Všechno krásné bývá špatné 8

Mei našla novou lásku v podobě písničky :3

---

V průběhu několika dnů se začal měnit přímo mně před očima. Čím víc času uplynulo, tím míň se mnou mluvil a trávil čas. Nejčastěji se zavíral v ložnici a spal, nebo se o to alespoň pokoušel...

Od té noci jsme spolu už nespali. Od té noci se choval divně. Napadlo mě, jestli to nemůže být hormony, ale pak jsem si vzpomněl, že už není puberťák. Nakonec jsem došel k závěru, že uplynula nějaká určitá doba, kdy byl zvyklý se předávkovat a teď po tom touží ještě víc. Věděl jsem, že ho budu muset kontrolovat daleko častěji. I kdyby byl ve sprše, prostě ho zkontroluju.

***

Zrovna jsem vařil oběd, když on seděl znuděně u počítače a nezaujatě tam cosi klikal. Dovařil jsem a šel za ním původně s úmyslem oznámit mu, že je oběd hotový, ale zvědavost nedala, lehce jsem ho objal kolem ramen a sledoval, jak hraje šachy. Proti počítači vyhrál už osmkrát na těžkou obtížnost. Tomu říkám výkon...

Vyhrál po deváté sundal ze sebe moje ruce a šel se najíst. Takové chování mě nutilo znovu přemýšlet. Musím ho donutit myslet na něco jiného, ale už mi došly nápady, jak ho zabavit. Mohli bychom spolu zase hrát, ale to ho prý už nebaví. Ven se ho ještě bojím pustit, i kdyby byl se mnou. Přece jenom umí docela rychle pláchnout, a co by si navíc pomysleli všichni ti lidi okolo.

"Izayo," oslovil jsem ho, ale on hlavu nezvedl. "Miloval jsi ho?" zeptal jsem se přímo. Je možné, že po té noci měl výčitky svědomí. Něco jako: "Navždy budu milovat jenom tebe, nikoho jiného," a on to porušil. Kdo ví.

Podíval se na mě s otázkou v očích. Jak to můžu vědět? Už jen z těch zkušeností v posteli, navíc se často zakouká kamsi do prdele a hlasitě si povzdechne. Je to jako by na někoho vzpomínal.

Chvíli na mě nevěřícně a překvapeně civěl, nakonec jen přikývl. Bodlo mě z toho u srdce. On pořád někoho miluje, nikdy nebude můj.

"Chodili jsme spolu asi rok, než... umřel," vysvětlil a znovu se začal krmit. Říkal to úplně lhostejně, tak jako unaveně. Lhostejné mu to ale nebylo. V očích měl takový divný odlesk. Litoval něčeho.

"Co se stalo?" ptal jsem se opatrně. Jeho nálada klesala k bodu mrazu až děsivě rychle.

"Potyčky s gangy," rty semkl na malou chvíli do jedné lajny a odnesl talíř do dřezu.

"Proto jsi začal?" zeptal jsem se spíš sám sebe, Izaya už odešel. Nedokázal jsem tomu uvěřit. On, který si myslí, že zabít se kvůli lásce je pitomost, se o to pokouší. To je prostě šílený.

Kdyby umřel, o nic takového bych se nepokoušel. Chvíli by to bolelo, ale stejně bych si jednou někoho našel a prožil s ním skvělý život, nebo jen jeho část. Teď prožívám to nejkrásnější právě s Izayou. Nestěžuju si, jen mě to strašně frustruje.

Uběhly další a další dny. Izaya se mnou přestal mluvit úplně, už mě jenom ignoruje. Ze spaní křičí, že potřebuje víc, trhá si vlasy, mlátí se do celého těla a kolikrát vytáhl nožík a vyhrožoval mi, že jestli mu okamžitě něco nedám, zabije se. Doufal jsem, že tohle není pravda, ale jen zlý sen. On opravdu takový být nemůže, prostě nemůže!

Ležel jsem v posteli s jednou rukou pod hlavou s druhou přes Izayův pas. Občas jsem mu přejel po vlasech, jak mě přitahovaly. Nemohl jsem spát a Izaya poslední dobou spí dlouho. Zrovna zazvonil telefon, když jsem se rozhodl ho vzbudit. Jen něco zabručel, ať to vypnu a spal dál. Vzal jsem mobil a šel si to vyřídit do obýváku.

"Halo?"

"Shizuo? Kde jsi? Už přes tři týdny nechodíš do práce," oznámil mi Tom. Nebyl naštvaný, jen se asi vylekal. Ale musel jsem mu dát za pravdu, ozvat jsem se mohl...

"No..." polkl jsem a pohled jsem zamířil ke dveřím, kde uvnitř spal Izaya. "Zrovna mám menší problémy a potřeboval bych dovolenou..." Raději jsem neříkal časový údaj, to by mě asi vykuchal zaživa.

