Nebezpečné identity 9 - Konec

Páni, tak nám skončila jedna ShIzaya povídka :D Moc děkuju všem, kteří komentují a čtou, jsem za to opravdu vděčná!

---

Izaya

Na pár minut jsem ztratil všechnu normálnost v sobě a dokonce si tu bolest užíval. Jak do mě řezal, jak do mě sahal, nebo jak mě zašíval. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem ztratil dost krve. Kdyby nebyl doktor, ale jen pitomý psychopat, vykrvácel bych hned. Ale on se vždy snažil, aby oběti byli co nejdéle naživu.

Nakonec mě opět popadly gorily a odvlekly do žaláře, kde mě jen tak pohodily. Okamžitě jsem se chytil za břicho, které bylo celé od krve, aby mi nepraskly stehy. To jediné bylo teď důležité. Pokud by mi praskly, neměl bych ani pár minut, takhle mám pár hodin jistých.

Seděl jsem v rohu místnosti s hlavou na kolenech, která jsem si tiskl k hrudníku. Hlavu jsem měl zabořenou v nich a brečel, ale netekly mi slzy, protože mi žádné nezbyly. Bolela mě hlava od nepravidelných nádechů a břicho z předešlých několika minut. Kdykoli si na to vzpomenu, zase se rozvzlykám. Nechci tu být. Byla chyba se k nim vrátit, ale na to už je pozdě. Je pozdě litovat, měl bych utéct, nebo se o to alespoň pokusit. Jenomže se mi nepodařilo ani se zvednout. Ránu na břiše jsem měl čerstvě zašitou a ještě z ní tekla krev. Zaťal jsem pěsti i zuby a zvedl se. Nohy mě sice moc neposlouchaly, ale překonal jsem se.

V místnosti o velikosti dvakrát dva metry nebylo žádné okno kromě jednoho zamřižovaného. Normálně bych se pokusil alespoň odemknout dveře, ale ty hlídaly otcovy gorily.

Pak mě ale měco napadlo. Začal jsem zase z plna hrdla křičet, ale tentokrát jsem předstíral, jako by mě něco žralo zaživa.

"Pomoc! Pomoc! Pom- Aaaa!" volal jsem. Naštěstí to pomohlo, ty hloupé opice se přišli podívat, co se děje. Rychlostí blesku jsem jedné sebral zbraň a zabil oba chlapy. Dveře byly otevřené dokořán, takže jsem měl konečně možnost útěku. Na chvíli jsem se opřel o stěnu a párkrát se zhluboka nadechl, než jsem se šouravě vydal ven.

Shizuo

Svěsil jsem hlavu a nechal svým slzám volný průchod. Uvědomil jsem si, co jsem k němu celou tu dobu cítil.

"Promiň... promiň mi to..." kníkal jsem a brečel. Už jsem přestal věřit, že by mohl být naživu.

"Je k ničemu," rozhodl jejich velitel a nařídil svým poskokům, aby mě zabili. Bylo mi už všechno jedno, Izaya už není... a to jsem si chvíli i myslel, že bychom mohli žít normálně. Zřejmě jsem se mýlil. Po tom, co jsem Izayu uvěznil a pár dní mučil, jsem začínal přemýšlet o nás dvou jako o páru. Nevím proč, ale okouzlil mě, i když jsem měl moc dobře na paměti, že mi chladnokrevně zabil bratra.

"Policie! Ruce nad hlavu!" zakřičeli muži, co v bezpečnostních oblecích začali zatýkat jednoho muže po druhém.

"Slyšeli jsme volání o pomoc. Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo," řekl ve spěchu kapitán celé této akce, když mi pomáhal z pout. Nasadil mi neprůstřelnou vestu a do ruky mi dal zbraň. "Zvládnete to?" zeptal se pro jistotu. Zřejmě vytušili, co se s Izayou děje a proč ho chci jít najít. Slyšeli všechno. Nebylo třeba dalších slov. Kývl jsem na souhlas. "Mějte se na pozoru, lidí bude přibývat."

