Láska

Woohoo! Přidávám novou jednorázovku, která... ehm... je ke konci dosti uspěchaná, jsem si toho však vědoma :D

---

Zamiloval jsem se. To je jediné, co bych v této chvíli mohl říct. Vždycky jsem si myslel, že zamilovat se do kluka je... nemožné... navíc se mi vždycky líbily holky a jejich plné hrudníky, ale od doby, co znám jeho, je spíš on to jediné, na co myslím. Jak by asi reagoval, kdyby zjistil, co k němu cítím? Už nikdy by se mnou nepromluvil? Celkem se toho bojím... Mám koule na spoustu věcí, ale na to přiznat se mu ne.

Zrovna jsem si sedal na zem, abych si trochu odpočinul, když ostatní ještě trénovali. Teda, především Hinata. To on je ten, co nenechá mé noci bezesné. To o něm pořád přemýšlím. Ano, to on je ta osoba, do které jsem se zamiloval.

"Hah... hah... Kageyamo..." oslovil mě celý udýchaný. "Pojď hrát..." utřel si pot z čela do trika. Nutil jsem se nedívat na jeho vypracované břicho, ale nešlo to. Kruci, měl bych se zbavit všech těch představ, jak spolu... Jo, to byl ten nejvíc deprimující problém. Každou noc, když jsem usínal, jsem měl přímo živě před očima jeho, jak pode mnou slastně sténá. Proto je těžké se na něj dívat.

"Dej mi chvilku odpočinku," odvětil jsem a raději se napil, aby mi flaška zabránila ve výhledu na něj. Hrál jsem bez přestávky, zatímco ostatní měli alespoň jednu. Utřel jsem si obličej a krk do ručníku. Bylo nechutný, jak po mě teče vlastní tekutina. Sakra, dvojsmysly...

Než jsem to postřehl, Hinata seděl vedle mě a taky si dával oddechovku. Uvědomil jsem si, že on taky ještě neměl přestávku. Maká fakt tvrdě, aby byl lepší, nezná hranice.

"Nechtěl bys jít zítra ven?" nabídl jsem mu. Jen se na mě otočil s nechápavým výrazem a hrdlo flašky, ze které pil, nechal tak, aby se mu dotýkala rtů. Jak to mám sakra ustát? Štěstí, že jsem seděl...

"Moc rád," odpověděl trochu mimo. Nechápal, proč ho zvu ven.

"Trénovat," dodal jsem, aby si nedomýšlel něco jiného. I když bych s ním rád trávil čas jen tak, ale to mezi námi bohužel nejde. Jsme rivalové, teda alespoň on mě tak vidí, a pozvat ho ven jako kámoše by znamenalo můj konec a já s ním nechci prohrát.

"Aha," hned se rozzářil a v očích se mu nebezpečně zalesklo. Kruci, asi jsem to neměl říkat. Zítra mě bude mordovat, jen aby se zlepšil. Budu mu muset pořád házet míč, dokud neucítí byť jen malinké zlepšení. Hlupák. Je dost silný a pořád se zlepšuje, jen si jeho primitivní mozek myslí, že je to příliš málo. Já bych řekl, že to až přehání.

Počas trénování s ostatními jsem si připadal opravdu hrozně. Netušil jsem, že mě Hinata dokáže až takhle rozptýlit. Zatím se mi ještě nestalo, že bych byl tak mimo, aby mě ostatní opakovaně napomínali. Dokonce se mě ptali, jestli mi je dobře a tvářili se starostlivě. Nenáviděl jsem to.

V sobotu jsme si dali s Hinatou sraz v parku. Nemohl jsem se dočkat, proto jsem přišel o hodinu dřív a teď toho začínám litovat. Ale nečekal jsem ani čtvrt hodinu a přišel i Hinata. Neptal jsem se ho, proč přišel tak brzo, určitě to bylo kvůli volejbalu. Taky kvůli čemu jinému, že? Ne, nežárlím!

