Tanec lásky 9

Lidičky, jak jste si mohli všimnout, od pátku jsem znovu ve škole a valí se na mě jedna písemná za druhou -.- proto se chci omluvit za menší aktivitu, která nastane v budoucích dnech -.-" Gomeeeeen!

---

Asi dvacet sekund jsem se díval, jak za Narutem zabouchly dveře od koupelny. Snažil se mi něco říct a já vůbec nechápu, proč mi to prostě neřekne. Chci, aby mi důvěřoval, mně může říct všechno! Ať už jde o cokoliv, pomůžu mu!

Uklidil jsem všechno nádobí do myčky, kterou jsem zapnul a zamířil rovnou do pokoje. Vyslíkl jsem se jen do trenek a lehl do postele. Cítil jsem se strašně unavený a přitom jsem skoro nic nedělal. Mohlo by to být ze školy? To se mi nestává, škola není až tak vysilující. Nebo ano? No... Jak často sleduju Naruta, tak bych řekl, že se rovná smrtelné nemoci.

Když už je řeč o nemoci, asi jsem nachladnul. Už po několikáté za sebou jsem kýchl během jedné minuty. Přitáhl jsem si peřinu až k bradě, aby mi neunikla ani trocha tepla. Vypadá to, že přes víkend zůstanu doma, abych v pondělí šel do školy a nemusel trpět doma.

Za nedlouho si ke mně přilehl i Naruto a natiskl se na moje záda. Jednu ruku hodil přes můj pas a druhou provlékl mezerou mezi ramenem a krkem. Přitiskl jsem se k němu blíž, zrovna vylezl z horké sprchy a příjemně hřál.

"Sasuke?" optal jsem se opatrně. Nějak se mi nezdála jeho tělesná teplota v pořádku, hořel jak v peci. "Je ti dobře?" i přes otázku jsem nečekal na odpověď a sáhl mu na čelo. Jsem si jistý, že má horečku, musel se nachladit, když na mě čekal venku, mezitím co jsem se převlékal. Idiot.

"To bude dobrý," odpověděl. Už byl napůl v říši snů, ta nemoc ho musela hodně oslabit.

Raději jsem vylezl z postele, Sasukeho jsem samozřejmě pořádně zahalil do peřiny, dal mu kusů na čelo a vydal se hledat teploměr a nějaký prášek na snížení horečky. Nemyslím si, že bude nějak vysoká, ale raději ať to nebudeme pokoušet.

Když jsem scházel schody, zrovna přišel Itachi.

"Ahoj," pozdravil jsem ho potichu.

"Sasuke už spí?" Přikývl jsem.

"Myslím, že je nemocný," konstatoval jsem, "kde máte teploměr?" Když už je doma, alespoň nebudu vypadat, jako bych je chtěl vykrást.

Krádež, hm... Taky možnost, jak získat peníze... Ale riskovat, že mě zavřou do nějakého pasťáku, to raději nebudu jist rok ramen.

Šel jsem s Itachim do kuchyně, kde v jedné z horních skříněk vytáhl krabičku se všemožnými léky. Netrvalo ani čtvrt minuty a už jsem běžel po schodech zpátky do Sasukeho pokoje, kde černovlásek spal. Opravdu se divím, že tak rychle vytuhnul.

Teploměr byl digitální, takže jsem ho jen přiložil k čelu a o pět sekund později mi hlásil teplotu třicet osm celých jedna. To není dobré. Vrátil jsem se za Itachim, který si zrovna ohříval jídlo v mikrovlnce, a oznámil mu konečnou hodnotu. Neměl jsem z toho dobrý pocit ani náhodou.

Vzbudil mě Narutův něžný hlas a třes na rameni. Vylekal jsem se, že se něco stalo, proto jsem sebou trhl a začal se hned ptát, jestli je v pořádku.

"Já jo, ale ty ne," v ruce měl pilulku a v druhé sklenici s vodou. Pozvdechl jsem si. Nenáviděl jsem, když řeknu, že jsem v pohodě a oni se o mě začnou starat jak o bezmocného. Ale i přesto jsem ji spolkl a pořádně zapil.

