Nebezpečné identity 7

Holahej! Kapitáne! *jebe jí* Zde vám tu zanechávám již sedmý díl krvelačného ShIzayi :33 Ono... Možná zítra, možná ještě dneska by mohla vyjít SasuNaru povídka a dál nevím.

V dnešním díle se můžete dočkat jakéhosi usmíření. Ano, připadá mi to uspěchané, proto uvítám názory.

Omg, omg, omg!!! Od středy do pátku jsme byli na školním výletu blízko Olomouce a ve čtvrtek, kdy jsme měli rozchod na Horním náměstí, jsem potkala cosplayerku Izayi :333 nejdřív jsem se otočila, protože mě zaujala ta bunda, pak jsem malém zakřičela jeho jméno. Ale mám fotku! Můžete ji checknout na mém asku :) ❤❤❤

---

Shizuo

Dva dny jsem ho tam držel a chodil k němu se jen uspokojit. Křičel, ať ho pustím a kolikrát, ale já to přehlížel. Nemluvil jsem s ním, nepromluvil jsem ani slovo. A on tak krásně prosil...

Nakonec jsem volal do práce, že se zdržíme na dobu neurčitou. Nikdo nebral podezření, prodloužení prohlídky nemovitosti je naprosto normální.

Seděl jsem na zemi v místnosti, která kdysi byla naším pokojem. Tady jsme s Kasukou trávili nejvíc času. Spolu.

Ze vzpomínek mě vytrhl hrom. Ani jsem si nevšiml, kdy se venku zatáhlo a začalo pršet. Kapky každým dopadem získávali na síle a hromy a blesky byly jasnější a stále se přibližovali. Bylo to děsivé. Už od dětství se bouřek bojím, raději jsem se vždy schoval pod peřinu a to mi zůstalo doteď. Teda... musím přiznat, že teď jsem se nebál, spíš naopak. Přivítal jsem tento přírodní jev s otevřenou náručí.

Izaya

Ve sklepě nebyla žádná okna, která by mi prozradila, zda je bouřka, nebo už jsem opravdu mimo. Moc jsem nad tím nepřemýšlel. Byl jsem v polospánku, nevnímal jsem už ani chlad. Ruce jsem přestal cítit, jak se mi odkrvily za těch... pár hodin? Dnů? Nebo dokonce týdnů? Netuším, nemám pojem o čase. Proč to vlastně dělá? Pomsta? Tak proč už mě nezabije?

Zavrzaly dveře a dovnitř proniklo ostré světlo, které mě donutilo se probudit. Čekal jsem, že mi kdosi přišel na pomoc, ale pokaždé to byl on, aby si mohl užít. Nemělo cenu prosit, nemělo cenu už ani křičet, byl jsem bezmocný.

Chytil mě za vlasy a zvedl mi hlavu, aby mi viděl do tváře. Díval jsem se mu do očí a hledal v nich cokoliv, kromě nenávisti a krvelačnosti. "Je celkem škoda tak hezké tvářičky," řekl bez citu a bříšky prstů mi po ní přejel.

"Tak už mě zabij," zavelel jsem mu, ale on se jen uchechtl.

"Proč bych ti měl pomáhat?"

"Protože ti nic jiného nezbývá. Můžu ti všechno říct, ale nakonec mě stejně zabiješ. Musíš."

Přimhouřil oči a zaujatě si mě přeměřoval. "Proč jsi ho zabil?" zeptal se s bolestí v srdci.

"Sledovali ho... hodně dlouho. Pak něco schoval, hledáme to doteď. Nikdy neřekl, kde to je, ať už ho mučili jakkoli," mluvit bylo najednou tak těžké. Po pár slovech mi docházel vzduch. Stejně mi neuvěří, nevím, proč se snažím...

Shizuo

"Oni? Tys na tom zásluhu neměl?" zamračil se a prudce s škubl.

"Já jenom ukončil jeho utrpení," řekl jsem přiškrceně. "Netušíš, jaký to je tam přežívat. Bojíš se usnout, každá chyba se počítá, sledují tě..." zavřel oči, jako by očekával smrt. Pak se ale jemně usmál, to mi připadalo jaksi mimo. Ale to co říká... Opravdu se mu dá věřit? Co když kecá, jen aby se dostal z mých spárů?

