Nebezpečné identity 8

Tahle povídka už pomalu končí. Tohle je předposlední, nebo domkvce předpředposlední díl :D

Prosíkuju o komentáře, protože tahle kapitola je asi největší sadomaso, co jsem kdy psala :> Mei je jinak hodná osůbka :>

---

Izaya

"Kvůli pomstě? Nebuď směšný. Navíc jsme uzavřeli příměří, no ne?" pozvedl obočí. Stále jsme měli propletené prsty a oba jsme je měli v divné poloze. Vypadaly jak zlomené.

"Máš pravdu," povzdechl jsem si. "Jak chceš to všechno ukončit?" zeptal jsem se ho s obavami.

"Budeme spolupracovat s policií, detektivy, čímkoliv, jen abys byl volný a ostatní taky," rty mu vyloudily povzbuzující úsměv.

"Jsem jediný," řekl jsem smutně. "Ostatní jsou buď jeho věrní poskoci, nebo jsou dávno mrtví." Pohledem jsem vyhledal jeho. V očích jsem mu viděl lítost a smutek.

"Chce to plán," řekl zamyšleně. Pak jsem si na něco vzpomněl.

"Co je dneska za den?"

"Neděle, proč?"

Kruci... to mi jaksi nehraje do karet. Ve středu se mám ukázat u psychopata, do té doby se mi musí uzdravit všechny známky násilí. Nesmí vědět, že on to ví, pak by byl v nebezpečí.

"Tak proč?" zeptal se znovu, aby upoutal moji pozornost.

"Ve středu se mám znovu ukázat, proto. Pokud uvidí ty modřiny a šrámy, všechno jim dojde a oba budeme v nebezpečí," vysvětlil jsem mu a začal si prohlížet ruce. "Nemám na tváři nějakou?" zeptal jsem se ho a různě otáčel hlavou.

"Pod okem dost viditelnou," ukázal na ni a trochu ji zmáčkl vůbec to ale nebolelo. Zvedl se a hned přiběhl s malou béžovou tubou.

"Makeup?" podivil jsem se, ale nechal si nanášet tu sračku pod oko. Když Shizuo skončil, uznale pokýval hlavou nad svou prací. Pak mi podržel zrcátko před obličejem, abych se mohl podívat i já. Žasl jsem, co dokáže makeup. Po modřině ani stopy. "Celkem dobrý, ne?" usmál se a bříšky prstů mi po namazané části obličeje přejížděl. "Nemělo by to jít vidět," konstatoval a pečlivě si to prohlížel. Zničehonic se mi rozbušilo srdce, když se obličejem přiblížil k mému, aby si své dílo prohlédl zblízka. Všiml si mého zrychleného dechu a rudého obličeje. "Děje se něco?" pošeptal s pohledem na mých rtech. Jemně po nich přejel svými.

"N-nic," zakoktal jsem stejně tiše. Zavřel jsem oči a vpil se do jeho rtů, které mě už docela dlouho vybízely. Nechal jsem se osahávat, i když se mi to v mysli hnusilo. Tentokrát to bylo jiné. Jako by se pres noc změnil. Opečovával mě s největší něhou a opatrností...

***

Nastal Den D, neboli středa. Hned po obědě jsme vyrazili se Shizuem do města, kde mě měl jakože vysadit po práci. Ve skutečnosti jsme se domlouvali na nějakém plánu.

"Jsem spojený s policií, takže všechno uslyšíme," řekl mi a pod triko v oblasti výstřihu mi nasadil sotva tří milimetrovou štěnici. "Nemají šanci ji najít, pokud jim ji neukážeš," vysvětlil. Ještě mi upravil triko, aby si mé nové bižuterie nikdo nevšiml. Nakonec jeho ruka skončila na mé tváři. "Hlavně se vrať v pořádku," řekl starostlivě a dravě mě políbil na rty. Snad jako by to bylo naposledy. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že to naposledy opravdu je...

"Už musím jít, za chvíli mě vyzvednou," zkonstatoval jsem a vylezl z auta. Předstíral jsem, že jdu domů, jako vždycky, abych nenabudil podezření ze strany otcových lidí. Určitě mě už sledují někde z auta. Štěstí, že má Shizuo kouřová skla, pak by bylo asi těžké předstírat, že jsem si s ním jenom hrál.

Když jsem se otočil, Shizuo byl se svým autem dávno pryč. Smutně jsem si povzdechl a vydal se na místo setkání, kde mě vždy vyzvedávají otcovi poskoci. Nastoupil jsem do auta, které zrovna přijelo. Seděl jsem vepředu s řidičem a nervózní atmosféra by se dala krájet. Nebylo to z mojí strany, ale z jeho. Naschvál nastoloval tuto pochmurnou náladu, abych ji chytil i já.