"Jak dlouho jsem spal?" rozespale jsem si promnul obličej. Muselo být kolem druhé v noci.

"Pár minut," zasmál se Naruto a vtiskl mi pusu na čelo. "Pití nechám tady, abys ho měl po ruce," sladce se usmál, což jsem bohužel nemohl vidět, a sklenici položil na noční stolek. Ještě mi popřál dobrou noc a konečně lehl ke mně. Přitulil jsem se k němu a téměř okamžitě usnul.

Ráno jsem se probudil v posteli sám. Jak jsem zjistil, bylo krátce do oběda a z kuchyně už se linula příjemná vůně. Přišel jsem tedy do kuchyně, kde u plotny stál Itachi a Sasuke zrovna dělal okurkový salát.

"Dobré ráno," pozdravil jsem je oba. Itachi mi taky popřál dobré ráno, Sasuke jen zavrčel, protože jsem mu dlaní sáhl na čelo. Vím, že nemá rád, když se o něj někdo stará, připadá si bezmocně. Nevypadalo to, že by mu teplota klesla. "Dal sis prášek?" zeptal jsem se starostlivě. Hned jsem ale nahodil poker face, protože tímto způsobem by se kamarád asi neptal. Ano, Itachi nevěděl o našem vztahu, nikdo to nevěděl a nechtěl bych zjistit, jak by se tvářili, nebo se chovali. Někteří lidé jsou sice tolerantní, ale "někteří" není "všichni". A pokud by Sasukeho nenáviděla jeho vlastní rodina, bylo by to ještě horší, než šikana, kterou by prožíval od lidí ze školy.

"To nic není," usmál se na mě sladce a utřel si nudli zpod nosa. Nehezky se nachladil a je tak tvrdohlavý, že s tím nic nedělá. Sice to může vypadat jako obyčejná rýma a zvýšená teplota, ale někdy to končí smrtí.

"Naruto má pravdu, Sasuke, měl by sis dát prášek," přikývl mi Itachi. Sasuke jen protočil očima a dál se věnoval svému podílu práce. Povzdechl jsem si. Jemu něco namluvit je těžší než vysoká škola...

Proč mi sakra nevěří? Cítím se v pohodě, jen mám rýmu, jinak mi nic není. Zase si všichni myslí, že umírám, kruci. Na rýmu ještě nikdy nikdo neumřel a pokud ano, tak je velmi málo pravděpodobné, že se to stane i mně. Maximálně se udusím, no... ale dýchat můžu i pusou, tedy pokud nedostanu záchvat.

"No tak, Sasuke," napomenul mě Naruto a udělal jeden ze svých sta prosebných pohledů, kterým jsem vždycky podlehl. Už jsem se nadechoval k negativní odpovědi, ale můj mozek reagoval na jeho výraz. Položil jsem okurku se struhadlem a natáhl se pro prášky. Tsk, tohle si vypije...

Spokojeně jsem si oddechl, alespoň mě nebude hlodat svědomí, až umře.

"Jdu se převléct," oznámil jsem jim a zase zmizel v Sasukeho pokoji, přičemž jsem si pobrukoval písničku na sólo a tělem si opakoval choreografii. Moc jsem se ale nehýbal, bolely mě totiž svaly ještě ze včerejška.

V Sasukeho skříni jsem objevil pár svých věcí. Z toho častého přespávání jsem si u něj nechal několik kusů oblečení a on u mě. Vlastně mu ho budu muset brzo vrátit, kvůli tomu stěhování.

Posmutněl jsem. Asi by bylo nejlepší se připravit na to, že už ho nejspíš nikdy neuvidím.

"Miluju tě," pošeptal jsem do prázdného pokoje. Cítil jsem potřebu vykřičet to do světa, ale za necelé dva týdny se náš vztah stejně rozpadne. To je poprvé, co jsem pesimistický...