"Rozumím," přikývl jsem a vydal se směrem, kudy odvlekli Izayu. I kdybych ho měl hledat po celé budově, najdu ho!

Izaya

Netušil jsem, že je ta chodba tak dlouhá. Šel jsem dost dlouho, dokonce jsem si začínal myslet, že tu bloudím, ale nakonec jsem přece jenom spatřil světlo - východ ze sklepení. Co hůř, musel jsem vyjít asi dvacet schodů a nebyl jsem si jistý, jestli se dostanu alespoň na druhý.

Můj útěk mi ale překazil stín, co se pomalu blížil. Nabil jsem si pistoli a schoval se pod schody. Ani jsem nedutal, jaký jsem měl strach. Slyšel jsem, jak zrezivělý kov vrzal po celé chodbě. Dotyčný scházel pomalu a nakonec přece jenom došel ma zem. Kroky už nebyly tolik slyšitelné. Najednou se zastavily a já byl připravený zemřít.

"Izayo?" uslyšel jsem Shizuův hlas. Nemohl jsem tomu uvěřit, proto jsem se opatrně přesvědčil na vlastní oči. Skutečně, byl to on!

"Shizuo," oslovil jsem ho. Okamžitě se otočil a já mu vpadl do náruče. Pevně mě k sobě tiskl a rukama kontroloval, jestli držím pohromadě.

"Myslel jsem, že jsi-"

"Teď na to není čas, musíme se odtud dostat," spěšně jsem ho políbil. Bez jakéhokoli slova si přidřepl a já mu vylezl na záda. Po dlouhé době jsem zase cítil úlevu.

Shizuo

Ani jsem nedoufal, že ho najdu tak brzo. Jsem rád, že žije, tak moc. Vylezl jsem schody a začal hledat první východ. Ke vší smůle byl daleko, cestou Izaya zabil pár lidí, co se nám pokusili překazit útěk.

"Shinra!" vykřikl najednou Izaya a já se zastavil. "Shizuo, musím se vrátit pro Shinrovo dítě!" začal hned vyšilovat.

"Zbláznil ses?! Mám se vrátit?!"

"Musím ho zachránit," řekl Izaya smutně, ale odhodlaně. Sesedl mi ze zad a vydal se po svých kus zpátky, kde byly schody do druhého patra. Tak fajn, souhlasil jsem nakonec a následoval ho. Izaya se snažil běžet i s rukou na krvácejícím podbřišku.

Vpadl do dveří, co vypadaly, že se za chvíli rozsypou stářím. Uvnitř bylo několik postelí a u jedné stála kolébka s dítětem. Izaya ho vzal, ale ještě před tím vytáhl z nočního stolku pásek, na kterém bylo všechno možné pro přežití. Náplast, zapalovač, nůž, dokonce zbraní a její náboje.

"Jdeme," nařídil a vydal se znovu ke dveřím, které se díky průvanu zavřely. Když je otevřel, stál v nich velitel se zbraní namířenou přímo na Izayu.

"Nikam, Izayo," dost psychopaticky se usmíval.

Izaya

"Kampak ho bereš? Je můj, stejně jako ty!" zakřičel na mě otec.

"Není! A já tvůj nikdy nebyl!" zakřičel jsem zpátky a než stačil cokoliv postřehnout, vytáhl jsem zbraň a střelil ho do ruky. Tím začal řvát bolestí a válet se po zemi. Pobídl jsem Shizua, abychom už konečně odešli. Pak si ho odnese policie.

"Počkej!" křičel zoufale a chytil mě za noháv. "Dal jsem ti domov! Dal jsem ti rodinu rodinu! Měl bys být na mojí straně!" Vytrhl jsem e mu a jen se na něj zhnuseně podíval. Protivil se mi vším, co na něm bylo.

"O všechno jsi mě akorát připravil. Nic jsi mi nedal," odvětil jsem. To už Shizuo naléhal, abychom odešli. Vypadalo to, že otcových lidí stále přibývá a nepřestanou, dokud mě nezabíjí. Jdou po mně.

