Všechno krásné bývá špatné 5

---

Mlčel. Ne, že bych čekal, že bude mlít kraviny pořád dokola, ale celkem mě to překvapilo a zamrazilo mě z toho. Ten výraz... s načervenalými tvářemi se díval na svou práci a zrychleně dýchal. Co mu bylo tak trapný? To jeho divadlo před chvílí?

"Díky," řekl jsem lhostejně, nic víc jsem ale nedělal. Mlčky jsme seděli na pohovce, on s pohledem na zemi a já s podhledem na něj. Opravdu jsem čekal, kdy mu začnu číst myšlenky.

Zavládlo ticho. Přesně to ticho, které mezi námi na chvíli bylo, než jsem ho políbil. Aha, to mi připomíná, že jsem se ho chtěl na něco zeptat.

"Pamatuješ si ten den, kdy jsme se... no..." těžko se to rikalo.

"Jo," odpověděl. Sakra, jak mi čte myšlenky? Já to hhci taky umět. "Chtěl jsem se dostat z bytu a zamknout tě tam, abys mě nemohl pronásledovat. Bylo to čistě z tohoto důvodu," přikrčil se a odvrátil hlavu na druhou stranu.

"Aha," řekl jsem rychle. Nechápu proč, ale ranilo mě to. Malý kousek mě samotného umřel.

"Shizuo..." začal opatrně a polkl. Copak se mi snazíš říct? Pche, celkem jsem se bavil nad jeho výstupem, ale snažil jsem se nedat najevo pobavení, které se ve mně hromadilo. Jenom jsem víc nadzvedl obočí a snažil se zachytit jeho pohled, což se mi bohužel nepovedlo. "Chtěl bys-..." znovu polkl. Asi to pro něj bylo těžké vyslovit.

Momentálně jsem přemýšlel, co mi chce sdělit. Nejdřív jsem se lkel, že se mi vyzná, ale to by nezačínalo "chtěl bys...". Napadaly mě různé alternativy na vyznání.

Chtěl bys mě milovat?

Chtěl bys, abych tě miloval?

Chtěl bys cítit mou lásku?

Chtěl bys... mě?

Při poslední možnosti jsem se zastavil. To nemá s vyznáním moc společného, spíš z něj dělám úchyla.

"Hm?" povzbudil jsem ho. Nakrátko se mi zadíval do očí, ale oční kontakt hned přerušil. Posunul se blíž ke mně, že jsme se dotýkali koleny. Pak mě ale úplně odrovnal. Políbil mě. Dobrovolně! Nijak jsem se nebránil, protože jsem byl naprosto v šoku. Chce mě zase svést, aby dostal klíč?

"Chtěl by ses se mnou v-vyspat?" zeptal se stydlivě.

HEEEEEEEE?! C-c-c-co to povídá?! Je při smyslech?!

"Ehm- já- tohle-" snažil jsem se seskupit nějakou smysluplnou větu, ale totálně jsem nevěděl, jak zareagovat. Přemýšlel jsem totiž i nad jinými věcmi než formulováním věty. Zaprvé: Proč to řekl? Zadruhé: Proč to řekl? Zatřetí: Proč to do prdele řekl?! Takže... dá se tohle považovat za vyznání?

"Ch-chápu, pokud nechceš!" vyhrkl ze sebe.

"Chci!" vykřikl jsem. Nechápavě se na mě podíval a já si uvědomil, co jsem právě vyklopil. "Teda... Promiň, v tu chvíli jsem přemýšlel nad hodně věcma," přiznal jsem se. Je tohle vyznání? Cítí ke mně něco? Chce mě zase jen oblafnout? Je mu dobře? Především, co mu mám odpovědět? Jsem tu týden něco a za ten týden jsem nebyl nějak sexuálně aktivní. Ani porno, ruka, prostě nic, protože jsem si dělal starosti o Izayu. Nejspíš na mě poznal, že jsem sexuálně frustrovaný. Nebo... je sexuálně frustrovaný on sám.

"Ah..." přikývl jenom. "Nechej si to... projít hlavou," řekl nakonec a vytratil se za svůj počítač.

Hlasitě jsem polkl a šel uklidit kuchyň, kde ještě stále ležely zbytky kari a střepů. Trhalo mi srdce na kusy, když jsem to vyhazoval do koše. Opravdu zbytečná ztráta.

Nechej si to projít hlavou... To znělo, jako bych si měl nechat projít hlavou krumpáč. Hmpf, sadista.

Neříkám, že bych to nechtěl, nebo nechtěl s ním, jenom nevím, jak na to. Musím se přiznat, ze i když mi je dvacet čtyři, ještě jsem stále panic. A v mých snech nebyl zrovna sex s Izayou. Nikdy jsem se do vztahu nehrnul, raději jsem se lidí stranil, abych jim nějak neublížil.

"Izayo," oslovil jsem ho trochu víc veseleji, než jsem chtěl. "Zahrajeme si spolu?" palcem jsem ukázal na PSko zabalené ještě v krabici. Neptal jsem se ani sam sebe, proč ho ani jednou nepoužil, na zahnání nudy to byl skvělej kamarád.