"Co? Jaký problémy?" zdůraznil poslední slovo. Asi ho napadlo, že jsem zavřený v cele kvůli... ehm... ublížení na zdraví jisté osobě.

Jistě, že jsem mu nemohl říct o Izayovi, to by poškodilo pověst nás obou. Marně jsem přemýšlel a snažil se si něco navymýšlet, ale bylo to naprosto k ničemu.

"Tome... jde o Izayu..." řekl jsem narovinu. Z mobilu jsem uslyšel povzdech.

"Tys ho zabil, že?" řekl otráveným tónem hlasu. Jistě by ho nebavilo mě znovu tahat z vězení a že jsem tam už párkrát byl alespoň na noc.

"To sice ne, ale on se o to pokouší."

"Cože?" moje odpověď ho vyvedla z míry. Taky jsem byl tak překvapený, když jsem ti zjistil.

"Nikomu to neříkej," požádal jsem ho. Vím, že mu můžu věřit.

"Dobře, ale... co to má společného s tebou? To se ho snažíš zachránit, či co?" V hrudníku se mi rozbušilo srdce. Tímhle si nejsem až tak jistý, jestli mu můžu říct. Nejde o to, že by to někomu řekl, ale... je to jako přiznat se svému rodiči...

"No... tak nějak," pozvdechl jsem si a Tom taky.

"Co to vyvádíš? Myslel jsem, že ho nenávidíš," uchechtl se. Chtěl jsem něco říct, ale přerušil mě. "Každopádně tě chci zítra vidět v práci, nemám za tebe žádnou náhradu," dořekl a típl. Díky bohu, že jsem mu nestihl odpovědět. Jak bych asi vysvětloval, že jsem se do Izayi zabouch? Všechno je najednou tak složité... Co bude s Izayou, až budu v práci? Ještě včera bych mu věřil, že to Izaya sám doma zvládne a můžu mu věřit, že si nesežene žádnou drogu, ale od té noci se chová jako závislák. Nemůžu ho doma nechat samotného.

***

"Izayo? Večeře!" zakřičel jsem přes celý jeho byt a nachystal na stůl dva talíře i s příbory. Bolelo mě, když mě ignoroval, ale tak nějak jsem si už zvykl.

Zaklepal jsem na dveře od ložnice. Nic jsem neříkal, ani nečekal na reakci a vešel dovnitř. Ležel v posteli stočený do klubka.

"Večeře," řekl jsem chladně, ale i přesto jsem si sedl k němu na postel a ruku položil na něj. Neuvědomoval si, co všechno způsobuje a nejen sobě.

Než bych řekl švec, ležel jsem pod ním a u krku jsem cítil ostrou čepel nože, jak se mi pomalu zařezává do kůže. Nevěřil jsem vlastním očím. Izaya měl pod očima doslova nafialovělé kruhy a ve tváří šílený výraz. Seděl na mně obkročmo, abych nemohl utéct, ale já se o to ani nesnažil.

"D-dej-" koktal a třásl se. Opravdu se přemáhal, jinak bych už skončil podříznutý. "Klíč!" vykřikl najednou a nůž mi víc přitlačil na krk.

"Dobře, dobře!" začal jsem ho zklidňovat. "Řeknu ti kde je, ale nejdřív- ten nůž, prosím," začal jsem být opravdu nervózní, protože takovou chuť mě zabít ještě neměl.

"NE!" zakřičel zoufale. Nevěřil mi a zároveň se na mě díval uslzenýma očima. "ZEMŘEŠ!!! ZABIJU TĚ!!!" křičel na mě a nožem začal bodat do postele vedle mě. "ZABIJU!!!" křičel pořád a pořád dokola.

"Uklidni se!" zvýšil jsem hlas, chytil mu obě ruce a převalil se nad něj. Netoužil jsem po tom, aby ublížil sobě ani mně.

"PUSŤ MĚ!!! OKAMŽITĚ MĚ PUSŤ!!!" zmítal se a snažil se osvobodit. Kopal nohama a křičel z plna hrdla. Držel jsem ho tak pevně, že se mu v těch místech udělaly otlačeniny. Neměl jsem daleko k tomu, abych mu ty ruce zlámal a to bych skutečně nerad.

"TAK UŽ SE UKLIDNI, SAKRA!!!" křikl jsem po něm a vlepil mu facku. Opravdu mě začínal srát a ve mně rostl vztek, který za chvíli přestanu ovládat. Začínám se bát, že mu ublížím.

