Všechno krásné bývá špatné 9

Wow, tak tato povídka tu dlouho nebyla :D ne, že bych na ni zapomněla, jen jsem zrovna v dost kritické životní situaci. Bratr udělal maturu a příští týden dostane vysvědčení, zatímco já si uvědomuju, že na to nemám. Ano, strašně se podceňuju, chodil s tím i k psychiatrovi, ale nic mi nepomáhá. Jakou mám šanci, když jsem se ani nedostala na střední školu? Navíc s učiteli, kteří mě šikanují?

Jo, výlevy náctileté holčičky...

Jinak... Netuším, jak to bude příští týden, protože jedu v úterý k doktorovi (operace není vyloučená), ve středu jedeme na výlet a vracíme se až v pátek... Uff...

---

Sebral jsem mobil a zase ho složil dohromady. Naštěstí se jen oddělila krytka s baterií a nic vážnějšího se mu nestalo. Nejvíc mě ale štvalo čekání nez naběhne.

"Miluješ mě?" zeptal se bez špetky citu v hlase. Přes delší vlasy, které mu spadaly do obličeje, jsem mu pořádně neviděl do tváře. I přesto jsem se na něj díval a čekal nějakou změnu... naprosto čehokoliv.

"Co myslíš?" pozvedl jsem obočí a mobil prozatím položil na zem.

"Přestaň mi vracet otázky!" napomenul mě naštvaně. "Řekni jenom ano, nebo ne."

Pozvdechl jsem si a hleděl do mobilu, který se plně načetl a já už jen hledal Shinrovo číslo. "Jo. Miluju," řekl jsem jednoduše a krátce se na něj podíval.

S bouchnutím si opřel hlavu o stěnu a oči mu směřovaly ke stropu. Vypadal, jako kdyby mě začal litovat.

***

Do patnácti minut přišel Shinra. Raději jsem Izayu prozatím zamčel v ložnici, aby neutekl, když byly otevřené vchodové dveře. Shinru jsem zavedl k Izayovi, který se ani nepohnul, pořád seděl na zemi s pohledem do stropu. Brejloočko se šokovaně zajíkl a já ho dokonale chápal. Cítil jsem se úplně stejně, když jsem ho po pár týdnech znovu uviděl. Nikdo by si nikdy nepomyslel, ze právě on by si byl schopný sáhnout na život.

Raději jsem je nechal osamotě, aby si Izaya nemyslel, že se svět točí kolem něj. Měl rád pozornost.

Sedl jsem si na židli za počítač a jen tak brouzdal po netu. Na ploše jsem viděl složku pojmenovanou dost divně. "Já a on?" podivil jsem se. Očima jsem střelil ke dveřím od ložnice, jestli náhodou nemají v plánu vyjít ven a když jsem si byl stoprocentně jistý, že zůstanu v místnosti sám na následujících pár minut, složku jsem otevřel. Bylo v ní plno fotek a videí Izayi s nějakým chlapem. Postavou se podobal mně, ale povahově byl určitě jiný. Užíval si života a s Izayou mu bylo dokonale. Nic jim nechybělo, teda alespoň tohle jsem vydedukoval z několika fotek, co společně pořídili. Jedna mi ale vrazila nůž do srdce. Vypadalo to jako krásně prožité prázdniny někde u moře. Izaya držel kameru s hlavou nakloněnou k němu a líbal ho na rty. Vypadali tak šťastně, že jsem si najednou připadal osamělý.

"Shizuo," vyrušil mě Shinra. Z paniky jsem zavřel složku a předstíral, že jsem nedělal nic zvláštního. Z jeho výrazu jsem vyčetl špatné zprávy. "Musí jít se mnou na rentgen a určitě bude mít sádru," vysvětlil mi. "Chápu, když ho tu držíš jako vězně, ale... opravdu musí jít," přesvědčoval mě. Byl zdrcený tím, v jakém stavu Izayu viděl.

"Dobře," přikývl jsem. "Ale půjdu s vámi," stanovil jsem si podmínku, proti které Shinra neměl žádný argument. Vlastně byl rád, že s ním půjdu.

***

Seděl jsem se Celty v čekárně a Shinra vzal Izayu na rentgen. Byl doktor, takže konzultoval s ostatními doktory, co bude dál.

A já? Necítil jsem vinu, může si za to sám. Kdyby se mě nepokusil zabít, nezlomil bych mu ruku. Jo, myslím, že se tomu říká sebeobrana.

