Nebezpečné identity 6

*umírá* Nic mě nebaví...

...ale tento díl jsem si teda setsakramentsky užila! ^^

Enjoy~

---

Izaya

Jako by se nemělo nic stát. Všechno je v naprostém pořádku, jenom mě chtějí vykuchat zaživa.

Jemně jsem se na něj usmál a zavrtěl hlavou, že nic. Nechápu proč, ale jeho oči mě tak přitahovaly. To jediné na jeho celém těle bylo nefalšované a krásné takové, jaké je. Zamiloval jsem se do nich a už bylo příliš pozdě se odmilovat. Vlastně... to nešlo vůbec...

"Heiwajimo-san," oslovil jsem ho. On jen zamručel, že poslouchá, ale v tu chvíli mi všechna naděje i odvaha utekly pod rukama. Nechápu proč, ale přemohlo mě zoufalství a strach a já jsem měl potřebu mu všechno říct.

Odvrátil jsem hlavu na stranu a zavrtěl hlavou, jako že nic.

Hned ráno jsme vyrazili na cestu. Bohužel jsme dojeli o něco později, než měl Shizuo v plánu, kvůli mně. Skoro na každém kilometru jsem vystoupil z auta a zvracel. Ještě mi pořád nebylo dobře a já se bál, že není jiná možnost, než navštívit toho psychopata.

Po dvou hodinách jsme dojeli na obrovský pozemek - vila a obrovská zahrada. Připadal jsem si jako mravenec oproti všemu v okolí. Stromy byly obrovské, keře byly taky neobvykle větší a květiny... těch tam bylo plno a tvořily nádherně barevné koberce.

Shizuo

Všiml jsem si jeho udiveného výrazu a musel se pro sebe usmát. V některých situacích se chová jako dítě, fakt.

"Líbí?" zeptal jsem se, když jsem si odepínal pás. Trochu zrudl, když zjistil, že jsem se na něj díval a viděl i jeho dětskou stránku. Nic ale neřekl, jen krátce přikývl.

Vystoupili jsme z auta a já se zhluboka nadechl. Po kolika letech jsem se vrátil? Ani nevím, raději jsem to za ty roky přestal počítat.

Rychle jsem nasadil pracovní výraz a předstíral, že mě tahle práce jen unavuje a zbytečně tu ztrácím čas. Nemusí o mně vědět víc, než já o něm. Je to jenom hra, nic víc. Hra...

"Páni... hádám tak osmnácté století..." usmíval se a rukou přejel po mramorovém sloupu.

"Jo," přitakal jsem uznale a trochu se zamračil. Možná toho moc neví, ale dokáže si to zjistit rychleji než já. Jenom odhadem se trefil, ve kterém století se tento dům postavil.

Stáli jsme v předsíni pod křišťálovým lustrem a oba se rozhlíželi okolo.

"Co máme na práci?" zeptal se nepřítomně a zkoumal malou fontánku u schodiště.

"Určit cenu a prodat ho," řekl jsem bez přemýšlení a začal toho trochu litovat. Jako by malá část mě sama opustila mé tělo. Každopádně to bylo nejlepší řešení a stále jsem se o tom přesvědčoval. Pak jsem si uvědomil, že jsem mu lhal, takže není důvod se přesvědčovat. I tak jsem měl pocit, že tento dům už nikdy neuvidím a tohle je naposledy, co v něm jsem. Přepadl mě pocit úzkosti. "Jdi prozkoumat první patro, jestli tu nezůstal nějaký nábytek," přikázal jsem mu a sám šel omrknout sklep. Na tak velký dům tu bylo málo úložného prostoru v podzemí, ale to dokonale vyhovovalo mému plánu, který se zdál být víc skutečný, než všechna má splněná přání. Dokonce tu bylo zahradnické náčiní, nebo to alespoň tak vypadalo. Jako malý jsem do sklepa nechodil, ani Kasuka, takže jsem nikdy neměl šanci zjistil, co všechno se tu může nacházet. Nějaký prázdný sud, přádelní šňůra, motyka, srp, kosa a nějaké sáčky, ve kterých bývala semena, dokud je nerozežraly krysy.

"Co tam je?" přišel Izaya, ale zůstával nahoře na schodech, zřejmě se bál jít do tmy.

"Nějaký bordel," odvětil jsem prostě a vrátil se nahoru. "Našel jsi něco?"

"Jo. V jedné z ložnic je almara a jeden pokoj je dokonce plně vybavený."

Izaya

Sotva jsem udělal krok na první schodek, zastavil jsem se. S pohledem do tmy, kde se právě nacházel Shizuo, jsem pocítil úzkost. Tma pro mě znamenala to místo, kde jsem vyrůstal.

Udělal jsem několik kroků zpátky, abych tam dolů náhodou nespadl a jen na něj zakřičel. Posledních pár dní nejsem vůbec ve své kůži a jen strach z psychopata mi nedovoluje si byť jen koupit prášky.