S bratrem jsme nachystali na stůl talíře s příbory a já šel zavolat Naruta. Škvírou jsem ho pozoroval, protože jsem ho chtěl překvapit svou přítomností, ale zastavil jsem se nad jeho výrazem. Vypadám zamyšleně a... smutně. Tak fajn, rozhodl jsem se, že ho nenechám udělat nějakou blbost. Už jsem otevřel dveře, ale než jsem stačil vyslovit jeho jméno, řekl on tiché "Miluju tě". Celým tělem mi probil elektrický proud a skončil u srdce. Cítil jsem se, jako by se před mýma očima vyznal někomu jinému. Bylo to totiž poprvé, co jsem od něj tahle slova slyšel, ale domýšlel jsem si to už delší dobu.

Udělal jsem několik rychlých kroků, za rameno si ho otočil k sobě a objal. Nejdřív nechápal, co do mě vjelo, ale pak mi ovinul ruce kole pasu a při tiskl k sobě.

"Taky tě miluju," pošeptal jsem. Jeho stisk se stal daleko pevnějším a já už jenom slyšel, jak mi vzlyká do ramena. Nečekal jsem, že ho to tak dojme...

"Miluju tě, Sasuke," opakoval jsem dokola. Setřel jsem si slzy a políbil ho. Teď bylo ještě těžší pomýšlet na stěhování a opouštění tohoto města. Sakra, vždyť je tu někdo, kdo mě miluje a očividně beze mě nemůže žít. Musím najít jinou cestu.

"Necicmejte se a pojďte už na oběd," řekl Itachi opřený o futra s rukama na prsou. Se Sasukem jsme od sebe hned odskočili, jako bychom vytvářeli nějakou neplechu a teď nás postihne trest.

"Itachi-!" vyhrkl ze sebe Sasuke a celý rudý stočil hlavu k zemi. "Klepáč neumíš?" zamračil se na něj. Pevně jsem mu stiskl ruku, abych mu dodal odvahu.

"Nechtěl jsem kazit tu vaši idylku, když už byla tak krásná. Navíc mě už nebavilo se na vás dva dívat, jak po sobě hážete zamilované pohledy a skutek utek, tak jsem chtěl přesvědčit, jestli je moje domněnka správná," usmál se povzbudivě. Zdálo se, že nám to dokonce přál, což se nám oběma ulevilo. Objal jsem Sasukeho zezadu a políbil na tváři. Byl jsem znovu šťastný. "Ale teď se pojďte okamžitě najíst, odpoledne mají přijít rodiče, Sasuke, tak je o vašem vztahu můžete zpravit s plnými žaludky," mrkl na nás a odešel. Viděl jsem na Sasukem, jak pobledl.

Říct to rodičům? Nikdy. Silně pochybují, že by to vzali v pohodě, už jen proto, že oni neuznávají homosexualitu a vždycky hlasují proti ní. Bůh stvořil ženu a muže, aby se mohli rozmnožovat, ne Adama a Adama. Myslím, že tímto bychom si jen ublížili. Zakázali by mi se s Narutem vídat a hrabali by se mi i v koši, jen aby našli důkaz, že jsem jejich zákaz porušil. Znám své rodiče velmi dobře a je smutné, že oni o mně ví daleko míň. Nejsem podstatný pro tuto rodinu, takhle jsem se vždycky v jejich přítomnosti cítil.

"Počkej," zavolal jsem za Itachim a dohnal ho. Naruta jsem nechal za sebou v pokoji, aby se mohl konečně převléct. "Itachi, ještě jim to neříkej, prosím," žadonil jsem s výrazem, který na mé tváři zrovna obvyklý nebyl. Proto se i Itachi zatvářil opravdu překvapeně.

"Chápu," usmál se a opřel si čelo o moje. "Víš, že ať se rozhodneš jakkoli, vždycky tu budu s tebou," usmál se a ještě mě políbil na čelo. To už dlouho neudělal, naposledy když jsem byl na základce.