Utíkali jsme, ale nakonec jsme stejně museli zastavit. Schovali jsme se na chvíli do bývalé úklidové místnosti. Musel jsem se hodit do pořádku, ztrácel jsem pořád dost krve.

"Podrž ho," dal jsem malý uzlík Shizuovi a vyhnul si triko. Vytáhl jsem vatový polštářek, na který jsem nalil trochu desinfekce. Zhkuboka jsem se nadechl a polštářek přiložil k ráně. Pevně jsem stiskl zuby k sobě a snažil se potlačit slzy.

"To zvládneš," povzbuzoval mě Shizuo a chytil mě za ruku jako podpora. Na polštářek jsem nakonec dal kus obvazu a zalepil lepicí páskou, která se využívá ve zdravotnictví.

"Jdeme," pobídl jsem ho, ale on mě nenechal se zvednout.

"Chvilku odpočívej," řekl něžně. Stále nemohl odtrhnout oči od mého zraněného břicha. Věděl jsem, na co myslí.

"Kdybych to věděl..." začal jsem, "nikdy bych se sem nevrátil," řekl jsem lítostně.

Shizuo

Položil jsem ruku na jeho břicho, ale skoro jsem se ho nedotýkal, abych mu neublížil. Mohl jsem mít dítě, ale teď jsem o něj přišel.

"Já tě slyšel," usmál se a položil svou ruku na mou. "Taky tě miluju. Jen je mi líto, že jsem si to neuvědomil dřív," po tvářích mu stekly slzy.

"Ššš, nesmíš se rozrušovat," pohladil jsem ho po tváři. Chytil jsem ho za ruku a společně jsme vyšli ven. Zdálo se, že se všechno uklidnilo, jen venku se občas vystřelilo.

"Stát!" zakřičel někdo za námi a ozval se výstřel a hned na to druhý. V tom se Izaya skácel k zemi společně s tím týpkem.

"Izayo!!" zakřičel jsem a klekl k němu. Dítě jsem položil na zem a snažil se zastavit krvácení z boku.

"Odnes Shinru... do bezpečí..." chraptěl.

"Nenechám tě tu!" odporoval jsem. V tu chvíli přiběhl i jeden z policistů, který vzal dítě. Já vzal Izayu do náručí a společně jsme běželi ven, kde na nás čekala policejní auta. Musím ho dostat co nejdřív do nemocnice, byla jediná myšlenka, která se mi honily hlavou. Pořád jsem na něj mluvil, aby zůstal při vědomí.

"Miluju... miluju... tě..." zachraptěl a zavřel oči.

"Otevři je! No tak, ty zkurvysyne! Neumírej tu!" křičel jsem, ale nezastavil, spíš dupl na plyn. Mluvil jsem na něj a snažil se ho vzbudit. Ale celou cestu do nemocnice jako by spal. Pak si ho převzali doktoři. Pak už jsem neměl možnost ho vidět...

O měsíc později

Stál jsem jeden podvečer na hřbitově a shlížel dolů na hrob. Četl jsem jeho jméno pořád dokola. Nakonec jsem si přidřepl a položil vedle vyhaslých svíček puket rudých růží.

"Nikdy na tebe nezapomenu," řekl jsem. Přiložil jsem si bříška prstů ke rtům a nakonec jimi přejel po vyrytém jméně. Ještě chvíli jsem jen tak koukal na mramorový náhrobek, až se mi zdálo, že se mi písmenka hýbou před očima.

"Měli bychom jít," ucítil jsem ruku na rameni, kterou jsem sevřel.

"Jo," přikývl jsem a zvedl se. "Budeš mi chybět," usmál jsem se na hrob svého bratra a otočil se čelem k Izayovi, který držel v rukách malého Shinru. Rozhodli jsme se ho vychovat společně, protože to Izaya slíbil svému příteli.

Po tom, co málem umřel, jsme začali společně žít jako rodina. Konečně jsme měli oba klid a nemuseli se ničeho bát. Všichni z té mafie byli buď mrtví, nebo zavření nadoživotí. Už nám nikdo nemohl stát v cestě.