Nebezpečné identity 5

Jakože si nikdo nevšiml toho mindfucku, co se mi stal, ano? Prostě na to zapomeňme x'DDD

Jinak děkuji Ivaně-chan, že mi to oznámila, jinak byste byli zatraceni se dvěma stejnými kapitolami xD

---

Izaya

Krucinál... nikdy mi nedělalo problém se dívat na vraždy a teď tu jako omdlím?! Asi bych si měl zajít za naším doktorem, protože takhle tu misi asi nedokončím... Anebo jsem si to rozmyslel, raději umřu na tu virózu, či co to má představovat, než abych šel za tím psychopatem. Jeho se bojí každý, dokonce i otec, který mu poroučí.

"Promiň-" vyhrkl jsem ze sebe a běžel do koupelny. Žaludek mi sice dělal kotrmelce už několik hodin, ale ne až takové. Nad záchodovou mísou jsem strávil dvakrát tolik času, co jindy, když zvracím. Tohle ale bylo jiné... Začaly mě ovládat emoce, cítil jsem to fyzické i psychické oslabení, co mi kolovalo v žilách a nevěděl jsem, jak se tomu bránit. Chtělo se mi brečet, dokonce jsem se několikrát zhluboka nadechl, abych udržel slzy v očích. Nemám žádný důvod brečet, ksakru, Izayo! Kdyby tě takhle viděl otec, poslal by tě na stůl tomu magorovi, aby ti vyloupl oči z důlku! Vzpamatuj se už!

Ze sebekritiky mě vyrušilo klepání na dveře. Rychlostí blesku jsem se dal nějak do pusu, vypláchl si ústa a zůstal ještě opřený o umyvadlo.

"Jsi v poho?" ozval se tlumený Shizuův hlas.

"J-jo!" odpověděl jsem hned. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a zase se musel sklonit k záchodu. Krucinál...

"Jdu dovnitř," oznámil mi, ale ještě pár sekund počkal, jestli mu neodpovím. Rád bych ho zastavil, ale nemohl jsem mluvit ani na chvíli. Hned přiskočil ke mně a nešikovně mě začal hladit po zádech. "Taky jsi to chytil, že?" zeptal se, ale odpověď sám znal, jen se chtěl přesvědčit. Párkrát jsem přikývl.

Shizuo

Bylo pravdou, že jsem ho dnes viděl chodit na záchod nějak častěji než obvykle, ale i přesto mě překvapilo, že tu virózu chytil. Jo vlastně, zapomněl jsem, že on je taky jenom člověk. Ale k ostatním lidem se tak nechová. Vraždí je hlava nehlava a nevědí, jakou bolest tím způsobují!

Cítil jsem, jak mi do hlavy zase stoupal vztek, možná proto jsem ho hladil trochu hruběji. Pozvdechl jsem si, abych se alespoň trochu uklidnil. Musím vydržet... detektiv říkal, že ho nejdřív musíme dostat někam na samotu, kde bychom ho mohli v klidu vyslýchat, ale problém je kde najít takové místo... Jako jo, mohl bych navrhnout vilu, ve které jsem vyrůstal, ale bylo to pro mě příliš bolestivé...

"Omlouvám se," pošeptal. Zhluboka dýchal a na chvíli to vypadalo, že už bude v pohodě, ale jen co se sklonil, už z něj zase všechno lehlo ven. Tímhle tempem si vyzvrací žaludek.

I když je to bezcitnej zmrd, přišlo mi ho v tu chvíli líto. Já sám nenávidím, když zvracím a on se tu pomalu dusí.

"To je dobrý," pohladil jsem ho ještě po zádech a došel pro prášek. Tohle by mu mělo alespoň trochu pomoct. Chci aby mi věřil a on zase potřebuje mou důvěru. Je to takové oboustranné a vcelku komplikované.

Izaya

Zapil jsem pořádně ten prášek, co mi přinesl a zbytkem pití si vypláchl pusu. Ještě jsme tam seděli pár minut, než jsem začal pociťovat úlevu. Už jsem nezvracel a žaludek se mi postupně zklidňoval. Řeknu vám, že tohle asi nebude obyčejná viróza. Mám cely podrážděný krk, že sotva mluvím břicho mě bolí, jak jsem stahoval svaly. Krucinál, s takovouhle by mě psychouš vykuchal celého.

"Už je to dobrý," ujistil jsem ho. Opatrně jsem se zapřel o jeho nabízenou ruku a zeď a vstal. Hned prvním pokusu jsem cítil třesoucí se kolena. Sotva jsem se držel... Do prdele, já nemůžu být nemocný! Nemoc hned po nástupu do nové práce znamená okamžitý vyhazov a žádná výmluva mi nepomůže. "Opravdu je mi to líto," řekl jsem provinile. Neodvážil jsem se mu podívat do očí, stejně by mě odsuzoval. Zkazil jsem tento večer a za to se platí. U něj bohužel sexem... Nebo ne?