"Seš v poho?" zeptal se, ale v jeho hlase bylo tentokrát vice... starosti a něhy.

"Jo," odpověděl jsem téměř okamžitě. Nenechám si ujít šanci, že jsme sami celý víkend. "Hele... já vím, že jsi říkal... kámoši... ale nemohli bychom...?" očima jsem mu naznačoval, že myslím sex. Jsem z otce pekelně nervózní. Dřív nebo později mě vykuchají, pokud nesplním svou misi co nejdřív, cítím to v kostech a docela se toho bojím.

Mírně se na mě zamračil a trochu se zapřemýšlel. "Dobře. Ale..." protáhl a sklonil se k mému uchu. "Vyzkoušíme něco nového," olízl mi ucho a následně se mi vpil do rtů. Jo, ten na to taky nejde zrovna zlehka.

V další činnosti mi zabránil on. Rukou mě zasáhl do jednoho bodu a já upadl do spánku. Zase ta bezmoc...

Shizuo

Nikdy jsem tento chvat nezkoušel a nemyslel jsem si, že to hned na poprvé bude fungovat. Viděl jsem to v jednom seriálu, jak... to je vlastně jedno, měl bych s ním něco udělat, než se probere.

Vzal jsem ho do náruče a sešel schody zpátky do sklepa. Hm, ta prádelní šňůra se mi teď hodí a náramně... Ruce jsem mu přivázal k silnému potrubí nad ním a trochu jsem mu zajistil i nohy, které visely doslova dva milimetry nad zemí, aby nemohl kopat. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Hledal jsem totiž něco, čím bych mu zavázal oči a pusu, ale nic takového v domě nebylo. No, nevadí. Stejně si na chvíli sednu někam do zahrady s výhledem na jezero a až se probere, zavolá mě. Ještě před odchodem jsem mu nožem rozpáral oblečení. Visel přede mnou nahý a zubožený. Bylo mi ho celkem líto, hajzla jednoho.

"Uh..." vydal ze sebe a zamračil se. Netušil jsem, že se probudí tak brzo.

Izaya

Au, bolela mě celá krční páteř a nepamatoval jsem si, co se stalo. Když jsem otevřel oči a uviděl Shizua, hned se mi vyjasnilo. Rozhlédl jsem se kolem a zděsil se. Byl jsem nahý a přivázaný, nemohl jsem hnout rukama ani nohama. Snaha osvobodit se byla marná.

"Proč?!" křikl jsem vyděšeně. Jen stál naproti mně a vychutnával si ten pohled.

"Taky bych se mohl zeptat. Proč? Proč zabíjíte?!" křikl on a přiložil mi můj nůž pod krk. Takže či všechno. Měl jsem dát na ten špatný pocit a mít se před ním na pozoru. Věděl jsem, že to ví, ale raději jsem to hodil za hlavu a teď za to platím. Spolupracuje s někým? Policií? Kriminalisty?

Ale nechápal jsem, na co se ptá. Nebo jsem spíš neznal odpověď. Proč vlastně zabíjíme nevinné lidi?

"Zabil jsi ho, že jo?" přitlačil mi nůž víc na kůži. Vůbec... ale vůbec mu nerozumím. "Heiwajima Kasuka. Zabil jsi ho, že?!"

"To jméno mi nic neříká," hrál jsem, že jsem nevinný, ale to jméno jsem opravdu neznal. Teď to bylo poprvé, co jsem se s ním setkal.

"Tak jinak. Hanejima Yuuhei. Už?"

Zeširoka jsem otevřel oči. Ano, pamatoval jsem si to jméno. Ohrožoval otcovy plány, pro bylo nutné ho odstranit. Poprvé jsem zabil člověka...

Zavolali mě na předpopraviště, prý abych dokázal, že se hodím na jakoukoli práci. Bylo tam pár lidí včetně otce a přihlíželi, jak člověk, který byl připoutaný k vysoké ocelové tyči, krvácel a pomalu umíral. Nepřišlo mi ho líto, bylo to pro mě přirozené. Nařídili mi, ať vezmu pistol a zastřelím ho. Namířil jsem hlaveň k jeho hlavě a chtěl zmáčknout spoušť, ale uslyšel jsem šepot.

"Tapiserie jsou... překrásné..." na tváři mu utkvěl úsměv a pohled, který doteď visel na mně, zakryl očními víčky. S otevřenou náručí vběhl smrti přímo o náruče. Zabil jsem ho. Slavný herec a kus dívčích srdcí odešel na věčnost. Nechápal jsem, co tím myslel, ani jsem to nerozebíral. Je prostě milovník tapiserií a před smrtí možná jednu chtěl vidět. Naposledy...

Vykolejeně jsem na blonďáka zůstal civět. Tohle je jeho pomsta, proto tu teď jsem.

"Hanejima Yuuhei... ztracený bratr..." všechno mi začalo zapadat.