Shinra vyšel a s ním i Izaya se zápěstím v sádře, která mu sahala až po loket, kde končila. Musím uznat, že tohle je největší zranění, které jsem mu kdy způsobil. A ano, jsem na sebe i trochu pyšný, konečně se mi podařilo ho opravdu viditelně zranit.

"Tak co?" zeptal jsem se přece jenom starostlivě.

"Má to zlomené," pokrčil Shinra rameny. "Naštěstí to není na operaci, takže může jít v pohodě domů." Usmál se na Celty a společně odešli. Motorkářka se ho ještě vyptávala na nějaké podrobnosti o zlomenině atd. Jsem si tím jistý, znám ji docela dlouho.

Můj pohled se stočil k Izayovi. Hlasitě jsem si pozvdechl. Co s ním mám dělat? Pokud se bude chovat takhle, už nikdy se nepohne, jak bude obalený v sádře.

"Jdu domů," oznámil mi a šel napřed. Moc rychle ale nešel, takže nebyl problém ho dohnat a obejmout. Jo, objal jsem ho. Chtěl jsem mu tak MKč pomoct, ale už prostě nevím jak. Dochází mi nápady a síly a jak vidím, bude to čím dál horší a horší. "Shizu-chan? Seš v poho?" zeptal se nejistě. Ruce nechal svěšené podél těla a jen vykolejeně hleděl okolo.

"Vůbec se nesnažíš..." vytkl jsem mu jeho hlavní chybu a přimáčkl ho víc k sobě.

"Au, au, au! Vždyť mě rozdrtíš!" začal se bránit, ale byl příliš slabý a řekl bych, že trochu dezorientovaný.

"Promiň," řekl jsem ironicky a chytil ho za zdravou ruku, aby mi nemohl utéct. Je mi jedno, kdo nás uvidí. Doteď jsem přihlížel na jeho reputaci, teď už mi jde jenom o jeho zdraví. Kupodivu se mi nesnažil vysmeknout, prostě šel poslušně za mnou.

Hlasitě jsem si pozvdechl. Nechci, aby si dal ubližoval a ani já mu nechci nijak ubližovat. Je dospělý, ale chová se jak dítě.

Zastavil jsem se před velikým sklem, za kterým voněla různá jídla.

"Zajdeme na oběd?" zeptal jsem se, jako by se nic nestalo. On mi neodpovídal, jen se se sklopenou hlavou koukal do země. Nevypadal provinile, ale litoval se. Chudáček Izaya má zlomenou ručičku! Volejte doktory!

"Hej!" zvýšil jsem hlas. Jen zvedl hlavu a nenávistně se na mě díval.

"Miluješ mě?" zeptal se nečekaně.

"Už jsem ti to jednou řekl," odbyl jsem ho. To to potřebuje vědět každých pět minut, nebo co? Stačí snad jednou...

"Tak miluješ?" zeptal se znovu.

"Ano," protočil jsem očima. Mám dojem, že na to během toho všeho zapomněl.

"Proč?!" křikl, že se za námi otočili všichni kolemjdoucí. Jako by si nás všimli teprve až teď. Podotýkám, že jsme se pořád drželi za ruce. "Nenávidíš mě! Celý ty roky ses mě pokoušel zabít!" křičel a v očích měl zvláštní výraz. Sám nevěděl, jestli se má rozčilovat, nebo brečet.

"Jak proč? Prostě se stalo, za to já nemůžu!" obhájil jsem se.

"Ale já tě nemiluju, slyšíš?! Možná už to není nenávist, co k tobě cítím, ale rozhodně to není láska!" křičel na mě. Bolela mě to. Vždycky jsem se smál, když jsem viděl mladé lidi trpět kvůli lásce, která je opustila. Teď jsem zjistil, že to opravdu bolí...

"Řekl jsem, že ti pomůžu, tak to taky dodržím!" rozčílil jsem se už i já. "Pořád se mě snažíš od sebe jenom odehnat, aby sis mohl dělat, co chceš!"

"Potřebuju to! Moje tělo si na to prostě zvyklo a já nemůžu přestat! Pochop to!"

"Tak ty pochop, že se tě nevzdám," řekl jsem už klidně a jemně ho políbil na rty. Slyšel jsem ze všech stran, jak se lidem zastavoval dech a občas si nás vyblejskli.

Odtáhl jsem se a objal ho kolem ramen. "Všechno dobře dopadne. Uvidíš..." pošeptal jsem mu do ucha. Překvapilo mě, že mi objetí oplatil. Myslel jsem, že mě chce momentálně zabít.

