Všechno krásné bývá špatné 7 1/2

---

Po koupeli jsem ho donutil si obléct černý oblek s černou kravatou a bílou košilí. Vypadal skvěle, přímo famózně! Ještě jsem se převlékl já a mohli jsme vyrazit. Když jsem ho dovedl k zábradlí, užasle vydechl.

"Páni..." mírně se usmál. Co všechno dokáže udělat několik druhů květin a jednotlivá místa představující typická pro rande. U okna jsem postavil gauč, abychom se mohli dívat na hvězdy, až vyjdou.

"Můžeme vyrazit!" chytil jsem ho za ruku a čekal na jeho reakci. Je to přece rande, tak ať je se vším všudy! Zčervenal a odvrátil zrak na druhou stranu. Fajn! Znamení, že můžeme jít. Vedl jsem ho po schodech dolů a jako první jsem mu daroval puket rudých růží jako přivítání.

"Kam chceš jít jako první?" zeptal jsem se.

"Eh?" vydal ze sebe nechápavě. Stále se z toho všeho nedokázal rozkoukat.

"Tak rozhodnu já!" zvesela jsem si s ním vykročil k prvnímu "stanovišti" - diskotéce. Jsem přesvědčený o tom, že jeho taneční kroky předčí Michaela Jacksona. Možná...

Pustil jsem radio, ve kterém bylo už přichystané cédéčko s různými písničkami. Začali jsme s těmi jednoduššími tanci jako valčík nebo ploužák. Musím vám říct, že u něj jsem se cítil fakt na umření. Izaya se ke mně tiskl, držel mě kolem krku a schválně uhýbal pohledem. Cítil jsem se jakoby na prvním rande s nějakou stydlivou puberťačkou, jíž je patnáct. Fajn, přiznávám, je to moje první rande, jen s tím rozdílem, že tu teď tančím se svým úhlavním nepřítelem.

Hudbu jsem nechal hrát, jen nás přesunul o kousek dál ke gauči, co byl otočený k obrovskému oknu. Ani jsem si neuvědomil, kolik času uběhlo. Venku zapadalo slunce a my seděli na pohovce představující lavečku a dívali se na tu krásu. Dlouho mě takhle nic nefascinovalo, pokud nepočítám Izayu. Ten se přišoupl ke mně a hlavu si opřel o moje rameno. Ztuhl jsem. Vůbec jsem nevěděl, jak si to mám vyložit. Hraje to se mnou? Nebo ke mně opravdu něco cítí? Ale jak by mohl? Jsme nepřátelé, vždycky mi šel po krku a já jemu. Touha zabít toho druhého je nepotlačitelná.

Úplně mě ale dorazilo, když si se mnou propletl ruce. Srdce se mi rozbušilo a celý jsem se roztřásl. Byl jsem nervózní a všechno nadšení ze mě rázem opadlo. On ale nebyl jediný v rozpacích. Zaraženě seděl opřený o moje rameno, jako by se cítil opravdu trapně. Vlastně bych se nedivil, kdyby mu trapně nebylo.

"Dooobře!" protáhl jsem a zvedl se i s ním. Měli bychom se posunout kousek dál. Hned vedle gauče jsem přichystal stůl se dvěmi židlemi. Uprostřed stolu stála svíce a kolem ní se povalovaly plátky z rudé růže. "Chvilku vydrž," upozornil jsem ho, když se s mojí pomocí posadil.

"Fajn," nervózně se usmál a prohlížel si dekoraci. Já jen mezitím odběhl do kuchyně, kde jsem na talíře nabral večeři a šel s nimi zpátky k Izayovi. Vypadal opravdu překvapeně, když uviděl obsah talíře a nejistě se na něj podíval.

"Není v tom jed," protočil jsem očima.

"Tak jsem to nemyslel, jen jsem si myslel, že neumíš vařit," podezřívavě si mě přeměřoval. Přiznávám, že moje jídlo většinou vypadá líp než chutná, ale tohle je opravdu dobré!

"Promiň, hold ze mě šéfkuchař nebude," pokrčil jsem rameny a popřál mu dobrou chuť. Chvilku se v tom přehraboval a jistojistě se rozhodoval, jestli to má opravdu dát do pusy. Když uviděl můj podmračený výraz, "nevinně" se usmál a dal si první sousto do úst. Žvýkal pomalu, protože jazykem zkoumal každý kousíček.

"Uhm..." polkl a usmál se. "Je to dobré." Ta upřímná pochvala mi zvedla náladu. Znovu jsem měl chuť si zatancovat, jak jsem byl šťastný.

Po večeři jsme si znovu sedli na gauč a dívali se na hvězdy, co právě vyšli. Venku bylo mírně pod mrakem a občas na nás zasvítil měsíc. Město se připravovalo ke spánku, světla budov se rožínala a zase zhasínala, pouliční lampy osvětlovaly ulice, aby se i ti největší opozdilci dostali domů bezpečněji.

