přání a dopisovat novou ShIzaya povídku. ❤

---

Zvedl jsm se s napřaženou pěstí a úmyslem minimálně rozmlátit dveře. Sere mě, tak moc mě sere! Jednou tě zabiju, určitě!

Nakonec jsem jen přiložil pěst ke kusu dřeva a uklidnil se. Nechci přece platit další dveře tomu skrčkovi...

"Izayo," opřel jsem si o dveře i čelo. Bolelo mě na hrudi, takový pocit mám poprvé v životě. Že by mi bylo smutno? Že bych se bál? Počkat, o něj? To snad ani nejde! "Prosím, nechci tě ztratit..."

"Klišé," ozvalo se z druhé strany dvěří. Čekal jsem, že si napustí vanu, nebo se osprchuje, ne že mě napodobí a budeme si takhle povídat. A co čeká? Že ho odprosím? No, momentálně jsem byl tak naměkko, že i toho bych byl schopný.

"A co jiného chceš slyšet?" zeptal jsem se podrážděně. Zády jsem sjel po dveřích na zem.

"Pravdu," řekl nedočkavě.

"Všechno, co říkám, JE pravda," konstatoval jsem. Už jsem přemýšlel, jak začnu další větu, protože on mlčel. Čekal, dokud něco nezačnu mluvit. Problém byl, že já nevěděl, kde začít. "Zkoušel jsi přestat?" zeptal jsem se ho nakonec, protože vyjadřovat se k našemu vztahu mi přišlo zbytečné. Je to všechno stejné bledě modrým.

"Doufal jsem, že při tom předávkování umřu, takže... jsem byl zklamaný a... zůstalo mi to... "

"Zkus se zamilovat," navrhl jsem. "Samozřejmě, že ne nutně do mě, ale... třeba do někoho jiného," nepatrně jsem se usmál. Žila ve mně menší naděje, že by se mohl zamilovat zrovna do mě...

"Nevíš, jaké to je. Když někoho ztratíš," odporoval. "Když tě něco zlomí, snažíš se tomu vyhýbat. Bojíš se toho. Protože... už to nechceš zažít..." vysvětloval s bolestí v srdci. Přesně ten samý pocit ovládal mě.

"Prosím, přestaň," požádal jsem ho. Nedokázal jsem unést, že by se tahle trápil.

"Děkuju. Děkuju za všechno, Shizuo," řekl smutně. Spíš to znělo, jako by se se mnou loučil...

Od té doby se uzavřel úplně. Byl pořád zavřený v ložnici a ven vycházel jen na záchod a pro jídlo. Kolikrát jsem mu musel to žilo donést, protože nechtěl vylézt.

Ptal jsem se Shinry, jak to vypadá s jeho stavem. Řekl, že není psycholog, ale Izaya momentálně trpí úzkostí, kterou z jeho pohledu může přebít jen droga. Okamžitě mi nabídl, že bude lepší, když Izayu pošlu na protidrogové, ale to já jsem odmítl. Nechci, aby se to o něm kdokoli dozvěděl, navíc Izaya to už tak nějak zvládá. Když chytne amok, dokáže se už uklidnit, i když mu to trvá třeba půlhodiny.

"Shizuo, je závislý. Takhle přece nevydrží dlouho. Bude to jen horší a horší, bude klidně zabíjet, jen aby dostal to, co chce," přemlouval mě. "Pro jeho dobro, Shizuo..."

"Už jsem řekl ne!" zvýšil jsem hlas. "Proč je pro tebe těžký pochopit, že to zvládá?!"

"Protože to nezvládá! Podívej se na něj! Jak dlouho ho chceš mít v tomhle stavu?! Vždyť je to naprostá troska bez ničeho!" to bylo poprvé, co jsem ho viděl křičet. V jeho výrazu byla vyrytá starost a strach. "Izaya je můj přítel, nemůžu ho nechat v tomhle stavu," řekl už klidně. Došlo mi, že nejsem jediný, komu na Izayovi záleží.

"Nikam nepůjde," rozhodl jsem.

"Shizuo!"

"Už jsem řekl!" ukončil jsem konverzaci.

"Fajn. Jdu se za ním aspoň podívat, když dovolíš," odešel do ložnice za Izayou. Já jsem mezitím šel dát oběd na talíře. Jak to tak vypadá, tak Izayu čeká přednáška o tom, jak se má chovat, jak to zvládat a že půjde do léčebny. Pitomec Shinra...

Dal jsem talíř s příborem a sklenici s vodou na tác a šel do ložnice. Dveře byly otevřené, takže jsem nemusel klepat. Když jsem ale vešel. Strnul jsem hrůzou. Na zemi ležel Shinra a v boku měl zapíchlý nůž.

"Shinro!" okamžitě jsem zapomněl na oběd a přiskočil k němu.

"Jdi za Izayou, já to zvládnu!" nařídil mi a ukázal prstem na otevřené okno. Rychle jsem se podíval a na moment jsem spatřil Izayu, jak utíká pryč. Přesně tím směrem, kde jsem ho našel minule - feťácké doupě.

"Izayo!" zakřičel jsem a rozběhl se za ním. Shinra už volal Celty, ať pro něj přijede.

Po chvíli se mi Izaya ztratil z dohledu, ale to mě nezastavilo. Běžel jsem dál a nezajímalo mě, že jsem několikrát uklouzl ma ledu. Můj cíl mi stále utíkal. Pak jsem dorazil přesně na to místo. Jako by to bylo včera, co tu byl přivázaný a polonahého ho tady mučili. Jenomže teď tu nebyl. Prostě zmizel.