Při příjezdu jsem si všiml něčeho neobvyklého. Kromě pěti stejně vypadajících aut tam stálo ještě jedno. Vypadalo jako Shizuovo, ale pak jsem si řekl, že jenom blázním.

Procházel jsem znovu tou temnou uličkou a sužoval mě pocit, že se na mě všechny ty stíny vrhnou a sežerou mě.

Shizuo

Koukal jsem na Izayova záda a přesvědčoval sám sebe, že bude v pořádku. V tom někdo nasedl do mého auta. Poslední, co si pamatuju bylo, jak mi dali před pusu kapesník s nějakou smradlavou tekutinou a auto se uvedlo do pohybu.

"...vat... vstávat...!" říkal kdosi pořád dokola. Když jsem otevřel oči alespoň napůl, přišla ke mně zase jiná osoba a sklonila se nade mnou.

"Hm," odfrkl si zhnuseně a nohou mě přetočil na záda. "To že je on? Bratr toho zmetka? Není mu podobný," konstatoval a potáhl z doutníku.

"Řekni ještě něco o mém bratrovi... a zabiju tě," zavrčel jsem nebezpečně a hlavně jsem byl ještě trochu mimo. Netušil jsem, kde jsem a kdo jsou oni, ale dalo se to domyslet. Jsou to ty svině, co zabily Kusuku. Kdo jiný by mě mohl unést? Maximálně ti cvoci z jiných firem, kteří se třesou na můj krach.

Napřáhl se a kopl do mě jako do fotbalového míče. Zajíkl jsem se a bhtel.se chytnou za bolavé místo, ale zjistil jsem, že mám dost pevně svázané ruce i nohy.

"Drž hubu!" zakřičel na mě, pak svým poskokům nařídil, aby mě dotáhli na... předpopraviště? Slyšel jsem správně? O tom mi Izaya nikdy neříkal... Co to kurva je?!

Izaya

Seděl jsem na židli u psychopata a držel se za ruku, odkud mi před chvílí odebíral krev. S pobrukováním nějaké jeho písničky dal zkumavku s mou krví k ostatním, měl jich asi deset. "Přijdu tak za... dvacet minut," pohodil rameny. Těšil se, až mi zjistí něco v těle. Opravdu moc až mě to děsilo...

Vyšel jsem z ordinace a zamířil si to k otcově kanceláři. Když jsem zaklepal, nikdo se neozýval. Že by tam nebyl? Chvilku na to přišel a těžké dveře se otevřely. Hluboce jsem se uklonil.

"Promiň, měl jsem menší vyřizování," oznámil mi letem světem a vydýchl oblak kouře. Sedl si na svou židli a nohy si překřížil na stůl. "Jak jde práce?" zvolal vesele a vychutnával si tabák.

"Už mi plně věří, zítra bych mohl-"

"Ne," odpověděl chladně. Když uviděl můj nechápavý a trochu naštvaný výraz, zašklebil se. "Mám teď pro tebe jiný úkol, pojď se mnou," pobídl mě. Nezbývalo mi nic jiného, proto jsem ho nasledoval až na předpopraviště. Zděšením se mi zúžily zorničky. Ke sloupu byl přivázaný zkrvavený Shizuo. "Mám nový plán, protože ten minulý byl na hodně dlouho. Takže!" objal mě kolem ramen. "Tvým úkolem je ho zabít. Ty papíry si budeme najít sami, on nám nic nepoví."

Do ruky jsem dostal pistol. Zůstal jsem však stát na místě jak tvrdé y. "Ale copak? Snad ses nezamiloval!" začal se smát a všichni ostatní, co přihlíželi Shizuovu utrpení, ho napodobili.

Blonďák jen stěží zvedl hlavu, aby se na mě mohl na krátkou dobu podívat, pak se mu hlava zase svěsila.

Roztřesenou rukou jsem mu přidržel hlaveň u jeho zlatých vlasů. Přestal jsem dýchat, přestal jsem přemýšlet, celý svět se zastavil.

"Pomoc... pomoc..." začal jsem šeptat a doufal jsem, že mě někdo na konci toho malého přístroje uslyší a přijedou co nejdřív. "Zpátky!" zakřičel jsem a hlaveň tentokrát namířil na všechny lidi okolo. "Kdokoli se pohne a zabiju ho!" zakřičel jsem z plných plic. Moc dobře jsem věděl, že u mučení na předpopravišti u sebe nemá zbraň nikdo jiný než ten, co nakonec zabije oběť.

"Posluš si," řekl chladně otec. "Izayo," řekl ještě chladněji a nedopalek odhodil na trávu, na kterou už dopadal déšť.