"Moc rád," ušklíbl se. Nejspíš se už viděl jako vítěz. Neboj, Izayo, se mnou to nebude tak lehké.

Po několika hodinách hraní a sázení se o peníze jsem to vzdal. Ne, opravdu. Ať jsem si vybral jakoukoli postavu, vždycky mě porazil.

"No tááák! Naposledy," prosil a šklebil se. Jakou já měl chuť mu rozbít ciferník! Ne, milý Izayo, už jsem prohrál v přepočtu osm obědů v mekáči. Skrček jeden podfukářskej... "Tak se teda vsadíme o něco jiného než o peníze, platí?" úšklebek se mu ještě víc rozšířil.

Žádné peníze? To mě zaujalo. "Tak o co?" Jestli bude chtít ty sračky, tak ať na to bleskurychle zapomene.

"Pokud vyhraju, tak se necháš tetovat. A obrázek ti výběru JÁ!" zvedl hrdě hlavu. Jo, jo, jo... jsi prostě nejlepší, bravo.

"Beru, ale pokud vyhraju já, tak..." zapřemýšlel jsem se. Neměl jsem nic připraveného dopředu, musí to být ale něco záludného. Něco, co ho poníží... Hm... Nějaký obleček? Ne, nejsem úchyl.

Když jsem ma to kápl, rozšířily se mi zorničky. Sice ho to neponíží, ale jednám podle sebe. V tu chvíli mi to přišlo jako skvělá příležitost ho otestovat.

"Pokud vyhraju, půjdeš se mnou na rande," jemně jsem se ušklíbl nad tím, jak párkrát zamrkal. Pak se jeho rty roztáhly do škodolibého úsměvu.

"Platí..." zavrčel pobaveně a odstartoval novou hru. Tentokrát stála štěstěna při mně. Čím víc se mi dařilo, tím víc jsem se snažil vyhrát a bavil se nad Izayovou reakcí. Vztekal se a vrhal po mně naštvané pohledy. Poprvé ho porazím! To je můj životní cíl! Své vítězství jsem zakončil zpěvem a tancem.

"Kdy?" zeptal se prostě s rudými tvářemi a zrakem na podlaze.

"Eh? Kdy co?" nechápal jsem a zastavil se uprostřed pohybu. Očima jsem těkal po pokoji a přemýšlel, co jsem zase prošvihl.

"To r-rande," zakoktal se a zčervenal ještě víc. No... Nebyl jediný. Uvědomil jsem si, že jsem si vykopal vlastní hrob. Proč s ním vlastně chci na rande? Protože to znamená, že budeme muset jít ven a to je nebezpečné. Najednou mi jeho reputace tak jedno nebyla. Předtím mi šlo jen o jeho záchranu, teď už by to bylo opravdu divné.

"Ehm..." bylo jediné, co ze mě vypadlo. Rád bych s ním šel... Opravdu rád...

Pak mě něco napadlo. Proč chodit ven, když se najíst můžeme i doma? A... ty ostatní věci... Vlastně se musím přiznat, že nevím, jak to na takovém rande chodí.

"Uděláme si ho tady. Zítra!" vydal jsem rozkazy. Musel jsem se zasmát nad jeho nechápavým a vyjeveným pohledem.

"Tady?" pozvedl obočí a požadoval vysvětlení. Neodpověděl jsem mu, protože jsem si všiml jeho zavírajících se očí a zrychleného dechu. Jen jsem přikývl.

"Jsi unavený," oznámil jsem mu. Nějak jsem tušil, že to únava zrovna není.

"Jo," potvrdil, ale pod maskou měl tvář závisláka. Myslel si, že nic nepoznám. Pořád ze mě dělal blbce, ale já ho prokoukl. Dělá ze sebe velké zvíře, které zvládne všechno. "Půjdu si lehnout" zvedl se a zamířil ke schodům. Asi si myslel, že jsem neviděl jeho pohled, který zalétl k zamčeným dveřím. Přichází to. Bude křičet o další dávku, ale to já nedovolím. Na to ho mám... rád...? Nejspíš, nevyznám se v sobě.

"Dobrou," pošeptal jsem po zavření dveří do jeho ložnice. Všiml jsem si, že se venku setmělo a můj žaludek se dožadoval pozornosti. Nic naplat, musel jsem se spokojit s jednou porcí kari ohřívanou v mikrovlnce. Ráno řeknu Izayovi, aby mi udělal trochu vydatnější a bohatší snídani. I on ji potřebuje. Není možné, že by byl tak hubený, ale co jsem pochopil za tu dobu, co tu jsem, bylo, že nejedl a ani neměl hlad. Že by za to mohly ty prášky? Jsem si více než jistý, že ano.

Po večeři jsem se automaticky vydal do ložnice. Teprve když jsem položil ruku na kliku, uvědomil jsem si, že tam spí Izaya. Za ten týden, co byl nezvěstný, jsem spal v jeho posteli, proto jsem si taky zvykl. Byla měkká, povlečení bylo hebké a krásně vonělo.

Eh... Co to zas melu za sračky? Sakra... asi jsem si právě přiznal, že ho mám rád víc než nepřítele, přítele a nejlepšího přítele. Vlastně jsem skočil z posledního stupně na první.