"Nah, příště to ale řekni zavčasu, jasný?" Nevypadal naštvaně, spíš... starostlivě, což se k němu vůbec, ale vůbec nehodilo.

Položil mě na postel, přikryl mě peřinu a pro jistotu mi ještě donesl kýbl. Cítil jsem se tak trapně, že jsem si peřinu přitáhl k nosu a otočil se k němu zády. Když jsem v této posteli spal naposled, měla erotickou vůni po naší společné noci. Nemůžu to vytěsnit z hlavy ať se snažím, jak chci. Všechno se hroutí sotva jsem začal, jaksi mě to... frustruje.

"Měl bys hodně odpočívat," doporučil mi.

Shizuo

Pár dní jsem mu dal placenou dovolenou, ale zůstával u mě. Mám dojem, že kdybych ho pustil domů, asi by se mu něco hrozného stalo. Ne, že bych si dělal starosti, to vůbec! Je to kvůli vyšetřování, proto raději zůstává u mě.

"Shizuo!" zakřičel Tom a práskl rukou o stůl. Máme menší poradu před schůzí a já jaksi nejsem schopný se soustředit.

"Promiň," zavrčel jsem nevrle a zadíval se do papírů na stole, které měly být jakože náš plán, jak získat prachy.

"Co je s tebou? Jsi totálně mimo, tak se seber, chlape!" vynadal mi. Dneska všichni vypadali jakoby podrážděně, vystresovaně a unaveně. Hodně unaveně...

"Jenom jsem moc nespal, toť vše," vymluvil jsem se a zívl. Tom jen něco zavrčel a protočil očima, ale nechal jsem to být. Určitě se to vztahovalo k mému workoholismu... Od doby, co se my dva známe, se o mě stará jako bratr a za to jsem mu vděčný. I když mě někdy ty jeho poznámky serou, ale takový býval i Kasuka.

Býval... mluvení o minulosti mě trochu rozesmutnilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. Na poradě jsem přemlouval několik idiotů, co by nejraději viděli firmu v plamenech a mezi nimi byl i ten dotěrný stařecký vlezdoprdelka, co za mnou chodil každý den. Netušil jsem, že on patří mezi nějaké pro nás důležité obchodníky. Seděl na židli s nohou přes nohu a pobaveně sledoval celou diskusi. On jako jediný v klidu seděl a mlčel, jinak ostatní až vzteky vstali ze židlí. No jo, patřil jsem k nim i já. Hádali jsme se o zaměstnancích a rozpočtech. Mně vyčítali, že jsem přibral dalšího člověka, i když jsem věděl, že z firmy budou muset několik desítek lidí propustit. Mnozí tu jen hrabou prachy a nic nedělají, protože práce je v poměru s nimi jen zrnko soli.

"Na mém oddělení zůstanou lidi ve stejném počtu jako teď," argumentoval jsem. Bral jsem to jako konečné slovo, ale oni měli konflikty rádi. Zřejmě.

"Netýká se to jenom vašeho oddělení, ale celkové firmy. Někoho přece vyhodit bohužel musíme, tolik zaměstnanců v jedné firmě je zbytečné," oponoval mi jeden ze starších partnerů naší firmy. I když to byl náš nejbližší partner, docela často jsem s ním nesouhlasil. Byl stejný jako ten klidný stařec, oba jen prahli po mé firmě.

"To je pravda," přikývl zase nějaký všeználek s brýlemi na očích, které si poupravil. "Grafy říkají, že pokud propustíte jednu desetinu zaměstnanců, získáte částku desetkrát větší než měsíční výplatu." Protočil jsem očima a založil ruce na hrudi. Tohle já samozřejmě vím, ale všechno není tak jednoduché a hezké, jak se zprvu zdá...

"Pokud tedy propustím jednu desetinu a všechny jejich budoucí výplaty budou převedeny na můj účet, budou mi chybět zaměstnanci, firma zkrachuje a vy se hezky všichni podělíte, nemám pravdu?" nervy už jsem měl napnuté a bylo otázkou času, kdy rupnou.

"Heiwajimo-san-"

"Myslím, že má každý z vás představu o chodu této firmy a myslím, že není třeba vám připomínat, že nikoho propustit nepotřebujeme. Raději byste měli vy hejbnout zadkem a přiblížit se k úrovni této firmy," řekl jsem už o něco klidněji, protože na mě Tom vrtěl hlavou, že bych se měl krotit.

Všichni najednou zmlkli a dokonce se mnou někteří souhlasili. Zabývali se 'problémy' ostatních, že zapomněli na své. Chápu, chtěli prostě nahrabat peníze, to je v pořádku, to já se snažím taky, jen o něco přirozenější cestou. V klidu se domluvit o rozpočtech, vzájemných spolupracích a všechno by klapalo jako na drátkách. Jenomže ti chamtivci tohle neumí.