"Půjdeme?" řekl nadšeně a vyběhl na místo, kdy nebyly stromy, lavečky a hlavně žádní lidi. Taková mýtina v parku, kam pronikalo sluneční světlo a díky tomu vše krásně kvetlo. "Jsem připravenej!" křikl na mě Hinata a už se postavil do pozice na odbíjení. Neochotně jsem mu nahrál. Neříkám, že mě to nebavilo, ale nedokázal jsem se soustředit, jak bych chtěl.

Asi hodinu jsme trénovali, dokud Hinata nenavrhl, že bychom si mohli zahrát hru. Musíme míč odbíjet, nesmí nám spadnout a můžeme odbít maximálně dvakrát za sebou. Tohle už bude možná zábavnější, pomyslel jsem si.

Začali jsme tedy hrát a po dvaceti minutách už Hinata prohrával tři nula. Jindy bych oplýval poznámkami, jak je neschopný, ale teď mi ho spíš přišlo líto. Jak jinak bych mu mohl ještě pomoct?

Hinata odbil míč, ale neletěl dostatečně blízko mě, takže jsem se rozběhl k němu a už se připravoval na odbíjení, ale s hlavou na míči v oblacích jsem narazil do Hinaty, který se taky rozběhl pro míč. Asi ho chtěl ještě chytit. Jak jsem do něj narazil, spadl na zem a já na něj.

"Jsi v poho?" pozvedl jsem obočí. Oba jsme se nějak zarazili. Dívali jsme se jeden druhému do očí a já jsem si hned vybavil svůj sen. Ležel pode mnou, jako teď, jen s tím rozdílem, že v tom snu vzdychal moje jméno. Vůbec jsem nevěděl, proč to dělám, ale začal jsem se k němu pomalu sklánět, abych ho políbil. Jeho rty mě lákaly jako ještě nic na tomto světě. V tu chvíli se zastavil celý svět a čekal jen na ten polibek.

Už jsem byl od jeho rtů vzdálený jen dva centimetry, když mi na hlavě přistál míč a odrazil se do pryč. Tím nárazem jsme se nechtěně políbili.

"Pro-pro-promiň!" začal jsem hned vyšilovat, on se celý rudý držel za pusu a koukal na mě vytřeštěnýma očima. "Nebylo to naschvál! To míč!" vysvětlil jsem rychle.

"Uhn," přikývl. Shodli jsme se na tom, že se to nikdy nestalo a rozhodně se to nikdo nedozví.

"J-jdeme hrát?" svěsil ruce podél těla a po bradě mu stekl malinký pramínek krve. Asi jsem mu rozkouskl ret.

"Teče ti krev," upozornil jsem ho.

"Vážně?" pozvedl obočí a podíval se na ruce. "No jo... Ale to je jenom troška," mávl rukou. I přes jeho slova jsem začal hledat papírové kapesníky po kapsách, které jsem nakonec našel. Naštěstí ještě jeden zbyl.

"Díky," usmál se Hinata a přiložil si ho ke krvácejícímu rtu.

"Promiň," omluvil jsem se kajícně. Hinata se na mě zase podíval trochu překvapeně. Kruci, takový ledovec jako já najednou roztává. Kde zůstala moje sebekontrola?

"T-to nic," začervenal se a mírně sklonil hlavu. Zdá se mi to, nebo jsem dokonce viděl úsměv? "Každopádně jdeme hrát, ne?" vyskočil na nohy a vítězně se usmíval. Nejspíš už se viděl, jak jsem prohrál.

"Jo, jasně. Jak chceš hrát s kapesníkem u pusy, ty trdlo?" poklepal jsem si na čelo. Stále mu to ještě krvácelo a ta zaschlá krev na jeho bradě taky není zrovna nejhezčí podívaná. "Ukaž," vzal jsem mu kapesník, druhý konec jsem naslinil a začal mu utírat bradu jak malému dítěti.

"Kageyamo," upozornil mě na kolemjdoucí, kteří se na nás chvíli dívali.

"Jak kdyby v životě neviděli malé děcko," protočil jsem očima, složil kapesník a vyhodil ho do koše. Hinata nafoukl tváře, které jsem mu propíchl prsty. Byl přitom tak roztomilý...