"NEŘVI PO MNĚ!!! JE TO TVOJE VINA!!! JÁ TO POTŘEBUJU!!!" Já se mu snažím pomoct a on mě obviňuje?! Vím, že je závislý, to ale neznamená, že není při smyslech a neuvědomuje si, co dělá a říká. "RADĚJI MĚ ZABIJ!! TAK ZABIJ MĚ!!! JÁ UŽ NECHCI ŽÍT!!! Já už... nechci... nechci..." vzlykal a uklidňoval se. Celé tělo mu ochablo a on se jen třásl od pláče. Přišlo mi ho i líto. Mimo mě měl zlost sám na sebe.

"To neříkej," napomenul jsem ho. "Je tu ještě spousta lidí, kterým na tobě záleží." Zavrtěl hlavou na nesouhlas. "Co tvoje sestry? Těm bys určitě chyběl... No a co Shinra? Je to přece tvůj přítel, no ne?" jemně jsem se na něj usmál.

"Proč to děláš...?" přivřel oči. Tentokrát jsem mu musel říct pravdu, ty kecy o Shinrovi by mi stejně neuvěřil.

"Protože..." začal jsem s vážným výrazem. Rostl ve mně vztek, ale najednou bylo snadné to říct. "Protože tě nenávidím! Nenávidím tě tak moc, že bez tebe nemůžu žít! A budu to já, kdo tě zabije, nikdo jiný! Ani ty!" zakřičel jsem na něj a pustil ho. Naštvaně jsem bouchl do stěny. Nějak mě ten chlap oslabil, jinak by se ta stěna už rozpadla na malé kousíčky. "...a miluju tě," dodal jsem k tomu. Bál jsem se otočit, jeho reakce... jaká by byla? Nebo spíš jaká je? Nechci to zjišťovat, ale musel jsem. Rozum mi říkal, že bych se jinak zbláznil.

Otočil jsem se tedy na něj a pohlédl tváří v tvář tomu teď už vyděšenému stvoření. Naprosto mě šokoval. Stál s napřaženou rukou, v níž svíral nůž, a chystal se mě zabít. Očividně ho zastavily moje city a slova.

"Hajzle!" znovu se napřáhl a kdybych neuhnul, měl bych nožík zaříznutý přímo v srdci, které mě teď bolelo. "Zabiju tě, zabiju!!!" pořád a pořád se oháněl s nožem v ruce. Pokud ho nezastavím, ublíží si? To bylo jediné, na co jsem pomyslel. Zahrál jsem si na hrdinu, ostatně jako vždy, a vší silou jsem mu udeřil do ruky. Nožík mu okamžitě vyletěl z ruky a zabodl se ve stěně a Izaya se s křikem držel za ruku. Sakra, vypadá to, že jsem mu ji zlomil. Ne... já mu ji přímo rozdrtil...

"Izayo-"

"TÁHNI K ČERTU!!!" křičel bolestí a po zdi se sesunul na zem. "Pokud mě chceš zabít, tak to udělej hned," mluvil klidně.

"Ale já nechci," odvětil jsem prostě a dřepl si k němu. Hned zacouval co nejblíž ke stěně a očima sledoval každý můj pohyb. Jindy by mě těšilo, že se mě bojí, teď mě to hodně mrzelo.

"Čeho se bojíš?" smál se mi do obličeje. Celkem ironie, když on je jediný vyklepaný jak ratlík.

"Fakt nevíš, kdy zavřít hubu," prskl jsem po něm a surově mu začal kontrolovat ruku. Křičel bolestí, kterou se snažil zakrýt, ale občas mu z oka vypadla kapka slzy. Od loktu po konečky prstů mu zmodrala a já už si mohl jenom nadávat. Tohle potřebuje lékařské ošetření nebo mu ji budu muset amputovat sám. Vytáhl jsem z kapsy mobil, ale než jsem stačil najít Shinrovo číslo, Izaya mi bouchl do ruky, jako já jemu předtím, a mobil se mi rozpadl na několik kousků.

Zhluboka jsem se nadechl, abych se aspoň trochu uklidnil a nezabil ho na místě. Měl jsem milion chutí mu dát klíč a už nikdy se nevrátit. Ať se zabije! Je to přece jeho život!

Ale zároveň mi cosi říkalo, že on mě potřebuje a nějaký hlásek uvnitř něj mě volal.

Vysmíval se mi. Přímo do očí se mi smál a provokoval mě, abych mu ještě nějak ublížil.

"Na co čekáš?" smál se.

"Proč to děláš?" vrátil jsem mu otázku s bolestí v očích i na srdci. Jenom ode mě odvrátil pohled a držel hubu. Věděl, že jakákoli jiná otázka nebo poznámka mu na dobrém stavu nepřidá. No... on se vlastně raději plácal mezi životem a smrtí a zřejmě je mu jedno, co s ním bude.