Zvedl jsem se, že odejdu, s ním to opravdu nemá cenu, ale on mě nenechal odejít. Nic neudělal ani neřekl, ale i přesto jsem byl donucený se zastavit a rozvázat ho. Okamžitě se mi svalil k nohám a dobrou chvíli zůstal nehybně ležet. Roztřeseně nejdřív pokrčil prsty na ruce, pak se zapřel a posadil se. Bez podpory za zády v podobě sloupu by nezůstal v sedě ani pár sekund. Dva dny bez jídla, vody, v temnotě, vlhku a chladu si vyžádalo svoje. Rukama si lehce objal kolena, avy se aspoň trochu zahřál. Při tom pohybu šlo jasně vidět, jak jsem ho opakovaně znásilňoval. V tu chvíli mi ho bylo i trochu líto. Klekl jsem si k němu a začal trochu litovat toho, že nejsem bezcitné monstrum, jinak bych ho nejspíš nechal umřít. Sundal jsem si ze zad mikinu a chtěl jsem ho jí zakrýt, ale on mě odbyl. Fajn, už mě sere! Násilně jsem ho chytil za bradu a otočil jeho tvář k sobě. Byla špinavá a potlučená...

"Teď mě dobře poslouchej. Ty se chceš dostat na svobodu a já chci spravedlnost. Takže odteď táhneme za jeden provaz, jasný?" pozvedl jsem jedno obočí. Nemůžu mu věřit. Určitě na mě šije nějakou boudu. Tak proč to dělám?!

"Jasný," přitakal s lehkým úsměvem. Tentokrát jsem mu přes ramena hodil mikinu, do které si hněv zabalil, a zvedl ho do náruče.

Izaya

Až v jeho náručí jsem pochopil, jaká zima tam dole byla. On příjemně hřál, proto jsem se k němu víc přitulil. Kupodivu neměl žádný námitky, jen mě víc sevřel. Pomalu jsem začal usínat.

V moment, kdy jsem usnul, mě zase blonďák probudil. Seděl jsem na zemi v koupelně a on zrovna napouštěl vanu. Jakmile otočil kohoutkem klekl si ke mně a opatrně ze mě sundal kus látky. Pak mě se stejnou péčí zvedl a pomalu dával do horké vody. Na můj vkus přímo vařící, ale i tak jsem z ní už nikdy nechtěl vylézt. Zavřel jsem oči a začal podřimovat. Vnímal jsem jen houbu, kterou mi Shizuo přejížděl po těle, a vodu, která mi díky jeho pohybům proudila kolem těla.

"Nelhal jsi?" zeptal se mě a na okamžik zastal v činnosti.

"Už nemám důvod lhát. Za tohle mi sešijou pusu navždy," odpověděl jsem vyrovnaně s mlčenlivostí nadosmrti.

"Takže je to pravda. Ten režim u vás." Přikývl jsem.

"Udělej chybu-"

"...a už ji nikdy neuděláš," doplnil mě. Věděl víc, než bych čekal, bylo to trochu... děsivé. "Jo, něco jsem o tom slyšel."

"Víš něco o mně? Víc než jenom moje jméno?" zeptal jsem se se zvědavostí a napjatě jsem čekal na odpověď. Pokud ví tohle, musel si i ověřit mě.

"Orihara Izaya, dvacet tři let, narozen čtvrtého května. Toť vše." Frustrovalo mě, že ví o mně víc, než já. Trochu jsem se uchechtl, když jsem si uvědomil, že jsem se narodil v květnu. Máj - lásky čas. I přesto jsem vsak tu pravou lásku ještě nenašel.

Najednou se šokovaně zastavil. "Neříkej mi, že o sobě nic nevíš!"

"Vím," odbyl jsem ho. "Izaya. Jmenuju se Izaya," odpověděl jsem mu a trochu se zastyděl, i když jsem neměl za co. Celý život jsem se snažil přežít v podsvětí, nevěděl jsem, že existuje něco jako narozeniny. Nikdy jsem je neslavil. Nevěděl jsem, co to je...

Shizuo

Zůstal jsem na něj civět jak na zjevení Panny Marie. Uvědomil jsem si, že mi v ničem nelhal. Nachapu proč, ale věřím mu. Správně by měl být mistr na přetvářky, ale tohle bylo upřímné. Jeho oči... neprosily o to, abych jim uvěřil.

Půjčil jsem mu nějaké své oblečení a donesl ho do koupelny, kde se Izaya zrovna utíral do ručníku. Kolena se mu podlamovala, že sotva stál. Zatím jsem šel udělat nějaké jídlo. Během těch dvou dnů, co jsem ho věznil, jsem byl i nakoupit, abych neumřel hlady. Stál jsem u sporáku, když přišel, mohl jsem dostat infarkt. Vůbec jsem ho neslyšel přicházet. Musím ale říct, že to oblečení mu slušelo. Moje teplákovka, netušil jsem, že by mu byla jen o tak málo velká. On byl asi o deset centimetrů menší než já, ale přesto mu do rukávů chyběl kousilínek.

Mlčky jsme začali připravovat jídlo. Já stál u sporáku, on raději krájel zeleninu. Ve zlomku vteřiny jsem periferním viděním spatřil, jak padá k zemi. Hned jsem ztlumil oheň a klekl si k němu. Byl ještě bledý a až příliš hubený. Nerad to přiznávám, ale asi jsem to přehnal.