"Si myslel sebe, ne?" ušklíbl se a strčil do mě ramenem. Hned jsem mu to oplatil, dokud z toho nevzniklo menší rugby. "Fajn, mír!" prohlásil nakonec Hinata a mnul si bolavé rameno. Musím říct, že ani já jsem se bolesti nevyhnul. Na to, jak je malej, tak má docela tvrdý kosti. Zajímalo by mě, jestli má nějaký tuk, i když bych dost pochyboval. Neviděl jsem ho jinak, než za mlhou páry ve sprchách. V šatně jsem ještě neměl možnost, protože než já vůbec do té šatny vkročím, on už si pinká s balonem o zeď jako menší rozcvičku. Neznám nikoho rychlejšího. Není rychlý jenom při volejbale, ale ve všem, co se mu líbí a na co se těší.

"Zvu tě na zmrzlinu!" prohlásil a už mě tahal ke stánku. Tohle bude delší den, než jsem čekal. Čekali jsme ve frontě asi dvacátí a než jsme se dostali k objektu naší touhy, uběhla asi půl hodina. S Hinatou ten čas utíkal rychle, vůbec jsem nevěděl jak.

Každý jsme si dali jinou a nakonec se ještě přeli o to, kdo to zaplatí. Já jsem ho pozval ven, takže bych to měl být já, kdo by měl platit, ale Hinata měl vlastní kebuli. No, nakonec jsem zaplatil jeho a on mou. Celkem nelogický, když stály obě stejně, ale když mu to udělalo radost...

Procházeli jsme se po městě se zmrzlinami (já jsem pod paží nesl míč) a prohlíželi si výlohy. Zastavili jsme se u jednoho obchůdku, co se zrovna otevíral, takže to uvnitř vypadalo ještě chaoticky.

"Slyšel jsi o nich?" zeptal se mě Hinata s jiskřičkami v očích a palcem nenápadně ukázal za sebe.

"Měl bych snad?" pozvedl jsem obočí. Tady se drby šíří rychle, to je pravda. A právě Hinata se jich ještě rychleji chytá a roznáší s větrem do širokého, dalekého okolí...

Přiložil si ruku ke koutku pusy a stoupl si na špičky, aby mi mohl šeptat do ucha. "Prý měli čtyři děti, ale tři z nich umřely. Smutné, že?" nakrčil obočí v lítosti. "Nevím, co bych dělal, kdyby mi umřelo dítě," zapřemýšlel se. Docela mě znepokojilo, že si to tak bere k srdci.

Rukou jsem ho objal kolem ramen a přivinul k sobě. Překvapeně mrkal a já cítil, jak se třese. Nemusel jsem mluvit, tušil, co tím myslím. Štěstí, že mě hned pochopil a objetí mi oplatil, protože bych asi nebyl schopný mluvit bez koktání. Takhle blízko jsem mu ještě nikdy nebyl.

***

Po procházce městem jsem ho doprovodil na zastávku, kde jsme si povídali dokud jsme z dálky neviděli autobus.

"Tak... ehm... děkuju moc za pozvání," usmál se a než vůbec nastoupil do autobusu, vlepil mi pusu na líčko. Zastavil se mi dech i srdce. Jediné, co jsem v tu chvíli vnímal, byly jeho horké rty a ruka na mém rameni. "Opravdu jsem si to užil..." pošeptal ještě s milým úsměvem. Pak nastoupil do autobusu. Začal mi zběsile mávat na rozloučenou. Všiml jsem si toho, až když autobus začal odjíždět, ale i tak jsem sotva pohyboval rukou. Byl jsem celý paf z té nevinné pusy, že jsem zapomněl úplně na vše.

Znovu jsem si to celé přemítl a začal se u toho culit jak idiot.

"JOOO!!!" zakřičel jsem z plných plic. Míč mi spadl na zem a já začal tancovat cosi jako parodii na Michaela Jacksona. Pak jsem sebral míč a běžel domů. Byl jsem šťastný, tak moc šťastný!

***

Druhý den jsem potkal Hinatu hned ráno. Byl obklopen těmi svými kamarády, takže jsme si jen zamávali a usmáli se na sebe.

