Z hodiny dějepisu

Pff... vůbec nevím, proč jsem to napsala. Chci poprosit, abyste si z toho nevyvodili, že jedu po naší učitelce dějáku :D jenom mi v tu chvíli přišlo vhodné vžít se do té postavy. A tak nějak... z toho vyplula tato kravina :D

Jinak informová - mám rozepsanou KageHina jednorázovku, ale... no... řekněme, že to vypadá bledě :'D

Mimochodem - ano, pod článkem je zase anketa na povídky na přání. Zase o tom uvažuju, protože o prázdninách budu mít víc času než doteď, i když budu chodit na brigádu. Do konce školního roku si to promyslím :)

Pár: žákyně x učitelka

Čeká vás: shoujo-ai

Typ: kratší jednorázovka

---

Jedna hodina a jedna minuta odpoledne. Sedím a poslouchám ztřeštěného spolužáka, jak si šeptem povídal s nejvyšším klukem z naší málopočetné třídy. Druhá věc byly povzdechy spolusedící, když kontrolovala facebook a ask.

Co mě ale zaujímá nejvíc je učitelka zkoušející mou další spolužačku. Ptala se jí na různé věci ohledně druhé světové války, kterou momentálně probíráme. Její úzké rty se vlnily do slov, její oči očekávaly správnou odpověď. Občas pohodila hlavou, jak jí krátké kaštanové vlasy padaly do tváře. Oblečení... ta černá blůza a černá sukně po kolena s bílými puntíky jí slušely. Byla tak nádherná.

Když vysvětluje, prochází všemi drobnostmi, abychom bili o něco chytřejší a přitom to tak prožívá, jako by to všechno zažila.

Heydrich. Kdo je Heydrich? Aha, strana padesát jedna, kapitola devátá.

Měla bych začít dávat pozor, ale nejde odolat a nepředstavovat si něco víc, než jen tu vzdálenost tří lavic mezi námi. Každé gesto které udělá...

"Víte, jak zemřel, děcka?" zeptala se a odpověděl jí spolužák expert-na-zbraně. Vypadala přitom, jako by měla navrch, protože ona to ví. Taková ale není. Ona je nejvíc člověk ze všech učitelů na škole. Nedává nám domácí úkoly, protože chápe, že máme i vlastní zájmy.

Její velké až černé oči se dívají mým směrem. Ne však na mě, ale na spolužáka přede mnou, protože má nějaký přihlouplý dotaz. Teď se dívají na mou spolusedící.

Sakra, kdo je pořád te Heydrich?!

"Paní profesorko, viděla jste Želary?" zeptala jsem se. Toužila jsem po její pozornosti.

"Ano," odpověděla prostě a přidala jemný úsměv. Začala jsem se cítit trapně. Neměla jsem totiž o čem diskutovat. Ale ten úsměv a pohled za to stojí.

Zvoní. Musím nachystat třídu na třídní schůzky...