"Hej, jsi v pohodě?" ptal jsem se vyděšeně. Najednou mám o něj obrovskou starost.

"Jenom se mi zamotala hlava," řekl lhostejně a už se posadil.

"Zůstaň chvilku ležet," zatlačil jsem mu na hruď. Zůstal jsem u něj sedět a hlasitě si pozvdechl. On mi teda zamotal hlavu, to vám povím.

"Seš na mě tak hodný," usmál se jemně, "jen kdybys nebyl takovej zmrd," uchechtl se. Několikrát jsem ho znásilnil, uvěznil, zbil, psychicky týral, ale ano, jsem na něj hodný... "Nikdy jsem se nezamiloval. A už to ani nestihnu, ale... mám pár hezkých vzpomínek s tebou a to mi stačí," vděčně se usmál a pohladil mě po tváři. Totálně mě šokoval. Takže to znamená, že mě miluje? Že ke mně něco cítí? Zničehonic mi začalo rychle bušit srdce. "Zapomeň na to, jenom žvatlám," mávl rukou a zvedl se. Ještě chvíli vrávoral, pak se ale zase pustil do svého podílu práce.

Izaya

Po obědě jsem oznámil únavu a šel si lehnout do postele. Takhle vyčerpaný jsem se ještě necítil. A že jsem musel běhat i maraton!

Když jsem si lehl a přikryl se peřinou, zachvátil mě pocit úzkosti a chtělo se mi znovu brečet. Věděl jsem, že umřu, byl jsem si jistý na dvěstě procent. Všechno jsem mu vykecal a pokud spolupracuje s policií a oni nezastaví otce včas, zabije mě. Žádný stůl a pitva, zabije mě sám ve své kanceláři.

Po chvilce vyrovnávání se s osudem jsem ucítil, jak se postel zhoupla a na moje záda se natisklo příjemné teplo.

"Hehe, netušil jsem, že máš nějaké srdce," uchechtl jsem se a přitulil se víc k němu. Ještě pořád jsem byl myslí ve sklepě a třásl jsem se zimou.

"Omlouvám se ti," pošeptal a přivoněl k mým havraním vlasům. Ruce obtočil kolem mého pasu a konějšivě mě hladil po boku. Občas sjel níž na stehno a přiblížil se i k zadku, ale jako by mu něco říkalo, že už tak jsem si toho vytrpěl dost. Tohle jako pomsta stačila. Souhlasím, ještě chvíli a umřel bych na nervové zhroucení.

"Zasloužil jsem si to," řekl jsem popravdě a svou rukou jsem vyhledal jeho. Nechápu sám sebe, proč to dělám, možná chci jen trochu porozumění a... i lásky... Propletl si se mnou prsty a přitáhl si mě blíž k sobě. Stále se divím, že se mezi námi ještě najde nějaký milimetr, vždyť jsme se do sebe pomalu vpíjeli.

"Kdybych věděl, že to neděláš dobrovolně. A taky... o tvých citech ke mně."

"Moment!" Zastavil jsem ho a posadil jsem se, abych na něj viděl. "Já k tobě nic necítím, jenom jsem řekl, že to bylo hezký," vysvětlil jsem. Nechci, aby si cokoliv domýšlel. A vůbec. Stejně umřu, takže nemá cenu se už rozhodovat mezi černou a bílou.

"S tebou to hezký ještě pořád je," řekl upřímně, když se taky posadil. "I když seš zmrd a pořád si hraješ na něco, čím nejsi," ušklíbl se a oba jsme se zasmáli. Směj se, dokud je čemu, Izayo.

Shizuo

"Jo," pozvdechl si. Pohledem směřoval do peřiny. Měl takový smutný kukuč a ramena se mu začala třást, jako by se měl každou chvílí rozbrečet. V očích ale neměl slzy, ani nevypadal, že by mu bylo do breku.

"Nad čím přemýšlíš?" zeptal jsem se ho po pár vteřinách absolutního ticha.

Podíval se na mě pohledem ublíženého štěněte a hned sklopil hlavu. "Já chci žít," přiznal se. Zamrazilo mě na hrudníku. Takový pocit jsem ještě nikdy neměl. Bylo to jako výpadek elektřiny mezitím co se díváte na horor. Celkem strašidelné.

"Za to se přece nemusíš stydět," přátelsky jsem mu položil ruku na rameno a pousmál se. Úsměv mi oplatil.

"Omlouvám se. Až teď si uvědomuju, co všechno jsem udělal..." sklonil pohled, že mu vlasy spadly do obličeje a zakryly mu oči. "Kdybych to mohl napravit-"

"Na to už je pozdě," odvětil jsem a otočil se k němu bokem. Zase jsem byl na měkko. Vždycky se takhle cítím, když si vzpomenu na Kasuku...

"Pochopím, pokud mě zabiješ," řekl upřímně.