Ehm... neříkám, že jsem celý den nedával pozor ve škole, ale v některých hodinách mi myšlenky přeskočily na to zrzavé nemehlo. Už jsem se viděl, jak ho zvuk na rande, budeme se držet za ruce a přirozeně se líbat. Ovšem tomu všemu brání ještě jedna důležitá věc. Vyznání. To bude to nejtěžší na celém případu. Hm, hm.. fajn, detektive Tobio, tohle musíme vzít plně do svých rukou!

Jen, co zazvonilo na konec školy, vyletěl jsem ze třídy a rozhodl se počkat na Hinatu u šaten. Byl jsem pekelně nervózní, že mě to nutilo přešlapovat z nohy na nohu.

Už jsem ho viděl z dálky, když mě v tom oslovil spolužák. Učitel mě volá, protože není uklízená třída a já jakožto služba to mám povinnost na to dohlédnout. To si děláte srandu! Zrovna teď?

"Počkej na mě před školou," řekl jsem omluvně Hinatovi a spěchal do třídy, abych to vyřídil co nejdřív. Kruci, nikdo si nevšiml, že tu v této třídě už nikdo nebude a teď je na mně, abych zvedl židle a posbíral všechen bordel... Sakra!

Po deseti minutách jsem už běžel zpátky ke skříňkám, aby Hinata nemusel čekat dlouho.

"Hinat-" zavolal jsem, ale před školou nikdo nebyl. Smutně jsem si povzdechl. Možná mě neslyšel přes ten hluk na chodbě a šel rovnou na bus. "Ach jo," povzdechl jsem si ještě jednou a rozešel se směrem pryč od školy. V tom mě ale zastavil Hinatův výkřik. Když jsem se ohlédl, nikde nikdo nebyl.

"Hinato?" zkusil jsem na něj zavolat, ale nikdo se neozýval.

"Ne!" uslyšel jsem najednou. Vyšlo to z parku poblíž školy a nebylo pochyb, že to byl zrovna Hinata. Rozeběhl jsem se směrem, odkud jsem slyšel další a další volání o pomoc. Něco se mu stalo! Pomyslel jsem si hned.

Musel jsem až hluboko do křoví, kde o pár metrů níž je potok a taky most, kde bývají feťáci a alkoholici. Proto se tu taky nikdo nezdržuje a raději se drží několik desítek metrů dál. Lekl jsem se, že právě oni mu teď ubližují. Co když mu něco píchli do žil?! Prosím, to ne!

Prošel jsem posledním křovím a naskytl se mi pohled na menší partu kluků, co se právě bavili nad trpícím Hinatou. Smáli se tomu, jak vypadá, že je malej a zženštilej. Moc jsem ale neslyšel, byl jsem daleko. Hinata seděl na zemi a držel se za uši, aby je neslyšel.

V momentu, kdy si jeden s nich začal rozepínat kalhoty a ostatní začali Hinatu svlékat, krve by se ve mně nedořezal. Položil jsem tašku na zem a proměnil se ve vražedný stroj. Bylo mi jedno, že jsou v přesile a můžou mě snadno přemoct, jediné, co jsem měl v hlavě, bylo pomoct Hinatovi. Ani jsem nevnímal, jak na mě křičí, abych přestal.

Všichni se nakonec zdekovali pryč buď po svých, nebo za opory svého kámoše. Doufám, že si to zapamatují jako lekci. Příště už budu daleko tvrdší.

"Hin-" sotva jsem se otočil, Hinata mě objal kolem hrudníku a pevně k sobě přitiskl.

"Idiote! Mohli ti ublížit!" křičel na mě, ale všechna slova mizela v mé hrudi, kde mi momentálně bušilo srdce jak o závod.

"Jsi v pořádku?" ignoroval jsem jeho nadávky. Stejně bychom se jenom hádali a to jsem právě nechtěl. V této chvíli mi byl přednější jeho stav.

"J-jo, myslím, že jo," přikývl a odtáhl. V ten moment jsem ho začal kontrolovat. Byl trochu potlučený, jinak mu nic vážnějšího nebylo. Mluvíme samozřejmě o fyzické stránce, po psychické byl totálně v šoku a chtělo se mu brečet, viděl jsem mu to na očích.