Izaya rukou vyhledal tu moji. Pohled se ale snažil co nejvíc stáčet mimo můj. Opravdu by mě zajímalo, jestli ke mně něco cítí, nebo to je těmi drogami.

"Páni!" téměř vykřikl a s rozzářenou tváří přešel k oknu. "Ono sněží!" radoval se dál. Opravdu jsem nemohl uvěřit, že tohle je druhá nejsilnější osoba v Ikebukuru. První jsem samozřejmě já, ale ne, že by mě to těšilo, nebo se tím chlubil. Rád bych byl normálním člověkem, chodil do normální práce, bez toho, aniž by se mě někdo bál. "Není to krása?" otočil se s otázkou na mě. Trochu sebou trhl, protože jsem mu celou dobu stál za zády. Nějak jsme se oba zasekli. Napětí v místnosti rostlo, stejně jako můj tep i dech. Se sněhem padajícím v pozadí mi připadal jako nešťastný anděl, co potřebuje mou pomoc.

"Jo... Je to krása," usmál jsem se na něj a chytil ho za ruce. Na sníh jsem se nepodíval ani jednou, což ho donutilo se začervenat. Byl jsem odhodlaný mu říct své rozhodnutí. "Izayo," oslovil jsem ho a nahodil vážný výraz. "Promyslel jsem tu nabídku a... říkám, že bych chtěl s tebou strávit noc." Mohl jsem se pochválit za to, jak srozumitelně a bez koktání jsem to řekl, ale neměl jsem k tomu daleko.

Pootevřel rty překvapením a sklopil hlavu. Začal jsem panikařit. Čekal jsem, že se mi vrhne okolo krku a začne mě líbat, ale nepočítal jsem s tím, že by si to rozmyslel.

"Jsi- jsi si tím jistý?" zeptal se a přikrčil ramena, aby se víc schoval. Slova mi připadala zbytečná. Zvedl jsem mu hlavu a jemně ho políbil na rty. Nic vášnivého, jen taková rychlá pusa.

Chytil jsem ho opět za ruku a šli jsme do ložnice. Po cestě jsem ho několikrát za sebou zkontroloval, jestli náhodou nechce ještě utéct, ale vypadal opravdu odhodlaně to se mnou risknout. Popravdě řečeno jsem taky trochu znechucený, že budu spát s nepřítelem, ale když se na něj podívám, vůbec nevypadá tak zlomyslně, jako když se vítězně šklebí. Vlastně nemůžu říct, že není hezkej, jen kdyby nebyl tak zlý, hned by po něm holky jely.

V ložnici vládla tma. Okna byla zakryta žaluziemi, takže jsme viděli jen temnou siluetu toho druhého. Teprve po zavření dveří jsme zastavili a kdyby v pokoji bylo alespoň malinké světlo, jistě bychom si z očí četly všechny pocity, co nás v tu chvíli ovládaly. U mě to byla jednoznačně nervozita a vzrušení.

Ucítil jsem ma svém hrudníku menší tlak, který sjížděl níž a níž, pak se to opakovalo s tím rozdílem, že mi rozvázal kravatu a všechno - sako, košili i vázanku nechal sklouznout na zem. To samé jsem udělal i já. Když jsem mu sundával košili, nezapomněl jsem se letmo dotknout jeho ramene. Pokožku měl hebkou a v tmavé místnosti působila trochu zářivě. Přímo jsem cítil, jak hořel nedočkavostí, touhou, ale i strachem z neznámého, přičemž jeho tělo bylo chladné. Nechal jsem košili dopadnout na zem a vyhledal ve tmě jeho oči. Jak se teď asi tváří? Chtěl bych vidět jeho výraz, ale rozsvícením nebo roztáhnutím žaluzií bych jen zničil tu erotickou atmosféru, co se hromadila v pokoji. Na obličej mi položil studenou ruku a přejížděl mi po něm. Prozkoumával mou pokožku, poté si pohrával s mými vlasy, nakonec zůstal na zátylku. Udělal krok blíž a stoupl si na špičky. Já se zase musel sehnout, přece jen byl menší než já, jen jsem si nikdy nevšiml, že o takový kus. Něžně jsem ho líbal na rty a rukou si ho za pas přitáhl blíž k sobě. Celé tělo mu hořelo, ale zároveň chladilo to moje, byl to začarovaný kruh. Jazykem jsem se mu dobyl do úst, kvůli čemuž jsem víc naklonil hlavu na stranu. Dostal jsem příjemnou odezvu z jeho strany a neubránil se menšímu pomyslnému úsměvu. Smál jsem se sám sobě, jak jsem mu mohl tak lehko proadnout. Jsme nepřátelé a teď se tu chystáme sblížit jako milenci.