Před lety, to jsem byl malý parchant, se vyhlásilo pátrání po bratrovi už tenkrát velmi slavného herce Hanejimy Yuuheie. Nikdy se nenašel. Shizua skryli, aby firmu získal jeho mladší bratr. Herec, co vlastní firmu? Z toho kouká balík peněz. Nakonec ji ale Yuuhei odmítl se slovy, že ji má otec dát Shizuovi, který působil jako jeho "nejlepší kamarád". Před veřejností utajili, že jsou bratři a plus pro ně, že si nebyli skoro vůbec podobní.

"Zabil jsi ho ty, nemám pravdu?!" vrazil mi pěstí do tváře, chytil mě za vlasy a prudce s nimi škubl. Tentokrát jeho nůž a mou průdušnici dělily jen milimetry kůže.

"Hahaha..." začal jsem se smát. "Kňučel jak štěně o smilování!" smál jsem se dál. Nesměl jsem ukázat žádnou slabost, už ne. Věděl všechno, nebylo potřeba lhát.

Shizuo

Já ho kurva zabiju!! Krev ve mně vařila, že jsem div nevybouchl. Odhodil jsem nůž a začal ho brutálně mlátit, až měl celý obličej zkrvavený.

"Víc... toho neumíš?" ušklíbl se.

"Co ty? Vždyť se nedokážeš bránit, ty trosko!" smál jsem se pro změnu já. Donutím ho kňučet tak, jako oni donutili mého bratra!

"Řekni invalidovi, ať běží maraton! Vážně je tohle spravedlivé?" Měl pravdu, on byl přivázaný a já měl nad ním obsolutní moc. To ale neznamená, že ho pustím, aby to férové bylo, protože by mi jenom utekl.

"Nejsi nic. Nic nemáš. Jsi jenom bezduchý otrok, co je dobrý maximálně na jebání," řekl jsem s nenávistí v hlase. Pak jsem se ale škodolibě usmál. Obešel jsem ho z druhé strany a důkladně si ho prohlížel. Jo, ta prdel za to určitě stojí...

Izaya

Slyšel jsem, jak o sebe cinká kov, a následně dotek na mém pozadí. Už zase. Ponižuje mě a přitom si užívá. Hrubě do mě pronikl a začal se rovnou hýbat, přičemž mě pořád držel za vlasy a nutil mě tak mít zakloněnou hlavu. Nemohl jsem pořádně dýchat, nemohl jsem polykat, takže mi sliny tekly po bradě.

"Líbí se ti to?" pošeptal mi do ucha, které olízl. Znechucením jsem otočil hlavu na stranu a snažil se nevnímat tu bolest. Tentokrát to bylo jiné. I tenkrát jsem k tomu cítil odpor, ale tohle je něco jiného. Víc to bolí, víc mi ubližuje, víc cítím tu bezradnost, která mě pomalu naplňuje. Kdybych se mohl aspoň minimálně bránit! "Tak líbí?! Co, Izayo?!" zakřičel a přidal na tempu. To, že zná moje jméno, mě ani v nejmenším nerozhodilo. Tak trochu jsem to očekával. Co mě ale opravdu děsilo, bylo něco jiného. Něco, o čem jsem nevěděl, ale i přesto jsem se to rozhodl bránit.

Než jsem si stihl všimnout, co se děje kolem, spadl jsem na kolena, která mi visela těsně nad zemí, ale stále jsem měl ruce i nohy svázané. Narval mi ho až do krku a nepřestával s přírazy. Nedbal na moje reflexy a můj žaludek s ním těžce nesouhlasil. Zvlášť, když se mi udělal přímo do hrdla. Vytáhl ho a já začal masivně zvracet před jeho nohy.

Když už jsem neměl co vyvrhnout, sklonil se ke mně a dlouze se mi podíval do očí.

"Rozmysli si, co řekneš..." varoval mě a odešel. Nechal mě svázaného, nahého v chladném a temném sklepě. Pořád a pořád dokola jsem si opakoval, že nesmím brečet, nesmím mu udělat tu radost.

Ale nedokázal jsem to. Rozbulil jsem se jak malé děcko...

----------

Teď vážně lidi... Má cenu to psát? Protože blogování mě fakt přestává bavit, dokonce přestávám číst povídky... Zkrátka od doby, co odešla Miu jste odešli spolu s ní. Přitom někdo v dotazníku (zachovávám anonymitu) napsal, že záleží na obsahu, ne na autorce. V předchozím dotazníku jste hlasovali, koho na blogu preferujete. (Otázka Mei, nebo Miu?) První byla odpověď Mei, druhá Nemůžu se rozhodnout a poslední Miu (i když by to podle mě mělo být naopak). Mrzí mě to a to jsem snad ten největší ledovec tady v tom zapadákově. 😆

Pac a pusu! Další díl něčeho vyjde nevím kdy! ^^