Najednou se mu podlomila kolena. Kdybych ho nechytil, asi by se i bouchl do hlavy.

"Vezmu tě do nemocnice," řekl jsem rozhodně a pomáhal mu vstát.

"Ne! Tam by volali rodičům a já nechci, aby to věděli," přiznal se. "Zvládnu to domů," usmál se přesvědčivě, ale na tohle jsem pevně odolný.

"Když ne do nemocnice, tak aspoň k nám," konstatoval jsem.

"Ale-"

"Potřebuješ se z toho dostat, navíc u nás doma nikdo kromě mě nebude a v tomhle stavu se domů těžko dostaneš." Klekl jsem si před něj, aby mi mohl nasednout na záda.

Cestou se na nás otáčeli lidé a někteří si domýšleli... no... domyslete si to taky. Naštvaně jsem po nich střelil pohledem.

"No co?!" ozval se Hinata a objal mě víc kolem krku. "Máme se rádi, je to snad naše věc, ne?!" dal mi pusu na líčko a zářivě se usmál. Za tím úsměvem byl ale ještě pořád strach.

"Nechej je, lásko, oni nás nepochopí," podpořil jsem ho a zrychlil trochu na tempu. Pokud byl mezi těmi lidmi někdo, kdo by nás znal, tak jsme pěkně nahraný.

U mě doma jsem posadil Hinatu na svou postel, zul mu boty a od chodidel ho začal zkoumat. Nechci, aby ho cokoliv bolelo, to by pak nemohl hrát volejbal.

"Říkal jsem, že mi nic není!" protestoval Hinata a položil se na postel.

"V šoku lidé často zapomenou na bolest," vysvětlil jsem mu a prohmatal kotník. Vypadal trochu napuchle a když jsem ho zmáčkl, ozval se Hinata bolestným syknutím. "Tak vidíš," povzdechl jsem si nad jeho hrdinstvím.

"Tsk."

"Dojdu pro obinadlo," zvedl jsem se a na chvíli odešel. Když jsem se vrátil, Hinata seděl na posteli a vypadal, že mi chce říct něco moc důležitého. Přitom byl červený až za ušima, takže nebylo těžké si cokoliv domyslet.

"Kage," oslovil mě odhodlaně, ale já nic nechtěl slyšet, alespoň teď ne.

"Pšš. Nemluv," pošeptal jsem a vázal mu kotník.

"Děkuju."

"Vážně neumíš poslouchat," uchechtl jsem se a na krátkou dobu se střetl s jeho pohledem. Svůj zrak jsem hned stočil k jeho poraněnému kotníku. On k tobě nic necítí, blbe.

"Nikomu to neříkej, prosím," kníkl a měl slzy na krajíčku. Úplně jsem ho chápal. Kdyby se mě někdo pokusil znásilnit, taky bych nejspíš brečel.

"Ššš... už je všechno dobrý," objal jsem ho a hladil po zádech. Začal se třást a hlasitě vzlykat, že i mně bylo pomalu do breku.

"Pustíme si nějaký film, co říkáš?" usmál jsem se povzbudivě a krátce ho pohladil po tváři.

"Tak- dobře," pokusil se mi úsměv vrátit, ale ještě se mu křivil kvůli vzlykům.

Chytil jsem ho za ruku a chvilku počkal, jak na to zareaguje. Když jsem z jeho strany nedostal žádný odpor, pomohl jsem mu vstát a společně jsme došli do obýváku kde jsem vybral film Drž hubu. Nenapadla mě jiná komedie, šlo mi hlavně o jeho veselí. Nerad jsem ho viděl smutného, rvalo mi to srdce na kusy.

Sedl jsem si k němu a malém se mi zastavilo srdce, když si hlavu opřel o mou paži a nohy si přitáhl k sobě. Byl mi tak blízko, jako bychom spolu skutečně chodili a to bylo pro mě dilema. Mám ho nějak obejmout? Nelekne se a neuteče? Nakonec jsem chytil jeho ruku a dal mu procítěnou pusu do vlasů.

"Co to děláš?" zeptal se zmateně, ale neměnil polohu. Teprve pak jsem si uvědomil, že tohle nebylo obyčejně kamarádské gesto. Už to hraničilo s úchylností.