"Kurva!" praštil jsem do zdi, kde se udělala velká díra. Už jsem nečekal ani minutu a volal policii. Už mi je jedno, jestli si na Izayu budou ukazovat prstem jako na drogově závislého, teď je v ohrožení života nejen on, ale i jiní lidé. Měl jsem poslechnout Shinru už na začátku.

Hledal jsem ho společně s policií necelé tři týdny. Dokonce ho dali do seznamu pohřešovaných a vyvěšovali jsme všude jeho fotky, jako bychom hledali ztraceného mazlíčka. Celé město si začalo šuškat, že bylo jasný, že není normální a teď se ukázalo, že je i drogově závislý. Bude pro něj těžké se znovu začlenit. Jako... ne, že by někdy byl společenský typ, ale teď ho bude znát každý jen jako feťáka.

Zrovna jsem lepil další z jeho fotek, když začalo pršet. Jedna kapka dopadla na jeho podobiznu přesně v místě oka a stekla dolů. Vypadalo to, jako by mi nebesa dávala znamení, že se Izaya někde trápí.

"Kde jsi...?" pošeptal jsem pro sebe. Hleděl jsem na jeho nádhernou tvář a malém se rozbrečel, kdyby mi nezačal zničit mobil. Shinra...

"Shizuo, našli jsme ho!" vykřikl mi do ucha a mně se zastavilo srdce. "Je u mě doma a... je totálně mimo," poslední slova pošeptal.

"Hned jsem tam!" neváhal jsem a rozběhl se k Shinrovi domů. Bylo mi jedno, že musím běžet nějakých pět kilometrů a navíc v dešti, mysl mi říkala, že nesmím zastavovat, i kdyby se přede mnou objevilo tornádo.

Doslova jsem vletěl do Shinrova bytu. On i Celty seděli v obýváku a vypadali, že něco konzultují.

"Shizuo!" vstal překvapeně Shinra.

"Kde je?" zeptal jsem se hned. Shinra mě dovedl před jedny dveře, za kterými se měl nacházet Izaya. Sám se jich Izák nedotkl, jen mi je ukázal a odešel zpátky, ještě před tím mi však řekl, že bych se k němu neměl přibližovat na míň jak dva metry. Po jeho slovech jsem se začal trochu bát toho, v jakém stavu ho uvidím.

Nasucho jsem polkl a stlačil kliku. Svět se mi zastavil, když jsem ho uviděl sedět v koutě s hlavou na kolenou. Přes ramena měl přehozenou svou bundu a jakoby nedýchal. Přišel jsem k němu a klekl si na zem. Snažil jsem se zachytit jeho pohled, i když to momentálně bylo nemožné.

"Izayo...?" oslovil jsem ho pološeptem. Pomalu začal zvedat hlavu. Zděsil jsem se. Jeho kruhy pod očima se zvětšily, oči měl malinko zarudlé a celkově byl hubenější.

"Yo, Shizu-chan," pokusil se o úšklebek, ale oči se mu zavíraly, víčka měl těžká.

"Co jsi to provedl...?" zeptal jsem se s tváří ublíženého štěněte. Jeho rádoby úšklebek zmizel a nahradil ho hněv. Jen tak tak jsem se vyhnul jeho ruce, která se mě snažila udeřit, ale i kdyby mě trefila, nejspíš bych nic neucítil. Byl tak slabý...

Skončil ležet na zemi s pohledem do strany a vypadal hodně dezorientovaně. Dech se mu okamžitě zrychlil, že jsem ho slyšel i já.

"Všechno jsi mi vzal. Všechno... co jsem měl rád... TY ZRŮDO!!!" zakřičel, což zapříčinilo příchod Shinry se Celty. Brejločko mi jen věnoval nechápavý pohled. "Nenávidím tě..." kníkl potichu a zavřel oči.

"Izayo?" oslovil jsem ho, ale neodpovídal. Zdálo se, že i nedýchá, což mě vyděsilo snad nejvíc a Shinru nejspíš taky, protože k němu okamžitě přiskočil. Přetočil jsem ho na záda a začal kontrolovat jeho stav. Nedýchal... srdce se mu zastavilo... "...cože...?" zeptal jsem se sám sebe. V mozku mi začaly šrotovat kolečka, jak jsem se kdysi učil první pomoc. Kolikrát mám stlačit hrudník a v jakém intervalu? Kolikrát mám dát dýchání z úst do úst?! Ignoroval jsem Shinru se Celty, že se mi snažili pomoct. Tohle je Izaya, musím mu pomoct sám!!! Raz, dva, tři, čtyři... "No tak, Izayo," mluvil jsem na něj, ale jeho obličej zůstal nehybný. "Izayo! Jak mě můžeš opustit?! Já tě miluju, ty debile! Kreténe!" křičel jsem a z očí mi tekly proudy slz. Není možné, aby byl mrtvý, to není možný!!!

"Shizuo," oslovil mě Shinra a soucitně mi položil ruku na rameno. Dával mi tím najevo, že už je zbytečné se snažit.

"NE! NEMŮŽE BÝT MRTVÝ! PROSTE NEMŮŽE!!!" křičel jsem z žalu. Přesto jsem přestal s resuscitací, vzal jeho bezvládné tělo a přitiskl ho na své. "Prosím... neopouštěj mě..." kníkal jsem, zatímco jsem ho hladil po vlasech a houpal se zepředu dozadu.

"Odpočívej v pokoji," pošeptal Shinra se sklopenou hlavou. Pár chvil na to spěšně odešel do obýváku, odkud se ozývalo rozbití skla a Shinrův histerický pláč.

Odmítal jsem si připustit, že by byl Izaya opravdu na onom světě. A dostal se tam sám. Já jsem se s tím nikdy nesmířil a pořád mi v hlavě znějí jeho poslední slova. Nenávidím tě... Izayo, opravdu jsi tohle ke mně cítil?