Izaya

Rozlepil jsem oči a snažil se je alespoň pootevřít, ale sluneční světlo mě nutilo je nechat zavřené. To ranní slunko bylo tak hrozně otravné, že bych ho nejraději zhasnul. Žaludek už jsem měl v pořádku, ale uběhne pár minut a já zase poletím k záchodové míse.

Pohladil jsem se po břiše v místě žaludku, protože jsem měl jednak hlad a jednak se mi zase navalovalo. Přitom jsem ještě nic nejedl!

Preventivně jsem došel do koupelny a sedl si k záchodu, kdyby náhodou... Kysl jsem tam asi půl hodiny, pak jsem se rozhodl si udělat snídani. Zvracení jsem nechal tak, když tak prostě doběhnu do koupelny, no...

Začal jsem mu šmejdit v lednici a okolních policích, kde by mohl mít nějaké jídlo. Včera toho nakoupil docela dost, to musím uznat, a jaksi mě to nutilo přemýšlet, co si uvařím. Počkat. Jsem u něj doma a sám... proč toho nevyužít? V hlavě jsem si vybavil fotku té složky a začal ji hledat. V ložnici, v obýváku, v kuchyni, všude, kde by mohla být. Nakonec jsem hledal i na absurdních místech, jako byla lékárnička nebo koš na špinavé prádlo. Po modré složce s papíry ani vidu, docela mět to frustrovalo. Buď to skvěle schoval, nebo to nemá tady, anebo poslední možností je, že o nich nemá ani páru. To je ale blbost.

Než jsem stihl všechno prolézt ještě jednou, zazvonil mi mobil. Normálně mi nikdo nevolá, a když už, tak jedině otec... Že by menší změna plánu?

"Ano?" přiložil jsem si mobil k uchu.

"Izayo..." protáhl pobaveně ten šílenec. Proč mi volá?! Nejsem nijaká padavka, ale jeho jsem se opravdu bál.

"Co chceš?" snažil jsem se, aby se mi netřásl hlas, ale nešlo to.

"Jakpak ti to šlape, co? Musíš být hodně unavený, co kdyby sis přišel za mnou pro medicínu?"

"Jsem v pohodě, právě mě rušíš při práci," vysvětlil jsem mu z ostra, aby mi už dal pokoj, ale on měl v plánu zřejmě něco jiného.

"Ale, ale," napomenul mě jak malé dítě, "jenom ti udělám klasickou lékařskou prohlídku, co je na tom špatného? Ale dobře, když nechceš, nutit tě nebudu, ale i otec si všiml, že nevypadáš dobře. Jsi u mě objednaný na příští středu, nezapomeň na to," smál se a zavěsil. Příští středu? To je moc brzo! Při operacích je velká pravděpodobnost, že umřu, to bych nesplnil úkol a nasadí někoho jiného. Krucinál!

Naštvaně jsem kopl do dveří od koupelny, kde jsem se nacházel.

Shizuo

"Hou, pomalu, chceš je rozbít?" napomenul jsem toho skrčka. Zatajil se mu dech překvapením, hned se ale omluvil. Oba máme náročný den. Nevím, co ho zkazilo jemu, ale já mám dost z práce. Některý bych nejraději přihodil oknem... hmpf, zmetci...

"Nečekal jsem, že přijdeš tak brzo," řekl popravdě a odložil svůj mobil na nedaleký stolek.

"Je pátek, vždycky končíme dřív," vysvětlil jsem mu. Vím, že bych ho měl vzít do vily a tam pořádně prošetřit, jak mi nařídili detektivové, ale momentálně se mi nikam nechtělo. Možná ho tam vezmu zítra, až se trochu uklidním. A stejně je nemocný, takže pro teď bychom měli zůstat doma.

"Co nevolnost?" zeptal jsem se jen tak do vzduchu a už hledal v lednici mléko. Už jako malý jsem ho pil hektolitry denně a dnes tomu není jinak.

"Už je to lepší," pokrčil rameny. Zřejmě ho mrzelo, že si o něj musím dělat starosti. Pche, mám tě prokouklýho, ty herečko.

"Mimochodem," začal jsem a opřel se o kuchyňskou linku. "Zítra musím někam jet a ty jako můj sekretář jedeš se mnou," oznámil jsem mu a odešel do ložnice se převléct.

"Zítra? A kdy se vrátíme?" zeptal se zvědavě a hloupě, i když odpověď už znal.

"V neděli, samozřejmě," protočil jsem očima. Opravdu měl takovou scénu zapotřebí?

Koukl jsem na něj. Jak tam seděl na té posteli a sledoval nepřítomně zem, byl celkem roztomilý... až jsem ho chtěl znovu zabít. Myslím, že bych tu měl mít někde nůžky, alespoň na manikúru. Pořád lepší než nic, no ne?

"Hej," oslovil jsem ho a sedl si k němu. Nevypadal, ze by bylo všechno v pohodě. Poprvé jsem v jeho obličeji uviděl nefalšované starosti. "Stalo se snad něco?" otočil jsem jeho tvář k sobě a očima ho hypnotizoval.