"Promiň, myslel jsem, že- že..." začal jsem panikařit.

"Kage," oslovil mě. "Mohl bych u vás přespat?" zvedl ke mně svůj smutný a prosebný kukuč.

"Jistě," usmál jsem se. "Hlavně dej vědět rodičům." Pro jistotu jsem už pustil jeho ruku. Najednou mi to přišlo dost intimní, dokonce jsem uhnul ramenem, aby se o mě nemohl dál opírat.

Film nebyl ani v polovině, když jsem se rozhodl, že bychom už měli do postele. Hinata už klipkal očima a sotva udržel hlavu nahoře. Dnes měl opravdu stresující den.

Mezitím, co se sprchoval, jsem si připravil matraci a peřiny na zemi. Jenom jsem počkal, dokud nevyleze ze sprchy, nezaleze pod peřinu, pak jsem mohl zhasnout a popřát dobrou noc. Dlouho sem nemohl usnout, jelikož jsem přemýšlel. O něm samozřejmě a taky o tom, jaké by to asi bylo, kdybychom spolu chodili. Museli bychom se s tím tajit? Jak by se choval Hinata? Dokázal by to skrývat a tvářit se, že mezi námi je jenom kamarádský vztah? Celkem mě to děsí, ale chtěl bych to zkusit. Už jen z principu, že ho mám rád...

Druhý den jsme předstírali, že se nic nestalo a i Hinata se choval jako obvykle. Na nějaký pokus o znásilnění už dávno zapomněl a zase to byl ten energický, ztřeštěný kluk, co byl blázen do volejbalu. Když se však naše pohledy setkaly, okamžitě se zakoukal jinam. Je mi jasné, že se za to pořád stydí, ale časem ho to přejde.

Ve volejbale se choval ještě divněji. Nedokázal se soustředit a málokdy se trefil do míče. Dokonce si musel jít sednout, aby se trochu vzpamatoval.

"Kageyamo!" zakřičel na mě kdosi. Než jsem ale stihl otočit hlavu, měl jsem míč v obličeji a já už jenom padal na zem.

"Kage!" zakřičel vyděšeně i Hinata a i s ostatními přiběhl ke mně. Moc jsem nevnímal, byl jsem trochu mimo a možná i v šoku.

"Vezmu tě na ošetřovnu," nabídl se hned Hinata. Nechal jsem se jím vést, nohy se mi pletly a hlava mi vypověděla službu.

Na ošetřovně jsem se dozvěděl, že mám menší otřes mozku, takže bych měl být nějakou dobu v klidu, než se budu cítit úplně fit. To mám z toho přemýšlení o Hinatovi.

"Měl bys ještě chvíli odpočívat," řekla sestra a odešla. Hinata seděl na posteli naproti mně a hleděl do země. Měl takový zvláštní kukuč, jako by něco provedl.

"Kage!" vykřikl najednou celý červený ve tváři. "Z-zvu tě na rande!" řekl sebevědomě.

"Rande?!" zčervenal jsem snad ještě víc než Hinata.

"Ano, rande! Minule jsi pozval ty mě, tak teď já tebe!" sebevědomí z něj jen sršelo.

"Do-dobře," přikývl jsem a pohled stočil na zem. Periferním viděním jsem spatřil Hinatu, jak přišel ke mně. Jeho ruce mě chytily za obě tváře a naše rty se poprvé dotkly. No, poprvé... ještě je tu ten incident s míčem, že...

Po motýlím polibku se Hinata odtáhl, jen ruce mu sklouzly na moje ramena.

"Dlouho jsem si říkal... proč se na mě koukáš tak zvláštně. Nemyslel jsem si, že by to mohlo být kvůli... l-lásce," vysvětlil a přidal i mírný úsměv. "Miluju tě, Kage," vyznal se mi a objal mě okolo krku.

Zůstal jsem sedět neschopen slova. Srdce mi bušilo a celé tělo mi zdřevnatělo. Nakonec jsem se usmál a pevně mu obmotal ruce kolem pasu.