"Uhn," přikývl. Vysadil jsem si ho na záda a šli jsme společně domu. Původně jsem se chtěl najíst v restauraci, ale vzpomněl jsem si, že na nás čeká jídlo doma.

***

Dalších pár dní se mnou zase nemluvil. Pak uběhl měsíc. Ať jsem se snažil sebevíc, nakonec jsem se musel smířit s tím, že Izaya už nikdy nebude Izayou. Viděl jsem, jak se mi ztrácí před očima a děsil jsem se, že ho ztratím úplně. Čím víc času uběhlo, tím víc mě ovládala nejistota.

Lehl jsem do postele a zezadu objal tu hromádku neštěstí kolem pasu. Nebránil se. Ničemu. Dělal jsem si s ním, co jsem chtěl a on mě poslouchal na slovo. Když jsem mu poručil uvařit, bez jakýchkoli poznámek se zvedl a začal napouštět vodu do hrnce. Vyhovovalo mi to, osobní služku jsem ještě nikdy neměl, ale černovlásek měl zlomenou ruku, takže jsem mu musel nakonec pomáhat já. Bránil se, že to zvládne sám, ale snažil se ze sebe dělat velké zvíře, ostatně jako vždycky. Tentokrát v tom bylo víc zlosti, než posměchu.

Přitáhl jsem si ho blíž a přivoněl k jeho nádherně černým vlasům. Téměř automaticky jsem mu rukou začal přejíždět po těle a ústy jsem mu ochutnával krček. Vzrušoval mě jen svou přítomností.

Izaya se svým zadkem natiskl na můj rozkrok. Zdálo se, že to chce úplně stejně jako já. Otočil jsem si jeho hlavu k sobě a líbal ho na rty. Chvilku jsem si s nimi jen tak hrál, ale po chvíli jsem mu vjel jazykem do pusy, kterou jsem začal řádně zkoumat. Přetočil jsem se nad něj, aniž bych se odpojil od jeho sladkých rtíků.

Sám mi ruce obmotal kolem krku a přitáhl si mě blíž k sobě. Izayo... jsi takový lhář... pomyslel jsem si. Rukama jsem mu vyhrnul triko na spaní a od úst jsem se přesunul k jeho bradavkám. Usmál jsem se, když se z něj dostal první slastný sten. Rukou si přejížděl po rozkroku, který už stal hezky v pozoru. Páni... netušil jsem, že ho dokážu vzrušit tak rychle... Pro sebe jsem se vítězně usmál. Jeho ruku jsem nahradil svou a on přiškrceně zavzdychal. Zřejmě to je jiné, když si to nedělá sám.

Stáhl jsem mu kalhoty i s trenkami a to samé zopakoval u sebe. Když Izaya viděl, že se nehodlám nijak zdržovat, nasadil poker face a pohled směřoval kamsi do strany. Bylo mu jasné, že si ho vezmu ať chce, nebo ne, tajze nemělo cenu se bránit. Možná doufal, že budu alespoň něžný, ale to se nedozvím.

Nadzvedl jsem ho a navedl se do jeho otvoru. Jen jsem se ho dotkl špičkou a Izaya hned zasténal a kousl se do rtu. Tentokrát to děláme bez lubrikantu, takže ho to bude asi bolet. Pomalu jsem se do něj zasouval a rozptyloval ho třením jeho údu. Nemyslel tak na bolest, kterou mu způsobuju, ale spíš se uvolnil. Když jsem byl v něm celý, setrval jsem, dokud mi sám nedá najevo, že můžu pokračovat. Překvapilo mě, že se proti mně pohnul okamžitě. Nedával si žádný čas na zvyknutí, snad jako by chtěl, abych mu ublížil. Dobře, má to mít. Nebyl dostatečně uvolněný a jakmile jsem se v něm začal pohybovat, bolelo mě to taky. Sice ne tolik, jako jeho, ale nedokázal jsem si to užít jako poprvé. I když jsem přidal na tempu a vzrušení se stupňovalo, oba jsme byli napjatí a připadalo mi, že jsme k tomu byli donuceni. S posledními přírazy jsem se udělal do jeho nitra a lehl si na něj.

"Miluješ mě?" zeptal se lhostejně.

"Sakra, Izayo! Proč se pořád ptáš?! To ti to jednou nestačí?!" zakřičel jsem na něj, ale on zůstal klidný.

"Chci slyšet, kdy se mě vzdáš," odpověděl mi chladně. "Nech mě umřít a už se o mě nikdy nestarej," zvedl se a odešel do koupelny. Jak tohle může říct?! Jak mu může být jedno, co s ním bude?!