Namířil jsem hlaveň na něj a zmáčkl spoušť. Kromě hromu z bouřky a obyčejné cvaknutí pistole se neozvalo vůbec nic. Není nabitá... Ta pistol není nabitá!!! Začal jsem v duchu vyšilovat.

"Tušil jsem, že jsi se s ním nějak spolčil, tak jsem si tě chtěl jenom ověřit. A pravda se ukázala..." přišel ke mně a vrátil mi pěstí. Poté mě začal brutálně mlátit.

"Šéfe!" zavolal na něj psychopat z úkrytu před deštěm. "Moc ho nekopej do břicha, ať nepotratí!" zakřičel, jako by se velmi bavil.

"Cože?!" vykřikl i Shizuo a pohled stočil ke mně.

"O čem to meleš?!" rozzuřil se otec.

"Izayánek čeká miminko!" zakřičel ještě veseleji. Všechny pohledy se upřely na mě, včetně toho otcova.

"Fajn... na stůl s ním," zavelel můj rozsudek smrti.

"Ne!" křičel jsem z plna hrdla a snažil se ubránit těm gorilám, co mě zvedli ze země a táhly na sál. "Nechci!!! JÁ NEHCI!!!" křičel jsem pořád dokola.

Shizuo

"Nechte ho! Máte přece mě, tak ho pusťte!" křičel jsem a pomalu brečel.

"Zrada se musí trestat!" štěkl po mně ten týpek, co předtím kouřil doutník. "Už je bezcenný," pohled zábořil do země, jak kdyby toho litoval.

"Pustíte ho, když vám řeknu, kde jsou ty papíry?" zkusil jsem a povedlo se. Muž zaujatě pozvedl obočí.

"Doteď jsi tvrdil, že nevíš," zamračil se a znechuceně si mě projel od hlavy až k patě.

"Lhal jsem," vyhrkl jsem. Muž se začal smát a nebe jakoby s ním souhlasilo. Ozvala se ohlušující rána a nebem se zablesklo. Do toho všeho silně pršelo a smývala ze mě mou vlastní krev. Na těle jsem měl hluboké rány především od biče.

Izaya

Na chvíli mě jedna z goril omráčila pěstí, ale i když jsem se pak vzpamatoval, nebyl jsem schopný se pohnout. Pevně stažené pásy na rukou, nohou, hrudníku i okolo krku se mi zařezávaly do kůže.

"Teď to trochu píchne," varoval mě psychopat a před mýma očima vyzkoušel, jestli injekce, kterou vybral, funguje, jak má.

"Ne!" začal jsem znovu křičet a zmýtat sebou. Doufal jsem, že mě někdo uslyší a přijde mi na pomoc.

Ucítil jsem, jak mi něco vpichuje do žil. "Tohle se ti bude líbit, věř mi!" usmál se šťastně a pozorně sledoval své hodinky.

"Ugh," vydal jsem ze sebe těžce. Drogy?! Kurva! Používá jakousi drogu, aby mi ochablo tělo, ale zdálo se mi, že se mi naopak zvýšila citlivost. Nebo to byl opravdu jen pocit? Co když ve skutečnosti neucítím nic? "No... ti před tebou to vydrželi aspoň těch dvacet sekund," oznámil mi poněkud zklamaně. Pak pokrčil rameny, že se nedá nic dělat a vzal do ruky skalpel. V momentu, kdy jsem ho uviděl, jsem se znovu pokusil dostat ze sevření, ale tentokrát jsem se nedokázal skoro ani pohnout.

"Podíváme se..." komentoval mou operaci a zabodl do mě skalpel v oblasti, kde se zhruba vyvíjelo moje dítě.

Moje dítě... dítě...

Shizuo

Nahlásil jsem jim falešné místo. Ihned tam poslali nějaké lidi, aby začali hledat. Až zjistí, že jsem lhal, nejspíš mě zabíjí. Já potřebuju jen nahrabat čas, aby se sem policie dostala co nejrychleji, dokud jsem naživu.

V tom jsme všichni uslyšeli hysterický křik ze sklepa.

"Izayo!" křikl jsem nazpět a doufal, že mě uslyší. On ale jenom křičel a z plna hrdla.

"Má, co zaslouží," odvětil ten kretén, který to všechno řídil. Svěsila jsem hlavu a jen poslouchal, jak Izaya křičí bolestí. Ale.netrvalo to dlouho, možná tak deset minut. Pak křik přestal.

"Izayo?! IZAYO!!!" doufal jsem, že se ozva, ale... Neříkejte mi, že...?! NE! "MILUJU TĚ, TY IDIOTE!!! SLYŠÍŠ?!" křičel jsem. Ale odpověď se mi stále nedonesla...