"Už moc dlouho tě miluju. Netušíš, co všechno jsem si vytrpěl," řekl jsem a přitom se usmíval jak měsíček na hnoji.

"Kage-"

"Ne, už nikdy mi neříkej Kage," podíval jsem se mu do očí a tentokrát jsem naše rty spojil já. "Miluju tě... Shouyou..." pošeptal jsem a znovu si ho k sobě přitiskl.

***

Druhý den jsem ještě s obvazem na hlavě šel na místo setkání. Byl jsem tam zase dřív, ale nenudil jsem se. Celou tu dobu jsem si kontroloval oblečení a přemýšlel, jestli jsem si neměl vzít něco jiného. A ty obvazy! Vypadám s nimi naprosto příšerně!

"Ahoj," pozdravil mě Hinata. Úplně mě vylekal, až se zasmál. "Nad čím jsi zase přemýšlel?" smál se mi.

"Vůbec nad ničím," zkřížil jsem ruce na hrudi. Moc dobře věděl, že nemám rád, když se mi někdo směje.

"Nevypadáš, že bys měl náladu na rande. Hm, tak se měj," zvesela se rozloučil a pomalým krokem odcházel.

"Počkej!" chytil jsem ho za paži, otočil k sobě a políbil. "Už mě nezlob," pošeptal jsem s úsměvem.

"Můžu říct to samé," urazil se Hinata, hned se ale začal smát. "Tak pojď, mám hlad!" chytil mě za ruku a táhl směrem na náměstí, kde jsme si sedli do jedné restaurace a dali si oběd. Společně jsme si povídali a nikdo by nám nevěřil, že jsme do sebe zamilovaní. Hinata se choval pořád stejně, zato já se musel krotit, abych mu nevěnoval své něžné pohledy nebo polibky.

Pak jsme se jen tak procházeli po městě. Neměli jsme stanovený žádný cíl, prostě jsme se oulali, kam nás nohy zavedly. Nakonec jsme přece jenom zastavili - u dveří našeho domu.

"Moc jsem si to užil," přiznal se Hinata se širokým úsměvem.

"Já taky," přitakal jsem. Udělal jsem pár kroků k němu a shora na něj hleděl. V tom zapadajícím slunci vypadal tak krásně, že bych teď věřil, že je to dívka.

Pohladil jsem ho po tváři a něžně spojil naše rty. Rukou jsem si ho za pas přitáhl blíž k sobě. "Nechceš... u nás přespat? Nikdo tam není," požádal jsem ho. Když přikývl, ruku v ruce jsme šli dovnitř. Hned, jak se za námi zavřely dveře, mi vyskočil do náruče a začal mě znovu líbat. Nohy si obmotal kolem mého pasu a pánví se pohyboval v pravidelných intervalech.

"Shouyou..." vzdychl jsem a začal ho líbat na krku. "Jsi si jistý? Jsi si jistý, že to chceš?" zeptal jsem se ho pro jistotu.

"Nikdy jsem si nebyl jistější," usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatil a znovu se vrhl na jeho rty. Rychlostí blesku jsem se přemístil do svého pokoje, kde jsem ho položil na postel. Jeho ruce mi rozvazovaly kravatu a rozepínaly knoflíky na košili. "Tobio," vzdychl Hinata, když jsem mu rukama přejížděl po obnažené hrudi.

"Kdyby ses bál, řekni mi to," pošeptal jsem mu do ucha a opatrně pokračoval, snad jako by byl z porcelánu.

Líbal jsem ho všude po těle, aby se uvolnil a taky to fungovalo. Jeho rozpálené tělo mi připomínalo rozpálený písek, když jsme hráli volejbal na pláži, ale ten nebyl ani zdaleka tak jemný a hebký jako Hinatova pokožka.

"Tobio..." vzdychal pod mými pomalými přírazy.

"Shouyou..." pošeptal jsem mu do rtů, které jsem spojil v jedny.

Od té noci se všechno změnilo. S Hinatou jsme spolu začali chodit a byl jsem rád, že se s tím nechtěl tajit. Už ráno jsme přišli do školy ruku v ruce a bylo nám jedno, že si na nás lidi ukazovali. Oba jsme byli šťastní.